Dezert podle šéfkuchaře erotické povídky

Měla jsem na sobě letní bílé šaty s drobnými puntíky, které pod sluncem působily skoro nevinně. Lehoučká látka se pohupovala při každém kroku, chladila mi kůži a pohrávala si se vzduchem – i s jeho představivostí. Žádné spodní prádlo, jen šaty, vzduch a já. Na první pohled možná dívčí, nevinná, ale on věděl, co pod nimi není. Jeho žena se synem odjeli na vodu. Na celý týden. Byli pryč už dva dny – a ten dům byl náhle jiný. Tichý. Otevřený. Nabitý možnostmi. A on nebyl jediný, kdo měl najednou čas a prostor. Vzpomínka na poslední dovádění s ním a jeho ženou mě nenechávala chladnou – byla to směs smyslnosti, důvěry a zakázaného vzrušení, která se mi občas znovu vynořila v hlavě. Ale dnes... dnes to mělo být jiné. Už v tom nebyla ona. Dnes jsem tu byla já.

V kuchyni bylo horko. Ne tím dusivým způsobem, jaký člověk zná z rozpáleného července ve městě, ale horko pomalé, tiché a lepkavé – to, které vzniká, když se mísí napětí, chuť a očekávání. "Přinesla jsem banánky, jahody a ten jogurt s vanilkou, cos chtěl..." řekla jsem s úsměvem a položila suroviny na mramorový pult. "Výborně," přikývl. "Ale nebude to jen tak ledajaký dezert. Budeme ho připravovat... netradičně." Nechala jsem ho mluvit. Měl tu schopnost – vzít obyčejnou věc a přetvořit ji ve scénu, v rituál. Otočil se ke mně a pohledem mě pomalu svlékal, ještě než se jeho ruce vůbec pohnuly. "Dneska vaříme v tobě," zašeptal a přistoupil blíž. "Každou ingredienci vkládáme pomalu, opatrně, s péčí. Banán nakrájíme... jenže místo misky použijeme tebe. Tvoje tělo bude naše kuchyň." Zatajila jsem dech. Cítila jsem, jak mi srdce zrychluje, jak se ten nápad – bláznivý, vzrušující a lehce absurdní – usazuje v mé představivosti. "Až bude vše uvnitř, promícháme... pěkně pozvolna, citlivě, ale důkladně. Jogurt, ovoce, kapka šťávy... a trochu koření, které dodá tomu všemu správný říz." Pohladil mě po zádech, prsty mi přejel po páteři až dolů, kam už slova nemusela. "A pak..." pokračoval, "ti to naservíruju. Lžičku po lžičce. Budeš ochutnávat vlastní chuť, vlastní vzrušení. A jestli ti zůstane na rtech trocha navíc, slížu ti ji sám." Zasmála jsem se – nervózně, vzrušeně – a sklonila se nad pult. Ne proto, že bych měla něco krájet. Ale protože už jsem byla součástí receptu.

Zprvu jsem si myslela, že mě zve jen na koktejl. Letní odpoledne, trochu lehké konverzace, možná náznak flirtu – takový ten pocit, kdy se alkohol vpíjí do krve stejně jemně jako sluneční paprsky do kůže. Jenže pak jsem zjistila, že nejsem sama. Dorazil jeden pár – žena s mužem, elegantní a sladění až podezřele – a dva další muži. Každý z jiného těsta, ale všichni s tím typem klidného sebevědomí, které se nedá předstírat. Dali si sklenku, pousmáli se, pohybovali se nenuceně, jako by sem patřili. Ale způsob, jakým se na mě dívali... byl jiný. Jako by věděli víc, než říkali. Jako by to nebyl jen koktejl – ale scénář, do kterého jsem právě vstoupila. Bez replik, ale s jasně danou rolí. Ten pár byl nepřehlédnutelný. Zralí, krásní, s elegancí, která nic nevysvětlovala. On měl široká ramena a pevné, rovné držení těla – postavu, která nesla otisk let sportu, ale i života prožitého s noblesou. Nebylo v něm nic okázalého, a přesto kolem něj byl klid a síla, které se nedalo uniknout.

Ona byla jeho dokonalým protějškem. Udržovaná, ženská, s pohledem, co dokázal pohladit i spálit. Vlasy měla sepnuté do uvolněného drdolu, z něhož jí záměrně vypadávaly pramínky, jako by jí samotná myšlenka na rozcuchání byla potěšením. Její rudé šaty z lehkého saténu se jí lepily ke kůži s každým nádechem léta. Každý její pohyb byl choreografií elegance a tichého svádění.
A pak ti dva muži. Jeden z nich – tmavovlasý, možná o něco mladší než zbytek osazenstva, měl postavu přesně takovou, jakou formují běhy do kopce a dlouhé noci bez výmluv. Atletický, ale ne strojený. Hladká silueta, pevné paže, klidný pohled. Opíral se bokem o stůl, ruce v kapsách, a přesto působil, jako by měl všechno pod kontrolou. Byl to ten typ, co málokdy mluví jako první – ale když už, všichni poslouchají. Druhý – vyšší, světlejší, ostře řezané rysy, lehce pobavený výraz. Z jeho těla vyzařovala přirozená dominance, ne nutně agresivní, spíš samozřejmá. Něco v jeho postoji říkalo, že je zvyklý si brát, co chce. A právě teď se díval na mě, pomalu, důkladně – jako by přemýšlel, kde začít. "Tak co, dámy a pánové... připravíme si ten dezert?" usmál se on a pohlédl na mě s tím výrazem, kterým se neptá, ale oznamuje. A já – v těch svých šatech, pod kterými nebylo vůbec nic – jsem jen sklonila pohled, ucítila, jak mi po zádech přeběhne mrazivý prst napětí... a pomalu vykročila směrem k terase, kde už na stole čekal tác s ovocem, šlehačka, čokoláda a čtyři páry zvědavých očí.

Vzduch na terase voněl po mátě, citrusech a něčem, co se těžko pojmenovává – možná touha. Možná zvědavost, která se držela těsně pod povrchem každého pohledu. Cítila jsem, jak se na mě upírají – tiše, nevtíravě, ale neúprosně. Jako když někdo sleduje film, u kterého přesně ví, jak skončí, a právě proto si užívá každý záběr. Zastavila jsem se u stolu, přejela dlaní po lesklém dřevě, jako by snad potřebovala oporu. Ve skutečnosti jsem potřebovala chvíli na to, abych popadla dech. Banánky, jahody, jogurt, čokoládová poleva... ale i skleničky s koktejly, ubrousky, dvě naběračky, kovové lžičky. Všechno dokonale naaranžované. A pak... ticho. Takové to ticho, které vznikne, když se čeká, až první kapka spadne. "Začni," řekl on. Tichým hlasem, ale beze stínu nejistoty. Vzala jsem do ruky jahodu, ponořila ji do misky s čokoládou a bez přemýšlení si ji pomalu přiložila ke rtům. Byla sladká. Teplá. Vzrušivá. V tu chvíli jsem nevěděla, co sledují víc – tu jahodu, moje rty, nebo fakt, že látka šatů se při každém mém pohybu napíná o něco víc... a nic pod ní nezůstává skryté. Jeho dlaň se mi najednou objevila na bedrech. Pevná, klidná, jako kotva. "Tady se nevaří pro oko," zašeptal mi do ucha, "tady se servíruje pocit."
Zachvěla jsem se.

"Otoč se. Pomalu."

Udělala jsem, co chtěl. Záda k němu. Oči vpřed. A tam – tváře, které už nebyly jen zvědavé. Byly hladové. A přitom... nikdo neudělal první krok. Jako by čekali, až se sama stanu tím, co mělo být podáváno.

"Posaď se na stůl."

Hladká deska byla studená na kůži, jakmile jsem se na ni vyhoupla. Šaty se zvedly, spadly zpět, ale už mě nechránily. Nohy mírně od sebe. Vlasy za krkem. Ruce v klíně. A tep všude.

A tehdy... začal dezert.