Hedvábná pouta erotické povídky

Fitko pro mě bylo místem klidu, taková každodenní meditace. Lidé kolem mě přicházeli a odcházeli, ale ona zůstávala. Byla jiná. Malá postava s plnými křivkami, na první pohled nenápadná, ale s každým dalším pohledem mě zaujala víc. Hnědé vlasy svázané do culíku, ofina jí rámovala tvář, která byla kombinací něžnosti a drzosti. Nebyla dokonalá, ale její pohled, ten zvláštní mix inteligence a vyzývavosti, mě nutil přemýšlet.

Časem jsme prohodili pár slov. Nejprve o cvičení, pak o životě. Byla chytrá. A zábavná. Co mě na ní přitahovalo nejvíc, bylo to, že si to všechno uvědomovala. Nebála se říct, co si myslí, a její sebevědomí mě fascinovalo. Po jedné z našich krátkých konverzací jsem si ji našel na sociálních sítích. To, co jsem tam objevil, mi vyrazilo dech.

Byla to galerie kontrastů – na jedné straně fotky z knihovny nebo poznámky o kvantové fyzice, na druhé straně vyzývavé snímky v latexu, kožených korzetech a s rekvizitami, které jasně odkazovaly na BDSM. Bylo to odvážné, provokativní. Občas jsem jí pod některými fotkami nechal uštěpačný komentář. "Tohle má být sexy?" nebo "Trochu slabota, ne?" Vždycky na to nějak reagovala, většinou v podobném tónu.

Pak mi jednoho večera napsala zprávu.
"Tebe snad ty moje fotky nevzrušují?" stálo tam.
Odpověděl jsem: "Celkem slabý, ani mi v něm necuklo."

Odpověď přišla okamžitě: "Tak mi pošli adresu a já tě přesvědčím."

Napřed jsem to bral jako provokaci, jako hru. Ale poslal jsem ji. A přesně za půl hodiny zazvonil zvonek.

Otevřel jsem dveře a zůstal stát, neschopen slova. Stála tam v dlouhém kabátu, sepnutém páskem, na tváři výraz drzé pobavenosti. "Můžu dál?" zeptala se tónem, který nepřipouštěl odpověď.

Jen co jsem zavřel dveře, kabát sklouzl na zem a já málem zapomněl dýchat. Přede mnou stála v těsném koženém korzetu, samodržících punčochách a na vysokých podpatcích. Vlasy měla spletené do copů, oči zvýrazněné linkami, které jí dodávaly kočičí vzhled. Na bradavce se jí třpytil piercing, který jen podtrhoval její odvahu a drzost.

"Dovezla jsem pár věcí," oznámila klidně a zvedla tašku, kterou měla u nohou. "Roubík, lano... i něco navíc, ale to poznáš."

Přistoupil jsem k ní, naklonil se k jejímu oušku a tiše řekl: "Není cesty zpět." Rty jsem se lehce dotkl jejího krku a nechal tam sotva znatelný otisk zubů. Zavřela oči a zlehka zavrněla, jako by na ten moment čekala celý večer.

Vzduch mezi námi byl nabitý očekáváním, jak jsem ji vedl do ložnice. Každý její krok byl pomalý, vědomý, jako by si užívala každou vteřinu. Sedla si na okraj postele a otevřela tašku. Vyjmula hedvábné lano, černý roubík a několik dalších věcí, které na první pohled budily respekt.

"Chci, aby ses díval," zašeptala a podala mi lano.

Pomalu jsem jí začal svazovat zápěstí. Hedvábná vlákna klouzala po její kůži, zatímco ona na mě upírala pohled plný vzrušení a očekávání. Uvázal jsem několik uzlů, každý pečlivý a pevný, sledoval, jak se její tělo poddává. Položil jsem ji na postel, zvedl její ruce nad hlavu a uvázal je k čelu postele.

"A co dál?" zašeptala provokativně, s jiskřičkami v očích.

Vzal jsem roubík a přiložil jí ho k ústům. "Ticho," řekl jsem tiše, ale důrazně. Beze slova pootevřela rty a dovolila mi ho upevnit. Její dech se zrychlil, ale její oči na mě stále upřeně hleděly.

Naklonil jsem se k ní a pohladil ji po krku. Cítil jsem, jak jí srdce bije rychleji, jak se napětí mezi námi stupňuje. Každý dotek, každý pohyb byl jako hra, kde jsme oba věděli, že hranice určuju já, ale ona je tou, která mě vede dál.

Pomalu jsem její tělo osvobozoval z pout. Hedvábná vlákna klouzala po její kůži, jako by si hrála s jejími smysly. Sundal jsem jí roubík a její dech se spojil s mým, horký, zrychlený, plný očekávání.

Přitiskl jsem ji k sobě, její tělo se ke mně přimklo, jako by hledalo útočiště, a zároveň mě k sobě táhlo blíž. Už nešlo o to, kdo koho ovládá. Ten okamžik byl syrový, nefalšovaný, naše těla se propletla, pohyby byly naléhavé, ale přitom něžné. Všechno kolem se vytratilo – zůstali jsme jen my dva.

Její prsty mi přejížděly po zádech, zatímco mé rty objevovaly každičký kousek její kůže. Její tělo odpovídalo na každý můj dotek, na každý pohyb. Každý výdech, každé zachvění bylo jako odpověď na otázku, kterou jsme si neustále kladli – kam až můžeme zajít?

Po tom všem jsme leželi vedle sebe, mlčky, stále lapající po dechu. Ticho v místnosti bylo naplněné dozvuky toho, co se právě stalo. Její prsty jemně přejížděly po mém předloktí, zatímco se zdálo, že její mysl je už někde jinde.

"Tohle bychom měli zopakovat," řekla tiše. Její hlas byl klidný, ale ten drzý úsměv, který jsem si u ní oblíbil, nezmizel.

Neodpověděl jsem. Jen jsem na ni pohlédl a věděl, že některé věci není třeba vyslovovat.