Hřích mezi stromy erotické povídky

Byla skoro půlnoc. V lese bylo ticho, až na šelest listí ve větru a vzdálené praskání ohně z několika stanů. Vůně borovic a vlhkosti byla všude kolem. Mia kráčela bosá, jen v lehkém kabátku, pod nímž neměla vůbec nic. Ne proto, že by zapomněla. Ale protože mu slíbila poslušnost. Dnes večer chtěla patřit jen jemu.

On šel za ní – klidný, tichý, ale naprosto dominantní. Pásky v ruce, v druhé kuklu z jemného materiálu, která jí měla zakrýt zrak i většinu obličeje. Jen rty zůstaly volné. Přesně jak to měl rád.

Když našli místo – malou mýtinu obklopenou stromy a tmou – přikázal jí, ať si klekne. Beze slova si stáhla kabát z ramen a klesla na kolena na měkký mech. Její kůže se rozechvěla, i když jí nebyla zima. Bylo to napětím. Vzrušením. Odevzdáním.

Nasadil jí kuklu. Najednou neviděla nic. Jen tmu. Její dech se zrychlil, když jí svázal ruce za zády – jemně, ale pevně. Věděl, co dělá. Každý uzel, každý tah měl svůj důvod. A ona se mu ztrácela v jeho vůni, v jeho dotecích, v jeho síle.

Zašeptal jí do ucha:
"Dnes nebudeš vědět, kdy to přijde. Jen že to přijde znovu. A znovu..."

A pak začal.

Jemné dotyky po krku, po ňadrech. Zatažení za bradavku. Polibek na záda. Jazyk, který klouzal mezi jejími stehny, zatímco se snažila nespadnout. Byla jako v transu. Bezmocná. Přesně tak, jak to chtěla.

První orgasmus přišel náhle – prudký, téměř bolestivý. Prohnula se jako luk a vykřikla. Ale nečekala, že místo pauzy ucítí jeho prsty znovu. Dva. Hluboko. A jazyk na klitorisu, s neuvěřitelným rytmem, který ji zničil podruhé.

A pak...

V dálce, za stromy, někdo byl. Slabé chichotání. Tlumené hlasy. On to slyšel. Ona taky. Přitiskl jí dlaň na ústa a šeptl:
"Zůstaň tichá. Dívají se. Jestli vykřikneš, poznají tě."

Cítila, jak se jí tělo mění v plamen. Byla vystavená, nahá, svázaná – a sledovaná. A to vědomí, že někdo pozoruje její bezmocné rozkoše, ji vystřelilo do dalšího orgasmu, který si zakousla do dlaně.

On se přesunul za ni. Pomalu, neuspěchaně. Vnikl do ní vkleče, hladce, hluboko. Jeho tělo bylo horké, tvrdé, dravé. Ruce jí držel za boky, a každým přírazem do ní posílal novou vlnu chtíče. S kuklou na očích viděla jen tmu, ale představovala si je – ty tiché postavy u stromů. Možná dva. Možná tři. Možná si ho představovali místo sebe. Možná si to dělali při pohledu na ni.

Cítila, jak se v ní znovu všechno sbírá. On taky. Ale nechtěl, aby to skončilo. Zastavil. Vyklouzl. Přejel jí prsty po roztažené lasturce, pronesl:
"Ještě vydržíš. Ještě nechci, aby sis přála konec."

Nakonec jí sundal kuklu. Oči měla rozmazané, srdce v krku. On se na ni díval s temným, naplněným pohledem. A pak ji vzal do náručí, položil ji na záda na deku, a posadil se mezi její stehna.

"Teď se na mě budeš dívat, když tě udělám naposled."

Poslední. Nejdelší. Nejhlubší. Výkřik, který už nešlo skrýt. A tiché kroky v dálce, které se ztrácely v lese.

Ale Mie bylo jedno, kolik jich tam bylo.

Ten večer patřila jemu. A on věděl, že v lese nechal kus její duše, která se už nikdy nevrátí zpět.