Incest přes tři generace erotické povídky

Mladý Bohumil stál před otevřeným hrobem, do něhož před chvílí pohřebáci spustili rakev jeho pradědečka (nevlastního pradědečka - otčíma jeho babičky). Kolem lože věčného odpočinku stáli všichni příbuzní, s nimiž se Bohumil pravidelně setkával i mnoho jiných, které dnes viděl poprvé. Vedle něj po pravici stály obě jeho mladší sestry a matka. Po jeho druhém boku stál otec. Dále od něho stáli strýcové a tety se svými dětmi.

Byli tu i všichni jeho prarodiče. Starší účastníci pohřbu, které většinou neznal, mu byli představeni jako prastrýcové a pratety, nebo bratranci, či sestřenice některého z jeho prarodičů.

Přejížděl postupně zrakem od jednoho pozůstalého k druhému, až se jeho pohled srazil s pohledem jeho prababičky. Usmála se na něho, přičemž se jí kolem koutků úst na jinak hladkých tvářích náhle objevilo několik vrásek. Rozpačitě trhl hlavou a odvrátil svůj zrak k zemi před sebe. Hodnou chvíli pak v mírném předklonu pozoroval špičky svých černých lakovaných bot, přestože se to neslučovalo s jeho zájmem, který by tomu předcházel. Možná by tolik nepodlehl impulzu studu, kdyby prababička nebyla oděna tak vyzývavě. Černé kozačky na vysokém podpatku, nad černými silonkami se klenul volán černé minisukně, skrze černý závoj prosvítal korzet starobylého stylu rovněž barvy smuteční. Umanul si, že už se na ni nepodívá. Kněz měl dlouhou řeč. Bohumil ji však skoro nevnímal. Přemýšlel o sobě. Také se chce stát knězem. Rozhodl se pro to na základě zjištění, že je jiný než ostatní. Jeho vrstevníky zajímají děvčata, jeho však ne. Stále marně plaší nemilou vzpomínku na chvíli, kdy se po jedné hodině tělesné výchovy šel sprchovat se svými spolužáky. Jeho neposlušný genitál se před zraky všech přítomných hanebně vztyčil. Neobešlo se to samozřejmě bez posměchu a různých vtipných narážek, že je nejspíš homosexuál. Bohouš - homouš, pokřikovali pak na něj nejen kluci ze třídy, ale i ti ze tříd vyšších.

Tuto, pro něj nepříjemnou po škole již populární, rýmovačku musel slýchat několikrát denně. Od těch dob se už po tělocviku nikdy nechodil sprchovat. Svou jinou sexuální orientaci si významně uvědomil na pláži Máchova jezera, kde se jeho zájem soustředil na šestadvacetiletého strýčka Richarda v plavkách. Bylo mu před sebou samotnému velmi stydno, jak jeho pyj začal pulsovat a nabývat, když chvíli pozoroval strýčkův velký pivní břich, dmoucí se nad párem hubených nohou. Strýc Richard byl rovněž zde na pohřbu. Věděl, kde stojí. Podíval se tím směrem, aniž by si uvědomil důvod. Strýc stál stále na svém místě. Měl na sobě černé sako s hlubokými klopami a dvěma knoflíky na zapínání. Opět ho imponovaly knír s bradkou na jeho vlídném kulatém obličeji. Bohumil nebyl se sebou spokojen. Styděl se za to, že se mu líbí muži. Rozhodl se, že vstoupí do církve, aby ho Bůh ochránil před pokušením toho, co sám považoval za hanebné. Chce v budoucnu studovat theologii. Asi dva měsíce po pohřbu seděl Bohumil doma v jídelně u snídaně a jeho matka s otcem stojíce v opodál probírali čerstvou vdovu. Nemohl neslyšet celý jejich rozhovor, z něhož se dozvěděl, že jeho prababička na stará kolena otěhotněla s o třicet let mladším milencem. Je to vůbec možné, otěhotnět v padesáti osmi letech? pomyslel si Bohumil. I energický dialog, do něhož zvláště jeho matka přispívala dosti emotivně, dával najevo, že těhotenství v takovém věku je ojedinělým případem, protože většina žen v prababiččině stáří jsou již minimálně deset let po přechodu. Celá rodina prý považuje věc za absolutně skandální. Problém se vyhrotil tím, že prababičku již nelze přemluvit, aby podstoupila interrupci, protože již je v pátém měsíci těhotenství. Rozohněná matka se nechala v jídelně dokonce slyšet, že by bylo nejvhodnější ji někam zamknout, aby ta ostuda neprosákla na veřejnost.

Bohumil cestou do školy přemýšlí nad tím, co před chvílí doma slyšel. Má toho plnou hlavu a nové myšlenky vytěsnily dosavadní starosti se vztahy se spolužáky. Zamrazilo mu v zádech, když si znovu připomněl nedávný matčin výrok v jídelně, že se praděda neutopil ve Vltavě náhodou, ale že nejspíš spáchal sebevraždu, když se dozvěděl o nevěře své choti. Je 1. září, první školní den po prázdninách. Bohumilovi je třináct let a načíná osmou třídu základní školy. Je mu třináct let a líbí se mu muži. Neví o žádném homosexuálovi v rodině. Je tedy první a sám. V jednom momentě myšlenkového toku ho napadlo, že bude možná pro zbytek rodiny stejným podivínem, nebo dokonce skandálistou jako prababička. Co by asi ona řekla na jeho sexuální orientaci. Jeho úvahy přetrhl klaxon pomalu projíždějícího auta, které několik metrů před ním zaparkovalo u obrubníku chodníku. Za pár okamžiků z něj vystoupila prababička v červených elastických šatech🡕 , končících dole v půli stehen. Její vzdouvající se těhotenské bříško již se nedalo přehlédnout. Pružné šaty🡕 dokonale kopírovaly každou křivku jejího těla. Na svůj věk vypadala velmi dobře. Jak tak na ni v šoku zíral, napadlo ho náhle, jak je absurdní, že jeho prababička čeká dítě, když jeho vrstevníci mají své prababičky dávno po smrti. Hodím tě do školy, chceš? řekla ta postarší, však stále důkladně udržovaná, dáma a uculila se, přičemž se jí kolem koutků rudě lesknoucích se rtů zjevila sada vrásek jako, když se zkrabatí tenká tkanina v místě, kde je prošívaná s gumovou stuhou. Bohumil váhal. Nejradši by na místě vysublimoval. Dělej! Nastup si! pobídla ho, nečekajíc na odpověď. Bohumil tedy mlčky nastoupiv do vozu, zasedl místo vedle řidiče. Auto se rozjelo. Tak, jak se těšíš do školy? zeptala se řidička jen, aby řeč nestála. Docela se těším, zalhal chlapec, protože nechtěl své problémy vytahovat. Alespoň ne teď.

A co děvčata? provokovala stařenka. Líbí se ti ve třídě nějaká spolužačka? Chodíš s nějakou holkou? Bohumilovi se tyto otázky vůbec nelíbily. Byl v rozpacích. Nevěděl, jak má na ně odpovědět. Ty se stydíš, poznamenala seniorka pobaveně a srdečně se zasmála. Ty mi to nechceš říct, viď? Tak já už tě trápit nebudu. Odmlčela se jen na pár vteřin a pak podlehla opět nutkání si se svým pravnoučkem povídat. To já jsem ve tvým věku už čekala tvou babičku, řekla s nesmírnou hrdostí. Skoro to vypadalo, jako by svému pravnukovi chtěla navodit pocit, že je v jistých věcech pozadu. No, neboj, s velkým pupkem jsem do školy nechodila, pokračovala, jakoby tušila, že zrovna tímto odpoví na nevyřčenou otázku, která chlapce zrovna napadla. Když jsem byla malá holka, škola se u nás doma moc neřešila. Táta byl v base, máma byla šlapka. Skoro každou noc byla pryč. Spala přes den a nestarala se, zda chodím do školy, nebo ne. V mámě jsem viděla vzor. Nebylo mi ještě ani třináct, oblíkla jsem se a nalíčila jako ona a šla si to taky zkusit. Postavila jsem se na druhý konec Karlova mostu, než kde máma vždycky stávala, aby mne neviděla. Tenkrát za hluboký totality se to hrozně stíhalo. Za pouliční prostituci byla i basa. Ale risk stál za to. Máma nosila od cizinců domů valuty a kupovala mi samý tuzexový hadry. Kámošky pukaly závistí. Tenkrát první noc mne oslovil nějaký němec. Vůbec jsem mu samozřejmě nerozuměla, jen jsem pochopila, že chce sex a nabízí dvacet západních marek. No, to byly na tu dobu děsný prachy - asi tak třetina platu nějaký strhaný dělnice z kolbenky. Sice jsem se bála, ale ta nabídka mi hodně zvedla sebevědomí. A to jsem byla ještě panna. No, byla jsem nezkušená. Němec si nevzal ochranu a zbouchnul mě. Za devět měsíců se narodila tvá babička Jarmila. Později jsem se dozvěděla, že němcova štědrost byla právě s extra příplatkem za sex bez kondomu.

Přijeli ke škole. Když auto zastavilo, Bohumil se zbrkle sápal po páce na otvírání dveří. Měl velmi naspěch. Stav se u mě někdy na kus řeči, prosila ho prababička s hraným smutkem v obličeji, než vylezl ven z auta. Jsem teď pořád tak sama. Nikdo se se mnou nebaví, manžel je po smrti, můj nový přítel mi utekl, když se dozvěděl, že jsem s ním těhotná... Při posledních slovech se po jejích tvářích roztekly potůčky slz. Bohumil stoje již vedle auta sehnuv se tak, aby viděl na šoférčinu tvář, podíval se jí do očí, než dořekla poslední slovo. Viděl ty slzy. První dojem hraného smutku byl tedy mylný. Místo projevu lítosti však jen mlčky zabouchl dveře, prudce se otočil a poklusem zamířil vstříc vchodovým dveřím školy. Teprve po dvou měsících zamířil Bohumil k domu, kde jeho prababička bydlí. Původně byl po posledním setkání s ní a také díky tomu, co je o ní známo, rozhodnut, že se jí bude vyhýbat, jak jen to půjde. Navštívit ji, však ho vedlo několik pohnutek. Během dvou měsíců od doby, kdy po prázdninách začal opět chodit do školy, se téměř každý den musel potýkat s šikanou, jejímž podnětem byla právě jeho jiná sexuální orientace. Potřeboval někoho, komu by o svém problému mohl říci. Čím více nad prababičkou přemýšlel, tím méně mu přišla odpudivá a dokonce k ní začínal cítit i jisté sympatie. Uvědomil si totiž, že ona je vlastními potomky zavrhována a tím zapuzena v nemilost samoty. Sám se trápil předsudkem, že i on by byl zbytkem rodiny zavržen. Cítil, že právě prababička, celou rodinou opuštěná, bude vděčná i za společnost podivína, i kdyby měla k jisté anomálii svého společníka negativní vztah. Koneckonců, proč by ona nemohla tolerovat jeho homosexualitu, když on bude tolerovat její vzhledem k jejímu věku poněkud výstřední chování. Tyto myšlenky mu dodávaly odvahu přijít až ke dveřím, u nichž poslední dobou zazvoní leda listonoš.

Najednou stál přede dveřmi, kterými již několik let neprošel. Naposledy to bylo někdy, když ještě chodil do 3. třídy a u prababičky se vždy stavoval cestou ze školy, aby u ní počkal, až přijdou táta s mámou domů. Měl na ni ještě z té doby dobré vzpomínky, přestože nepatřila k těm babičkám, jež svá vnoučata rozmazlují. Naproti tomu se nedá ani říci, že by byla nějak nevlídná - jen svůj zájem soustřeďovala na sebe. Přicházelo mu legrační, když ji pokaždé, přiloudav se ze školy, zastihl u velkého zrcadla, sahajícího až k podlaze, před nímž se dlouho natáčela doleva i doprava a každou chvíli se převlékala, nebo měnila šperky, aby mohla porovnávat různé kombinace sukní, bot, halenek, klobouků, náhrdelníků a náušnic. Někdy ho poprosila, aby vzal jiné o něco menší zrcadlo a přidržel ho v patřičném úhlu za ní, aby se mohla prohlédnout i zezadu. Vtipné na tom bylo právě to, že jeho prababička stále úzkostlivě dbala na svůj zevnějšek, fintíc se neustále před zrcadlem, a babičky jeho vrstevníků vzdávajíce boj s projevy staroby chodívaly o holích na procházky v nevkusných nepadnoucích šatech🡕 do parku, kde pak dlouho vysedávaly na lavičkách a krmily holuby, nebo sedívaly v měkkém křesle u televize v teplých papučích a od rána do večera sledovaly přihlouplé telenovely, v nichž postavy chrlily záplavy přehnaných emocí. Vlastně na ni v té době býval hrdý. V jednom období vždy odpoledne po škole se u ní scházelo i šest dětí. Vyjma dvou bratranců a dvou sestřenic se tam setkával i s o rok mladším strýcem, což byl další paradox v této rodině. O půl čtvrté odpoledne, pokud u ní ještě někdo zůstával, bez milosti vyhodila malé návštěvníky ven a šla uklízet kanceláře.

Bohumil přetrhl pásmo svých myšlenek a nyní bez ostychu zazvonil. Za chvíli na druhé straně zacinkaly klíče a v zámku to dvakrát cvaklo. V další chvíli již se před ním na prahu objevila prababička v červeném saténovém županu, jenž se vepředu vzdouval náporem břicha, které od posledního setkání hodně povyrostlo. Jé, to‘s mi udělal radost, že ses konečně stavil, spustila v okamžiku, když se její obličej náhle štěstím rozzářil. No, pojď, pojď! Pobízela ho pološeptem s neskrývanou radostí a několikrát rychle kynula rukou na znamení, aby šel dál. Musel se v tu chvíli pousmát při jejích gestech, jež by se spíš hodila k nějaké puberťačce, která chce svému vrstevníku prozradit nějakou svou tajnou lumpárnu, než starší dámě důstojného vzezření. Mlčky vešel do domu a ona za ním tiše zavřela dveře. Tak, co? Jak se máš? řekla opět pološeptem. Nečekala na odpověď a pokračovala - Pojď dál! Nebudeme přeci stát tady v předsíni. Pak se otočila a šla do kuchyně, nechávajíc ho za sebou. Bohumil ji následoval, pozoruje její vrtící se zadek, jehož půlky se jedna přes druhou převalovaly v rytmu jejích kročejích. Těsný župan, napínán těhotenským břichem, dokonale přiléhal i v zadních partiích, čímž dobře vynikaly vnadné křivky poměrně výrazné zadnice. Uvědomil si, že holkám ze třídy se při chůzi zadek vůbec nevrtí. Líbilo se mu to. Hezky se někam posaď! povídá hostitelka, když vešli oba do kuchyně s jídelním koutem. Kafe asi nepiješ, viď? Dáš si aspoň čaj? Dám si kávu🡕 , odpověděl Bohumil váhavě a sedl si čelem ke kuchyňské lince. No jasně, jseš už přece chlap! řekla s ironickým uznáním, přesto však tónem jasně vyjadřujícím vstřícnost.

Hraným gestem, lehkým plácnutím se do čela konečky prstů jakoby chtěla říci, že je naprosto samozřejmé, že mladý pán si dá kávu🡕 , i když věděla, že u nich doma je káva🡕 pro něj jistě zatím ještě tabu. A já si dám s tebou, pokračovala milým tónem. I když bych vlastně teď neměla... Ale já si udělám slabý. Jednou za čas to snad neuškodí... a teď je zrovna taková vzácná příležitost. Naplnila varnou konvici vodou a usadila ji do elektrického stojanu. No, tak říkej něco! pobízela ho přívětivě a při tom připravovala šál🡕 ky s kávou🡕 na zalití. Jak je ve škole? Jak sis užil prázdniny? Co je u vás doma nového? Za tu dobu, cos tu nebyl, se přeci muselo naštosovat hodně věcí k vyprávění. Prababičko!... začal chlapec. Než však mohl pokračovat, hostitelka se nahlas srdečně rozesmála. No, to si děláš srandu, řekla pak, když se jí smích podařilo částečně zkrotit. Prej, prababičko - cha - cha - cha - cháá - to zní přeci hloupě. To jsem zatím ještě neslyšela. Dříve, když jsi byl ještě hodně malej, tak jsi mi říkával ‚babičko‘. Ale teď jseš velkej kluk - skoro dospělák, tak mi můžeš říkat ‚Gábi‘... je to skoro, jako bys mi říkal ‚babi‘. Varná konvice se vypnula a Gábi zalila horkou vodou připravenou kávu🡕 . Bohumil nechtěl o svých problémech mluvit hned z kraje, také nechtěl zmiňovat, že se často doma mluví o ní ne zrovna v dobrém mínění, proto přemýšlel, jakým jiným tématem by mohl udržet konverzaci. Zbývaly jen ty prázdniny. Jenže v jeho případě původ významu slova prázdniny doslova vyjadřoval tu náplň období odpočinku, na které se ke konci června všichni školáci těší. Prázdniny tedy skutečně prázdné. Prázdniny byly fajn, řekl Bohumil a zamyslel se, co zajímavého by mohl zmínit.

Gábi přinesla šál🡕 ky s kávou🡕 . Jeden položila před pravnuka a druhý kousek vedle. Aby si k němu mohla přisednout, musela trochu odtáhnout stůl. Jak se za něj soukala, než se úplně usadila na lavici, tření jejího břicha o kraj jeho desky způsobilo, že se župan trochu poodhrnul a část jejího břicha obnažil. To mám ale balón, co? okomentovala hostitelka situaci, když si všimla, že na to Bohumil hledí, a hned si župan srovnala. No - a copak jsi dělal o prázdninách? ptala se neodbytně. Luštil jsem křížovky, zněla chlapcova odpověď. No, to si děláš srandu, rozchechtala se prababička. Celý prázdniny jsi luštil křížovky? Ne, to ne. Občas jsem si taky četl. A co sis četl? Doufám, že nějaké erotické povídky. Z pohádek jsi snad už vyrost‘. Bibli. Gábi opět vybuchla smíchy. Tentokrát však její smích dlouho neutichal. Prej bibli - cha - cha - cha - cha - cháá. Mě to snad roztrhne - cha - cha - cha - cháá. Já musím jít na záchod, nebo se pochčiju smíchy - chi - chi - chi - chi. Prudce vstala a v neopatrnosti břichem strčila do stolu. Ten poskočil a následkem toho se její šále🡕 k převrhl. Jé - che - che - che - che - chéé, já jsem ale nemehlo - cho - cho - cho -chóó, smála se dál a nemohla přestat. Nevšímej si toho - cha - cha - cha, já to pak uklidím - cha - cha - cha. S neutuchajícím smíchem vyběhla z kuchyně. Bohumil měl z chování prababičky smíšené pocity. Na jednu stranu byl rád, že je veselá a věřil, že by s ní byla dobrá zábava, na druhou stranu, co může čekat od ženy, která se mu posmívá, že si čte v bibli. Nechtělo se mu ani domýšlet, jak by asi zareagovala, kdyby jí řekl, že je homosexuál. Asi by se jí smíchy opravdu roztrhlo břicho. Ne, tohle by nesnesl. Nesnesl by, kdyby se mu takhle vysmála pro jeho jinou sexuální orientaci.

Na co tedy vlastně ještě čeká? Měl by rychle odejít, než se prababička ze záchodu vrátí. Teď, nebo nikdy! Sebral se a potichu přispěchal k domovním dveřím. Když je opatrně otvíral, pořád ještě slyšel prababiččin chechot, ztlumený dveřmi záchodu. Usmál se a pobaveně zavrtěl hlavou. Jako by si říkal - To snad není pravda. Pak vyšel ven a zavřel za sebou - zavřel za sebou kapitolu života se svou prababičkou. Alespoň si to tedy v tu chvíli tak přál.

20. prosince si vyšel Bohumil do místního obchodního centra. Jako většina lidí tou dobou tam byl za účelem nákupu vánočních dárků. Zrovna stál v hračkárně u regálu s Barbiemi a dalších produktů značky Mattel, když náhle uslyšel za sebou známý hlas, jak na něho volá - Bohoušku! Otočil se a strnul. Přicházela k němu prababička. Vzpomněl si, jak jí posledně hanebně utekl z bytu. Styděl se. Měl se jí už dříve omluvit za to, jak se k ní zachoval. Teď ta omluva bude vypadat trapně, když už je nevyhnutelná. Přeci si nemohl myslet, že už ji nikdy nepotká. Ahoj, Bohoušku! pozdravila ho, když došla až k němu. Měla na sobě černé kozačky pod kolena na vysokém podpatku, tělové silonky a kožich se stříbře-šedou srstí, který neměla v pase dopnutý a z něhož bylo vyvalené teď již obrovské břicho. Na hlavě měla slušivý šedý pletený klobouk ve stylu charleston, zpod něhož vykukovaly vlnky vlasů obarvené na blond. Pod kožichem byl černý přiléhavý šatový úplet, jenž byl z části vidět díky břichu, které se pod svrchník již nevešlo. Ahoj, Gábi, já... já..., pozdravil Bohumil a chtěl vytvořit nějakou uspokojivou omluvu. Nic neříkej! zarazila ho prababička. Správně pochopila, že hledá vhodná slova pro omluvu. Tys neudělal nic špatnýho. Já se stydím, jak jsem se ti smála. Já se ti omlouvám...

Jsem hloupá dementní stařena. Oba se té poslední větě krátce zasmáli. Chvíli si pak navzájem hleděli do očí a usmívali se. Já už to víckrát neudělám, přerušila ona to smyslné mlčení, načež se oba znovu začali smát. Bohumil byl šťastný, že nemusí řešit žádnou omluvu a že se vztah mezi nimi sám od sebe tak vyjasnil a zlepšil. Najednou mu ta stará paní přišla velmi roztomilá. Gábi, sehnuvši se, chtěla mu dát polibek, ale místo toho ho odstrčila břichem. Opět se oba rozesmáli. Tato situace je pobavila. Ty uhejbáš mý puse, jo? řekla Gábina žertem stále rozesmátá. Co je špatnýho na tom, když dá babička pusu svýmu vnoučkovi? Pak pološeptem dodala - Nemusí nikdo vědět, že jsem od tebe tři generace, když na to nevypadám, co? No, klidně bys mohla sehrát roli mojí trošku starší matky, řekl Bohumil rovněž pološeptem. I když... Proč starší. Vždyť je docela běžné, že matky rodí i po třicítce... A ty vypadáš klidně i na pětačtyřicet, takže bys mě měla jakoby ve dvaatřiceti. Ty lichotníku, obořila se Gábi na něj z legrace. Tak tohle ti teda nesežeru. No... tak teda... maximálně padesát, smlouval Bohumil. No, dobře, dobře - to už bych mohla brát jako upřímnou poklonu, i když ne úplně vážně, rezignovala Gábi, zůstávajíc polichocena. Nakupuješ dárečky? Ano, pro sestry Marušku a Evu. Tak to můžeme nakupovat spolu. Já chci taky koupit něco děckám. Aspoň se nemůže stát, že bysme pro Marušku a Evu koupily stejné dárky. Ty máš v plánu jít ještě někam jinam dneska? zajímal se Bohumil. Měl totiž obavu, aby se na něho prababička nepověsila. Sice mu její přítomnost byla při dnešním setkání příjemná, ale nechtěl se s ní moc ukazovat před lidmi - snad pro její stávající jedinečnost. Prošla bych všechny hračkárny, pak bych zašla do oděvů, do obuv🡕 i, do elektra a možná do zlatnictví... Hm, to já vyberu něco tady a pak půjdu domů, zalhal.

Pro mámu a tátu už něco mám. Tak to jo, povzdechla ona. Škoda. Na to se oba nezávisle na sobě začali věnovat výběru vhodných hraček. Za chvíli již měla paní Gabriela ve svém nákupním košíku plno barevných krabic. V této prodejně již výběr svého nákupu ukončila. Přišla k pravnukovi, aby se podívala, jak je na tom. Ten se zrovna přehraboval v koši s hadrovými panenkami, jež byly pro jeho peněženku🡕 dostupné jako jeden z mála zdejšího sortimentu. Zatím neměl vybráno nic. Chceš s něčím poradit? zeptala se ho. Už mám vybráno, odpověděl. Koupím ségrám tyhle panenky. Tak jim kup každé jednu Bárbínu! Z toho budou mít větší radost. Já to zaplatím. Bohumil s návrhem nesouhlasil. Sice by také raději koupil místo levných panenek z Číny to, co se dvacetkrát denně objevuje v televizních reklamách a co chtějí všechny malé holky po celém civilizovaném světě, reklamou fatálně ovlivněné, ale neměl na to dost peněz a od druhého se finanční výpomoc styděl přijmout. Zvláště u prababičky si nechtěl činit žádné závazky. Jenže ona ho nakonec přemluvila. Dvě panenky Barbie za něj zaplatila a pak mu nezbylo nic jiného, než si je vzít a odnést, pokud by ji nechtěl urazit. Měl však pocit, že si to bude muset u ní nějakým způsobem odčinit. Přijdeš někdy na návštěvu ještě před štědrým dnem? zeptala se ho, když vyšli spolu ven z prodejny. Už je to tady, pomyslel si Bohumil a po krátkém zaváhání odpověděl - Tak třeba zítra. Paní Gabriela se usmála a nadšeně řekla - Udělám nějaké chlebíčky. Kdy přijdeš? Někdy po obědě, odpověděl. Ještě zavolám. Tak jo, dodala ještě ona radostně. Budu se těšit. Když se rozloučili, Bohumil zajel na druhý konec města, aby v tamním obchodním centru🡕 dokončil nákup, aniž by riskoval, že nastane trapná situace, když potká prababičku, jíž dříve oznámil, že jde rovnou domů. Druhý den šel Bohumil, jak slíbil, prababičku navštívit.

Neočekával, že čas s ní strávený bude zaplněn kdovíjakou zábavou, ale měl pocit, že tam jít musí. Už jen to, jak jí nedávno z bytu utekl, byl důvod udělat pro ni teď něco pozitivního - něco, čím by ji udělal radost. O důvod navíc je, že za něj včera zaplatila nákup v hračkárně. Ano, chce jí teď udělat radost a obětovat pro to i čas, který by jinak využil čtením bible. Také pro ni koupil dárek a vzal ho s sebou. Vlastně se těšil na její úsměv a projev radosti, že přišel na chvíli zahnat její samotu, a dokonce jí přinesl dárek. Možná ten pobyt u prababičky nebude tak zlý, říká si v duchu. Přeci jen - potřebuji přijít na jiné myšlenky. V hlavě se mu totiž občas honily prožitky školní šikany. Konečně přišel ke dveřím prababiččina domu a zazvonil. Za chvíli na druhé straně zacinkaly klíče a v zámku to dvakrát cvaklo. Pak se dveře otevřely a zpoza jejich kraje se nejdříve vynořilo vypouklé břicho, jehož obnažený vrchol v okolí pupíku vyčuhoval z nedovřeného rudého saténového županu, a pak teprve usmívající se prababiččin obličej, orámovaný vlnkami plavých vlasů. Na Bohumila jakoby se v tu chvíli culila Marilyn Monroe v letech, kterých se nedožila. Tedy, bylo zapotřebí pro tuto iluzi trochu představivosti, která mu v tu chvíli nechyběla. Jé, ty jsi přišéél. Ahóój! přivítala ho s neskrývanou radostí. Ahoj, odpověděl a vešel dovnitř. Zavřela za ním dveře. Pak ho chtěla obejmout, ale její značně vystouplé břicho se zastavilo o jeho, aniž by se na jeho zádech mohly sejít konečky prstů její levé a pravé ruky. Jé, já tě neobejmu, poznamenala a na chvíli se odmlčela. Tys určitě přibral, zažertovala a začala se smát. No dovol, jak tohle můžeš říct o mně s mými jedenačtyřiceti kily! zareagoval s hranou zlostí.

Ty budeš mít určitě krátký ruce, zavtipkoval též, aby nezůstal pozadu, a také se zasmál. Hlavně, že se to dá na něco svést, řekla stále ještě hihňavě a zadívala se Bohumilovi do očí. Při tom postupně její smích utichl a pak sešpulila rty pro polibek. Hodně se předklonila, aby svou hruď mohla přiblížit co nejvíce k pravnukovi a objala ho kolem pasu. Její rty během úklonu stále směřovaly ke rtům jeho a on tu výzvu přijal. Sám však teď musel sklonit hlavu, aby prababičku mohl políbit, přestože byl o šest centimetrů nižší než ona. Jeho rty se dotkly jejích - na vteřinu, na dvě. Pak chtěl svá ústa oddálit, ale ona chtěla víc - její jazyk se snažil jeho pevně semknutými rty proplazit. To bylo pro něj něco nepochopitelného, ale nijak ho to nepolekalo. Jen zvedl ústa od jejích a dlouze se jí zadíval do očí. Jeho pohled s výrazem mírného překvapení vysílal signál - tkvěla v něm otázka - Co to mělo znamenat? Ona to pochopila a z očí jejích, které byly stále šťastné a veselé, jakoby se dala číst omluva a hec zároveň. Jakoby její oči říkaly dvě vzájemně prolínající se fráze - Promiň, já už to víckrát neudělám; nebuď takovej suchar! Uvolnila jeho objetí a napřímila se, přičemž nechala své prsty zavadit o dlaně jeho povislých rukou. Sevřela je. Pořád byli vzájemně v očním kontaktu. Její břicho se tlačilo stále na něj. Pokrčila rameny a její úsměv byl v daný moment intenzivnější a vráštitější. Bohumilovi se vrásky na její tváři líbily, když se usmívala. Chtěl jí to říci, ale měl blok z obavy, že si to ona vyloží jinak, než by chtěl. Zatím ještě nevypozoroval, že by její chování vůči němu mělo nějaký sexuální podtext. Ani v jejím dotíravém jazyku nepoznal sexuálně provokativní gesto. Zatím si zkrátka myslel, že jen přijímá stan🡕 dardní lásku prababičky ke svému pravnoučkovi.

Tak pojď dál! řekla prababička, když se zdálo, že doba vzájemného očního kontaktu začíná být trapná. Mám připravené malé pohoštění, aby se ti u mě líbilo. Pustila jeho levou ruku a za druhou ho vedla do obývacího pokoje. Gábi, ty ses snad zbláznila, komentoval ohromeně Bohumil, přicházeje do obýváku, obrovský raut, rozprostírající se na dvou k sobě sražených stolech. To přeci dneska nesníme, staral se. Pak se náhle zamračil a tónem podezíravým pokračoval - ... nebo ty ještě někoho čekáš? Ale kdepák, odpověděla. Nikoho dalšího nečekám - jenom tebe. Prej to nesníme. Tohle všechno ti klidně sním sama..., ale já se s tebou ráda podělím. Já teď totiž hrozně žeru. Předvedu ti to za chvíli. Usedli na pohovku před to nevídané pohoštění. Dej si, co hrdlo ráčí! pobízela ho. Seš hubenej a ve vývinu. Teď přeci nejvíc rosteš. Já si myslím, že 41 kilo je na tvou vejšku a věk málo. Když si uvědomím, že jsem teď skoro dvakrát těžší než ty, tak se hrozně stydím. Připadám si teď najednou strašně tlustá. Domluvila a s velkou chutí si zacpala ústa chlebíčkem. Když odkousnula sousto, mezi prsty jí zbyla chlebíčku sotva čtvrtka. Ty vážíš osmdesát kilo? zeptal se s projevem mírného překvapení, natahuje se také pro jeden chlebíček. Musel se při tom mírně předklonit, protože stůl byl od gauče poměrně daleko. Prababička by se totiž jinak za něj nevešla. No, doufám, že tolik mít nikdy nebudu! zareagovala rázně. Za dva týdny mám termín, tak snad se do tý doby na tu osmdesátku nedostanu. Ráno jsem se vážila - měla jsem sedmdesát osm. Jenže před půl rokem jsem měla ještě svých stálých šedesát tři, víš? Přinesl jsem ti dárek, vzpomněl si náhle Bohumil a sáhl do kapsy své mikiny🡕 .

Vytáhl malý měkký balíček - cosi zabaleného do novin a podal to prababičce. Jé..., vyjádřila radost polohlasem. Děkuju. Zasunula zbytek již pátého chlebíčku do úst a předmět převzala. Před rozbalením se zarazila a řekla - Taky pro tebe mám dáreček. Já chci ale, aby sis ho rozbalil až doma. Já si ten od tebe rozdělám taky až na štědrý večer. Mrkla na něj jedním okem a stále s úsměvem se zvedla z gauče. S Bohumilovým dárkem pak přešla k šuplátkům v obývací stěně, před něž přiklekla, levou rukou se opřela o zem a pravou otevřela spodní zásuvku, do níž balíček vložila. Pak otevřela zásuvku druhou od spodu a z ní vyndala jiný balíček - malý, plochý, úhledně zabalený do vánočního papíru. Na svého hosta přitom špulila zadek vyzývavých proporcí a ještě kroužila pánví. Mašle opasku županu na jejím břiše při těch pohybech drhla o koberec, až se nakonec rozvázala. Když se tedy následně postavila na nohy, uvolněný župan odhalil rudou podprsenku, pocházející nejspíš ze stejné kolekce, a celé její nahé obrovské břicho, pod nímž v tu chvíli nebylo možno zahlédnout, zda má kalhotky, či ne. Bohumil, který se na ni celu tu dobu díval, teď náhle stydlivě sklopil zrak do jednoho z obložených táců na stole. Jé, ono se mi to rozvázalo, poznamenala Gábi jakoby překvapeně a přehnaně neohrabaně se snažila znovu zahalit. Tedy, spíš se tím bavila a v její snaze bylo tuto zdánlivě trapnou situaci co nejvíce prodloužit, přičemž občas po pravnukovi pokukovala, aby sledovala, jak se na to tváří. Ten se však zabýval podrobnou analýzou chlebíčku, který zrovna držel mezi prsty. Tak, tady máš dárek ode mě, řekla prababička, když vyhrála boj se županem a blížila se k Bohumilovi s balíčkem v ruce natažené před sebou. Otevři si to ale až doma - někde v soukromí, dodala ještě po tom, co Bohumil svůj dárek převzal, a mrkla na něj jedním okem. Následně se opět usadila vedle něj.

V každé ruce měla jeden chlebíček, kterými se vybavila ještě dříve, než zaujala pozici, z níž by se k nim kvůli stávajícímu těhotenskému handicapu těžko dostávala. Tři čtvrtě jednoho chlebíčku v ní zmizelo v okamžiku, když se vnořila do gauče. Tak, co s načatým odpolednem? přerušila chvilku ticha, když spolkla sousto. Co bys vlastně teď dělal, kdybys nebyl se mnou? Bohumil to věděl zcela přesně - četl by si v bibli, ale zrovna tohle nechtěl říci. Náhradní odpověď ho žádná nenapadla, tak jen pokrčil rameny. Já bych byla nerada, kdybych tě nějak zdržovala od tvých zálib, řekla starostlivě. Jsem rád, že jsem tady, odpověděl. Tak si to posezení tady ještě trochu víc zpříjemníme, ne? Pustíme nějakou hudbu, co říkáš? Pokrčil rameny. No, zkusím se ti trefit do noty, řekla a pozvednuvši obočí, usmála se. Seš mladej, tak snad z toho, co mladý hodně poslouchaj‘, vyberu to pravý. Zasunula zbytek druhého chlebíčku do svých úst a vzhledem ke svému stavu poměrně hbitě vyrazila z pohovky vstříc polici s multifunkčním audio-přehrávačem. Zapnula přístroj a sledujíc displej něco na něm navolila. Za chvíli celou místnost rozvibrovala palba kulometných bicích s destruktivním hlomozem přebustrovaných elektrických kytar. Rytmické, však ukrutné, tempo instrumentů doprovázel hluboký, jakoby medvědí, řev v úsečném anglickém recitativu. Bohumil vyvalil oči a s pusou dokořán sledoval, jak se prababička kýve v rytmu. I při malých pohybech pánví její břicho mocně skákalo. Co na to říkáš? zeptala se s neskrývaným nadšením. To je nářez, co? Ježíši Kriste! vyrazil ze sebe. Co to, proboha, je?! Jeho vyděšený a zmatený výraz dával jasně najevo, že s tímhle se ještě nesetkal.

To je Napalm Death, nejnovější album Apex Predator - Easy Meat. Příšerný! Tobě se to nelíbí, jó? tázala se udiveně. Myslela jsem, že takovouhle hudbu mladí poslouchaj‘. To je strašný, stál si stále za svým. To snad běsněj‘ všichni ďáblové z pekla. Prababička se tomu zasmála, ale hudbu přeci jen vypnula. Jé, když začínali Napalm Death hrát, to jsem byla ještě docela mladá. Když mi bylo dvacet devět, tak můj zeťák, tvůj děda, přinesl z internátu od svých spolužáků nějaký kazety se zahraničním metalem. Metallica, Venom, Celtic Frost a já už nevím, co ještě. Ale hlavně Napalm Death. Do tý doby jsem poslouchala Olympic, Citron, Vitacit a takovej ten českej metal. Pak jsem si pustila Napalm Death - Scum a ... byla jsem z toho úplně hotová. Hochu, za hluboký totality, kdy za nejtvrdší metalovou kapelu v Československu se považoval Vitacit, taková pecka jako Napalm Death bylo něco úžasnýho. Bohumil se plácal do čela a nechápavě vrtěl hlavou. Nemohl pochopit, co je tak úžasného na tom, co mu před chvílí slušně vypláchlo uši. A za pět let už hráli tady v Praze. No, byla jsem na nich - s dcerou a zeťákem. Chtěli mi strčit svou pětiletou holku (tvojí mamku) na hlídání, aby mohli oba jet. A já řekla - tůdle, pojedu taky. Hlídat může i druhá babička. Parádně jsem si ten koncert užila. Tohle, že poslouchala moje babička? nemohl uvěřit. No, vždyť je to hudba jejího mládí, ujišťovala ho, hledajíc vhodnější titul v řadě cédéček o polici výše. Co teda vlastně posloucháš? Tak třeba se mi líbí ERA. Tak tohle tady nemám. To je nějaký rock? Ne, to je taková... no..., No, víš co? vstoupila netrpělivě do jeho mlčenlivého snažení, vymyslet výstižný název pro žánr jeho oblíbené hudby. Pojď si vybrat sám!

Když Bohumil přišel k prababičce a její sbírce CD, ona ukazujíc hřbetem otevřené dlaně nadpoloviční úsek dlouhé řady tenkých plastových krabiček povídá - Odcaď pocaď je grind core a death metal. To se ti líbit nebude. Pak ukázala kratší část hned vedle a řekla - Tady je thrash metal. Dále pak ukazovala stále kratší a kratší úseky a při tom pokračovala ve výkladu - Tady je black metal, tady rock a punk, tady vážná hudba a tady pop. Bohumil se zajímal o ty naposledy představené kousky, na hřbetech jejich obalů však přečetl jen čtyřikrát Abba. Pochopil, že pop je v této sbírce zastoupen pouze skupinou Abba. Zklamaně posunul svůj zrak dále do řady, kde si nakonec vybral titul Má vlast od Bedřicha Smetany. Vstup USB asi ten tvůj přístroj nemá, có? zeptal se, bera vyvolené CD do ruky. Hm... a na co to má být dobrý? Mám nějakou hudbu v telefonu. Mohl bych přes USB zapojit svůj telefon k tvýmu přehrávači. Ty novější umí přehrávat hudbu s flashdisků. Ten kazeťák je dvacet let starej. Tak, to není, co řešit, poznamenal Bohumil s lehce jízlivým úsměvem a podal prababičce CD, které si vybral. Pokrčil rameny. Hm, hlesla ona též s úsměvem a povytáhnuvši obočí, také pokrčila rameny. Nejen na tváři, ale i na čele se jí objevilo mnoho vrásek - ne čtyři, nebo pět, ale jedna vedle druhé. Bohumilovi to nepřipadalo nijak odpudivé, ale na druhou stranu ani zvlášť přitažlivé - pouze roztomilé. Bylo to gesto omluvy a snad i prosba o trpělivost se starší paní, nereagující dostatečné pružně na raketový technický pokrok. On pokrčil opět rameny a jeho úsměv nabýval vstřícnějšího zabarvení. Ona též znovu pokrčila rameny a úsměv přešel do lehkého uchichtnutí. Střídavě jeden před druhým pak krčil rameny a mírně se při tom pochechtávali. Ty se mi směješ, že jsem stará zaostalá bába, có? řekla vesele s intonací hraného studu a znovu se krátce zasmála.

V zápětí na protest jen z legrace do něj lehce šťouchla břichem. Né, to já si myslím, že docela držíš krok s dobou. To já bych si u tebe dokonce představil takový ten přístroj na ty veliký černý desky, jak se roztáčí klikou. Ve starých černobílých filmech jsem to viděl, poškádlil ji z legrace. Týý - heléé - nezlob mě! bránila se Gábi také jen z legrace a znovu do něj lehce strčila břichem. Já tě zpupkuju. Oba se zasmáli. Prostorem obývacího pokoje již zněla skladba Vltava. Mladý host opět seděl na svém místě a ochutnával různé lahůdky, jimiž byly talíře a tácy ozdobeny. Hostitelka byla v kuchyni a něco tam ještě připravovala. Za malou chvíli se vrátila s lahví vína v jedné ruce a talířem s jednohubkami v druhé. Ty budeš pít víno? podivil se Bohumil. Já vím, že bych neměla, ale teď je taková zvláštní příležitost, když mám tak vzácnou návštěvu, řekla Gábi jakoby provinile. A tak si dej se mnou! Nenech mě v tom samotnou. Budeme hřešit oba a nikomu nic nepovíme. Co říkáš? Bohumil nemohl uvěřit, že by tohle prababička myslela vážně. Spíš ho napadlo, že ho jen tak zkouší. Vždyť mi je teprv třináct, namítal, ale pokušení by neodolal, kdyby mu to víno nabídl třeba o rok starší bratranec a ne prababička. Tys ještě nepil nikdy žádný alkohol🡕 ? Ne! Nikdys to nezkusil? Ani pivo? Ne! No a có, jednou to stejně zkusíš, tak proč ne zrovna dneska? Bohumil se tvářil rozpačitě a jen na to pokrčil rameny. Já to přece nikomu neřeknu, lákala ho na nepoznaný požitek dále. Vždyť bych byla sama proti sobě. To ty bys to neměl nikde říkat, abych z toho neměla nějakej malér. Zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou. Tvoje škoda, konstatovala Gábi a šla k vitríně. Otevřela ji a vyndala z ní dvě vinné skleničky. Když se usadila vedle svého hosta, postavila obě číše před sebe na stůl. Tu druhou jsem vzala pro případ, že by sis to třeba rozmyslel, řekla na vysvětlenou.

To já si teda jednu sklenku naleju. To je luxusní francouzské víno. Koupila jsem ho pro zvláštní příležitosti. Vzala láhev a natočila stylově etiketu směrem k němu, aby se mohl na vlastní oči přesvědčit. On jen protáhl obličej, když s námahou přečetl francouzský nápis - Château d‘Angludet Margaux AOC. Žádný dojem to na něj však neudělalo. Kdybych se chtěla jen tak zlejt, tak bych si koupila krabičák za dvacku litr, pokračovala ve svém monologu. Tato chvíle si ale žádá něco důstojného. Zahleděla se mu do tváře v očekávání, že něco řekne, ale když se od něj dočkala jen krčení rameny, vzala do druhé ruky vývrtku a láhev otevřela. V další okamžik již temně rubínový mok vtékal do jednoho z pohárů. Seděla ke stolku bokem s břichem opřeným o levé stehno své pokrčené nohy, jejíž chodidlo přilínala ke stehnu pravé nohy, kterou měla spuštěnou na zem. Takto na stůl lépe dosáhla. Když byl pohár naplněn přibližně do poloviny, položila opatrně láhev a sklenku si způsobně podala ke rtům. Zavřela oči a nasála vůni vína. Pak přímo rituálním způsobem do sebe postupně v dlouhých intervalech vtáhla tři doušky. Vzhlédla ke svému hostu a zase jakoby čekala nějaký komentář. Hm, hlesla krátce s výrazem spokojenosti. Trochu povytáhla obočí a naráz vypila půlku obsahu sklenky. Pak si olízla rty a číši postavila na své břicho. Palcem a ukazováčkem přidržovala její podstavec, aby se nepřevrhla. A jak jde škola? zeptala se, aby řeč nestála. Bohumil s sebou trhnul. Tak normálně, odpověděl po krátkém zaváhání. Nechtěl o svých problémech hovořit. Musel by totiž přiznat, že je homosexuál. Ještě si nebyl jist, zda nastala vhodná chvíle, kdy se s tím může prababičce svěřit. No, to zní dobře, ale čekala jsem nějaké podrobnosti, nenechala se snadno odbýt. Tak, co tě nejvíc baví za předmět? Asi přírodopis. Á, už jste brali pohlavní orgány? Bohumil obrátil oči v sloup.

Ano, to jsme brali v sedmý třídě, odpověděl podrážděně. Myslel jsem přírodopis, co máme teď. Probíráme mineralogii a vesmír. Aha, řekla chápavě, uvědomivši si, že otázky týkající se sexu jsou jejímu pravnukovi protivné. Chvíli oba mlčeli. Hm, utrousila pak náhle Gábi nosem a pokrčila rameny. S nevyřčeným pravidlem byla smířena. Na to vyprázdnila svou skleničku, olízla si rty a řekla - Dobré víno. Prázdnou sklenku položila na stůl a ještě dodala - Víno jsem neměla půl roku... a takhle dobré víno... to si ani nepamatuju, kdy jsem pila. Zahleděla se na láhev, pak na okamžik na pravnuka a hned zase na láhev. Chtěla si nalít další dvoudecku, ale váhala. Styděla se pít před něčími zraky, když je těhotná. Já si naleju ještě, oznámila nakonec a jak řekla, tak učinila. Nebudu přece skladovat načatou flašku. Nepustíme si nějaký film? Jaký? zareagoval Bohumil. Já mám ráda takové romantické s milostnými zápletkami. To já zase plavecké závody. Cože? podivila se. Aha, pochopila vzápětí. A nejvíce se ti líbí, když ty plavkyně v bikinách stojí na stupínku před startem připravené ke skoku do vody, viď? Krátce se zasmála. Je mi to jasný. Napila se vína a sklenku si zase postavila na břicho. Bohumil svěsil hlavu. Chvíli v jeho mysli balancovalo, zda jí teď říci o jeho jiné sexuální orientaci, či raději ještě ne. Rozhodl se nakonec, že ne, což znamenalo, neuvádět věc na pravou míru, že ho zajímají plavci a ne plavkyně a nechat ji při jejích stávajících domněnkách. Pustíme televizi, vyhrkla náhle a hned zalovila pod deskou jednoho stolu. Brzy vytáhla dálkový ovladač a zmáčkla na něm tlačítko. Televizní obrazovka blikla a brzy na ní bylo možno sledovat pohádku Obušku z pytle ven! s Ladislavem Peškem v hlavní roli. Jé, tuhle pohádku jsem viděla už jako malá holka, povzdechla si nostalgicky.

Můžu tam dát ale něco jiného, jestli chceš. Máš tam kanál ‚Noe‘? využil mladý host dotazem možnosti výběru. Ale fuj, Bohoušku! To přeci nemůžeš myslet vážně - ňáký náboženský bláboly. Já bych tam radši dala něco, na co se dá koukat. Zkus nějaký jiný tip! řekla a začala postupně přepínat programy. Já nevím, tak vyber něco podle sebe! V tom se na obrazovce objevil kanál HBO, kde zrovna běžel již historický film Někdo to rád horké. Právě se tam odehrávala jedna ze scének s Marylin Monroe. Bohumil se podíval na prababičku a ona v zápětí na něj též. Gábi, tys v tom filmu hrála, viď? řekl, když porovnal její hlavu s hlavou herečky v televizi. Nebylo hned jasné, zda si dělá legraci, nebo to myslí vážně. Ha-ha-ha, no jasně, zasmála se tomu jako dobrému vtipu. Na to, že jsem už přes padesát let po smrti, vypadám dobře, co? přisadila si ještě. Musím uznat, že ti ten účes opravdu sluší. Ó, díky za kompliment. Mám ten film nechat? Jo, nech to! Bohumil ten film viděl poprvé. Představoval si, že účinkující v něm Marylin Monroe je skutečně prababička, jež opět stoupla v žebříčku jeho úcty. Zvolna přestával i myslet na to, že je mezi nimi nějaký příbuzenský vztah a dokonce nějaký větší věkový rozdíl. Udělá ti radost, když si s tebou dám také to víno? zeptal se za pár minut. No, to víš, že ano, souhlasila vřele. Obsluž se ale sám! A mně můžeš taky nalejt, dodala a vypila naráz zbytek ve své sklence. Prázdnou pak pravnukovi podala. V tu chvíli zrovna seděla zády o opěradlo pohovky a nechtělo se jí stávající polohu měnit. Bohumil tedy naplnil zhruba stejně oba poháry, čímž vyprázdnil sedmi decilitrovou lahev🡕 . Jeden podal prababičce, druhý si ponechal v pravé ruce. Tak na zdraví a ... na dobré vztahy, řekla hostitelka a naznačila svou sklenkou výzvu k cinknutí.

Cinkli si. Oba se napili. Ochutnej tyhle jednohubky, řekla paní Gabriela a ukázala prstem na talířek s jednohubkami s pomazánkou, klobásou a olivou, které předtím přinesla s vínem. Podej, když tak celej talíř! Já si taky zobnu. Bohumil tedy vzal onen talíř ze stolu a nabídl nejdřív prababičce. Ta si jednu chuťovku vzala a strčila do úst. Jsem zvědavá, co na to řekneš, poznamenala hned po tom, co spolkla své sousto. On zaujat zelenou pomazánkou, jež vyzařovala zpod plátků klobásy, si ty jednohubky nejdříve chvíli prohlížel. Co zkoumáš? zeptala se ho hostitelka. Ta nátěrka má takovou nezvyklou barvu, odpověděl. Tak ochutnej, než ti to sním! pobídla ho a usmála se. No, to teda musím ochutnat. Nesnes‘ bych pocit, že jsem o něco přišel, řekl a rovněž se usmál. Na to si vzal do pusy také jednu chuťovku. Cítím tam zvláštní koření, podotkl k neznámé chuti, která se prolínala s chuťovou kompozicí česneku, sýra, olivy a pikantní klobásy. Co to je? To je šráklí, odpověděla. Šráklí? To neznám. Ty neznáš šráklí? Ne! To je moje oblíbené koření, já s ním ráda vařím. Je to dobrý. Jak tak jednohubky z talířku ubývaly, Gabriela ještě jednou v duchu přemítala, kolik jich tak při své tělesné váze může pravnuk sníst, aby účinek konopného extraktu v pomazánce nebyl intenzivnější, než by se hodilo. Řekla si, že mu ještě nějaké raději ují. Můžu si ještě nabídnout? zeptala se po chvilce a naznačila rukou, že by po nějaké jednohubce sáhla. No jasně, odpověděl chlapec a podal talířek své hostitelce. Nakonec těch jednohubek s konopným extraktem snědl on přibližně tři čtvrtiny a ona čtvrt. Za chvíli dopili víno a ona donesla další lahev🡕 . Otevřela ji a nalila do obou skleniček. On neprotestoval. Víno mu zachutnalo a byl rád, že si může dát ještě jednu sklenku.

Dokonce se po vínu trochu uvolnil a více se rozhovořil. Běžící film v televizi, jimi už příliš nevnímán, se stal jen zvukovou kulisou. Najednou Bohumila zasáhla vlna jakési zvláštní euforie. Cítil se najednou lehký a maximálně uvolněný. Už ho však přešla chuť na víno. Svou třetí skleničku už nedopil. V náhlé otupělosti již nebyl schopen zcela racionálně uvažovat. Mluvila už jen prababička, protože on se zmohl na pouhé hmm, což v některém případě znamenal souhlas, v jiném pouze znamení, že ji poslouchá. Připadal si tuze nemotorný a myslel si, že prababička bedlivě sleduje jeho pohyby. Svůj stav přikládal účinku vína. Nechtěl, aby prababička poznala, že je opilý - asi kvůli nějaké své puberťácké hrdosti, či dokonce snad soutěži🡕 vosti. Snažil se tedy na koordinaci pohybů svých rukou maximálně soustředit. Za chvíli cítil mravenčení v dlaních a jen o pár okamžiků déle i v okolí genitálu. Pozvolná pulsující erekce mu začala napínat kalhoty🡕 v místě zipu vpředu. Musel si kalhoty🡕 na tom místě porovnat, aby se rostoucí pyj mohl napřímit podél podbříšku směrem k pasu. Měl velkou erekci - jeho žalud se prodíral pod pasem jeho kalhot. To bylo schované pod volnou mikinou. Na paní Gabrielu přišla ona euforie téměř ve stejnou chvíli jako na svého pravnuka, ale výrazně menší. Na rozdíl od něj měla ona svůj stav pod kontrolou. Navíc s konopím a tím, co přináší, měla již bohaté zkušenosti. Nebylo to tedy pro ni nic nového. Věděla, že to na něj muselo také přijít, i když to na sobě nedával moc znát. Jen ta jeho náhlá nemluvnost mohla cosi naznačit. Nějak nemluvíš, konstatovala jeho poněkud váznoucí řeč. Hmm, zahučel on. Hmm - hmm - hmm, napodobovala ho. To je jen samé ‚hmm‘. Hostitelka si troufla přisednout těsně vedle chlapce tak, aby jejich zadky byly na sebe namáčknuty, a obtočila svou levou paži kolem jeho krku. On se tomu nebránil. Usmála se - měla z toho radost.

Jsi takovej zaraženej, řekla. Hmm, zareagoval on a koutky úst se mu roztáhly do nepřirozeného úsměvu. Hmm, opět ho napodobila. Není ti špatně, že ne? měla starost. Ne, odpověděl krátce a ústa se mu roztáhla ještě víc, že už to nebylo více možné. Kuk na babičku, řekla potom a též měla smích na krajíčku. Na tohle však už Bohumil vybuchl smíchy. Podíval se do očí prababičky. Vzápětí se ona též rozesmála. Pak jeho zrak klesl níže. Zahleděl se jí na dmoucí břicho, které bylo teď zcela odhalené. Pravá část županu jí volně splývala z ramene dolů na pohovku, levá část se od úrovně prsou ztrácela skřípnuta mezi jejich těly. Opasek županu stále zavázán na mašli ležel volně na jejím břiše kousek před jejími ňadry. Župan se jí nejspíš odhrnul o pohovku tím, jak si k němu přisedla. Smích v obou dozníval. Bohumil opět pomalu zvedl zrak k obličeji své prababičky, přičemž jím na moment zavadil o rudou podprsenku, která vypadala o číslo menší, než by její prsa potřebovala. Jen se jejich pohledy setkaly, opět oba vybuchli smíchy. Toto se opakovalo několikrát, během čehož se on občas zahleděl na horizont jejího břicha, z něhož vybíhala jen její kolena a za nímž bylo skryto objasnění hádanky, zda má na sobě nějaké kalhotky, či nikoli. Neměl šanci to zjistit, ani když se jakoby náhodou předklonil, předstíraje, že si poposedává více dozadu. Mám kalhotky, řekla pobaveně, jakoby četla jeho myšlenky. Po jeho druhém úklonu se totiž dovtípila. Jo, já vím, přitakal jakoby se samozřejmostí, chtě snížit význam její poznámky a zakrýt, že se se svou zvědavostí tak trapně prozradil. Styděl se. Jak jsi to teda zjistil? rýpla si do něj. Viděl jsi je? Já jsem nekoukal, zda je máš, zalhal a začervenal se. Proč bys je neměla mít, je přece jasný, že je máš, ne? No, to je pravda. Proč bych je vlastně neměla mít. Všechny slušný ženský přece nosej kalhotky, řekla a trochu se zachichotala.

Já ti je ale ukážu, jestli chceš, pokračovala po krátké odmlce. Nastala chvilka ticha. Bohumil chtěl něco říci ve smyslu, že není třeba, ale jeho neurotransmiterický generátor vět byl zanešen molekulami THC. Nenapadla ho zkrátka žádná rozumná věta, jíž by svůj nesouhlas zdůvodnil. A já ti je ukážu, oznámila nakonec, hned na to vstala a přesunula se do volného prostoru vedle stolu. Pak si sundala župan a ukázala vyzývavý model spodního prádla. Natáčela se jako modelka na molu módní přehlídky. Rudý saténový komplet s malou krajkou měl Bohumil možnost prohlédnout si několikrát důkladně ze všech stran. Tanga se zařezávala do výrazného zadku, jehož ženskost dána neskrblenými proporcemi zářila v plných oblinách. Silueta jejích boků v jednoduchých křivkách plynule přecházela do přiměřeně tučných stehen, ne silnějších, než bývá u žen hezké a žádoucí. Ani pokročilý věk jí neubral příliš krásy na jejím těle. Snad jen scvrklá kůže na loketních kloubech a kolenou a lehká celulitida by mohly její půvab kazit. To však Bohumil omámený tetrahydrokanabinolem stejně neviděl. Zíral na ni - tupě a strnule, ale spíš jako na nějakou neobvyklost jí fascinován, než na sexuální subjekt. Přesto cítil, kterak se jeho zduřelý pyj tlačí v těsných kalhotách🡕 . Nechápal to, ale příliš se tím nezabýval. Vlastně mu bylo příjemné, že má erekci. Nestalo se mu to ve sprchách za přítomnosti nahých spolužáků. Nemusí se tedy cítit zahanbeně. Navíc byl jeho zvětšený a ztuhlý genitál schovaný pod kalhotami a mikinou. Pro jistotu si ještě dolní část mikiny🡕 rukou tvaroval tak, aby hanebné vyboulení v jeho rozkroku nekopírovala. Polonahá prababička si toho všimla. Uhodla, že se pravnuk snaží zakrýt svůj nezbedný neposlušný ocas.

Byla tím polichocena, protože si myslela, že příčinou jeho erekce je právě ona. Nabyvši větším sebevědomím, začala trochu vrtět pánví, hladit si dlaněmi zadek, boky a břicho a lehce pomačkávat ňadra. Z toho už však začal být Bohumil opět v rozpacích. Prababička ve spodním prádle, které se dobře hodí k nějaké kurtizáně...