Jiná Sněhurka erotické povídky

V jednom království převelice daleko od nás, za devatero horami, černým mořem a písečnými ostrovy se rozléhalo město s mohutným hradem, odkud celému království vládla mocná královna. Panovnice to byla velice hezká; měla dlouhé černé vlasy, tmavé oči, půvabné líce a plné rty – a pod jejími tmavými šaty🡕 se rýsovaly pevné kozy a velký zadek. Její krása byla tak obrovská a horoucí, že v celém království nebylo hezčí dívky než královny. Kromě toho ovládala umění kouzel a alchymie, což je nebezpečná kombinace s faktem, že královna kromě toho všeho byla také velmi zlá. Všichni obyvatelé se jí právem báli a běda tomu, kdo by se odvážil královně zkřížit cestu! Na jejím hradě visel poměrně nenápadný, avšak důležitý předmět. Kouzelné zrcadlo!

Čas od času, když na ní padl strach, běžela do komnaty, kde se svlékla do naha a postavila se před zrcadlo. Její ňadra s lepými bradavkami se odhalila, dlouhé nohy se zaleskly ve světle svíce a vlhká čára ve vyholeném rozkroku se vyjevila. Pak přistoupila blíže k zrcadlu a promluvila na něj: "Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v zemi zdejší ze všech dívek nejkrásnější!" Odpověď byla stejná jako už několik let. Po chvilce napětí zrcadlo odvětilo: "Ty, má paní, jsi ze všech nejkrásnější a nad tebe žádné jiné dívky v zemi není." Královna se samolibě usmála do zrcadla a celá tato rutinní záležitost byla pro dnešek hotová.

Královna si však užívala sexu nadmíru. Po nocích objížděla město v podhradí i celý kraj a vybírala si své "služebnictvo". Nebo lépe řečeno mladé jinochy. Jejím cílem nebylo nic jiného než takového kluka svést a prošoustat s ním noc. Když se jí nějaký líbil, odvedla si jej do hradu a bylo jí jedno, jestli pták, na kterém svou kundou skotačí patří mlynáři, chudému rolníkovi, bohatému měšťanovi nebo cizinci s černou pletí.

Ti mladí muži se v tomto ohledu zlé královny bát nemuseli, neboť byli zase ráno propuštěni, a navíc strávili patrně nejlepší šukec svého života a měli hezkou historku, s kterou se mohli vytahovat před svými kamarády. Občas, když se noc královně velmi líbila, počastovala jinocha nějakým darem. Většina kluků, které královna navštívila, neměla problém překrásnou královnu radostně následovat, když byli tu noc požádáni. Třebaže měli přítelkyni, svou milou, nebylo zbytí, neboť královně se nesmí nic odmítnout! To by se taky nevyplatilo.

Občas se ale stalo, že nějaký jinoch i přes sladké naléhání královny odmítal. Odmítl ji doprovodit do hradu a tam si od ní nechat vykouřit ptáka a vojet její vyholenou kundičku a vystříkat se na její kozy. Vtom sladká slova královny vystřídala její zlost a slibovaná pomsta. Stávalo se to zřídka, že by někdo nechtěl strávit s královnou noc, tedy přivonět královničce ke kundičce, ale když se to stalo, tak královna dotyčnému přimíchala do nápoje elixír, který zmenšil jeho penis. Kolovaly o tom zvěsti, takže si většinou nikdo netroufl královnu odmítnout. Navíc královna byla neplodná, takže za devět měsíců nikdy nenastaly jakékoliv nepříjemnosti. Kromě kluků i královna často vybírala také holky, když dostala chuť. Ráda jim propleskla kozy, pohrála si s jejich poštěváčky a vášnivě jim zlíbala ústa. Vraťme se ale raději k našemu příběhu.

Jednoho dne se královna koupala ve své stříbrné vaně a jen tak v poklidu přemýšlela, když tu si vzpomněla, že se už dlouho neptala zrcadla svou známou otázkou. Vyskočila z vany a nahá se hrnula chodbami paláce k zrcadlu až nechávala za sebou mokré stopy. Královna se nestyděla a byla zvyklá potulovat se po hradu svlečená. Služebnictvo i stráže si na to za ty roky plně zvyklo a nebylo jim tedy divné, že královna vbíhá do komnaty až se jí velké kozy za běhu třesou. Jenže ten den stál na stráži nováček, mladý kluk, který toto divadélko nemohl nikdy vidět a vida královniny bradavky a pičku omdlel. Zatímco ostatní strážní křísili mladíka, královna si jich vůbec nevšímala a přistoupila k zrcadlu. Ale jako by ten pád mladíka předpověděl neblahé věci...

"Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v zemi zdejší ze všech dívek nejkrásnější!" A zrcadlo odpovědělo: "Ty má paní jsi ještě včera ze všech nejkrásnější byla, Sněhurka tě však v kráse a ve všem předčila!" Jak jen to zlá královna uslyšela, příšerně se rozčílila! Vytrhla služebné pohár vína z ruky a vší silou ho mrskla na zem! Červená tekutina se rozlila po bohatě vyšívaném koberci, avšak to bylo ničím oproti tomu, jak královna poté běsnila.

"Která děvka se opovažuje být hezčí? - Jak je to možné!" prskala síru a křičela tak hlasitě, že ji museli slyšet až v podhradí. Zrcadlo ještě dodalo: "Tvá krása, má paní, je nekonečná, avšak Sněhurčina ještě větší – a kromě toho sis poslední dobou vytahala trochu levý pysk!" To královnu tak rozčílilo, že měla chuť celé zrcadlo roztřískat na miliony střepů, ale neudělala to. "Ta mrcha bude litovat, že se odvážila se mi rovnat!" vykřikla a poslala pro strážného. Řekla mu ať jí okamžitě sežene někoho, kdo se vyzná po kraji a umí stopovat, pak se zavřela ve své komnatě a práskla za sebou dveřmi až odletěly vrány ze střech paláce.

Asi za hodinu k ní strážný dovedl mladého lovce. Byl to hezký, dobře stavěný kluk s kaštanově zbarvenými vlasy. Královnu nikdy předtím neviděl, ale dobře věděl, co se o ní povídá – nejen, že po nocích píchá s náhodnými jinochy, ale že své politické i estetické oponenty zavírá do žaláře, nechává zazdít za živa a podobně. V jeho srdci se rozechvěl strach.

Královna mluvila klidným hlasem, jako by na Sněhurku byla zapomněla. "Ty se prý vyznáš v hledání lidí?" zeptala se. Seděla ve svém křesle a popíjela víno – nebo to alespoň vypadalo jako víno, u zlé královny člověk nikdy neví.

"Ano." odvětil lovec.
"Jak se jmenuješ?"
"Jan."

"Dobře, Jene. Najdeš holku jménem Sněhurka. Určitě ji poznáš, neboť je prý hrozně hezká. Vezmeš si tuhle dýku a přineseš mi její srdce. Až to uděláš, čeká tě odměna. Ale jestli," zvýšila tón, "mi to srdce nepřineseš včas, dám tě obřezat, rozumíš?"

Jan kývl hlavou, že rozumí. "A pokud srdce nepřineseš vůbec, vyříznu ti to tvoje!"

Lovec měl plnou hlavu myšlenek, když odcházel z hradu. Raději se proto hned dal do práce. Netrvalo dlouho a Sněhurku skutečně nalezl. Původně chtěl úkol do tečky splnit, ale když spatřil její nezdolnou krásu, okamžitě na královnu zapomněl. Zrcadlo nelhalo! Sněhurku krášlila taková nevýslovná krása, že to slovy popsat nelze. Měla světlé blond vlasy, modrá očka, krásný nos a když promluvila, ranní rosa tála.

Jan s ní začal laškovat a flirtovat. Pak ji pozval na procházku a místo toho, aby ji ňadra probodl dýkou, jak mu poručila královna, bodal do nich svým ptákem. A pak jím počastoval i Sněhurčinu sladkou dírku. Šukal ji zezadu a přirážel k její prdelce stále vehementněji až mu v péru začalo cukat. Rychle ho vyndal a vystříkal se tak jako nikdy. Sněhurku orosil bílý déšť a mladý lovec velmi rychle zapomněl na slova královny i její hrozby.

Druhý den se opět sešli. Sněhurka stáhla Janovi kalhoty🡕 a začala kouřit jeho velký pyj. Stačilo se jen krátce dotknout jeho čuráka a už se mu začal stavět až byl tvrdý jako skála. Tvrdý a nadržený a natěšený udělat Sněhurce v její uzounké pičce pořádný kráter. Mezi rty se utápěl Janův tlustý penis, zatímco jeho ruce laskaly Sněhurčiny sličné tváře. Pak konečně jej vytáhla ven a začala mu honit a hrát si s předkožkou, zatímco druhou rukou osahávala jeho koule. Poté už je líbala a nasála jedno varle. Když si pak užila koulí dost, olízla jeho uzdičku a strčila si jeho úd do pusy. Zakrátko se její krk zaplnil teplým spermatem.

Lovec Sněhurce sdělil, že po ní pátrá zlá královna. Ještě téhož dne spolu utekli a zabydleli se v rozpadajícím se mlýně. Každou noc spolu mrdali. První noc jí Jan oprcal zezadu, druhou ho Sněhurka osedlala na koníka, třetí zase zezadu, čtvrtou na misionáře, pátou noc přišla na řadu lžička, šestou noc šla Sněhurka do sousední vsi do mlýna k tetě, takže nic nebylo, sedmou noc pozice supermana, osmou noc jí opíchal v náručí, devátá noc lotosový květ a desátou zase zezadu.

Tu Jana napadlo, že by mohl ošukat i Sněhurčinu druhou dírku. Zrovna jí lítal v pičce zezadu a nasliněným prstem přejel po jejím kaďáku. "Tak to zapomeň," řekla rázně Sněhurka, jakmile ucítila, kterak se Janův žalud dobývá do jejího análku. Ale to by bylo, aby se náš lovec nechal jen tak odbýt a na Sněhurčina slova nedal! Avšak Sněhurka se též nenechala!

Janovi se vysmýkla a utekla mu neznámo kam. Když si Jan uvědomil celou situaci, vzpomněl si na svůj úkol. Co teď bude dělat, když je Sněhurka pryč? Jeho smysly stopaře ho navíc zradily. Ještě tu noc ulovil divoké prase a vyřízl dýkou jeho srdce.

Jak asi čtenář tuší, Jan podstrčil královně srdce vepřové. Jan byl tak napjatý, že by se ho krve nikdo nedořezal. Královna si pozorně zkrvavené srdce prohlížela. – To je napětí! Pak konečně řekla: "Svůj úkol jsi splnil! A jak jsem slíbila, odměna je tvá." A podala Janovi malou lahvi🡕 čku s neznámým elixírem. "Tohle večer vypij a ráno budeš mít největší koule ve městě." Jan poděkoval a měl se už k odchodu, když v tom ho královna zarazila. "Počkej, kam si myslíš, že jdeš? – Úkol jsi sice splnil, to jo, ale pozdě. Máme tu tedy ještě tu nedořešenou věc s předkožkou..."

Sněhurka mezitím putovala celou noc. Věděla, že domů se vrátit nemůže, neboť po ní královna pátrá. Janovi už odpustila, ale nevěděla, kam zmizel. Druhý den v poledne narazila na malou lesní chaloupku. Chtěla zaklepat a poprosit o pomoc, jenomže dveře se sami otevřely. Vešla tedy do světnice, kde spatřila dlouhý stůl se sedmi židle🡕 mi. Na stole leželo sedm talířů s polévkou.

Čtenář jistě ví, že to nebyla obyčejná chaloupka, nýbrž chaloupka sedmi trpaslíků, kteří přes den pracovali v diamantovém dole a večer se vraceli domů. Ten den, když se vrátili večer domů, se polekali vidouce, jak dveře jejich stavení jsou pootevřené. Aby to tak byl nějaký zloděj! Pomysleli si. Opatrně vešli do chaloupky, kde nalezli spící přenádherné děvče. A tak se stalo, že Sněhurka už u nich zůstala. Trpaslíci ji nechali u sebe v chaloupce a Sněhurka jim za to vařila a uklízela. – A příležitostně si hrála s jejich malinkýma čuráčkama. Tak to tedy prozatím skončilo, ale věci se měly velmi rychle změnit...