Konec služební cesty s Martou erotické povídky

Bylo po školení a všichni se rozcházeli směrem k nádraží. Venku se začínalo stmívat, vzduch voněl deštěm, který se chystal přijít. Sedly jsme si do vlaku a chvíli jen pozoroval, jak se odráží světla perónu. Marta si sedla opět vedle mě, položila mi hlavu na rameno a pozorovala cestu.
Cesta ubíhala pomalu, ale mně to vůbec nevadilo. Povídali jsme si o školení, o práci, ale i o všem možném, o filmech, o tom, že se jí nechce domů do prázdného bytu. Smála se mým poznámkám a občas se na mě podívala tak, že jsem radši uhnul pohledem, jen abych neskončil ztracený v jejích očích.

Když vlak zastavil v našem městě a lidé začali vystupovat, otočila se ke mně a řekla:
"Víš co? Nechceš dneska ještě přijít ke mně? Otevřeme si lahev, pustíme si film..."
Zasmála se tiše, skoro nesměle, ale bylo v tom něco víc než jen přátelskost, chtěla ještě pokračovat. Chvíli jsem váhal, přece jen to bylo nečekané ale nakonec jsem přikývl.

U ní doma bylo útulno. Malý byt, ale všechno mělo svoje místo. Na stole dvě skleničky, otevřená lahev vína. Film běžel, ale upřímně, skoro jsme ho nevnímali. Mluvili jsme dál, někdy potichu, někdy jen seděli a poslouchali déšť, který začal bubnovat do oken.

Byl to zvláštní večer. Takový, kdy má člověk pocit, že všechno zapadá, že svět na chvíli zpomalil, aby ti dovolil si to zapamatovat. Nepotřeboval jsem víc než její přítomnost, její úsměv a ten klid, který z ní vyzařoval.

Pak to přišlo, při jednom doteku zajela přesně tam kam měla. Opět jsem byl v pozoru, využila situace. Užila si jako by to mělo být snad naposledy v jejím životě, prostřídali jsme snad všechny polohy co chtěla, ten večer ona byla má paní a já jen její poslušný host, co ji udělal to co jí na očích uviděl, za odměnu mě pak vysála do poslední kapky.

Nevím přesně, kdy jsme usnuli. Pamatuju si jen, že jsem se ráno probudil s jemným světlem, které pronikalo skrz záclony, a vůní kávy, která se linula z kuchyně.
Stála tam v mé košili, v ruce hrnek, a když mě uviděla, usmála se:
"Dobré ráno, ospalče."

Snídaně byla prostá, jen káva, toast a marmeláda. Ale chutnala líp než kdejaká hostina.
Když jsem odcházel, doprovodila mě ke dveřím a na chvíli jsme tam jen stáli. Nebylo třeba nic říkat. Stačil pohled, lehký dotek, ticho, ve kterém bylo všechno, co jsme cítili.

Od té doby uplynul nějaký čas, ale ten večer si pamatuju dodnes. Ne proto, že by se stalo něco výjimečného, ale proto, že všechno bylo tak opravdové. Ještě párkrát sme si to zopakovali dokud si jeden z nás nenašel životního partnera