Lekce pro otroka erotické povídky

Vstoupil do masážního salonu s očekáváním klidu. Chtěl si jen uvolnit záda po dlouhém týdnu. Místnost byla prostorná, voněla po santalu a levanduli. Tlumené světlo a tlukot tichého ambientu vytvářely téměř hypnotickou atmosféru.

"Lehni si. Nahý. Obličejem dolů," řekla ona.

Zastavil se. Její hlas byl pevný, kontrolovaný. Neptala se – přikazovala. Přesto, nebo možná právě proto, poslechl bez slova. Její kroky na dřevěné podlaze byly klidné, měřené. Dveře cvakly. Zůstali sami.

"Jmenuji se Klára. Dnes večer patříš mně. Rozumíš?"
Mlčel. Přikývl.

Pocítil první dotek – ne masážní, spíš průzkumný. Její prsty tančily po jeho zádech, klouzaly olejem, ale žádná technika, kterou znal, se tomu nepodobala. Hladila ho jako majetek. Občas zatlačila nehty. Jindy ho jen pleskla přes bok – dost jemně, aby to bylo erotické, ale dost pevně, aby to bylo jasné.

"Nesmíš se hnout. Ani zasténat bez mého svolení."
Přejela mu dlaní po zádech, až dolů ke stehnu, a pak se zastavila. "Příliš napjatý," zamručela.

Pak zaslechl zvuk – šustění kůže. Páska? Pásek? Nevěděl. Najednou cítil látku na zápěstích. Lehce mu je svázala za zády, zatímco ležel na břiše. Ohebná, měkká pouta, ale dost pevná na to, aby ho udržela pod kontrolou.

"Takhle je to lepší. Uvolníš se, když se nebudeš moci hýbat."

Následovala pomalá masáž hýždí, stehen. Každý pohyb byl jako výslech. Bylo to pomalé mučení – doteky, které začínaly jemně, ale končily skoro trestem. Občas pleskla dlaní po jeho kůži. Občas ho lehce kousla. Její dech se ozýval těsně u jeho ucha.

"Chceš víc?"
Zamručel, sevřený, touhou napjatý.
"Řekni to nahlas."
"Ano, prosím..."
"Dobře. Ale jen když mi budeš patřit ještě zitra

Když příště vstoupil do salonu, světlo bylo opět tlumené. Místnost voněla stejně – ale jeho krok byl jiný. Neváhal. Měl v kapse hedvábnou šálu, tu samou, kterou si v duchu pamatoval z minula.

Klára ho čekala. Ruce založené na prsou, v černém saténovém kimonu, který končil těsně pod zadečkem. Vlasy stažené do uzlu, pohled chladný jako sklo.

"Tak ty ses vrátil," promluvila s lehkým úšklebkem.

"Ano. Ale dnes... tě chci já."
Vytáhl šálu z kapsy a zvedl obočí. Nebyla překvapená. Jen zvedla bradu.

Chvíli bylo ticho. Pak si rozvázala kimonový pásek, nechala ho sklouznout po ramenou. Stála tam, nahá, krásná a silná – ale ustoupila o krok zpět.

"Tak tedy... ukaž, co umíš."

Přistoupil k ní, vzal její ruce a něžně je svázal za zády. Pomalu. Dával jí čas říct "ne". Ale ona mlčela. Mírný nádech na rtech – možná zvědavost. Možná vzrušení.

Přitiskl ji ke zdi. Jednu nohu jí vsunul mezi stehna. Pevně. Držel ji za boky, tiskl se k ní, ale nepokračoval. Čekal. Nechal napětí růst.
"Pořád chceš vést?" zašeptal jí do ucha.
Zasmála se tlumeně.
"Ukaž mi, že to zvládneš."

Přejel jí prsty po krku, po klíční kosti, až k prsům. Nechal ji cítit, jaké to je, být ovládaná. Jaké to je, nemít kontrolu – a přitom být zbožňovaná.

Uložil ji na stůl, rozvázal pouta... a zavázal jí oči. Každý dotek teď byl překvapením. Každé pohlazení – rozkazem. A Klára, silná žena, která byla vždy tou, kdo vedl, ležela pod ním a otvírala se jeho dotekům jako hedvábná kniha.

Zacházel s ní s respektem – ale pevně. Naučil se od ní, a teď jí to vrátil. Každým tahem, každým výdechem, každou kapkou touhy, která mezi nimi padla jako víno na kůži.

Když skončili, ležela v jeho náruči. Oči stále zakryté. Ruce volné, ale tělo uvolněné tak, jak nebyla už dlouho.
"Možná..." řekla tiše, "příště to zvládneme oba