Můj první a poslední ples erotické povídky

Nechodil jsem do tanečních. Tanec, tedy tenhle staromódní, mi přišel směšný. Něco ze starých dob, co nemá v mém životě smysl. A také ty oblečky. Šaškovat tam v obleku, hrát si na nějaké vznešené lidi, když jsme přitom obyčejné a spíš chudé děti. Ze stejného důvodu jsem později nešel ani na maturitní ples. Nebudu se převlékat za "šaška"! Odmítám se fotit v těch oblečkách a něco předstírat.

Později jsem pochopil, proč mi to tak vadí. Neměl jsem rád obleky proto, že mi oblek vnutila matka už ve třetí třídě, kdy jsem v něm šel první den školního roku do školy, a nosil jsem ho i jinam. Vnucená role. Vnucená póza. Za pár let jsem měl další oblek a později oblek Hugo Boss, ze kterého měla radost pouze matka. Stál desítky tisíc a jen roky visel ve skříni.

Takové to, když vám lidé něco vnucují a něco z vás dělají, a vy to nechcete být o to více, že je vám to vnucováno. A nakonec ani nevíte, jestli to skutečně nechcete, nebo jen nechcete být nuceni.

Pokud chceme člověka nějak formovat, měnit a k něčemu vést, musíme mu dávat především pozitivní motivaci. To znamená odměny a pozitivní příklady. Aby pochopil, proč tu věc má sám chtít. Ať má motivaci a dobrý pocit. Člověk musí mít rád to, čím se stává. Jinak se stan🡕 e něčím jiným.

A byla to právě pozitivní motivace, co mě nakonec přece jen jednou na jeden ples přivedlo.

Ano, holka. Ona, jako mnohé prdelinky, to tancování měla ráda, jí to přišlo hezké, že se ze svých džín výjimečně převlékne za jakousi "dámu" a pak se tam šaškuje jako v televizní pohádce. Ona měla taneční za sebou a já jsem jí chtěl dopřát ten zážitek, že se svým klukem na ten ples půjde. Vnímal jsem to i jako svou povinnost - byl to můj i její první vážný vztah, tak když to má ráda, měla by to zažít.

Zpětně mě udivuje, jak moc jsem se tehdy kvůli ní snažil. Nejen ten ples, ale všechno, co jsem kvůli ní dělal. Ona se snažila také. Doslova jsme se oba snažili mít hezký vztah. A nějakou dobu měli. Přemýšlím, zda si i ona dodnes pamatuje ty hezké věci. Lidé obvykle mívají horší paměť než já. Obvykle jsem já tím vypravěčem minulosti.

Ale zpět do pohádky.

Rozhodl jsem se splnit jí to přání a jít s ní na ten ples. A bylo to náročné.

Nejmenší problém byl ten oblek. Hugo Boss stále čekal ve skříni na svou slavnostní premiéru. Od jeho koupení jsem už nerostl, byl mi akorát. Větší problém byly boty, ty jsem neměl. Takže jsme s přítelkyní šli kupovat boty.

Velká otrava, řeknu vám. Vybírat slušné boty, které nechci a nelíbí se mi. Samozřejmě byly drahé, takže jsem z obchodu volal mamince, zda mi je zaplatí. Zaplatila.

Dalším úkolem bylo - překvapení - naučit se tancovat!

Začali jsme rovnou poté, co jsme koupili boty. Za obchodním centrem bylo takové schované parkoviště pro vykládku kamionu. Byl tam klid, soukromí, nějaké kontejnery. A tam mi ona vysvětlovala, jak že se to počítá, nějaké ty doby a tak. Dnes už ani nevím, jak se to jmenuje. Naštěstí nás nikdo neviděl.

Až do chvíle, než ze zadního vchodu vyšla jakási prodavačka dát si venku cigáro. Byla pár metrů od nás a očidivně se divila, že tam vzadu někdo je.

"My se tu učíme tancovat," vysvětloval jsem hlasitě a pohotově.

"Mně je to úplně jedno, nenechte se rušit," ušklíbla se, otočila se k nám zády a zapálila si.

Překonali jsme stud a pokračovali jsme.

"Jo vy se opravdu učíte tancovat," ozval se najednou smích té paní. Zřejmě čekala, že jsme tam mezi kontejnery byli... mrdat.

Ano, tahle povídka bude o mrdání, co jste čekali? Že bude o tanci?

Pár týdnů jsme pravidelně trénovali tanec a moje láska získala dojem, že už to docela umím. Tak taky že jsem tou dobou cvičíval karate, už jsem nebyl ten superinteligentní nemotora jak před pár lety.

Všechno se vyvíjelo podle plánu a nadešel večer plesu. Jel jsem za ní domů, oblek jsem nesl i s košilí zapnutý v obalu. Bylo mi trapné s tím jet autobusem. Vypadám jak nějaký šašek, co si veze oblek! A jedu autobusem! Taková šaškárna! Každý to na mě vidí! Ta potupa! Skoro tak trapné, jako vézt někomu kytku!

Ať už je to za mnou.

Ona čekala doma sama, rodiče jeli na chatu. Začali jsme se převlíkat do těch oblečků. Šaty měla červené. Měla "udělané" vlasy a velmi se malovala. Já jsem seděl v kuchyni, až za mnou přišla z koupelny. Stála tam u lednice ve svých šatičkách, vyhezkaná, a oznámila mi, že na ten ples nechce jít.

"Já sem hrozně nervózní!" říkala se zarudlýma tvářičkama. "Nepudeme tam! A řekneme všem, že jsme tam byli!" pověděla mi svůj plán.

Zíral jsem na ní od stolu.

"To ses posrala?"

Ne, to sem jí určitě neřekl! Já jsem byl tehdy o několik úrovní slušnější kluk.

"Zbláznila ses?!"

Ano, tak.

"Vždyť se na to měsíc připravujeme!" zvyšoval jsem hlas v jejich malé kuchyňce. "Kupoval sem si boty! Beruško, já sem taky nervózní! Ale teď už to musíme udělat, jinak to bude strašná zbabělost! Já chci mít tu vzpomínku, že jsme tam šli!"

Poslechla mě. A tak tu vzpomínku máme.


Zanedlouho jsme čekali před domem na taxík. Stmívalo se, ale bylo teplo. Prohlížel jsem si ty její šaty🡕 . Kupovala je prý s babičkou. Měla hodnou a chápavou babičku, která se nedávno nově vdala.

"Vyhrň si je," říkám najednou.

"Proč?" divila se, ale už se jí na namalovaných rtech objevil hravý úsměv.

"Chci vidět, co pod nima máš."

Rozhlídla se kolem, ujišťujíc se o naší samotě, a vyhrnula si šaty🡕 k růžovým kalhotkám.

"Sundej si je," pokračoval jsem ve své perverznosti.

"Proč?" divila se už víc.

"Ať je to zábavnější, uvidíš, taky tě to bude víc bavit."

Sundala si je, protáhla ty prťavé kalhotky přes svoje plesové boty a podala mi je. Zvednul jsem je k nosu, jak dělávám dodnes.

Kalhotky zatím jen voněly vypráním. Dal jsem si je do kapsy kalhot. Tady máš, Hugo, papej.

A už jsme na plese.

Na plese se nacházely dva typy lidí. Převážně mladí šašci v černých oblecích, a mladé šaškyně v různých šatečkách.

Mnozí lidé se tam znali, bavili se spolu, já jsem tam znal pouze jí. Zdravila se s nějakýma kamarádkama. Snažil jsem se neprojevovat nervozitu, být příjemný a sebevědomý.

S potěšením jsem shledával, že ta moje holka je skutečně jednou z nejhezčích. Byla ten typ, co má od přírody štěstí. Aniž by nějak pravidelněji sportovala, byla krásná. To, že byla se mnou, byl trochu zázrak - jak velký mi došlo až o mnoho let později. Hezčí už se mnou nebyla a dost možná nebude. Vadilo mi na ní jen, že nemá tmavé vlasy.

Alkohol jsem tam pili málo. Ona možná víc, já už jsem tou dobou začínal být abstinent. Naštěstí tam ani nechtěla trávit moc času povídáním si s kamarádkami.

A pak se tancovalo. To mě natolik stresovalo, že si to ani nepamatuju. Člověk si někdy ty nejvíc stresující zážitky nepamatuje, paměť je neuloží. Vím jen, že mi tancování šlo hůř, než při tréninku. Že mi to nejde si ale v tom davu mohla pořádně všimnout jen ona.

I při tanci mi ale zůstalo dost volné mozkové (nebo kalhotové?) kapacity na to, že jsem jí občas mezi lidmi vytáhnul šaty🡕 tak akorát nahoru, aby jí byl na okamžik vidět kousek hnědého bobříka v podbřišku. Chlupatou pičuli měla proto, že jsem jí to dávno přikázal.

Při tom vyhrnutí šatů byla vyjukaná, bála se, že to všichni uvidí.

"Nikdo si tu toho nevšimne," šeptal sem jí a projel prsty ty chloupky.

Zda si někdo všimnul, nebo ne, nevím. Nikdo na to nereagoval.

O přestávce se šlo ven. Tam se šašci v černých oblecích shlukovali u vchodu, kde kouřili a smáli se. My dva, nekuřáci, jsme šli o kousek dál, do neosvětleného vchodu jakéhosi domu. Pamatuji si tam dveře s kulatým okýnkem. Na to okýnko jsem se díval, když ona zaklekla a kouřila mě. Jestli to skončilo v její puse a bříšku, anebo jí to pak na parketu při dalším tancování vykapávalo z prciny, to si každý domyslete dle své preference.

Z plesu jsme odcházeli docela brzo, byla prý unavená. Ve žlutém světle pouličních lamp mi sdělila následující.

"Jakto, že když jsme to tancování cvičili, tak ti to šlo, a tady ne?"

"Jak jako nešlo?" ptal jsem se naštvaně.

Začala mi popisovat, co jsem prý dělal špatně.

Obhajoval jsem se. Však to bylo poprvé, co jsem tancoval mezi lidmi! Byl jsem zklamán ze svého výkonu, ale víc z jejího zklamání. Tolik snahy na to padlo, a je nespokojená!

Ne, nebyla nespokojená moc, byla ráda, že jsme tam šli. Ale jak to tak bývá, když člověk něco dlouho chce a plánuje, věc dopadne o něco hůře, než jaká jsou očekávání.

Domů jsme šli pěšky a i přes park, kde opět nastala chuť. Drželi jsme se za ruce, když jsem jí já z cestičky odvedl za větší strom.

Otočil jsem jí čelem ke kmeni a zatlačil na záda. "Opři se."

Opřená o strom mi nastavila kulatou prdelku v šatičkách. Klečel jsem za ní a šaty🡕 jí vytáhnul tak akorát, abych jí mohl roztáhnout půlky a jazykem začít prolizovat anál. Zatímco nad pičkou byla zarostlá, dole si jí holila a stejně tak zadek.

Jazyku na své zadní dírce se nebránila, byla zvyklá. Tentokrát se nebránila ani, když jsem začal jazykem pronikat dovnitř. Ani, když jsem přidal prst. Byla to pro ní dostatečně výjimečná příležitost.

K prstu se přidal druhý se spoustou slin. A po chvíli už jsem na tu oslintanou díru začal tlačit svým tvrdým žaludem. Dodnes mě to udivuje a vím, že tomu někteří nebudou věřit, ale jen za pomoci slin jsem jí tam v tom parku opravdu ten zadeček pomalu nabodnul. A to ho mám docela tlustého. Vystříkat análek ale nechtěla. Pár měsíců se ještě bránila tomu, aby jí ze zadku vytékalo sperma.

Hm, když o tom přemýšlím, možná vyndala z kabelky nějaký krém, kterým jsme si pomohli. Spíš ne.

Když jsem to mnohem později popisoval kamarádovi, co anál nezažil, vysvětloval jsem, že ten anální sex ani není o tolik lepší. Zadek je těsný, ale zase musíš pomaleji. Nemůžeš si dělat, co chceš. Pro mě to potěšení je spíš symbolické a duševní. Je to intimnější, zranitelnější, perverznější, je to větší potěšení z dominance a jejího odevzdání se.

Na ples už jsme s beruškou nikdy nešli. To tancování nás zklamalo. Ale k tomu stromu jsme se ještě vraceli.