Personální dilema erotické povídky

Pracuji jako personalistka ve výrobní společnosti. Naše společnost zaměstnává více než dvě stovky zaměstnanců, převážně mužů. Denně mou kanceláří projde přibližně třicet lidí s různými požadavky. Řeším opravdu všechno – od nástupů a výstupů až po výběr skříňky. Nezřídka se stává, že za mnou zaměstnanci přicházejí i se svými osobními a vztahovými problémy. Zpravidla jim nabídnu svůj názor, nebo je nas­měruji, aby si cestu k odpovědi našli sami. Zásadně se vyhýbám tomu, abych jim dávala konkrétní rady.

Ve svých 51 letech snad už mám dostatek životních zkušeností, abych svou práci odvedla dobře. Myslím, že důkazem je právě to, že se mi většina zaměstnanců neváhá svěřit se svými soukromými záležitostmi. Práce s lidmi – a s muži obzvlášť – mě baví. Každý den mě dokáže alespoň jedna situace překvapit. O jedno takové překvapení se s vámi chci podělit. Jednak z něj plyne jasné poučení o tom, jak se (ne)chovat na pracovišti, a jednak – můj muž ten zážitek považoval za neobyčejně sexy a přál si, abych ho tu popsala.

Byl to den jako každý jiný. Od rána jsem byla v jednom kole. Do práce chodím pravidelně na půl sedmou. Od osmi vedu pohovory s novými uchazeči, které končím před polednem. V tu dobu už bývám dost unavená. Odpoledne pak musím zpracovat veškerou administrativní agendu, kterou jsem dopoledne vyprodukovala. Nechci vás ale zatěžovat svou denní rutinou.

Ten den jsem potřebovala klíče od skříněk v šatnách pro nově přijaté zaměstnance – a bylo jich asi osm. Protože jsem většinu dne jen seděla, byla procházka do vedlejší budovy vítanou změnou. Bylo už po ranní směně, takže v šatnách nikdo nebyl. Procházela jsem mezi skříňkami a podle plánku hledala volné. Když jsem se blížila ke sprchám, uslyšela jsem tekoucí vodu. "Tak přece tu ještě nějaký opozdilec zůstal," napadlo mě. Rychle jsem zkontrolovala vybrané skříňky a chystala se odejít.

"Dobrý den, paní Marto. Co vy tady?" ozval se za mnou hlas. Otočila jsem se. Stál tam hubený mladík s ručníkem kolem pasu a usmíval se na mě. Hned jsem si vybavila jeho jméno – Přemek. Takové jméno si člověk prostě zapamatuje, dnes už se skoro nedává. Tomu klukovi bylo devatenáct, nastoupil před necelým půl rokem. Doma má stejně mladou ženu a asi roční dítě.

"Už pádím pryč," usmála jsem se. "Jen jsem potřebovala zkontrolovat pár skříněk. Budete mít nové parťáky," vysvětlila jsem a vyrazila ke dveřím.

"Ale paní Marto, tady už nikdo není, jen my dva. Co kdybychom si trochu zašpásovali? Jsem po práci celý nadržený a vy se mi líbíte od prvního dne."

Krve by se ve mně nedořezal. V prvním okamžiku jsem chtěla utíkat ke dveřím, ale nemohla jsem se pohnout. Něco uvnitř mě přinutilo se otočit. Přemek stál hrdě, úplně nahý. Ručník držel v ruce. Spíš reflexivně než vědomě jsem sjela očima do míst, která byla ještě před chvílí zakrytá. Mým směrem se tyčil nadprůměrně velký penis. Okamžitě mě zaujala mohutná růžová špička. Na moment jsem se nedokázala od toho pohledu odtrhnout. To Přemka povzbudilo.

"Líbí se vám? Já taky nejsem špatný a umím s ním docela slušně zacházet." Zjevně spokojený sám sebou, napřímil se a vypnul hladkou hruď.

Konečně jsem se vzpamatovala z překvapení. "Mysli, honem, mysli," hučelo mi v hlavě. A pak jsem konečně našla pevnou zem pod nohama. Došla jsem k Přemkovi. Postavila jsem se k němu tak blízko, jak to jen šlo. Dívala jsem se mu do očí. Voněl mýdlem, na ramenou se mu třpytily kapky vody. Vnímala jsem ten mohutný pyj v těsné blízkosti mé ruky. Napadlo mě, že by stačilo jen lehce zvednout ruku a obejmout prsty masitý úd. Na moment jsem si představila horko v dlani.

S jistotou v hlase, která překvapila i mě samotnou, jsem ho oslovila: "Přemku, to se nebojíte, že by někdo přišel?" Bez mrknutí mě sledoval. "Já teď půjdu do kanceláře. Vy se oblečete a přijdete za mnou." Aniž bych čekala na odpověď, otočila jsem se a nejistým krokem vyrazila ven z šaten. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, musela jsem se opřít o zeď. Nemohla jsem popadnout dech. Adrenalin mi koloval tělem, srdce mi bušilo až v uších. Třikrát jsem se zhluboka nadechla. Zase jsem byla schopná myslet – a měla jsem plán, co dál.

První, co jsem udělala, když jsem došla do kanceláře, bylo, že jsem se napila vody. Vypila jsem celou sklenici. Potom jsem vytáhla Přemkovu složku, posadila se a čekala. Netrvalo to ani pět minut a ozvalo se zaklepání na dveře.

"Dále," zavolala jsem už naprosto klidným hlasem. Tady jsem ve svém prostředí. "Jsem připravená, teď se bude hrát podle mých pravidel," blesklo mi hlavou. Přemek zůstal nejistě stát ve dveřích. Zdálo se mi to, nebo z něj opravdu vyprchala část sebedůvěry? "Pojďte dál a zavřete." Vstala jsem a ukázala mu, aby šel blíž. Zamkla jsem a vrátila se za stůl. Chvíli jsem ho sledovala. Chtěl se posadit, ale zarazila jsem ho.

"Zůstaňte stát." Vzala jsem složku a propisku.

"Sundejte si kalhoty."

"Prosím?" vyhrkl překvapeně.

"Rozuměl jste mi dobře. Prosím," pokynula jsem mu přes stůl směrem k jeho rozkroku.

Nevěřícně na mě hleděl, ale když pochopil, že to myslím vážně, rozepnul si kalhoty a spustil je ke kotníkům.

"Spodní prádlo taky," dodala jsem a opřela se o židli. Začínala jsem se bavit. Až nepřirozeně stydlivým pohybem stáhl ke kotníkům i černé boxerky. Najednou přede mnou nestál ten sebevědomý provokatér ze šaten, ale rozpačitý kluk. Ze stolu jsem vzala pravítko a podala mu ho.

"Změřte se. Délku a šířku. Myslím, že váš lékař opomněl některé podstatné informace."

Jeho výraz hovořil za vše – nevěděl, jestli si z něj dělám legraci, nebo to myslím vážně. "No prosím," pobídla jsem ho znovu, naprosto vážně.

Sledovala jsem, jak přikládá pravítko ke svému mužství. Teď už podstatně menšímu. "Potřebuji maximální rozměr, snažte se."

Zvedl ke mně tázavý pohled. Postavila jsem se, rozepla rozparek sukně a pravou ruku vsunula pod látku. Dívala jsem se mu do očí, když jsem pokračovala až pod kalhotky. Na moment mi celá ta situace přišla ohromně vzrušující. Nedokázala jsem se ovládnout a lehce přivřela oči, když jsem se dotkla sama sebe. Viděla jsem, jak se mu vrací síla. Napřed jedním, potom dvěma prsty jsem si projela mezi pysky. Byla jsem dokonale mokrá. Vsunula jsem prsty dovnitř, unikl mi tichý vzdech. Přemkův penis se v jeho rukou znovu napřímil a narovnal se na pravítko.

Vytáhla jsem ruku zpod sukně a ukázala mu vlhké prsty. Posadila jsem se a vlhkou rukou uchopila pero. "Tak prosím, ty rozměry. Napřed délka."
"Sedmnáct a půl," odpověděl tiše.
"Teď šířku," pokračovala jsem a dívala se do papíru.
"Tři a půl centimetru."

Zapsala jsem obě míry do jeho složky. Teprve pak jsem zvedla hlavu a znovu pohledem zavadila o jeho vzrušení, které se nepřehlédnutelně tyčilo nad stolem. Prolistovala jsem dokumenty a našla ten správný.

"Tady je vaše výpověď."

Nechala jsem ta slova viset ve vzduchu.

"Jakou výpověď?" zeptal se překvapeně.

Opřela jsem se do křesla. "Přemku, to, co jste předvedl v šatně, lze klasifikovat jako sexuální harašení. A to je závažný morální i pracovněprávní přestupek. Mohla bych vás nahlásit nadřízeným, ale mám pro vás návrh."

Na chvíli jsem se odmlčela. Věděla jsem, že riskuji. "Viděl jste na vlastní oči, že jsem připravená. Můžete mě mít tady a teď, na tomto stole. Budete však muset podepsat tuto výpověď na vlastní žádost a skončit okamžitě. Chápejte, že zde nemůžete zůstat, pokud bychom měli intimní poměr." Snažila jsem se znít sebevědomě, i když uvnitř mnou cloumala nervozita. "Nebo se zapnete, spokojíte se s tím, že vám potvrzuji, že máte velmi atraktivní tělo, vy mi za to slíbíte, že to bylo naposledy, co jste se o něco podobného pokusil, a oba na to zapomeneme. Co to bude?"

Přehazovala jsem si propisku v ruce a sledovala jeho tvář. Běžně dokážu vyčíst z tváře co si lidé myslí, ale teď jsem vůbec netušila, co se mu honí hlavou. Nakonec se pohnul. Oblékl si spodní prádlo i kalhoty.

"Moc se vám omlouvám. Výpověď určitě nebude nutná. Já tu práci potřebuji."

Znovu tu stál jen nesmělý devatenáctiletý kluk. Podali jsme si ruce. "Velice ocením, když svůj slib dodržíte."

Hned jak se za ním zavřely dveře, zhroutila jsem se do židle. Dnes už podruhé jsem své tělo dostala na hranici možného stresu. Když jsem se uklidnila, sbalila jsem si věci a utíkala domů. Doslova.

Doma jsem všechno vychrlila na svého muže. Ulevilo se mi, teprve když mě objal. Měl pro mě spoustu slov útěchy, ale i obdivu. "Proč jsi to nešla nahlásit, místo tak riskantního plánu?" ptal se. Ani jeden z nás k tomu neměl svědky. Tudíž by pro mě bylo těžké něco prokázat. A v takovém případě by jeho sebevědomí spíš ještě víc vzrostlo. Možná by pak přibylo i více narážek od ostatních zaměstnanců.

Dnes už vím, že můj plán zafungoval. Přemek mě zdraví už zdálky a nikdy se o ničem, co se mezi námi stalo, na firmě nemluvilo.