Pomsta manžela erotické povídky

Stál před zrcadlem. Dlouho. Jen ve slipech. Dlaně sevřené, čelist napjatá. Před očima mu pořád běžely ty obrazy. Alena... její sténání... cizí ruce na jejím těle... hlasy, které už nešly zapomenout.

A mezi tím vším – Ivana.
Klidná. Usměvavá. A zároveň ta, která všechno řídila. Ta, co volala další muže. Co zvedala Aleně bradu, když jí tekly slzy. Co ji nutila mluvit sprostě.
Co se dívala jemu do očí, když se zlomil.

Poslal jí SMS - jen tři slova.
"Dnes večer. U mě."

Dlouho neodpovídala. Ale pak přišlo:
"Budu připravená. A ty, máš na mě?
Otevřela dveře v černém saténovém županu. Pod ním nic. Vlasy sepnuté, rty rudé, pohled vyzývavý.

"Přišla jsem, jak sis přál."

On beze slova vešel, zavřel za sebou dveře. Oči jí propaloval, žádné předehry. Žádné úsměvy. Chytil ji pod krkem. Pevně. Zatlačil ji ke stěně.
"Nechci poslouchat. Nechci vysvětlovat. Jen drž."

Ivana se jen ušklíbla, ale pak... ucítila, že to myslí vážně. Nebyla to hra. Byl to muž raněný, nasáklý zradou, který právě teď potřeboval cítit moc.

Stáhl z ní župan jediným trhnutím. Dosedl na postel a přikázal:
"Klekni. Všechno mi nahradíš. Každou slzu, každé ponížení. Dělej."

Ivana si klekla. Jazykem začala pracovat, ale nestačila se ani nadechnout, a už jí hlavu držel oběma rukama. Tlačil si ji hluboko, bez slitování. Hrdlem jí projel reflex, ale on ji nepustil.
"Tak to měla Alena. Takhle jste ji vedly, že?"
Přirážel jí do pusy. Brutálně. Vlasy jí svíral, občas trhl, až jí tekly slzy.

Zvedl ji. Otočil. Přehnul přes gauč.
A bez varování – vnikl do ní. Hluboko. Divoce.
Pleskání těl, jeho dech, její zalapání po dechu. A jeho hlas, syčící u jejího ucha:

"Jsi jen další díra. Nepřišla jsi mě svést. Přišla jsi splatit dluh."

Jeho ruce na jejích bocích byly tvrdé. Ne hladivé. Každý příraz byl výsměch. Každý zásun – výčitka. Zmocňoval se jí, drtil ji, naprosto ignoroval její potřeby.

Ivana se kousla do rtu. Ale tělo ji zradilo – vlhla. Házela boky zpět. Sténala.
"Jo... jo, takhle... ukaž jí, jak chutná pomsta..."

Ivana klečela. Rty rozevřené, pohled upřený vzhůru.
"Tak pojď... ukaž, co v tobě je," šeptla. Ale nebyl to šepot pokory.
Byla to výzva.

Manžel Aleny stál před ní, tvrdý, na hraně vzteku a chtíče. Věděl, že tam jsou další. Za dveřmi. Možná už poslouchají. Možná už vidí.

A Ivana?
Věděla to celou dobu. Věděla, že Lenka, Aleš a Alena ji pozorují .Věděla, že i Alena stojí za závěsem, možná se třese – studem, závistí, nebo touhou.
A právě proto se usmála. Zhluboka ho vsála, pomalu, provokativně, divadelní představení smyslů.

"Dělej, ať to všichni vidí... jak ti chutná pomsta..."
Pak si ho otočila. Sedla si na něj, zády k němu, odhalila vše – boky, pohyby, výrazy. Její sténání bylo až příliš hlasité.
A pak – otočila hlavu. Přímo ke dveřím.

"Vidíš to, Aleno? Takhle se to dělá. Tak se vyrovnává skóre..."
A pak tiše:
"A ty, Lenko... nahráváš to, že ano? Ať má večer na co koukat."

Za závěsem padlo napjaté ticho. Pak šepot. Alena nevydržela – zakryla si ústa, ale z očí jí tekly slzy. Ne bolestí. Ne žárlivostí.
Ale vzrušením.

Ivana dál jezdila na tvrdém klíně pomstychtivého muže. A v téhle hře – vyhrávali všichni.

Ivana se zastavila. Její boky znehybněly, pohled zklidněný, přesto tvrdý.
Pomalým gestem se vysmekla z mužova sevření a postavila se.
"pojd za mnou" poručila mu suše, bez možnosti odporu. "Teď jdu za těmi, co opravdu vědí, co chtějí."

Otočila se na patě. Bez studu, bez špetky lítosti.
Prošla chodbou, dokořán otevřela dveře do ložnice...
A tam – začínala nová hra.

Na posteli stála Lenka, nahá, v rukou svírající pouta. Oči se jí leskly vzrušením.
U kraje postele klečela Alena – už nahá, připravená. A mezi nimi – Aleš.
Ivany manžel. Už bez oblečení. Už tvrdý. Už připravený.

Lenka kývla. "Myslela jsem, že tě sem budeme muset dostat násilím. Ale tys to zvládla sama. Hodná."

Aleš se zasmál. "Dlouho jsem to neplánoval. Ale když už to tady všichni dělají podle chuti... řekl jsem si, že se přidám. A Alenka tu byla tak krásně připravená..."

Ivana přešla blíž. Položila prsty na Alešův hrudník, pak mu je stáhla níž.
"Takže ses rozhodl... přestat být jen divákem."

"A co ty?" zeptal se tiše.

Ivana se podívala na Alenu – jak tam klečí, s očima plnýma smířeného chtíče. Pak na Lenku, jak se šklebí jako kočka nad smetanou.

"Já?" pousmála se.
"Já přece... hraju od začátku.

Manžel Aleny stál v rohu ložnice. Nikdo mu nic neřekl. Nikdo mu nic nezakázal. Ale místo, kde stál, bylo jasné – nebylo pro účast, ale pro pozorování. A ta tichá degradace bolela víc než rány.

Před ním se rozehrála scéna, která mu brala dech i hrdost.

Alena byla na čtyřech, tělo se jí napínalo, tvář zarudlá, dech přerývaný. Aleš za ní, pevný, tichý, neústupný. Každý jeho pohyb byl rychlý, tvrdý, jistý.
Nebylo v tom něžnosti. Jen surové tělo na tělo.
Přírazy zněly celým pokojem. Slabiky sténání se mísily s duněním postele.

A Alena? Neprosila o milost. Neodmítala.
Naopak. Špulila se víc. Narážela proti němu. Jako by to chtěla. Jako by to potřebovala.

Lenka seděla v čele postele, pozorovala to všechno s rukou v klíně. Oči měla přivřené, ale v každé chvíli sledovala každý detail – zvlášť Aleninu tvář.
"Tak co, Alenko?" zaznělo chladně. "Přesně tohle sis přála, viď? Někoho, kdo tě opět vezme bez slitování."

Alena zalapala po dechu a zakřičela.
Bylo to syrové, pravdivé. Orgasmus ji zachvátil jako výbuch.

A v rohu – její manžel. Bez dechu, bez možnosti zasáhnout. Jen pohled. Jen stud. Jen potlačené vzrušení.
A snad i závist.

Aleš se odtáhl, hlasitě vydechl a zlehka plácnul Alenu po zadku.
"To bylo lepší, než jsem čekal..." řekl.

V rohu místnosti stále stál Alenin manžel – tichý, ztuhlý, neschopný pohybu. Byl svědkem všeho. Aleš, stále ještě napůl zadýchaný z předchozí akce, seděl na posteli a sledoval ho s nezájmem.
Lenka se postavila z postele. V očích jí plál žár nadvlády. Pomalými kroky přešla k němu.
"Víš, co je nejsmutnější?" řekla mu téměř šeptem. "Že ses celý ten čas jen díval. A to, co jsi měl doma, ti zatím někdo jiný mění pod rukama."

Natáhla ruku a stiskla ho za bradu. Zvedla mu hlavu, donutila ho podívat se jí do očí.
"Ale dneska nezůstaneš jen jako stín v koutě. Dneska... si taky sáhneš na to, co jsi ztratil. Ale ne tak, jak bys chtěl."

Otočila se ke sténající Aleně, která ještě ležela rozhozená na posteli a vystříkana. Vlasy slepené potem, tělo stále chvějící se. Lenka kývla hlavou, naznačila směr.

"Pojď. Ucti to, co sis neuměl vážit. Udělej to, jak se sluší. Kleknout. Pomalu. Beze slov a vylizej jí, ochutnej svou Alenku po Alešovi.."

Nepotřebovala křičet. Její tón byl jako ocel – tichý a neústupný. A on... poslechl.

Klekl si k posteli. Pomalu. V očích měl rozpor – mezi studem, odporem a touhou. Mezi vzpomínkami na ženu, kterou miloval, a realitou ženy, která se změnila před jeho očima.

Lenka se pousmála, otočila se k Ivaně.
"Vidíš to? Někdy si lidi musí kleknout, aby pochopili, co jim uteklo."

A Alena? Oči zavřené, rty pootevřené. Už se nebránila. Už ani nevnímala, kdo se jí dotýká. V té chvíli už byl každý dotek jen nástrojem rozkoše.