Potkali se u rybníka erotické povídky

Byl teplý letní večer, takový ten, kdy se nebe pomalu barví do zlatova a vzduch voní trávou, vodou a dálkou. Klára si oblékla lehké letní šaty🡕 , do batohu🡕 přihodila stativ, telefon, šátek🡕 , a vydala se k rybníku na okraji lesa. Měla v plánu nafotit pár vkusných erotických fotek — sama, jen s přírodou, sluncem a svým tělem. Chtěla zachytit ten pocit svobody, krásy, touhy... a trochu i vzrušení z toho, že je někde venku, nahá, vystavená pohledům, které ji třeba ani nikdy nespatří.

Cesta k rybníku vedla lesní pěšinou. Byla klidná, ale ani ne po deseti minutách zahlédla mezi stromy první postavu. Muž v mikině s kapucí. Stál u kraje cesty, nehybný, a pozoroval ji. Když se k němu přiblížila, zvedl rychle hlavu a zmizel mezi stromy. Kláře se stáhlo břicho. Povzdechla si. Typický honič. Byla na takové situace zvyklá – krásná žena sama v přírodě prostě přitahuje pozornost, kterou si nevyžádala. Kousek dál stál další. Tentokrát si ani nehrál na nenápadnost. Opřený o strom, kalhoty🡕 stažené, ruce mezi stehny. Klára odvrátila pohled a zrychlila krok. Trochu ji to znechutilo, ale zároveň cítila v těle zvláštní napětí — jako když se v tobě něco bouří, dráždí tě a ruší zároveň. A když už doufala, že má klid, zahlédla ještě třetího. Ten jí dokonce zamával a šel směrem k ní. "Slečno, nemáte chvilku?" zkusil to."Nemám!" odpálila ho bez zaváhání a pokračovala svižně dál.

Vzrušení z původního plánu na chvíli pohaslo. Ale když se mezi stromy konečně otevřel pohled na hladinu rybníka, dech se jí zklidnil. Slunce se odráželo na vodě, vzduch voněl vodními rostlinami a něčím klidným, skoro snovým. U břehu seděli dva rybáři. Jeden starší, pohroužený do prutů. A druhý... druhý ji okamžitě zaujal. Vysoký, lehce zarostlý, s hnědýma očima, které působily upřímně a hřejivě. Když si jí všiml, přátelsky zvedl ruku na pozdrav. "Hezký večer. Jdete se vykoupat?" zeptal se s úsměvem. "Spíš nafotit pár západů slunce..." odpověděla. "Tady budete mít krásný výhled," řekl a pokynul vedle sebe na kus volné trávy. Klára si přisedla. Povídali si dlouho – o tom, jak se do přírody utíká před městem, o focení, o rybaření, o samotě i o tichu. Jmenoval se Marek. Bylo jí s ním dobře. A přestože se znali sotva půl hodiny, v jeho přítomnosti cítila zvláštní lehkost. Čas plynul. Slunce už sklouzávalo k horizontu a Klára si uvědomila, že by měla jít. Chtěla přece ty fotky — odhalené, přirozené, nahé, se zapadajícím sluncem za zády. Ale najednou se jí nechtělo odejít. Pohlédla na Marka a zachytila jeho pohled. Hřál ji až na kůži. "Škoda, že ho potkávám zrovna teď," pomyslela si. "Má tak klidné oči. Přesně ten typ, se kterým bych se chtěla vídat častěji. Hrát si s ním, škádlit ho. Možná ho příště zkusit trochu svádět... jemně, nevinně. Uvidím, co udělá."Usmála se, ale nakonec se zvedla. "Měla bych jít. Ještě chci něco nafotit, než se úplně setmí. "Marek jen přikývl. "Jasně. Třeba se tu ještě potkáme."

Zamířila dále po břehu rybníka, kde byl břeh porostlý vysokou trávou a rákosím. Nikdo ji tam nemohl vidět. Rozložila stativ, nastavila telefon a pomalu, s lehce bušícím srdcem, rozepnula šaty🡕 . Pod nimi neměla podprsenku. Vítr jí pohladil holou kůži. Před objektivem se otáčela, zvedala vlasy, hrála si se šátkem🡕 , nechávala slunce klouzat po ňadrech. S každým cvaknutím spouště cítila, jak se jí po těle rozlévá vzrušení. Byla to kombinace volnosti, přírody, lehkého nebezpečí a touhy po pozornosti. Když zvedla ruce a odhalila celé poprsí proti zlatavému světlu, pomyslela si, jaké by to bylo, kdyby ji někdo při tom náhodou nachytal...A pak zaslechla za sebou kroky. Ztuhla. Otočila se. Stál tam Marek. Dívá se, ztuhlý stejně jako ona. "Promiň, nechtěl jsem... šel jsem zpátky k autu, tady vede cesta..." řekl tiše, ale nezapíral, že ji vidí. Nahou. Půvabnou. Siluetu v zapadajícím světle. Klára si přitiskla šátek🡕 na prsa, ale jen napůl. Pak se pousmála. "Tak přece jsi mě nachytal.""Vypadáš nádherně..." vydechl. Mezi nimi bylo ticho. Elektrizující. Marek k ní přistoupil pomalu, s úctou i touhou v očích. Když natáhl ruku, chytila ho za dlaň a přitáhla k sobě. Padli spolu do trávy, jako by je tam stahovala sama země. Políbil ji. Pomalu, jemně. A pak znovu. A znovu. Jeho ruce sjely po jejích zádech, až k bokům. Její ňadra se tiskla k jeho hrudi, napnutá, teplá, toužící. Klára mu rozepnula košili, vklouzla dlaněmi pod látku a hladila jeho tělo. Jeho dech sílil. Líbali se dlouze, ochutnávali se rty i jazykem, nořili se do vzájemné blízkosti. Marek ji začal líbat na krku, pak sklouzl rty k jejím prsům, cucal bradavky, jemně je sál a jazykem kroužil kolem. Klára zaklonila hlavu, vydechla. Jeho ruka sklouzla níž, mezi její stehna. Byla vlhká, otevřená, připravená. Jemně ji hladil, prsty i jazykem, dokud jí tělem neprojela první vlna slasti. Pak se vrátil k jejím rtům, a ona mu rozepnula kalhoty🡕 . Jeho úd byl tvrdý a silný. Lehli si spolu do vysoké trávy, na deku, kterou vytáhl z batohu🡕 . Klára ho objala stehny a nechala ho vklouznout do sebe. Byl v ní pomalu, rytmicky, jako by čas kolem neexistoval. Milovali se něžně, ale s touhou, s narůstající vášní, co už nešlo zadržet. Když vyvrcholili, v objetí, zůstali ležet na dece🡕 , nazí, zpocení a klidní. "Tohle nebyl obyčejný západ slunce," řekla tiše. Marek ji políbil na čelo. "Určitě ne. "A Klára věděla, že tohle nebude jejich poslední večer u rybníka.