První kontrola nad mužem erotické povídky

Bylo mi devatenáct a něco málo, když jsem si poprvé uvědomila, že mě nepřitahuje rovnost mezi mužem a ženou. Ne v těch chvílích, kdy se těla přibližují a vzduch mezi nimi ztěžkne. Vždycky jsem chtěla víc. Chtěla jsem řídit. Určovat. Vidět, jak někdo jiný reaguje na každý můj pohyb a rozkaz. A ten, na kterém jsem to objevila, byl můj kamarád.

Znal mě dlouho. Až příliš dlouho na to, aby mezi námi nebylo něco nevyřčeného. Viděla jsem to v jeho pohledech, v tom, jak mi vždycky ustupoval z cesty, jak ztichl pokaždé, když jsem se k němu přiblížila.

Jednou večer jsme zůstali sami. Ticho bylo husté a plné očekávání. Stála jsem blízko něj a cítila, jak se mu dech nepatrně zrychluje.

"Podívej se na mě," řekla jsem klidně.

Zvedl oči. V těch jeho byl takový hlad. Ne po těle, ale po vedení. Položila jsem mu ruku na hruď.

"Ty ani nevíš, jak moc čekáš, až ti někdo řekne, co máš dělat."

Nepodporoval. Bušilo mu srdce tak rychle.. Pomalu jsem ho posadila. Ne silou, ale svým tónem. Každé moje slovo bylo jako jemný, ale pevný tlak. Když se pohnul, opravila jsem ho. Když se zastavil, nechala jsem ho čekat.

To čekání bylo sladké. Přiblížila jsem se. Moje tělo těsně u jeho. Cítila jsem, jak reaguje, jak se mu pod oblečením probouzí ta touha. Nechala jsem ho to cítit, ale nedala jsem mu víc.

"Ještě ne," zašeptala jsem. Ta dvě slova v něm vyvolala víc než jakýkoli dotek.

Když jsem se ho dotkla, bylo to záměrně pomalé. Prsty po jeho pažích, po bocích, jen letmo přes ta nejcitlivější místa. Jeho dech se zadrhával, tělo se mu chtělo pohnout, ale já ho zastavila pohledem.

"Zůstaň."

A zůstal.

Viděla jsem, jak se napětí zvětšuje níž v jeho kalhotách, jak se jeho tělo snaží dohnat to, co mu mysl zakazuje. Ta moc.. možnost vzít mu úlevu jen tím, že se rozhodnu.. byla tak opojná.

Oddalovala jsem ho. Dráždila jsem ho tak, aby cítil každou vlnu touhy, ale nikdy ne dost, aby ho to pustilo. Přibližovala jsem se k jeho nejintimnějším místům a pak zase ustoupila. Každý můj pohyb byl slib i hrozba zároveň.

"Podívej se na sebe," řekla jsem tiše. "Celý reaguješ na to, co dělám."

A byla to pravda. Když jsem si sedla blíž, cítila jsem, jak mě vnímá celým tělem. Jak je jeho pozornost přibitá ke mně. Nechala jsem ho cítit mou blízkost, teplo a tlak, ale pořád bez skutečného spojení.

"Tak moc bys chtěl víc," řekla jsem jemně. "Ale dneska rozhodnu já."

Nakonec, když už byl napnutý k prasknutí a i ve mně se hromadilo stejné horko, jsem se nad ním sklonila.

"Teď," zašeptala jsem.

Ten okamžik, kdy se konečně mohl pustit, byl o to silnější, že jsem mu ho tak dlouho brala. Když to skončilo, byl vyčerpaný. Odevzdaný. S hlavou plnou nových pocitů.

Usmála jsem se na něj.

"Tak vidíš," řekla jsem tiše. "Nejsi slabý. Jen jsi stvořený k tomu, aby tě někdo vedl." A já jsem věděla, že tohle není jen hra, ale moje poslání.

Bylo to poprvé, co jsem opravdu cítila, kým jsem.

Tou, která drží otěže. Tou, která rozhoduje o rozkoši. Tou, která ví, že někdy je největší slast v tom, že ji dávkuješ