Ranní vítr pod sukní erotické povídky

Spěchám. Podpatky mi klapou o chodník, sukně🡕 se mi lepí na stehna a já v duchu proklínám budík, který nezazvonil. Vtěsnám se do přecpané tramvaje, kde už není k hnutí, a chytám se tyče.

A pak ho vidím.

Stojí kousek ode mě, vysoký, ramenatý. Světle modrá košile je na něm upnutá tak, že se pod ní rýsuje každý pohyb – když zvedá ruku k madlu, látka se mu napíná přes hrudník a já musím odvrátit oči, protože cítím, jak mi rudnou tváře. Ale oči se mi vracejí samy. K rozepnutému knoflíčku u krku, k předloktím s vyhrnutými rukávy, k tomu, jak se celý houpe, když tramvaj brzdí.

Moje zastávka. Škoda.

Protlačím se ven a rychle vykračuji přes ulici. A přesně v tu chvíli se zvedá vítr – drzý, ranní, nemilosrdný. Nadzvedává mi sukni🡕 a já se točím, rukama chytám látku, tisknu si ji k bokům, ale vítr si dělá, co chce. Odhaluje mi stehna, zadeček, a já se směju a bojuju zároveň, celá růžová.

A pak to ucítím. Ten pohled.

Zvednu oči k tramvaji. Stojí u dveří, dlaň přitisknutou na sklo, a nemůže ze mě spustit oči. Vidím, jak se prodírá k východu, jak zoufale mačká tlačítko – ale dveře se zavírají a tramvaj se rozjíždí. Ještě se za mnou otáčí, dokud mu nezmizím z dohledu.

---

Celý den nejsem k ničemu. Sedím v práci, zírám do monitoru a vidím jen jeho. Tu košili, ta ramena, tu dlaň na skle. Ten pohled, který mě hřál víc než ranní slunce. Přemýšlím, jestli na mě taky myslí. Jestli sedí někde v kanceláři a nemůže pracovat, stejně jako já.

Odpoledne zavírám oči a představuju si to.

Že najdu jeho kancelář – nějak, prostě se to stane, vyměnili jsme si čísla, napsala jsem mu. Klepu na dveře a vcházím dovnitř v té samé sukni🡕 . Vzhlédne od stolu a v obličeji má přesně ten výraz jako ráno za sklem. "Tak jste mě dohonila," říká a usmívá se.

Zamyká dveře. Přitahuje si mě k sobě na kožený gauč a konečně se dotýká toho, co mu vítr ráno jen ukázal. Dlaněmi mi přejíždí po bocích, po stehnech, hněte je a šeptá mi, jak na mě myslel celý den, že nemohl pracovat, že nemohl dýchat. Směju se a rozepínám mu tu upnutou košili, knoflíček po knoflíčku, pomalu, jako bych mu to vracela.

Miluje mě pomalu a důkladně, bez spěchu, s obdivem v každém doteku. Gauč vrže, já mu zatínám prsty do zad a on mi líbá ramena, krk, každou křivku. A když pak ležíme propletení a zadýchaní, hladí mě po zadečku a říká, že ten ranní vítr byl to nejlepší, co ho kdy potkalo.

Otevřu oči. Kancelář, hluk, realita.

Ale zítra ráno pojedu stejnou tramvají. A budu doufat, že tam bude stát. V té modré košili.