Sářin těžký den erotické povídky

"Mami, jsem doma!" řekla Sára a odhodila batoh🡕 na zem v předsíni. Byl pátek, měla za sebou náročný týden na vysoké škole a těšila se, jak celý víkend prolenoší. "Maminko!" volala vesele a kráčela směrem ke kuchyni, aby se matky zeptala, co jí připravila k pozdnímu obědu.

Když otevřela dveře do kuchyně, zastavilo se jí na moment srdce a v naprostém šoku jen mlčky zírala, nevěříc tomu, co vidí. Její matka byla přivázána provazy k židli🡕 a mezi zuby měla látkový roubík. Z jejích vyděšených očí tekly slzy a z úst zase sliny, což jí naprosto zničilo její vždy tak perfektní makeup.

"O-vóf!" pokusila se na Sáru něco zakřičet, ale než se stihla její dcera ze šoku probrat, něčí ruka v rukavici ji zezadu zacpala pusu a strhla ji na zem. Prát se nemělo smysl. Útočník jí klekl na záda, čímž ji pevně přišpendlil k zemi. "Dej ruce za záda. Dělej!" křikl na ni hrubě. "Hmmmch!" odpověděla Sára přes rukavici, ale pokyn nesplnila.

Muž jí druhou rukou stiskl nosní dírky. Najednou nemohla dýchat a okamžitě sebou začala v panice zmítat. "Dělej, děvko, nebo tě klidně udusim, je mi to jedno!" zařval na ni muž. Neměla na výběr. Dala ruce za záda a přitiskla zápěstí pevně k sobě, aby viděl, že to myslí vážně. Nos však měla stále ucpaný a před očima se jí začaly dělat mžitky. Vzduch, potřebuje vzduch!

"Teď se ani nehni," řekl muž, ale nos jí pořád držel. Proboha, tak na co čekáš, proběhlo zoufalé Sáře hlavou. Musela použít všechny své zbylé síly, aby panikařící tělo dostala do stavu co největší nehybnosti. Ale věděla, že vydrží už jen pár vteřin. Za nádech by v tuhle chvíli dala všechno na světě.

Stisk konečně povolil a její plíce se naplnily vzduchem. Byl to tak úlevný pocit, že několik vteřin vůbec nevnímala, co se děje kolem ní. Z tohoto stavu ji probrala ostrá bolest v zápěstí. Někdo jí je svázal tenkým provazem a utáhl ho až moc pevně. "Uchh..." vzdychla do rukavice🡕 . Pak ji muž postavil na nohy a stále s rukou přes její pusu ji odvedl k další židli🡕 .

Sára se posadila a očima se rozhlédla kolem sebe. Nejprve její zrak padl na matku. Ta její pohled skrze slzy v očích opětovala. Poté se podívala na druhou stranu a všimla si, že muži jsou dva. Jeden jí stál za zády a stále ji pevně umlčoval. Druhý se k ní blížil s pruhem látky v ruce. Sára se podívala zpět na matku a došlo jí, k čemu ho chce použít.

"Teď otevři pusu dokořán, ale jestli budeš křičet, zabijeme tebe i maminku. Rozumíš?" řekl jí muž za jejími zády. "Hmm," zamručela Sára souhlasně. Muž jí sundal ruku z úst a ona poslušně otevřela ústa a zároveň zavřela oči, snad aby zarazila první slzy, které se už nemohly dočkat, až jí budou sjíždět po tvářích.

Cítila, jak jí jeden z mužů látku provlékl mezi zuby a za krkem ji utáhl. Znovu až zbytečně moc. Látka se bolestivě tlačila do jejích tváří. "Oe-of! Ovíf!" pokoušela se vyjednávat, ale vzápětí ucítila, jak jí látku kolem hlavy otáčí podruhé a najednou měla v puse pruhy hned dva. Druhé utažení bylo snad ještě silnější než to první. Sára se pokusila zavřít pusu, jenže látka jí páčila čelisti od sebe. Na pár momentů se jejím rtům podařilo setkat, ale pak síla roubíku zvítězila a Sára se musela smířit s tím, že její pusa zůstane otevřená.

Muži jí dále přivázali lýtka k nohám židle🡕 a břicho k opěradlu. A jak už bylo zvykem, nenechali jí ani milimetrovou rezervu. Sára se nemohla rozhodnout, jestli jsou bolestivější provazy zarývající se do kůže, nebo tlak dřevěné židle🡕 , ke které byla takto brutálně přivázaná. Pohlédla na matku a uviděla, že ta je na tom stejně. Oba muži se zase podívali na Sáru a zřejmě spokojení se svou prací odešli.

"A-vo, a-vo, if-vf fof-fíf," plakala máma, ale Sára jí přes její roubík nerozuměla ani slovo. "Akchi u ou-uo?" snažila se matky zeptat, jak dlouho už je takhle svázaná, ale ani ta slova zdeformovaná roubíkem rozluštit nedokázala. Komunikovaly spolu už proto jen očima.

Po několika minutách Sára přestávala cítit ruce a nohy, tak pevný byl stisk provazů. V ústech měla čím dál víc slin, které se jí nedařilo polykat. Ta část látky, kterou měla v puse, byla už úplně mokrá a Sára cítila, jak první sliny začínají unikat koutky úst. Vnitřní stranu tváří měla natlačenou až na zuby a už se do ní několikrát nepříjemně zapíchla špičákem.

Zároveň si uvědomovala, že se nutně potřebuje vyčůrat. Přišlo to na ni už v autobuse a i to byl důvod, proč byla tak ráda, že už je doma. Nyní byl však záchod nedosažitelný. Pokoušela se přitisknout stehna k sobě, ale kvůli provazům, které jí poutaly nohy k židli🡕 , to moc nešlo. Močový měchýř jí oznamoval, že už zbývá jen několik minut.

Najednou se vrátil jeden z mužů a měl v ruce plastovou lahev🡕 s minerálkou. No, tak to teď fakt nepotřebuju, pomyslela si Sára. Muž nejdřív sundal roubík matce a přitiskl jí hrdlo láhve ke rtům. Matka úlevně vydechla a protahovala si namožené čelisti. Na tvářích měla od roubíku vytlačený rudý pruh.

Muž už neměl náladu na další čekání a začal jí vodu nalévat do úst. Z matčiných vykulených očí bylo možné poznat, že voda teče rychleji, než je ji matka schopná polykat. Po chvíli se rozkašlala a pokusila se uhnout hlavou. Muže však její zoufalství zjevně bavilo, proto jí natlačil hlavu na opěradlo a pokračoval v nalévání. Matka však měla rty pevně stisklé, takže jí jen polil obličej. Pak jí znovu nasadil roubík a přesunul se k Sáře.

Sára už si na látku v ústech zvykla natolik, že když uzel za jejím krkem povolil, najednou nevěděla, co si má s navrátivšími se možnostmi pohybu obličejových svalů počít. Když jí muž vytáhl z úst uslintanou látku, vytekla jí z pusy i část slin, které tam dosud zadržovala. Zbytek polkla a olízla si rty. Na bradu však její jazyk nedosáhl a z ní jí sliny pomalu kapaly na prsa.

Muž jí přiložil k ústům lahev🡕 . "Prosím, já teď nepotřebuju napít," vzpamatovala se Sára, "já strašně moc potřebuju na záchod!" Muž zavrtěl hlavou a znovu jí stiskl nosní dírky. Sára otevřela ústa, ale jen co se nadechla, muž jí do nich začal nalévat minerálku. Hrdlo lahve🡕 jí nacpal až dovnitř, aby už nemohla pusu zavřít a pustil její nos.

Sára zoufale polykala. Bylo to velmi náročné, protože voda byla perlivá a kvůli rychlosti nalévání neměla ani chvíli čas, aby se v ústech alespoň trochu zbavila bublinek, a místo toho plynula přímo do jejího hrdla. Když už si Sára myslela, že to dál nezvládne a minerálka jí začne každou chvíli téct i do plic, muž jí lahev🡕 z pusy vyndal. Sára se nadechla a pak si masivně odříhla.

Muž jí začal znovu uvazovat roubík. V puse měla nyní jeho suchou část, tu uslintanou zase za krkem a cítila, jak jí po zádech pod tričkem pomalu sjíždějí její vlastní sliny. To však byl její nejmenší problém. Nasadila ten nejlepší prosebný pohled, jakého byla v tu chvíli schopná, kývala hlavou směrem ke svému rozkroku a mumlala: "O-uíf, o-uííf, ech-hue ue ivu-af!" Muž však její zoufalství ignoroval a odešel.

Naděje byla pryč a Sáře došlo, že nemá smysl to dál protahovat. Zavřela oči a za chvíli už seděla v jezírku své vlastní moči, které zvolna kapalo až na podlahu. Matka si toho všimla a znělo to, jako by se ji pokoušela utěšit: "A-uí, a-uí oe... Oue o-í..." Na Sáru už to bylo moc a rozplakala se úplně, zatímco matka pokračovala v roubíkem utlumeném utěšování.

Po chvíli uslyšely klíč v zámku. "Ahojky!" uslyšely hlas Sářiny sestry Kláry, která se v tuhle dobu vždycky vracela z práce. Sára s mámou se na sebepodívaly a dokonale si porozuměly: Musíme ji varovat! Obě začaly do svých roubíků huhlat z plných sil. Jediný efekt však byl, že to Katku přilákalo ještě blíž do pasti. "Ježišikriste!" zvolala, když vkročila do kuchyně.

Byla duchapřítomnější než Sára, okamžitě přiběhla ke své mladší sestře a pokusila se jí vyndat z pusy roubík. Jenže ten byl utažený příliš pevně, takže bez rozvázání uzlu to nešlo. "Do háje!" ulevila se Klára a v tu chvíli přiběhl do kuchyně jeden z mužů.

Klára se okamžitě vrhla ke kuchyňské lince, na níž ležely nože. Muž byl však rychlejší a povalil ji na zem. Než ji ale stihl zakleknout, Klára ho nakopla přesně do rozkroku a pokusila se po čtyřech utéct z kuchyně. U dveří ji však překvapil druhý z mužů, který po ní skočil a zalehl ji. Po chvíli se k němu přidal i ten první a sestře se zacpanými ústy naštvaně řekl: "Jen počkej, děvko, tohohle budeš litovat."

Zatímco jeho kolega klečel Kláře na zádech, muž jí svázal zápěstí, stejně jako předtím Sáře a její matce, ale nezastavil se u toho. Dále jí svázal k sobě i stehna, lýtka a kotníky a nakonec jí provazem spojil pouta na kotnících a zápěstích. Klářino tělo bylo protažené dozadu jako luk, kolena i prsa ve vzduchu. Sára při pohledu na svou sestru trpěla, ale zároveň si uvědomovala, jaké má štěstí, že byla pouze připoutána k židli🡕 .

Pak muž vytáhl z tašky hadr a začal ho cpát Kláře do úst. Klára divoce házela hlavou, kašlala a snažila se hadr vytlačil, ale proti silným mužským rukám neměla nejmenší šanci. Konečně byl hadr celý v její puse a Klára už protestovala jen skoro neslyšným: "Úúú-úúú." Pak vzal muž pruh látky a hadr v jejích ústech zajistil. Látku jí kolem hlavy a mezi zuby omotal třikrát a za krkem ji pevně zauzloval.

Muži odešli a tři svázané ženy zůstaly v kuchyni samy. Klára se na svoje spoluvězeňkyně dívala z podlahy a smutně kroutila hlavou. "Auí, auí, ovif-fe if-vf, if-vf, ueo ouí, ueo ouí..." mumlala klidným hlasem máma, jako by svoji vlastní situaci vůbec nevnímala a soustředila se jen na zmírnění utrpení svých dcer. Ať už to skončí, ať už to, prosím, skončí, modlila se v duchu Sára. S roubíkem už nebojovala. Pusu měla otevřenou dokořán a sliny jí volně kapaly na tričko.

"Uch-chu!" vydala najednou Klára zvuk. "Uch-chu huééé!" Znělo to, jako by se dávila. Sára s matkou na sebe vyděšeně pohlédly. "Uchu-uchu," pokračovala Klára. No jasně, došlo Sáře, ten hadr. Ona se dusí! "O-vóf! O-vóf!" začala křičet z plných plic v naději, že přivolá některého z mužů. Ale roubík jí v tom bránil a navíc vůbec nebylo jisté, že by Kláře pomohli. Musím to udělat sama, došlo Sáře.

"Uch-chu huééé!" Klára zněla čím dál zoufaleji. Sára začala rozhoupávat židli🡕 , se kterou byla pevně spojená. Dopředu a dozadu, dopředu a dozadu, říkala si v duchu. Židle se kývala čím dál tím víc. A dopředu! Posledním vypětím sil překlopila židli🡕 a dopadla tvrdě na obličej. Svou hlavu měla už jen asi metr od sestřina roubíku. Klára na ni koulela očima.

Pohybem kolen se pomalu posouvala k sestře. "Uch-chu, uch-chu," motivovalo ji sestřino kašlání. Za minutu už byla u ní. Klára přitiskla svůj obličej k sestřinu. Teď už jen, jak jí ten roubík sundat. Jediná výhoda hadru byla v tom, že nedovolil pruhu látky, aby se dostal příliš hluboko do úst. Možná bych ho mohla nějak stáhnout dolů, napadlo Sáru.

Nejdříve to zkusila nosem, ale ten po látce jen bez efektu sjel. Sáře došlo, co musí udělat. Přitiskla svá ústa pevně na sestřina. Na svých rtech cítila dotek těch Klářiných, ale v tu chvíli ji zajímal jen roubík bránící sestře v dýchání. Zahákla horní zuby za pruh látky a pokusila se ho vytáhnout ze sestřiných úst. Až na bradu se jí to nepovedlo, látka byla stále zaseknutá o Klářin dolní ret, ale hadr už v ústech nijak pevně nedržela. Sára cítila, že se sestře daří postupně ho vytlačovat z úst jazykem. Po chvíli ho vyplivla na podlahu a konečně se nadechla.

"Jekuju, Fáro," poděkovala Sáře. Látka jí už v mluvení skoro nebránila. Pak se pokusila vyndat stejným způsobem roubík Sáře, ale bez úspěchu. Tak jen dál ležely vedle sebe a odpočívaly. "Ofi-fi oe..." mumlala uklidňujícím hlasem jejich matka. Idylu ukončily mužské kroky.

"Co se to tady sakra děje?!" zařval muž naštvaně. "Já fem demohua dýchaf!" pokusila se Klára vysvětlit situaci. "Už tomu rozumím, sestřička ti záviděla ten krásnej roubík a rozhodla se, že ho chce pro sebe, co? No, kdo chce kam..." bavil se situací muž. Klára zběsile vrtěla hlavou, Sára nemohla, protože ji měla svojí vahou pevně přitisknutou k podlaze, ale alespoň vydávala nesouhlasné: "E-e-e-!"

Muž chytil Sáru za ramena a postavil židli🡕 zpátky na nohy. Pak jí rozvázal roubík a sebral z podlahy sestřinými slinami nasáklý hadr. "Otevři pusu dokořán!" řekl takovým hlasem, že se Sára neodvážila neuposlechnout. Nestačila ani mrknout a už cítila, jak jí muž hadrem vyplňuje tváře. Bylo to nekonečné. Už po chvíli měla Sára pocit, že víc se jí už do pusy nevejde, ale muž stále pokračovat a cpal jí hadr dál a dál směrem ke krku. Nakonec došlo k nevyhnutelnému, spustil se dávivý reflex a Sára se rozkašlala v neúspěšné snaze hadr vyplivnout.

Pak vzal muž kobercovou lepící pásku a několikrát ji Sáře omotal kolem hlavy, od nosu až po bradu. Šance na vyplivnutí hadru byla nulová. Ani Klára nebo máma už by jí svými zuby nepomohly. Páska na obličeji držela pevně a svírala ho silněji, než by dokázala lidská ruka.

"Uch-chue," zakašla Sára a jazykem o kousíček postrčila hadr do přední části úst. Ale ta byla plná a páska kapitulovat nehodlala, takže jakmile se Sářin jazyk unavil, hadr vklouzl zase zpět, což vyvolalo nové dávení. "Hue-hue," vydávala Sára hrdelní zvuky a naprosto přesně chápala, jak se před chvílí cítila Klára.

Právě na ni se nyní soustředil muž. Stáhl jí látku na bradu a ukázal jí něco, co držel v ruce. Sára na to ze svojí pozice neviděla, ale co viděla velmi dobře, byl vyděšený pohled sestřiných očí. Pak jí muž začal cpát věc do úst a Sára uviděla, že jde o velkou červenou kouli. Klára měla pusu úplně dokořán, ale i tak se koule dovnitř sotva vešla, nápor na její čelisti musel být šílený.

Muž kouli v Klářiných ústech zajistil řemínkem, který utáhl za jejím krkem. Nejen čelisti, ale i rty měla Sářina sestra roztažené na maximum, aby mohly obejmout celý obvod koule. V místech, kde se koule rty dotýkaly, začínaly pomalu bublat sliny. Klára už teď plakala bolestí. Muž se na obě sestry spokojeně podíval a zase odešel.

Následující půlhodina jako by trvala roky. Každých pár vteřin se musela Sára pokusit vytlačit hadr dopředu, než jazyku došly síly a hadr zase nepříjemně polechtal zadní prostory jejích úst. A zas a znova, minutu za minutou. Oči měla zavřené a krom vlastního kašle a dávení slyšela jen sestřin pláč a mámino neustálé: "Ou-fi, if-ef-e, ef-fe uí-ui, if-ef-e ef-fe uí-ui, ue-o o-uí, if-ef-e..."

Pak znovu uslyšela kroky. Do kuchyně nyní přišli oba muži, jeden z nich měl znovu v ruce minerálku. Sára už ani nevěděla, jestli má žízeň, ale pokud jí chtějí dát napít, musejí jí přeci vyndat roubík, uvažovala, než její myšlenky přerušilo další dávení. Muž rozvázal roubík zase nejdřív matce. "Hlavně dejte napít jim," prosila ho, jakmile jí z pusy vyndal látku. "Holky zlobily," řekl druhý muž, "mají smůlu."

Sára se znovu rozbrečela, ale pak jí hadr vklouzl tak hluboko, kde ještě nebyl, a jen málo chybělo k tomu, aby se pozvracela. Bylo jí jasné, že to by v její situaci znamenalo jistou smrt, takže už se dál nenechala rozptylovat svým okolím a soustředila se jen na pravidelné vytlačování hadru.

"Prosím, rozvažte je, já udělám úplně cokoliv," snažila se matka zoufale pomoct svým dcerám, ale umlčela ji lahev🡕 , kterou jí muž zastrčil do pusy. A zatímco Klára brečela, Sára se dávila a matka zoufale polykala minerálku, druhý z mužů začal mluvit: "Vážené dámy, já a můj kolega nyní opustíme tento dům. Snad vás tady někdo najde." Jeho kolega se zasmál, přestal nalévat vodu do matčina hrdla a znovu jí uvázal roubík. Pak oba opustili kuchyň a za pár vteřin Sára slyšela, jak se za nimi zabouchly domovní dveře.

Sára se podívala na hodiny. Bylo půl páté. Za dvě hodiny přijde z práce táta a rozváže je. Pokud se někde nezdrží. Sáře se znova chtělo plakat, ale věděla, že se musí soustředit na hadr ve své puse. Popostrčit ho jazykem dopředu, nadechnout se, povolit, rozkašlat se a tak dál, pořád dokola. Vteřinu za vteřinou, minutu za minutou. Zvládnout ještě pět minut a pak dalších pět minut a tak dál, dokud táta nepřijde. Oči měla zavřené a slyšela jen Klářin pláč a mámino tlumené: "A-í, ua-í, if-ef-e, efm-u fuá-ua..."

Byly to nejdelší dvě hodiny jejího života. Ke konci už Sára ani nevnímala realitu. Měla pocit, že tlačení jazykem do hadru v jejích ústech je to jediné, co na světě je. Tohle jsem dělala vždycky a budu to dělat už navždy, říkala si v duchu. Klářiny a matčiny zvuky ztratily svůj význam a Sára je vnímala jen jako jakousi podivnou píseň hrající v dáli. Už nemám fyzickou podstatu, napadlo Sáru, jsem jen jazyk vytlačující hadr. Nedávalo to smysl, ale bylo to tak.

Najednou uslyšela v zámku klíč. Otevřela oči a pohlédla na hodiny. Chvíli trvalo, než jí došlo, že není jazyk, ale Sára, že je v kuchyni svázaná spolu se svojí matkou a sestrou, že hodiny ukazují 18:27 a že domů právě dorazil její otec.

"Proboha! Co se stalo?!" zakřičel, jakmile vkročil do kuchyně. Chvíli se po nich rozhlížel, jako by nevěděl, kterou z nich má osvobodit jako první. Nakonec si vybral Kláru, její poloha a koule v ústech vypadaly nejbolestivěji. Odepnul jí roubík, ale Klára už neměla sílu ani na to, aby kouli vyplivla. Otec jí ji musel z pusy sám vytáhnout. "Úúú... ééé..." Klára nebyla schopná mluvit ani s prázdnými ústy, tak moc ji čelisti bolely. Koukala do prázdna a brečela.

Otec vzal z kuchyňské linky nůž a přeřízl provaz spojující Klářina zápěstí s jejími kotníky. Její nohy, prsa i obličej padly na podlahu. Ležela bez hnutí, jen zhluboka dýchala skrz neustávající pláč. Otec ji chtěl zbavit i ostatních provazů, ale matka na něj huhlala: "Á-u! O-af á-u! Oa-fe u-fí!" Otec k ní přiskočil a přeřízl nožem pruhy látky zarývající se do její tváře. "Rozvaž Sáru, dusí se..." řekla jen a omdlela.

Konečně si otec všiml i své druhé dcery. Páska omotaná kolem jejího obličeje nepůsobila tak strašidelně, ale to jen proto, že nevěděl, co je pod ní. "Vydrž, Sárinko, vydrž," prosil ji, zatímco hledal konec pásky. Konečně se mu to povedlo a začal ji pomalu odmotávat z dceřina obličeje. Sára cítila, jak stisk pásky povoluje a uvědomila se, že hadr už dokáže jazykem udržet na místě. Když pak otec strhl i poslední pruh pásky z jejích rtů, nijak nevnímala jeho vyděšený výraz, když uviděl, co měla jeho dcera celou tu dobu v puse. "Hué-ué guááá," vyzvracela hadr ze svých úst a po něm následoval i obsah jejího žaludku, který už uvnitř nedokázala udržet.

Během následujících pěti minut zbavil otec svou manželku a dcery i zbylých provazů. Sára necítila svoje končetiny a oteklý jazyk ji šíleně bolel. Matka už byla zase při vědomí a i Klára už vypadala, že vnímá, co se kolem ní děje. Otec vzal telefon a volal policii a záchranku, zatímco členky jeho rodiny ležely zhroucené na podlaze.

Matka se po chvíli začala plazit směrem k Sáře, Sára zas k matce a Klára k nim oběma. Když se uprostřed kuchyně všechny setkaly, přitiskly svá těla k sobě a objímaly se odkrvenými končetinami. Ani jedna z dcer stále nebyla schopná mluvit, ale alespoň se na sebe usmály. "Zvládly jsme to," řekla Sáře a Kláře jejich máma, "zvládly jsme to. Už to bude dobrý."