Stanování na střední erotické povídky

Bylo nám osmnáct, když jsme se rozhodli stanovat u rybníka za městem. Bylo léto, horké a těžké jako deka🡕 přehozená přes svět, a my chtěli aspoň na pár nocí uniknout rodičům, školním známkám a budoucnosti, která se pomalu začínala rýsovat na obzoru.

Postavili jsme stany na malé mýtině u vody, kde voněla tráva a vlhké dřevo, a seděli u ohně, zatímco se stmívalo. Smáli jsme se hloupým historkám, pálili buřty na klacku a poslouchali vzdálený zvuk aut, která projížděla po silnici někde daleko za lesem.

Ale já jsem tě vnímala. Celou dobu.

Jak sedíš naproti mně, prsty obtočené kolem plechovky piva, pohled upřený do ohně. Jak se ti občas koutky rtů zvednou v úsměvu, když někdo něco řekne, ale nikdy ne moc. Jak se občas otočíš směrem ke mně a pak rychle uhneš pohledem.

Někdy kolem půlnoci se ostatní pomalu začali trousit do stanů. Tys tam pořád seděl. A já taky.

"Je ještě brzo," řekla jsem.

Usmál ses. "Myslíš?"

Mlčky jsme se zvedli a vydali se k vodě. Vzduch byl těžký, ale chladný, a tráva pod nohama mokrá od rosy. Když jsme došli na malý dřevěný můstek, posadili jsme se vedle sebe a nohama houpali nad hladinou.

"Pamatuješ, jak jsme se poprvé potkali?" zeptal ses.

Přikývla jsem. Samozřejmě že jsem si pamatovala. Každý detail.

Zasmál ses. "Byla jsi tehdy pěkně drzá."

"A ty jsi byl idiot."

"Pořád jsem."

Chvíli jsme mlčeli.

Pak jsi tiše řekl: "Víš, že na tebe občas myslím?"

Srdce se mi zastavilo. Možná jen na vteřinu, možná na celý svět.

Otočila jsem se k tobě. A tys tam byl. Blíž, než bys měl být.

Věděla jsem, že je to špatné. Že mám přítele a ty přítelkyni a že ráno se všechno vrátí do normálu. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

Jen jsem tam seděla. A ty taky.

A pak ses ke mně pomalu naklonil.

A já tě strašně chtěla.

V dálce někdo ve stanu zakašlal, vítr se opřel do stromů, a voda pod námi se lehce zavlnila.

Ale my jsme tam pořád byli. Dva nazí lidé, kteří se nikdy neměli ocitnout tak blízko.

A přesto jsme tam byli. Až do vrcholu.