Výměna rolí erotické povídky

Nikdy bych nečekala, že to z něj vypadne. Seděl na gauči, nohu přes nohu, hrál si na krále světa. A pak jen tak mezi řečí prohodí: "Víš, že bych si jednou chtěl zkusit... jen na chvilku... být na druhý straně?" Já zvedla oči od telefonu. "Jak jako?" On se zatváří, že o nic nejde, ale v očích mu škubne. "Jako... že by sis mě vedla ty. Že bych byl... poslušný." Ticho. Takové to hutné, co nechá člověka uvědomit si, že právě přešel hranici. Pomalu jsem vstala. Přešla k němu. Chytila ho za bradu. "Takže... chceš být moje čubka?" Pohled mu cukl. "Jen... zkusit. Trošku." "Dobře," řekla jsem. "Tak vstávej." A on opravdu vstal.To mě pobavilo víc než cokoliv jiného. Když se postavil přede mě, posadila jsem se na okraj gauče. "Svlékni si tričko." Poslechl. "Kalhoty." Další sekundový váhavý nádech a pak je stáhl. A teď stál jen v boxerkách, napjatý jako struna. Každý sval na břichu mu cukal, vzrušením? Strachen možná? "Ty taky dolů." Stáhl si je a poprvé jsem ho viděla nejistýho až do morku kostí. Takhle jsem ho chtěla. "Klekni přede mě." Když si klekl, položila jsem mu dlaň na tvář. "Řekni to nahlas." Tichým hlasem, skoro šeptem řekl: "Jsem tvoje čubka." "Neslyším." řekla jsem s pobaveným úsměvem na rtech. "Jsem... tvoje čubka." Vstala jsem, obešla ho zezadu a zatlačila mu rukou na ramena, až šel dolů na všechny čtyři. "Tak začneme hned," řekla jsem. "Na nic se neptej." Roztáhla jsem mu kolena, tvrdě a bez citů. Přejela jsem mu po zádech prstem až dolů k boku. "Dýchej." Když jsem do něj poprvé pronikla, jeho hlas se zlomil. Ten zvuk byl směs překvapení, bolesti a nečekaný zranitelnosti. A mně to rozžhavilo. Chytila jsem ho za boky oběma rukama a začala přirážet. Tvrdě. Bez rytmu, bez ohledů. S každým nárazem jsem cítila, jak mu celé tělo škube, ruce se mu třesou na podlaze, dech se mění v zadrhávané steny. "Drž," zavrčela jsem. "A-ano..." Rána přes zadek. "Odpověz pořádně." "Ano, paní!" A pak jsem přitvrdila. Přitahovala jsem si ho za boky tak silně, že prsty zaryté v jeho kůži budou vidět ještě zítra.Přirážela jsem rychle, prudce, až mu nadskakovaly ruce.Jeho kňučení nebylo erotické. Bylo syrové. Přehlcené. Bez šance uniknout. "Bolí to?" "An.. ano..." Zatáhla jsem ho za vlasy dozadu a přirazila do něj ještě hlouběji. Jeho kolena se rozjela po podlaze. Zlomil se v pase jako hadrová panenka. "Drž hubu a vydrž to," sykla jsem mu do ucha. A on držel.Bez sebe, zničený, rozklepaný, jen vypouštěl krátký rozbitý steny pokaždé, když jsem ho přirazila o kousek víc. Když jsem skončila, nechala jsem ho spadnout na předloktí. Funěl, třásl se, byl úplně mimo. Sedla jsem si na jeho záda, chytla ho za bradu a zvedla mu hlavu. "Tak... jaký to bylo být moje čubka?" Neschopný se nadechnout, jen přikývnul. Přitáhla jsem si ho blíž, úplně k uchu, a šeptla mu pomalu: "Doufám, že sis to užil a líbilo se ti to, mě totiž moc!"A cítila jsem, jak mu to projelo až do páteře. Když jsem z něj slezla, pořád byl na všech čtyřech. Zničený, zpocenej, úplně mimo. A já si myslela, že mám vyhráno. Jenže Alex není typ, co by jen tak ležel v prachu. Pomalinku se narovnal. Pomalu, jako predátor, co si protahuje záda. Jeho výraz se změnil. Nebyl to ten roztřesený, zadýchaný subík z před chvíle. Ne, z očí mu lezla ta stará dominance. Ta jeho. Tvrďácká a neústupná. A já sotva popadla dech, když se postavil přede mě. Chytil mě za zápěstí. Ne bolestivě ale pevně. Tak pevně, že jsem věděla, kdo má sílu. Přitáhl si mě k sobě a stoupl si těsně ke mě, až jsem cítila jeho dech na tváři. "Myslíš, že jsi mě zlomila?" řekl tiše. Zněl klidně. Nebezpečně klidně. Chtěla jsem odpovědět, ale on mě chytil za bradu a přinutil mě zvednout hlavu k němu. Ta gesta ty, které jsem před chvílí dělala já. Teď vracel on. "Klekni." Ten tón mě projel jako elektřina. A ještě než jsem si uvědomila, co dělám, kolena se mi dotkla podlahy. Ruka mu sjela z mé brady do vlasů. Držel mě pevně, jistě, jako by celá ta výměna rolí byla jen moje malá iluze. Sklonil se ke mně a šeptl mi do ucha: "Víš, co je zajímavý?" Zaryl mi prsty do vlasů a stáhl mi hlavu dozadu, až jsem zaklonila krk. "To, že sis fakt myslela, že mě zlomíš." Nadechl se. Projel mě hlasem, co patřil jen jednomu člověku mému Pánovi, Alexovi, tomu skutečnému. "A teď poslouchej, čubko," řekl tiše. Každé slovo vypouštěl pomalu, jako kdyby je chtěl zatlouct přímo do mojí kůže. Přitiskl mi palec na spodní ret, jako by mě umlčoval. "Tohle... se opakovat nebude." Ještě víc zatáhl za moje vlasy, přinutil mě podívat se mu do očí. A pak dodal tou nejchladnější, nejdominantnější větou, jakou ze sebe kdy dostal: "A už vůbec ne z tvojí iniciativy, čubko." A to mě zlomilo líp než všechny moje pokusy zlomit jeho Alex mě pořád držel ve vlasech, dech studený, pohled neúprosný.Ta proměna byla až bolestně rychlá. Před chvílí ležel rozklepanej přede mnou... a teď stojí nade mnou jako někdo, kdo se právě rozhodl si mě podat. A trestat. Přitáhl mě za vlasy k sobě, donutil mě vstát a pak mě hrubě postavil čelem ke zdi. "Ruce nahoru," řekl. Nic víc. Jen příkaz.Zněl, jako kdyby o tom ani nepochyboval.Když jsem zvedla ruce, chytil je obě jednou rukou nad mojí hlavou a přitiskl mě ke zdi tak tvrdě, že jsem cítila chlad skrz kůži. "Víš, co mě sere?" Nedal mi ani čas nadechnout se. "Že sis myslela, že můžeš rozhodnout místo mě." Jeho hlas byl nízký, nebezpečný. Prsty druhé ruky mi přejeli po boku. "Bavila ses, viď?" zašeptal mi u ucha. "Líbilo se ti mě tlačit." Nadechl se. "Tak teď budeš držet ty." A než jsem stihla cokoliv říct, přišla první rána. Ostrá, nečekaná, přesně taková, která ti vyrazí dech. Nešlo o bolest pro potěšení, šlo o výchovu. Cítila jsem, jak se mi napne celé tělo. Ale on nepřestal. Rány šly v pravidelném rytmu. Tvrdé. Neúprosné. Mezi nimi jen jeho hlas u mého ucha: "Naučím tě, kdy se role mění.A kdo o tom rozhoduje." Rána. "A hlavně..." Chytil mě za vlasy a přitáhl si moji hlavu dozadu, až jsem zaklonila krk.Jeho oči byly temné a jeho úsměv nebezpečně ostrý. "...že od teď budeš klečet, jen když ti to dovolím." Pustil mě, jen aby mě otočil čelem k sobě. Stála jsem před ním zadýchaná, rozklepaná, ale vzrušení mi pulzovalo v těle jako elektrika. Chytil mě pod bradou, pevně, vlastnicky.Nedal mi šanci uhnout. A pak přišel ten trest ve slovech ,ještě tvrdší než rány: "Nikdy... nikdy... se mě nepokusíš ovládnout. Ne ty. Ne znovu." Jeho palec mi sjel po spodním rtu. "A teď si klekni. Ne proto, že chceš. Ale protože já to říkám." To mě zlomilo úplně.