Vyšukaný v kabince na Amalfi erotické povídky

Na Amalfi jsem přijel s partou Australanů a s ambicí "nedělat nic a přitom mít zážitky". Kluci vyjednali slevu na vstup do beach clubu takovým tím svým sluncem v hlase, oni na recepci úsměvy, já vzadu s batohem, co se mi pořád shrnoval z ramene. Měl jsem v puse sůl, v hlavě chaos a na kůži krém, který voněl jako citron, co si to rozmyslel.

Daren jsem zaregistroval dřív, než jsem si to dovolil přiznat. Opálený Holanďan, vyšší než já, ramena poctivě sklizená v tělocvičně a chůze, která neřešila, co si o ní kdo myslí. Žádnej katalogovej model, spíš chlap, kterého chceš mít po ruce, když se ti zamotá šňůrka od plavek. Když skočil z mola, spadnul do vody tak čistě, že to vypadalo, jako by moře patřilo jemu. Mně patřil jen ručník a dvě levé nohy do schůdků.

Plaval jsem k bójce a tvářil se, že je to plán. On se objevil vedle mě, tiše jak delfín na dovolené. "Hi," řekl. "Daren." Voda mu z očí udělala dvě zábleskový lampy. "Theo," vypadlo ze mě a vlna mi to jméno vrátila zpátky do obličeje. Smál se. Já taky. Lidi na pláži jsou vždycky o jedno tričko upřímnější.

Mluvili jsme krátce, odkud, jak dlouho, proč tady. Zmínil přítelkyni, která s kamarádkami sbírala v Amalfi pohledy a účtenky. On prý potřeboval "na vzduch". V překladu: moře mu hladilo nervy, mě jeho hlas. Byl klidný jako hladina před trajektem, já byl trajekt. Když mi kolenem zavadil o stehno, řekl jsem si: "OK, bože moře, rozumíme si."

Na schůdcích jsme stáli blízko. Pára z kůže, slaná chuť rtů, a to ticho mezi dvěma cizími, co se chystají být míň cizí. "Drink?" navrhl. "Spíš voda," snažil jsem se vypadat, že piju zdravě kvůli hydrataci a ne kvůli tomu, že mi to jiskří v kalhotách. Sedli jsme si na bílý prkna. Vzduch byl těžký jak těstoviny před večerem. Jeho koleno se dotklo mého a já si v duchu udělal check-list: 1) neumřít, 2) dýchat, 3) nepřevrátit lahev.

"Půjdu se převlíknout," řekl a kývl ke kabinkám, bílým budkám s plátěným závěsem, co si hrály na zástěnu svědomí. "Půjdu taky," vyhrkl jsem. Byla to ta nejupřímnější věta dne.

V kabince se ze slunce stal šerosvit a z nás dvou lehce neklidná rovnice. Zavřel za námi dveře a svět mě přestal rozptylovat. Vonělo to dřevem, mýdlem a čerstvým průšvihem. Chvíli jsme stáli naproti sobě, on klid, já vzducholoď na výkrutu. "Jestli chceš..." začal. "Chci," utnul jsem to. A bylo.

První polibek byl spíš magnet než mluvení. Slaný, teplý, měkký, zkoumavý. Nestrkal jazyk jako turista do každé uličky, ochutnal, zastavil, počkal si, až se mu otevřu sám. Moje ruce si našly jeho ramena, pevná, hladká, sluncem prohřátá. Vlastně jsem ho skoro objal ještě dřív, než jsme se políbili podruhé. "Jsi trochu chaos," pousmál se. "To já jsem." "Já jsem calm," dodal. "Vidím," hlesl jsem, zatímco mi prsty přejel po čelisti tak jemně, že mi hlava zapomněla na gravitaci.

Klekl si dřív, než stihl moje ego přednést projev. Stáhnul mi plavky jedním plynulým tahem a já se s tichým "ty vole" opřel zády o dřevěnou stěnu. Jeho dech mě lechtal na břiše, jazykem mi líznul těsně nad kořenem a pak šel dolů, pomalu, přesně, jistě. Když mě vzal do pusy, svět ztratil hrany. Nebyl nenažranej, byl hladovej. Sál mě s rytmem, ke kterému se moje srdce okamžitě přihlásilo, jazykem mi přejížděl po spodku, pak kroužil kolem, sem tam povolil, sem tam přitlačil. Vytáhl mě z těla do hlavy a hned mě tam poslal zpátky. Měl jsem prsty v jeho vlasech a jen jsem držel, ne dirigoval, on přesně věděl.

"Daren..." vyšlo ze mě. Zvedl oči nahoru, ten klid v nich se mi odrazil až do kolen. Vzal si mě hlouběji a já vydechl bez souhlasu Boží poroty. Když mi líznul níž, na to křehký místo, zlomil jsem se v pase. Vyslal jsem do vesmíru gesto, které znamenalo "prosím" a "nepřestávej" zároveň.

Zvedl se, stál přede mnou opřenej o dřevo, opálený jak reklama na červenec. Stáhnul jsem mu plavky a v tu chvíli jsem si řekl: dobrý bože logistiky, tenhle chlap je přesně tak akorát. Krásný pero. Nic navíc, nic míň, prostě poctivej kus radosti. Vzal mou ruku a dal si ji na něj. Šlajsnul jsem mu po něm palcem a on si jen vzdechl, krátce, hluboko. Ten zvuk jsem chtěl slyšet znovu.

"Máme kondom?" zašeptal jsem. Vytáhl malý balíček ze zadní kapsy plavek tak automaticky, až jsem se usmál. "Klid," mrknul. "Calm mám i v kapse." Nasadil ho přesně jako člověk, co nechce čekat na zázrak, když si ho může udělat sám. Do dlaně si plivnul, v kabince tohle není hodinářská dílna, promnul si ho a pak mi tou slinou přejel mezi tvářema zadku. Bylo to drze něžný a přesně v mezích, kde moje tělo říkalo "jo".

Otočil mě čelem ke stěně. Dlaně jsem měl na dřevě, čelo taky, dýchal jsem, ale krátce, jak ryba s názorem. Přejel mi jazykem po páteři. A pak níž. Jazykem mě lízal přesně tak, jak jsem se bál, že bude jen představa. Teplej špičák, co rozumí mapě. Vtom jsem mu do ticha vypadlo "kurva", ne jako vulgarita, ale jako diagnóza. Smál se do mě, ten smích se mi otřásl v těle. Jazykem mi kroužil kolem, pak přitlačil, pak se stáhnul, pak zas, sem tam prst, sem tam nic. Hráč, co ví, kdy pustit refrén. Uvolnil jsem se jak páteční plán, rád a brzo.

"Teď," řekl jsem, a bylo to víc než souhlas. Položil mi dlaň na prsa, na ten levý buben, co už mezitím jel v rytmu, itálie-itálie-itálie, druhou ruku mi dal na bok. Vnikl do mě pomalu, přesně, bez přehmatu. Ten první tlak, ta plnost, ten krátkej šok, co se během dvou vteřin přelil v čistou rozkoš, to všechno jsem cítil jako ostrovní topografii. Vydechl jsem zhluboka, on tam byl, já ho sevřel, on počkal. Calm a chaos si podali ruce.

Začal se hýbat jak vlna, co přesně zná břeh. Žádný divadlo. Rytmus, co mi sednul do pánve a poslal elektrikou až za oči. Dřevo kabinky si po svým praskalo a mně to znělo jako potlesk. Jednou rukou jsem mu sjel po předloktí, chytil ho a přitáhl si ho ještě blíž. Každý jeho příraz byl jako věta, co už nepotřebuje interpunkci. "Tak?" zašeptal. "Takhle," odpověděl jsem, ale vyšlo to ze mě spíš jako zavrčení.

Chvíli mě nechal jen přijímat. Pak natáhl ruku dopředu, obemknul mi péro a bylo po diplomatickým protokolu. Jel mi po něm jistě, stahoval předkožku tak akorát, držel mě, když jsem se zlomil. Z boku mi pošeptal do ucha, že jsem tight jak víkend v červenci. Zasmál jsem se, krátce, rozbitě, protože měl pravdu a humor mi držel hlavu nad hladinou té rozkoše.

Zrychlil jen o kousek, a to kousek z nás udělalo mechaniku. Tělo na tělo, zadek na klín, dřevo na pracky. Když jsem víc povolil, zajel hlouběji a já si syknul svoje jméno, protože jsem ho zapomněl. Cítil jsem, jak mě rukama vede, jak si mě přidržuje, jak si mě bere přesně tam, kde jsem mu patřil v té minutě. Nebylo v tom nic hrubýho bez sluchu. Byl to hlad, co slyšel moje "jo" i beze slov.

"Sedni," řekl po chvíli a stáhl mě k sobě. Posadil se na úzkou lavičku, já mu nasedl na klín. Zasunul se do mě zespoda, pomalu, pevně, jo, znovu to "přesně tak". Koleny jsem se opřel o jeho stehna, rukama se ho chytl kolem krku, a najednou jsem měl jízdenku v první řadě svého vlastního koncertu. Určoval jsem tempo. Nahoru. Dolů. Kroužek. Zadrhnout. Dopadnout si. Vzdech. Nadechnout se. Mokrý čelo o jeho čelo. Když jsem si sedal až na doraz, zahučel mi do krku, ten zvuk jsem si přivlastnil.

"Podívej, jak se bereš," zašeptal. Mrknul jsem dolů a jo, byl jsem na sobě krásnej a nestyděl jsem se za nic. Vzal mi bradavku mezi zuby, jen tak do varu, já mu naoplátku přirazil, až se nadechl nahlas. Rukou mi jel po břiše, chytil mě znova a v tu chvíli jsem věděl, že to vyletí rychleji, než se stihnu tvářit jako básník.

"Jo. Teď," řekl jsem, ale spíš zavyl. Nastavil mi ruku, držel mě pevně a já mu vystříkl přes prsty, přes svůj pupek, přes tohle všechno slunce. Tělo mi škubalo, hlava se mi vysypala jako kapsa s drobnýma. On mě držel, ještě dvakrát, třikrát si mě nabral zespoda, přirazil, zasténal moje jméno do kůže u klíční kosti, vytáhl se a prudkými tahy si dodělal svoje. Horký pruhy mi napadaly na zadek a stehna, jako tečky na mapě, kde jsem zrovna stál. Zasyčel a ztěžkl mi do náruče jen na ten zlomek, než zas nabral dech.

Chvíli jsme jen dýchali. V kabince bylo horko a křupání dřeva se vrátilo k obyčejným zvukům, moře, rádio, někdo venku rozlil Aperol. Daren vzal ubrousek, ten papírovej vtip světa, a začal mě utírat s péčí, co se nedramatizovala. "Jsi v pořádku?" zeptal se tiše. "Jo," řekl jsem a přidal: "A ty?" "Calm," pousmál se. "Tys dodal spice."

Mně zas dodal úsměv. Oblíkli jsme se, já si spletl směr nohavice a udělal přemet, on mi to bez komentáře narovnal. Ten klid mě bavíl víc než jeho ramena, a to je co říct. Otevřel dveře jen na škvíru, podíval se ven, kývl. Vykročili jsme. Slunce nám vrazilo do očí jako barman, co zavírá bar.

U lehátek kluci řešili pesto vs. rajčata a jestli se dá v sobotu sehnat stůl "někde, kde nejsou turisté" v Amalfi, haha. Daren si sedl na chvíli vedle mě, neopatrně blízko, tak akorát, aby mi tělem proběhla replika té kabinky. "Musím na večeři," řekl. Neřekl "s přítelkyní", ale bylo to mezi řádky tlustým písmem. "Jasně," usmál jsem se. Byli jsme dospělí a na slunci.

Vyměnili jsme si čísla. Uložil jsem si ho jako "Daren—calm", on mě jako "Theo—chaos", viděl jsem to v jeho očích. Zvedl se, oprášil si ruce o ručník kompromisně, přejel mi prstem po vlasové linii u spánku. "Máš sůl ve vlasech," řekl. "Nechoď s tím spát, zítra bys měl hnízdo." "Já jsem hnízdo," ušklíbl jsem se. Zasmál se tou tichou holandskou výslovností smíchu a mrknul. "Bylo to dobrý," dodal, ne jako frázi, ale jako fakt. "Bylo to výborný," opravil jsem ho, protože přesnost je důležitá.

Zamával, odešel. Jeho ramena se vzdálila do večerního světla a já si řekl: tak jo. Připojil jsem se ke klukům, kteří se mezitím rozhodli, že pesto je objektivně lepší než všechno, a vyrazili jsme po pobřeží dál, štípat večer jak pizzu na osminy. Smáli jsme se věcem, co nedávají smysl psaním, jen hlasem. Já měl pořád v těle zbytky kabinky, ve vlasech sůl a v krocích lehkost. Ten den patřil do škatulky "stalo se přesně jednou" a to mu dalo věčný turbo.

V noci jsem usnul rychle. Amalfi za oknem šumělo jak moře, i když to byla jen ulice. Zprávy jsem nečekal a neposílal. Byl to ten typ příběhu, co je správně hotový teď, bez sequelu, bez "co kdyby". Ráno jsem se probudil a čelo měl od polštáře lehce polepený, jo, neměl jsem si mýt vlasy. Moje chyba. Díval jsem se na sebe do zrcadla, řekl "chaos zvládnul calm", zasmál se a šel za klukama, objevovat dál ty serpentiny a výhledy, které vypadají, jako by je kreslil někdo, kdo ví, jak chutná sůl na kůži.

A Daren? Vsadil bych si, že seděl v nějaké trattorii, objednal carpaccio, poslouchal příběhy o šatech a schodech, kýval, že jasně, "molto bello", a v hlavě měl na pěti vteřinách uložené moje "kurva" v kabince. Calm si to prostě odložil do archivu. Já si to odložil taky, do složky "moře mi půjčilo chlapa a já ho vrátil včas". A to bylo fér.