Červencové odpoledne erotické povídky

Červencové odpoledne. Vzduch nad asfaltem se chvěl a já cítil, jak se mi propocený nátělník lepí na záda, když jsem opíral kolo o betonové schody.

Lukáš nebyl doma. Jeho máma mi přes zvonek oznámila, že se projíždí někde na motorce. Smůla.

Sedl jsem si do stínu a díval se do polí za bytovkami. Kukuřice stála nehybně, ani lístek se nepohnul. Ten den jako by se zastavil čas.

Pak jsem uslyšel cvaknutí dveří z vedlejšího vchodu.

Znal jsem ji. Každý ve městě ji znal nebo si ji aspoň všiml. To jak se pohybovala, jak nosila i ty nejobyčejnější věci, jako by právě přijela z módní přehlídky. Dneska měla na sobě krátkou hnědou sukni a bílé tílko. Nesla proutěný koš s prádlem.

Snažil jsem se dívat jinam. Do polí. Na svoje ruce. Kamkoliv. Aby si nemyslela, že na ni zírám.

Nešlo to.

Sledoval jsem, jak prochází trávou k sušákům. Každých pár kroků se sukně lehce zhoupla. Slunce procházelo skrz tenkou látku tílka a já si uvědomil, že zapomínám dýchat.

Přestaň. Je to trapný.

Sklonil jsem hlavu a studoval praskliny v betonu. Počítal jsem do deseti. Pak do dvaceti.

Když jsem zvedl oči, dívala se přímo na mě.

Ne náhodně. Ne letmo. Dívala se na mě způsobem, který mi poslal vlnu tepla do žaludku a nemělo to nic společného s červencovým sluncem.

Rychle jsem odvrátil pohled.

Uklidni se. Vidí jen kluka na schodech.

Jenže když jsem se o chvíli později podíval znovu, stále tam byl ten úsměv. Lehký. Vědomý. Jako by přesně věděla, co dělá.

Pomalu zvedla ruce, aby pověsila prostěradlo na šňůru. Tílko se posunulo a odhalilo proužek opálené kůže nad pasem sukně. Její pohled na okamžik sklouzl ke mně.

Ví, že se dívám.

Ta myšlenka mě zasáhla jako studená voda. Nezlobila se. Nebyla znechucená. Hrála si se mnou.

Srdce mi bušilo. Ruce se mi lehce třásly. Měl jsem vstát a odejít? Vždyť co můžu nabídnout? Bylo mi teprve 18. Žádné auto, žádné peníze, nic než kolo a prázdné odpoledne.

Jenže moje nohy mě už nesly přes trávu.

"Ahoj," řekl jsem.

Otočila se. Zblízka jsem cítil něco? Možná parfém, možná jen vůni aviváže a rozpáleného vzduchu. Oči měla tmavé. Zkoumavé.

"Ahoj."

Jediné slovo. Ale způsob, jakým ho vyslovila – protáhle, s lehkým pobavením na rtech – mi řekl všechno.

"Vypadá to těžké," ukázal jsem na koš. "Můžu pomoct?"

Naklonila hlavu na stranu. "Ty nemáš nic lepšího na práci?"

"Dneska ne."

"Hm." Ten zvuk nebyl souhlas ani odmítnutí. Bylo to něco mezi. Výzva.

Vzala další kus prádla – bílý bavlněný top – a pomalu ho věšela na šňůru. Její prsty klouzaly po látce déle, než bylo nutné.

"Máš odřený loket," řekla, aniž by se na mě podívala.

Sklopil jsem zrak. Krev už zaschla do tmavé skvrny. "Spadl jsem z kola. Nic to není."

"Nic to není," zopakovala pobaveně. Pak konečně zvedla oči a v jejím pohledu bylo něco, co mi sevřelo hrdlo. "Pojď dovnitř. Aspoň ti to vydezinfikuju."

Vzal jsem koš se suchým prádlem dřív, než mohla protestovat. Byl těžký. Voněl sluncem.

Šla přede mnou po schodech do vchodu. Sledoval jsem její záda – způsob, jakým se pohybovala, jak sukně kopírovala její kroky. V šeru schodiště jsem viděl jen její siluetu a slyšel tiché klapání sandálů o beton.

Na patře se zastavila u dveří. Klíče jí v ruce tiše cinkly.

Otočila se.

"Koš můžeš položit tady."

Položil jsem ho.

"Děkuju," řekla tiše. "Za pomoc."

"Není zač."

Stáli jsme v tom stínu možná tři vteřiny. Vzduch mezi námi zhoustl. Slyšel jsem její dech. Cítil jsem teplo, které z ní vycházelo.

Pak se otočila a otevřela dveře.

"Tak pojď," řekla přes rameno. "Ten loket se sám nevyčistí."

Byt voněl jinak než náš. Něco květinového smíchaného s kávou a čímsi, co jsem nedokázal pojmenovat.

Rozhlédl jsem se – police s knihami, pár fotografií v rámečcích, závěsy napůl zatažené proti odpolednímu slunci. Na jedné poličce svatební fotka – ona v bílých šatech, vedle ní chlap s širokými rameny a sebevědomým úsměvem.

Je vdaná.

Ta myšlenka mi projela hlavou, ale neměl jsem čas ji rozvést. Už otevírala lékárničku a mračila se na můj loket.

"Počkej... ukaž to koleno."

Podívala se na odřeninu pod lemem kraťasů. Zamračila se.

"Tohle je celý zaprášený. A ty jsi..." Její nos se lehce nakrčil. "...z toho kola dost zpocený. Náplast by nedržela."

Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Skvělé. Teď si myslí, že smrdím.

"Promiň, já..."

"Pojď." Vstala a ukázala směrem k chodbě. "Koupelna je tam. Osprchuj se, než to zalepíme. Jinak se to zanítí."

Stál jsem jako přikovaný.

"No tak," usmála se. Ten úsměv měl v sobě něco hravého. "Nesním tě tam. Dám ti čistý ručník."

Šel jsem za ní úzkou chodbou. Otevřela dveře do malé koupelny – bílé kachličky, sprchový kout, vůně nějakého ženského šamponu visící ve vzduchu. Na věšáku vedle dámského županu visel i jeden mužský. Tmavě šedý.

"Tady." Podala mi načechraný tmavě modrý ručník. Její prsty se na okamžik dotkly mých. "Hoď mi ty věci za dveře, aspoň ti je vytřepu. Jsou plné prachu."

"Já... nemusíš..."

"Nech toho a sprchuj se."

Zavřela za sebou dveře.

Stál jsem v té koupelně a srdce mi bušilo až v krku. Všude kolem mě byly její věci. Lahvičky s něčím voňavým. Kartáček na zuby v kelímku. Na okraji vany pánský holící strojek.

Co tady děláš?

Svlékl jsem si nátělník a kraťasy. Chvíli jsem váhal, pak pootevřel dveře a strčil je do škvíry.

"Díky," ozvalo se z chodby. Slyšel jsem její kroky, jak se vzdalují.

Pustil jsem vodu. Teplá sprcha stékala po zádech, zmývala pot a prach. Její šampon stál na poličce. Levandule a něco sladkého. Bez přemýšlení jsem ho otevřel a přivoněl.

Co to děláš?

Rychle jsem ho vrátil zpátky. Osprchoval se. Zavřel vodu.

Ticho.

Sáhl jsem po ručníku a začal se utírat. V zrcadle jsem viděl vlastní odraz. Mokré vlasy, zrudlé tváře, oči trochu divoké. Jako někdo, kdo neví, do čeho se dostal.

A pak jsem si uvědomil jednu věc.

Ona má moje oblečení.

A nic jiného tady není.

Ozvalo se zaklepání.

"Hej." Její hlas za dveřmi. "Tvoje věci jsou úplně k ničemu. Prach a pot... hodila jsem je do koše na prádlo. Dám ti tady něco."

Pootevřel jsem dveře. Jen škvíru. Jen tolik, abych viděl její ruku a v ní kraťasy. Tmavě modré. Evidentně ne moje. Evidentně ne ženské.

"Od Honzy," řekla, jako by četla moje myšlenky. "Neboj, jsou čistý."

Honza. Její manžel.

Vzal jsem je. Prsty se nám letmo dotkly.

"Trenky nemám. Teda... jeho bych ti nedala a svoje..." Zasmála se. Tiše, trochu zastřeně. "...svoje asi taky ne."

"To je... v pohodě," dostal jsem ze sebe.

"Tak pojď, až budeš ready. Ještě ti musím dolepit to koleno."

Kroky se vzdálily.

Stál jsem tam s cizími kraťasy v ruce. Kraťasy jejího chlapa.

Navlékl jsem si je. Seděly volněji než moje, ale držely. Látka byla tenká. Nic pod ní.

V obýváku už na mě čekala.

"Sedni si."

Ukázala na gauč. Tmavá kůže, měkká pod dlaněmi. Posadil jsem se. Všechno čisté, uspořádané. Dospělé.

Co tady děláš?

Vrátila se s malou bílou krabičkou. Lékárnička. Klekla si přede mě na koberec a já jsem ztuhl.

"Ukaž ten loket."

Natáhl jsem ruku. Její prsty byly chladné, když mi otočily předloktí ke světlu. Dezinfekce štípala, ale ani jsem si toho nevšiml. Byl jsem příliš zaměstnaný tím, abych se díval kamkoliv jinam než na ni. Na záclony, na strop, na své vlastní koleno.

Koleno.

"Počkej, tady máš taky..."

Než jsem stačil reagovat, její ruka sklouzla na moje stehno. Jen lehce. Jen aby odhalila odřeninu těsně pod lemem kraťasů.

Přestal jsem dýchat.

Měl jsem na sobě jen tu tenkou látku. Nic pod ní. A ona byla tak blízko – cítil jsem teplo jejího dechu na kůži, vůni jejích vlasů, která se ke mně dostávala v tichých vlnách. Kdybych se teď podíval dolů, viděl bych výstřih jejího tílka. Ten úhel. Tu blízkost.

Nedívej se. Nemysli na to.

Jenže moje tělo neposlouchalo.

Cítil jsem, jak mi krev stoupá do tváří. A nejen tam. Pod tenkou látkou kraťasů se začalo něco měnit, něco, co jsem nemohl ovládnout, ať jsem se snažil sebevíc.

Sakra. Sakra. Sakra.

Myslel jsem na matiku. Na kolo venku. Na cokoliv.

Ona se naklonila blíž. Její prsty s tamponem namočeným v dezinfekci přejely těsně pod lemem. Cítil jsem chlad tekutiny a žár její blízkosti zároveň.

"Štípe to?"

"Ne," zalhal jsem.

Musí to vidět. Určitě to vidí.

V hlavě se mi honily obrazy. Jak se na mě podívá s odporem. Jak řekne, abych šel. Jak budu navždy ten nadržený kluk, co se nedokázal ovládat.

Zaryl jsem nehty do kožené sedačky.

Její prsty přidržovaly látku kraťasů, zatímco druhou rukou opatrně lepila náplast. Rty měla pootevřené, soustředěné. Jazyk jí lehce přejel po spodním rtu.

Proboha.

"Tak," řekla tiše. "Hotovo."

Ale nezvedla se.

Zůstala klečet přede mnou. Ruce jí spočívaly na mých stehnech. Lehce, jako by tam zapomněla, že je má. Dívala se mi do očí. V tom pohledu nebylo znechucení. Nebyl tam ani smích.

Bylo tam něco jiného.

Ticho se protáhlo. Slyšel jsem vlastní tep v uších. Její dech. Tikání hodin někde za mnou.

"Všechno v pořádku?" zeptala se. Hlas měla tichý. Zastřený.

"Jo," vydechl jsem. "Všechno... jo."

Ani jeden z nás se nepohnul.

A pak se její pohled sklouzl níž.

Jen na okamžik. Jen letmý pohyb očí dolů a zase zpátky k mým. Ale já to viděl. A ona věděla, že to vím.

Sakra.

Čekal jsem, že vstane. Že se zasměje. Že řekne něco o tom, jak jsem ještě kluk a tohle je normální a ať se za to nestydím.

Nic z toho se nestalo.

Místo toho se jí lehce rozšířily zorničky. Rty se pootevřely. A její ruce na mých stehnech, ty ruce, které tam jen "zapomněla", se nepohnuly pryč.

Naopak.

Její palec udělal malý, pomalý pohyb. Sotva znatelný. Jako by ji svrběla kůže. Jako by si ani neuvědomovala, co dělá.

Ale já to cítil. Každý milimetr.

Slyšel jsem, jak se jí změnil dech. Zpomalil. Zhluboka. Viděl jsem, jak jí pod tílkem stouply a klesly hrudník. Jak se jí na krku objevil lehký ruměnec.

Vzrušuje ji to.

Ta myšlenka mi prolétla hlavou jako blesk. Absurdní. Nemožná. A přesto... díval jsem se na důkaz přímo před sebou.

Polkla. Viděl jsem, jak se jí pohlo hrdlo.

"Já..." začala. Hlas měla jiný. Nižší. Trochu zastřený. "Měla bych..."

Nedokončila větu.

Její oči znovu sklouzly dolů. Tentokrát se tam zdržely déle. A tentokrát se už nesnažila předstírat, že se nedívá.

Pod jejím pohledem jsem cítil, jak mi pod tenkou látkou kraťasů pulzuje krev. Věděl jsem, že to vidí. Věděl jsem, že vidí všechno – každý obrys, každé škubnutí.

A ona se stále nepohnula pryč.

"To je..." Její hlas byl sotva víc než šepot. "To je kvůli mně?"

Nedokázal jsem odpovědět. Nedokázal jsem ani přikývnout. Jen jsem seděl, nehty zaryté do kůže sedačky, a modlil se, aby se pode mnou neotevřela země.

Ticho.

Pak udělala něco, co jsem nečekal.

Skousla si spodní ret. Pomalu. Jako by o něčem přemýšlela. Jako by se o něčem rozhodovala.

A její ruce – její ruce se posunuly o centimetr výš na mých stehnech.

"Hele," řekla tiše. Oči upřené do mých. "Nemusíš se stydět."

Nedokázal jsem dýchat.

"Já totiž..."

Odmlčela se. Viděl jsem, jak jí na tvářích vyskočily růžové skvrny. Jak se jí zrychlil dech. Jak se pod tílkem rýsují ztvrdlé bradavky.

"...já taky."

Ty dva slova visely ve vzduchu mezi námi.

Její prsty se zastavily těsně pod lemem kraťasů. Cítil jsem jejich teplo skrz látku. Cítil jsem, jak se mi srdce pokouší vyskočit z hrudi.

Dívala se na mě. Čekala.

Ne na dovolení. Na něco jiného.

Na to, jestli uteču.

Seděl jsem nehybně. Bál jsem se pohnout. Bál jsem se dýchat.

Látka kraťasů se napínala tak, že to skoro bolelo. A ona byla tak blízko – stále klečela mezi mýma nohama, ruce na stehnech, oči upřené do mých.

Pak sklonila pohled.

Dívala se na ten stan mezi námi. Na to, jak se špička téměř dotýká jejího hrudníku. Viděl jsem, jak jí poskočil hrudník, když se jí zastavil dech.

"Ježíši," vydechla. Sotva slyšitelně.

Chtěl jsem se omluvit. Chtěl jsem vstát a utéct. Chtěl jsem říct, že tohle není...

Její ruka se zvedla z mého stehna.

Čas se zastavil.

Sledoval jsem tu ruku jako v transu. Viděl jsem, jak se její prsty chvějí. Jak váhá. Jak si olízne rty.

A pak se dotkla.

Jen špičkami prstů. Jen lehce. Přes látku. Přejela po celé délce, od kořene až ke špičce, jako by měřila, jako by nemohla uvěřit tomu, co cítí.

Unikl mi zvuk, který jsem nikdy předtím nevydal.

"To je..." její hlas byl zastřený, oči rozšířené. "To je celé... kvůli mně?"

Nedokázal jsem mluvit. Jen jsem přikývl. Možná. Nevím.

Její prsty se sevřely. Opatrně, ale pevně – přes tu tenkou látku cítila všechno. Každou žílu. Každý tep.

A já cítil teplo její dlaně.

"Bože," zašeptala. A v tom slově nebylo znechucení. Byl v něm úžas. Hlad.

Pomalu, nesnesitelně pomalu, začala pohybovat rukou. Nahoru. Dolů. Látka kraťasů klouzala po kůži a já jsem zarýval nehty do sedačky víc a víc.

Díval jsem se na ni. Na její ruku, jak svírá můj obrys. Na její rty, pootevřené. Na její oči, které těkaly mezi tím, co dělá, a mým obličejem – jako by chtěla vidět každou mou reakci.

"Líbí se ti to?" zeptala se tiše.

Líbí se mi to?

Chtěl jsem se zasmát. Chtěl jsem jí říct, že jsem za posledních pět minut zapomněl vlastní jméno. Že netuším, jak ještě nedošlo ke katastrofě. Že jestli nepřestane, tak...

"Nepřestávej," uslyšel jsem sám sebe říct. Hlas, který jsem nepoznával.

Něco se v jejích očích změnilo.

Pousmála se. Pomalu. Skoro dravě.

"Nebojíš se?"

"Čeho?"

Místo odpovědi sevřela silněji. Palcem přejela přes špičku, kde se látka už vlhce leskla. Sledovala, jak sebou trhám. Jak mi uniká syknutí mezi zuby.

"Toho," zašeptala, "co s tebou chci udělat."

Její prsty přejely k lemu kraťasů.

Zastavily se tam. Čekaly.

Díval jsem se na její ruce. Na ten okamžik těsně před. Srdce mi bilo tak hlasitě, že jsem byl přesvědčený, že ho musí slyšet.

"Zvedni se," řekla tiše.

Poslechl jsem. Nevím jak. Nohy mi připadaly jako z olova. Opřel jsem se rukama o sedačku a nadzvedl boky.

Její prsty se zavřely kolem lemu. Cítil jsem, jak se mi nehty lehce škrábou po bocích, když začala stahovat látku dolů. Pomalu. Nesnesitelně pomalu.

Centimetr.

Zastavila se. Dívala se, jak se odhaluje kůže pod pupkem. Její dech zrychlil.

Další centimetr.

Látka se napínala přes to, co skrývala. Bránila se. A ona čekala – jako by chtěla prodloužit ten moment těsně před.

"Bože," zašeptala. Spíš pro sebe než pro mě.

Pak přetáhla lem přes špičku.

Pružil jsem ven jako vystřelený. Tvrdý. Pulzující. Tak blízko její tváře, že jsem cítil její dech na kůži.

Zastavila se.

Kraťasy zůstaly viset někde na půl cesty po stehnech. Její oči byly upřené na to, co právě odhalila.

Ticho.

Díval jsem se na ni, jak se dívá na mě. Na její rozšířené zorničky. Na její pootevřené rty. Na způsob, jakým jí stoupala a klesala ramena s každým zrychleným nádechem.

"To je..." začala. Nedokončila.

Její ruka se zvedla. Zaváhala ve vzduchu. Viděl jsem, jak se jí chvějí prsty.

A pak se dotkla.

Holá kůže na holou kůži.

Jen špičky prstů. Jen lehce. Přejela od kořene vzhůru. Pomalu, jako by se bála, že zmizím. Jako by mapovala každý milimetr.

Vydal jsem zvuk, který nebyl slovo. Něco mezi zasténáním a zalapáním po dechu.

Ona se nekoukala na mě. Dívala se na svou ruku. Na to, jak její prsty obtáčejí můj obvod. Na to, jak se mi pod jejím dotekem napíná kůže.

"Jsi tak..." Polkla. "Jsi tak tvrdý."

Její palec přejel přes špičku. Tam, kde už se leskla kapka. Rozetřela ji. Pomalu. Kroužila.

Moje boky sebou trhly. Nedokázal jsem je ovládnout.

Ona zvedla oči. Konečně se na mě podívala. A v tom pohledu bylo něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Něco temného. Hladového.

"Líbí se mi, jak na mě reaguješ," zašeptala.

Její prsty se sevřely pevněji. Ucítil jsem teplo její dlaně po celé délce.

"Líbí se mi, že se třeseš."

Začala pohybovat rukou. Pomalu. Nahoru. Dolů. Palec na každém zdvihu přejel přes citlivou špičku.

"Líbí se mi, že sotva dýcháš."

Všechno se zúžilo jen na ten jeden bod. Na její dlaň, na ten pomalý, nesnesitelný rytmus.

"Dívej se na mě," řekla.

Otevřel jsem oči. Ani jsem nevěděl, že jsem je zavřel.

Klečela mezi mýma nohama. Ruka na mně. Rty pootevřené. Pod tílkem se rýsovaly ztvrdlé bradavky. A ona se dívala na mě, jak se rozpadám pod jejíma rukama.

"Jak dlouho vydržíš?" zeptala se tiše.

Nevěděl jsem. Nevěděl jsem vůbec nic. Jen to, že jestli nepřestane...

"Počkej."

Zastavila se.

Ruka zůstala kde byla, ale přestala se pohybovat. Jen držela. Svírala. Cítil jsem její tep, nebo svůj, nedokázal jsem to rozeznat.

Naklonila se blíž.

Její rty se zastavily centimetr od mého ucha.

"Nechci, aby to skončilo takhle rychle," zašeptala. Její dech mi zašimral na krku. "Chci si tě užít."

Ta slova mi rezonovala v hlavě, zatímco se odtáhla. Její ruka mě pustila a já jsem skoro zasténal tou ztrátou.

Posadila se na paty. Dívala se na mě. Na to, jak tam sedím. Kraťasy stažené, odhalený, třesoucí se.

A pak se usmála.

Pomalu zvedla ruce k lemu svého tílka.

Zastavila se.

"Díváš se?" zeptala se tiše.

Přikývl jsem. Nedokázal jsem odtrhnout oči.

Prsty sevřely bílou látku. Začala ji zvedat. Pomalu. Centimetr po centimetru.

Nejdřív se objevil její bříško. Opálená kůže. Lehce se zvedající s každým nádechem. Viděl jsem, jak se jí chvěje bránice.

Výš.

Spodní křivka prsou.

Žádná podprsenka.

Zastavila se. Dívala se na mě, jak se dívám na ni. Sledovala moje oči. Můj výraz. Viděl jsem, jak ji to vzrušuje – to, že mě má takhle. Že nedokážu odvrátit pohled.

"Dýchej," zašeptala pobaveně.

Nevěděl jsem, že nedýchám.

Jedním plynulým pohybem přetáhla tílko přes hlavu. Odhodila ho stranou. Vlasy jí spadly zpátky na ramena – tmavé, lehce rozcuchané.

A já jsem zapomněl, jak se dýchá.

Klečela přede mnou. Nahá od pasu nahoru. Prsa plná, měkká, zvedající se s každým zrychleným nádechem. Bradavky tmavé, ztvrdlé, trčící směrem ke mně jako by mě volaly.

"Dotkni se," řekla tiše.

Ruka se mi třásla, když jsem ji zvedl. Zastavil jsem se centimetr od její kůže. Viděl jsem, jak jí naskočila husí kůže. Jak zrychlila dech. Jak čeká.

První dotek.

Hřbet prstů přejel po spodní křivce. Tak jemně, že jsem si nebyl jistý, jestli se vůbec dotýkám. Ona zavřela oči. Rty se jí pootevřely.

Odvážil jsem se víc.

Dlaň přejela nahoru. Cítil jsem její teplo. Její váhu. Bradavka mi přejela přes střed dlaně a ona tiše vydechla – zvuk, který mi projel páteří až dolů.

"Bože," zašeptala.

Otevřel jsem druhou ruku. Obě dlaně na ní. Cítil jsem, jak se jí zrychluje tep pod kůží. Jak se její tělo naklání do mého doteku. Jak CHCE.

"Víš, jak dlouho..." Její hlas se zlomil. "Jak dlouho jsem si představovala..."

Nedokončila větu.

Místo toho otevřela oči. A to, co jsem v nich viděl, nebyla ta hravá kontrola z předtím. Bylo tam něco syrovějšího. Potřebnějšího.

"Pojď sem," řekla.

Chytila mě za zápěstí. Přitáhla mě k sobě.

První polibek.

Jemný. Zkoumavý. Její rty měkké, lehce pootevřené. Chutnala po kávě a po něčem sladkém.

Pak se naklonila víc. Jazyk mi přejel po spodním rtu. A něco se ve mně zlomilo.

Přitáhl jsem si ji blíž. Ruce na jejích zádech, na té holé kůži, na té křivce páteře. Ona mi zajela prsty do vlasů. Stiskla. Přitáhla si mou hlavu k sobě.

Polibek se prohloubil. Přestal být jemný. Její zuby mi skously ret. Její jazyk našel můj. Její prsa se tiskla na můj holý hrudník – měkká, teplá, bradavky tvrdé proti mé kůži.

A já jsem stále tvrdý mezi námi. Dotýkal jsem se jejího břicha. Její kůže. Cítil jsem, jak se i ona chvěje.

Odtrhla se. Dech zrychlený. Oči tmavé.

"Lehni si," řekla. "Teď."

Lehl jsem si.

Záda na chladné kůži sedačky. Oči upřené na ni. Na to, jak se nade mnou vztyčuje. Jak se dívá dolů na mě... na moje tělo, na to, jak ležím před ní odhalený, vydaný.

Pomalu přehodila nohu přes moje boky.

Sukně se jí vyhrnula na stehna. Viděl jsem opálenou kůži, viděl jsem, jak se svaly napínají, když se usazovala. A pak...

Dosedla.

Její klín na mně. Přes látku sukně. Přes tenkou vrstvu, která nás dělila.

A já jsem cítil teplo.

Vlhké teplo.

Zasténal jsem. Nemohl jsem si pomoct.

Ona se nepohnula. Jen seděla. Ruce opřené o mou hrudník, prsty roztažené na mé kůži. Dívala se na mě shora – vlasy spadající přes ramena, prsa volně visící, bradavky ztvrdlé.

"Cítíš to?" zašeptala.

Přikývl jsem. Nedokázal jsem mluvit.

Lehce pohnula boky. Jen náznak. Jen malý kruh.

Teplo se posunulo po celé mé délce. Cítil jsem, jak je látka mezi námi mokrá a ne jen ode mě.

"Bože," vydechl jsem.

Usmála se. Ten úsměv měl v sobě něco dravého.

"Víš, jak dlouho jsem takhle neseděla?" Hlas tichý, zastřený. "Jak dlouho jsem se takhle necítila?"

Znovu pohnula boky. Tentokrát víc. Dopředu a dozadu. Pomalu. Nesnesitelně pomalu.

Moje ruce vystřelily k jejím bokům. Sevřely se kolem jejích stehen. Chtěl jsem ji přitáhnout. Chtěl jsem zrychlit. Chtěl jsem...

"Ne." Její ruka mi přitiskla zápěstí k sedačce. "Já."

Držela mě tam. Přišpendleného. Bezmocného. A pomalu, trýznivě pomalu, se na mně houpala.

Sukně se vyhrnula ještě výš. Viděl jsem bílý proužek jejích kalhotek – mokrý, lepící se k ní. Viděl jsem, jak se pode mnou rozevírá. Jak její klín klouže po mé délce – nahoru, dolů, nahoru – jen ta tenká vrstva mezi námi.

Zavřela oči. Hlava se jí zaklonila. Ústa pootevřená.

A já jsem cítil, jak ze mně něco neodvratně dere ven.

Ne. Ještě ne. Vydrž.

Ale její pohyby zrychlily. Její dech zrychlil. A to teplo, ta vlhkost, ten tlak...

"Já nevydržím," zasténal jsem. "Já..."

Otevřela oči. Podívala se na mě. A místo aby zpomalila – zrychlila.

"Tak to nedrž."

Její boky se přitiskly tvrději. Cítil jsem její tvrdý bod přes látku – jak se tře o můj hřbet. Její prsty se mi zarývaly do hrudi. Prsa se jí houpala s každým pohybem.

"Pojď se mnou," zasténala. "Pojď se mnou..."

Cítil jsem, jak se pode mnou napíná. Jak se její stehna svírají. A já – já už nemohl...

"Dívej se na mě," řekla. "Dívej se..."

Naše oči se setkaly.

A pak to přišlo.

Najednou. Společně.

Viděl jsem, jak jí to prochází tělem – ta vlna, co jí roztřásla ramena, co jí pootevřela rty v tichém výkřiku. A ve stejnou chvíli jsem cítil, jak se ve mně všechno uvolňuje – jak mi to pulzuje ven, vlna za vlnou, zatímco ona se nade mnou třese a sténá a její oči se nepřestávají dívat do mých.

Bylo to jako pád.

Bylo to jako let.

Její tělo se prohnulo. Moje boky vystřelily vzhůru. Cítil jsem, jak mi teplo vystřikuje mezi nás – na její sukni, na její kalhotky, na tu mokrou látku, co nás celou dobu dělila. A ona – ona se na mně stále třásla, stále se houpala, jako by chtěla vytáhnout ze mě všechno, co mám.

"Bože," sténala. "Bože, bože, bože..."

Nevím, jak dlouho to trvalo. Vteřiny. Hodiny.

Pak se sesypala.

Padla mi na hruď. Vlasy mi zašimraly na krku. Její dech horký a rychlý proti mé kůži. Cítil jsem, jak se v ní ještě chvějí poslední záchvěvy. Jak se i ve mně ještě něco slabě stahuje.

Leželi jsme tam. Propletení. Mokří. Udýchaní.

Její srdce bilo proti mému hrudníku.

Po chvíli zvedla hlavu. Vlasy rozcuchané. Oči rozmazané. Na rtech ten nejměkčí úsměv, jaký jsem kdy viděl.

"To bylo..." začala.

Nedokončila. Místo toho mě políbila. Jemně. Pomalu. Jako tečka za větou.

Pak se podívala dolů. Na její sukni. Na mokrou skvrnu mezi námi. Na mě.

Zasmála se. "Počkej tady."

Zvedla se. Nohy se jí lehce třásly, když vstávala. Sledoval jsem ji, jak odchází do koupelny – sukni pomačkanou, vlasy rozcuchané, na zádech ještě stopy mých prstů.

Vrátila se s ručníkem. Klekla si ke mně. A s něhou, která mě překvapila víc než všechno předtím, mě utřela. Pomalu. Pečlivě. Jako by to bylo něco cenného.

Pak mi podala můj nátělník. Navlékl jsem si ho. Cítil jsem její oči na sobě, když jsem si přetahoval látku přes hlavu.

Kraťasy od Honzy ležely na zemi – zmuchlané, mokré.

"Tvoje kraťasy jsou v koši na prádlo," řekla. "Tyhle taky vyperu."

Vstal jsem. Stál jsem tam v nátělníku a ničem jiném. Ona si přetáhla tílko přes hlavu, upravila sukni.

"Počkej."

Odešla do ložnice. Vrátila se s dalšími kraťasy – taky Honzovými, taky modrými, ale suchými.

"Tyhle si vezmi."

Oblékl jsem si je.

Stáli jsme v tom obýváku. Ona u okna, já u dveří. Mezi námi viselo něco nedořečeného.

"Ty kraťasy mi vrátíš jak budeš chtít a ty tvoje tady budou na tebe čekat." řekla.

Polkl jsem.

Až budeš chtít.

Ne "až budeš moct". Ne "někdy". Až budeš CHTÍT.

"Tak jo," řekl jsem. "Vrátím."

Usmála se.

Doprovodila mě ke dveřím. Na prahu se zastavila. Opřela se o futra.

"Děkuju za pomoc s prádlem," řekla.

"Není zač."

Naše oči se setkaly. A v tom pohledu bylo všechno.

"Měj se," řekla tiše.

"Ty taky."

Šel jsem po schodech dolů. Cítil jsem její pohled na zádech.

Venku mě udeřilo červencové slunce. Kolo stálo tam, kde jsem ho nechal. Svět vypadal stejně jako před hodinou.

Jenže já už nebyl stejný.

Nasedl jsem a rozjel se. A celou cestu domů jsem cítil na rtech její chuť. V nose její vůni. A v těch vypůjčených kraťasech – příslib něčeho, co teprve přijde.