Divnej policista erotické povídky

Všechno to začalo naprosto obyčejně – dostala jsem pokutu za rychlost. Okay, možná jsem trochu přetáhla, ale nešlo o nic dramatického. Jenže když mi ten policista začal psát pokutu, nemohla jsem si pomoct a pár slov mi prostě uklouzlo. No, pár ostřejších slov.

"To si děláte prdel? Já sotva překročila rychlost a vy mi tady dáváte pokutu, zatímco tamhle projelo auto minimálně devadesátkou!"

Policista jen zvedl obočí a beze slova pokračoval v psaní. To mě ještě víc rozčílilo.

"Vážně vás baví tohle dělat? Jenom si zvedáte ego na lidech" pokračovala jsem a ignorovala tu hloupou varovnou kontrolku v hlavě, která mi říkala, ať radši mlčím.

V tu chvíli už zvedl pohled a viděla jsem, jak mu zajiskřily oči. Neřekl ani slovo, jen si ke mně udělal krok. "Opakujte to ještě jednou," pronesl klidným, ale mrazivým tónem. Udělala jsem to. Samozřejmě, že jsem to zopakovala, protože kdybych držela pusu, nebyla bych to já.

A pak to přišlo. Zacvakla pouta. Cítila jsem je pevně na zápěstích a na chvíli jsem jen nevěřícně zůstala stát.

"Tohle není nutný," zkusila jsem ještě jednou, tentokrát o poznání pokorněji, když mi došlo, že možná trochu přeháním. Jenže to už jsem byla nasměrovaná k policejnímu autu.

"To rozhodnu já," řekl a jeho hlas měl zvláštní podtón. Mohl by být přísný, ale byl v něm i náznak něčeho... jiného. Něčeho, co ve mně vzbudilo zvláštní směs strachu a zvědavosti. Srdce mi začalo bít rychleji, nejen kvůli té absurdní situaci, ale i kvůli tomu, jakým způsobem mě ten policista držel. Jeho stisk nebyl hrubý, ale cítila jsem z něj jistotu a něco dalšího. Bylo zřejmé, že ho to celé nějakým způsobem baví. A mě? Možná trochu taky.

Když jsem seděla v autě, pouta na rukou, naštvaná, ale zároveň zmatená, zachytila jsem jeho pohled v zrcátku. Díval se na mě jinak, než bych od policajta čekala. Jako by si ten moment užíval. A musím přiznat, že mi to celé začínalo připadat... no, trochu absurdně vzrušující.

Na služebně mě postavili před stůl. Policista, který mě přivedl, mě odvedl do výslechové místnosti, kde jsme zůstali sami. Když jsem si konečně sedla, jeho oči zůstávaly na mých rukou. Zápěstí, stále spoutaná, mu zjevně přitahovala pozornost.

"Možná jsem trochu přehnala," přiznala jsem. "Ale nebylo to nutné, ne?"

Nehnul ani brvou. Místo odpovědi vstal, obešel stůl a stál přímo za mnou. Otočil klíčkem a pouta konečně povolila. Ulevilo se mi. A možná i trochu zklamalo, že je to konec téhle zvláštní hry.

"Příště si dejte pozor," řekl a pousmál se. Ten úsměv nebyl jen profesionální. "Ať se z toho nemusí stát zvyk."

Když jsem odcházela ze služebny, ještě jsem se otočila. On tam stál a sledoval mě, pořád s tím samým výrazem. Přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, že to nebyla jen moje představivost. A možná, že to celé nemělo být jen o pokutě.