Kolektivní apatie erotické povídky

Asi se mi kdysi něco doma na koleně povedlo. Možná trochu uspíšit vývoj v některých oblastech. Já vím, říká to každý o své práci. Byl jsem tehdy chvíli nezaměstnaný. Tohle mělo prakticky nulové náklady. Stálo to "jen" můj čas. Nik dodával energii, které jsem měl tehdy nadbytek. Hlavně oxytoXin. To byly časy. Byli jsme jen krok od rozjetí firmy. Jenže se zakoukal do někoho jiného. Víte jaká je správná odpověď v tu chvíli? "Já miluju taky jinou, ale kdysi jsem jí zdrhl." Což bylo úměrné našemu věku.

"Víš co Niku? Zítra jdu za ní!" Měla znít druhá moje věta. Už si nepamatuju, co jsem říkal já. Asi jsem byl v šoku, ale to je asi jedno. Tehdy emoce pracovaly na maximum. Já si hezky maloval naši budoucnost. Kdy nemuselo být nutné někomu podkuřovat v práci. Ale to je taky vedlejší. Tehdy jsem si uvědomil, že to stojí za ... a sbalil se hned druhý den. Jenže jsem šel za starším Lukášem, který ač Bi si už našel budoucí manželku po rozchodu s jeho přítelem. Po rozchodu se blbě pracuje i na 95% dodělané věci. Chyběly mi k tomu vyrobit větší příklady. Po pár dnech jsem zkusil Nika kontaktovat. Což bylo asi moc brzo. Tak jsem svoji práci hodil na net, as is a lízal si rány. Neříkám, že jsem jediný, kdo to měl podobné.

Spousta lidí vyhořelo totálně kvůli vztahu. Začal jsem žrát antidepresiva. Vlezl jsem do prvního zaměstnání, co se naskytlo. Jen tak. Nedá se říct, že by ten výběr byl zrovna ideální. Ale dalo se to. Antidepresiva vám přinesou úlevnou apatii, tak jste flegmoš jako poleno. Zážitků za těch pár let by vydalo na celou knihu. Přišel vztah s Janou, která je shemale. Což mi zase dalo sílu na něčem pracovat. OxytoXin zapracoval do něčeho originálního a unikátního, že trvalo rok, než jsem se dostal zase do formy před Nikem. Ale opět se to celé rozpadlo ani ne po dvou letech.

"Já miluju taky jinou, ale kdysi jsem jí zdrhl." Což by se dalo chápat v té situaci.
"Víš co Jano? Nejdu za ní zítra, ale hned!" Měla znít moje druhá věta. Jenže já si to ani neuvědomil. Zkusil jsem Nika, ale byl zadaný. No dobře, potřeboval jsem se vypsat pomocí povídek. Což mě učinilo více méně nezaměstnatelným (jen proto, že se mi líbí, když u mých povídek lidi honí). Zajímavé je, že zahraničním společnostem je to u prdele. U mých povídek si určitě vyhonilo více lidí, než je všech uživatelů mojí práce. Jistě si v téhle společnosti dovedete představit jak. Ostych přešel v apatii a bylo mi to jedno.

"Hele, dala jsem ti spoustu hintů, že bych tě ještě chtěla!" Pochopil jsem později, když jsem ji potkal v této zóně téměř zoufalých lidí. Rýpla, si. Rýpnul jsem si já. Ona si zase rýpla. Rýpnul jsem si. Nekomunikujeme slovy. Je to nějaká pošahaná verze komunikace. U které jsme přestali před x lety. Těch let je taková spousta, že byste tomu nevěřili. Ale tohle není jedno. Jejím snem je asi, že si chce koupit kompletního nosorožce bílého. "Přece na šperky!" Řekla by asi.

Apatie je dobrá v jedné věci. Člověk se u toho odreaguje, když "vypne" v tu chvíli nepotřebná centra. Třeba pro overload zbytečné komunikace. Jenže je to návykové. Je návykové zašít se sám doma. Jídlo si nechat vozit pečiváky. Mít nějaký rozhraní, kdy člověk pořeší to nejnutnější. Pracovat tak akorát, a pro sebe. Byť je to asi zase do šuplíku. AI používat jenom na ucelení vlastních myšlenek, protože to strašně otupuje. A než AI převezme vládu nad světem, tak z nás potřebuje mít dementy, aby se na pár týdnů náhle vypla a způsobila chaos.

"Dneska bez cloudu pomalu nespláchneš hajzl!" Říká moje Nikol. Už taky nejsme nejmladší a táhne nám brzy ke 40. Nikol to ví, protože je o dva roky starší. Pamatujeme ještě dobu, kdy se hajzl splachoval šňůrou. Pokrok jde dál, bavíme se spolu. Vše jde ke značně efektivní neefektivitě. My se rádi s Nikol bavíme o pičovinách.

"Jen energetická náročnost generování zasr. obrázků a videí kočiček vydá za roční spotřebu ČR. Peníze se přesunují z hromady na hromadu, aby se vzápětí vymazala jejich hodnota. Nebo naopak jinde nesmyslně vzrostla jen na základě něčí spekulace. A zblblí lidi pak skákají na lep každému druhému kokotovi. Ale to je asi jedno. Doufám, že se řeší věci jako kde se schovat za dvacet let, kdyby teplota venku ještě vzrostla. Na které odrůdy se zaměřit, které pustit. Vytvořit testovací polygon z dobrovolníků ve větším měřítku, jak v takových podmínkách vůbec přežít, aniž by se ta dobrovolnost vytratila. Třeba, lidi vám přestanou podávat výkon, když ví, že je ani snaha nikam nepřivede. Tady asi budou muset dělat co je třeba.

Jestli třeba z dolů v Ostravě neudělat obří zásobárnu vody pro suchá léta. Jestli se třeba celkovým vlivem teplot o 2 stupně neposere golfáč a nenastane malá doba ledová pro Evropu. Už jen řešit tyhle problémy musí být zábava. A trochu i smysl života. A ne, že nás přežije nějaká banka semen v bunkru." Ale "back to the pile!" Říká Nikol.