Důkaz vyhrané sázky erotické povídky

V hospodě seděla Klára naproti němu a celý večer se smála jeho vtipům o něco víc, než si zasloužily.

Znal ji léta, z party, z grilovaček, ze silvestrů, kde vždycky odcházela mezi prvními. Hezká, chytrá, trochu nedostupná, ten typ, u kterého člověk nikdy neví, jestli si z něj zrovna nedělá legraci. Vedle ní seděla Míša, její nejlepší kamarádka, a ta se na něj ten večer dívala zvláštně. Zkoumavě. Jako by si ho měřila. Jednou, když vyprávěl, jak loni na horách sbalil instruktorku, se Míša naklonila ke Kláře a něco jí pošeptala, a Klára se zasmála a podívala se na něj přes okraj sklenice.

V jedenáct Míša zaplatila a odešla. Ve dveřích se ještě otočila a podívala se na Kláru. Klára jen nepatrně pokrčila rameny.

"Doprovodíš mě?" zeptala se ho pak.

Bydlela tři ulice od hospody. Před domem se zastavila, opřela se zády o dveře a dívala se na něj.

"Nahoru?" řekla. "Nebo jsi unavenej?"

---

Políbil ji v předsíni, ještě v bundě, a ona mu polibek vrátila, hluboko, s rukama v jeho vlasech, a pak ho odstrčila. Lehce, dlaní na hrudníku.

"Pomalu," řekla. "Kam spěcháš?"

Zasmál se. Tohle znal. Žena, která chce, aby se jí dvořil. Udělal krok k ní a ona couvla, a ještě jeden, a pak se otočila a šla do pokoje. Shodil bundu na zem a šel za ní. Ona si cestou přetáhla svetr přes hlavu. Pod ním měla černou podprsenku a na zádech dva dolíčky nad zadkem, které nikdy předtím neviděl.

V pokoji ho stáhla na postel, zády na postel, a sedla si mu obkročmo na boky. Rozepínala mu košili pomalu, knoflík po knoflíku, a každý odhalený kousek kůže políbila, a když se pokusil sáhnout jí na prsa, chytila ho za zápěstí a položila mu ruku zpátky na postel.

"Ještě ne."

"Proč?"

"Protože já to říkám." Usmála se. "Neboj, za chvíli."

Rozepnula mu pásek. Stáhla mu džíny i boxerky přes boky, přes stehna, a penis mu vyskočil a pleskl o břicho, tvrdý a nalitý, se žaludem napjatým až do lesku. Klára se na něj chvíli jen dívala, s hlavou nakloněnou.

"Hm," řekla.

Jen tohle. Hm. A on nevěděl, jestli je to pochvala.

Pak ho vzala do ruky. Pomalu, celou dlaní, od kořene nahoru, a palcem mu přejela přes žalud, kde se mu už objevila první kapka, a rozetřela ji dokola. Zasténal. Ona se usmála a sklonila se a vzala ho do pusy.

Dělala to dobře. Líp, než si kdy představoval. Pomalu, hluboko, s jazykem přitisknutým zespodu, a pak jen žalud, sála a jazykem kroužila kolem uzdičky, a pak ho zase vzala celého, až jí narazil do krku, a vydržela tam. Cítil, jak mu to stoupá. Zaryl prsty do peřiny, zvedl boky...

Pustila ho. Zvedla hlavu a otřela si pusu hřbetem ruky.

"Ne tak rychle."

Penis mu sebou škubal ve vzduchu, mokrý od jejích slin, a on se zasmál, protože si myslel, že je to hra.

Byla.

---

Svlékla se před ním. Pomalu, vestoje u postele, tak, aby viděl všechno. Podprsenku. Džíny. Kalhotky si stahovala nejdéle, pomalu, přes boky dolů, a když je měla u kolen, otočila se k němu zády a předklonila se, a on viděl, jak je mokrá, jak se jí mezi stehny leskne a pysky se jí rozevírají, a skoro se mu zatmělo před očima.

Natáhl se po ní. Uhnula.

"Ty ses nenaučil čekat, co?"

"Na co mám čekat? Pojď sem."

"Ne." Vylezla na postel a klekla si nad něj, kolena po stranách jeho boků, a nesedla si. Zůstala nad ním, kousek nad ním, a jeho žalud se jen tak tak dotýkal jejích rozevřených pysků. Byla horká. Kapalo z ní. Cítil, jak mu to stéká po žaludu.

"Chceš mě?"

"Jo. Sakra, jo."

Spustila se. O centimetr. Jeho žalud jí vklouzl mezi pysky a ona se na něm zastavila, sevřela ho tam, jen ten konec, a zůstala. Celé tělo se mu napjalo. Chtěl se zvednout, chytil ji za boky, aby si ji stáhl dolů...

"Ruce."

Řekla to s úsměvem. Ale nepohnula se, dokud ji nepustil.

Pak se zvedla úplně. Vyklouzl z ní a pleskl mu o břicho, celý mokrý.

"Co to děláš?" Smál se, ale už to nebyl úplně smích.

"Hraju si." Naklonila se k němu, až se mu bradavkami otřela o hrudník. "Nevadí?"

Nevadilo. Ještě ne.

---

Hrála si s ním hodinu.

Sedla si mu na stehno a třela se o něj, pomalu, a jeho penis přitom ležel mezi nimi, a ona se ho ani nedotkla, jen se o něj občas otřela bokem, jako náhodou. Udělala se tak, na jeho stehně, s hlavou zakloněnou, se zavřenýma očima, a nechala mu stehno celé mokré, a on ležel a díval se na ni a nemohl uvěřit, že se to děje.

Pak si lehla vedle něj a hladila ho. Jedním prstem. Od varlat přes kořen po celém kmeni až na žalud a zase dolů, tak lehce, že to byla skoro jen představa doteku. Když se mu boky začaly zvedat proti tomu prstu, prst zmizel.

Pak si vzala do pusy jen špičku a cucala ji, a druhou rukou mu jemně sevřela varlata, a když zasténal, pustila obojí naráz a foukla na něj.

Pak si na něj sedla. Celá. Až po kořen. A on vydechl, jako by ho někdo praštil, protože byla tak horká a úzká a tak mokrá, že to bylo jako vejít do něčeho živého. Pohybovala se pomalu, krouživě, s rukama opřenýma o jeho hrudník, a dívala se na něj. Pak rychleji. A on cítil, jak to přichází, jak se mu stahují varlata, jak se to valí od zad...

Zastavila se. Nehýbala se. Seděla na něm, měla ho v sobě celého, a jen se nehýbala, a on cítil, jak se kolem něj stahuje, a nemohl nic.

"Kláro..."

"Hm?"

Neřekl to. Zatnul zuby.

Ona se usmála, jako by to věděla, a pomalu se z něj zvedla.

Natáhl se dolů, ke svému penisu, že si ho vezme sám. Byl tak blízko, že by stačilo pár tahů.

"Fakt?" Klára se podívala na jeho ruku a pak na něj, s takovým upřímným, pobaveným údivem, že se zastavil. "Ty si ho vyhoníš sám? Když tu ležím nahá vedle tebe?"

Ruku stáhl. Nemohl. Nemohl to udělat, ne před ní, ne takhle, jako kluk.

"No vidíš," řekla a políbila ho na rameno.

---

Někdy po půlnoci přestal počítat, kolikrát ho dovedla na hranu. Pět. Osm. Ležel na zádech, celý zpocený, prostěradlo pod ním mokré, a penis mu stál tak, že ho to bolelo, rudý, nalitý, se žilkami vystouplými po celé délce, a ze žaludu mu tekly čiré kapky po kmeni až k varlatům, která měl stažená a tvrdá jako dva kameny. Ona se udělala třikrát. Pokaždé na něm, pokaždé jinak, pokaždé se při tom na něj dívala.

Chtěl ji prosit. Měl to na jazyku celou poslední hodinu. Stačila by tři slova. Ale nedokázal je říct. Nikdy v životě o nic neprosil, ne ženskou, ne v posteli. Vždycky si to vzal.

Klára to věděla. Viděl na ní, že to ví. A že ji to baví.

Zase si na něj sedla. Pomalu. Celá. A začala se hýbat, tak, jak to potřeboval, přesně tak, a on cítil, jak se to zvedá, naposledy, jak už to nepůjde zastavit...

Zastavila se.

A natáhla se k nočnímu stolku pro telefon.

Díval se, jak ho odemyká. Jak zapíná kameru. Jak ho k němu otáčí displejem, takže na něm uviděl sám sebe, zpocený obličej a rozcuchané vlasy, a jak se v rohu rozsvítí červená tečka.

"Řekni to sem," řekla.

Zasmál se. "Ty jsi blázen."

"Možná." Pohnula boky, jednou, pomalu, nahoru a dolů, a on zasténal. Zastavila se. "Řekni to."

"Ne."

Pohnula se znovu. Dvakrát. Zastavila se. Telefon držela nehnutě, červená tečka svítila dál.

"Kláro, vypni to."

"Vypnu, až to řekneš."

Třikrát. Pomalu, až dolů, s tím krouživým pohybem na konci, a cítil, jak se kolem něj svírá, a viděl její obličej nad telefonem, pootevřené rty, tváře rudé, a oči, které se smály. Zastavila se.

Nevydržel to.

"Prosím."

"Co prosím?" Nehýbala se. "Celou větou."

Podíval se na displej. Na sebe. Na tu červenou tečku. A všechno, co v něm ještě zbylo z hrdosti, se rozpadlo.

"Prosím, Kláro. Nech mě se udělat. Prosím. Prosím, prosím..."

A ona ho nechala.

Pohnula se a nezastavila se. Rychle, pevně, celou délkou, s telefonem pořád v ruce, a on se udělal tak, jak se nikdy v životě neudělal. Zvedl se pod ní, až ji nadzvedl, a vykřikl a stříkal do ní v dlouhých, bolestných vlnách, celou tu noc, všech osm hran, všechno najednou, a ona na něm seděla a dívala se do telefonu a smála se, tiše a šťastně, a pak telefon odhodila na peřinu a lehla si mu na hrudník a nechala ho vydýchat.

---

Ráno se probudil a ona seděla na kraji postele, v jeho košili, s telefonem v ruce, a dopisovala nějakou zprávu.

Pak telefon pípnul.

Klára se podívala na displej a rozesmála se. Pak mu ho otočila, aby viděl.

Míša.

Ty krávo.

A pod tím hned další:

Dobře, vyhrálas. Tenhle že prosí. Tomu bych nevěřila, kdybych to neviděla.

Díval se na tu zprávu a pomalu mu to docházelo. Hospoda. Míšin pohled. To pokrčení ramen ve dveřích.

"Vy jste se..."

"Vsadily." Klára se usmála. "Ona tvrdila, že ty bys nikdy o nic neprosil. Že si to vždycky vezmeš." Pokrčila rameny. "Já řekla, že prosí každej. Jen musí vědět, o co."

Telefon pípnul znovu.

Ale příště to chci vidět naživo.

Klára se na tu zprávu dívala dlouho. Pak se podívala na něj. Neřekla nic. Jen čekala.

A on, k vlastnímu překvapení, cítil, jak mu pod peřinou znovu tvrdne.