Hříšné chvilky v Istanbulu erotické povídky

Blížil se podzim roku a já byl po mé návštěvě Albánie přímo natěšenej na cestování. Zažehlo to ve mě touhu zase začít poznávat a vydat se někam dál od našich hranic. V té době jsem pracoval už rok a půl jenom z domu. Nebylo to kvůli covidu, kterej v té době byl všude rozjetej, ale byl jsem jedinej zaměstnanec mýho šéfa, a tak jsme žádnej kancl zkrátka neměli. V práci jsem měl víceméně pohodičku, žádná velká buzerace tam nebyla, a tak jsem se rozhodl toho využít a zase někam vypadnout.

Tentokrát to ale mělo být na delší dobu a chtěl jsem si vzít noťas s prací s sebou a makat z cest. Do té doby jsem stále cestoval letadlem, ale teď jsem to chtěl udělat jinak. Koupil jsem si starou Feldu za 9000 Kč a hned jsem se do ní zamiloval. Letadlo, které mělo jako malý polep vzadu na kufru, značilo, že mi bylo toto auto snad předurčeno.

Na konci září jsem se sbalil a odfrčel směrem do Makedonie, chtěl tam chvíli pobýt a pak se vydat opět do Albánie, kde se mi na jaře tak líbilo. Vyrazil jsem. První zádrhel nastal už v Budapešti, kde jsem omylem sjel z dálnice a ve spleti ulic už se ve špičce nedokázal dostat nazpátek. Nakonec jsem tam raději zaparkoval a celý den se tam procházel, až jsem se v noci odvážil se konečně dostat pryč. V hodně věcech jsem byl dobře připravenej, nastudovaný místní covid podmínky, všeobecně jsem měl dost dobrý cestovatelský povědomí. V něčem jsem ovšem jel úplně "na punk" a strašně se v tom vyžíval. Například jsem vůbec neměl držák na mobil, a tak jsem se do navigace díval vždycky jen když jsem si ho vzal do ruky. Nebo se například moje okýnko u řidiče nedalo vytáhnout, aniž bych si ho druhou rukou nemusel přidržovat a rovnat ho. Nikdy jsem si to neopravil. Přišlo mně to tak správně trhlý a smál jsem se u toho jako magor.

Vyjel jsem z města a zakempil to někde u Szegedu, kousek od hranic, kde jsem přespal. Druhej den ráno jsem hnedka vyrazil do Srbska, který jsem plánoval ještě ten den prosvištět. Stojím si takhle ve frontě u celnice a po chvíli už jsu na řadě. V ten moment mi ale auto zdechlo a už jsem nenastartoval. Hmmmm, bylo mně divný, že mi asi půlku dne svítila kontrolka baterky. Doběhl jsem k celnici a řekl, že je "my auto is kaput" a smál se u toho jak úplnej debil :-D Paní byla ze mě tak rozhozená, že ani nechtěla pas a řekla, že si to auto mám přes hranici dotlačit. Pak jsem jí ho ale kvůli razítku stejně dal.

Ujal se mě místní taxikář, kterej zavolal kamarádovi do servisu, ať mi to přijedou opravit. Já váhal, jestli to radši neřešit s pojišťovnou a informativně si tam i zavolal. Nakonec jsem to ale přece jen nechal na jeho kamarádech. Taxikář byl hodnej, koupil mi aji jen tak vodu z automatu a já poprvé na této cestě zažil něco, čemu se říká pohostinnost. Furt jsem přemýšlel a nebyl si jistej, jestli mě chcou nějak ojebat, nebo jestli mi opravdu za fér cenu auto opraví. Česko-srbsky jsme se ale domluvili, že auto má asi v háji alternátor a oni mi tam hodili novej z nějakýho Volkwagenu, dobili mezitím baterku a já zaplatil normální férovou cenu. A já mu předtím tak trochu křivdil.

Profrčel jsem obchvatem Bělehradu, kde se mi naskytl krásný pohled na řeku Sávu - přítok Dunaje - a já byl už v plné cestovatelské eufórii. Projet Srbsko mi zabralo nakonec dva dny, kdy jsem asi v jeho půlce přespal v autě a zbytek dojel další den. První asi 2 třetiny mi přišly podobný Česku, takovej pěknej venkov, alespoň to tak působilo z dálnice, pak ale u Makedonie začínaly krásný hory. Okolí měst Niš či Vranje byly fakt nádherný. Začal jsem si cestu opravdu užívat. Co bylo taky super, že díky platbě za dálnice v podobě mýta, tu mnohem více lidí jezdí po okreskách, a tak jsem si užíval liduprázdný dálnice jen pro sebe. Kolikrát se mi stalo, že ani před sebou a ani za sebou jsem neviděl ani jedno auto.

Překvapení na hranici se konalo i podruhé, ovšem tentokrát už z jinačího důvodu. Potřebuju prý covid test. Vysvětluju, že z Česka do Makedonie ho mít nemusíme, ale paní mě nemilostrdně otočila, že jedu ze Srbska. To, že jsem jím jen tranzitoval, nebyl pro ní argument. No co. Tak jsem se tomu zasmál a jel si spokojeně Feldou zpět do nejbližšího města Preševo, abych si udělal antigen a aspoň trošku podpořil jejich ekonomiku. Děsil jsem se, jak bude vypadat nemocnice a když jsem ji našel, odpovídala asi tak mým představám. V čekárně jsem počkal na doktora, kterej si se mnou kamarádsky plácl rukou a povídal mi, jak zná nějakýho českýho youtubera :-D Trošku jsem se tomu smál, ale říkal jsem si, že přece se to nevylučuje a že i tak může být dobrej doktor. Stejně mě ale poslal jinam, že já jako cizinec musím jít do kliniky soukromé. Tam už to vypadalo krásně.

Obhlídl jsem si poprvý v životě mešitu a po krátké debatě s jedním věřícím a panem, co tam přednášel, jsem vyrazil k autu. Čekal jsem pozvání k nim domů, který viselo na vlásku, ale pro mě jako neznaboha toto pozvání zůstalo nevyřčené. Tentokrát jsem už úspěšně projel hranice a dostal se na mé první místo, kde jsem plánoval pár dní spočinout. Jezero Mavrovo. Byl tam národní park. Kopce, hory, klid... Zkrátka vše, co jsem si od toho sliboval a co mi stačí ke štěstí. Jako zkušenej cestovatel jsem až tady zapadl do hospůdky, kde jsem se připojil na wifi a sehnal ubytko. Věděl jsem, že mimo sezónu je to v pohodě. Navíc jsem si ho nezaplatil, ale dojel tam osobně, abych se domluvil na o něco lepší ceně. Bylo to ve vesničce, která byla autem asi 20min do hor, úplně odlehlá. Tohle byl aspoň pravej lont, bylo to tam škaredý a vlastně i pěkný zároveň. Čišil tam z toho klid a všude okolo jen příroda.

Ubytoval jsem se u těchto místních (jinak to nabízeli přes AirBnb), kterým bylo překvapivě (ač na to nevypadali) 70 let a neuměli ani slovo jinak než makedonsky. Nejdřív si mě proklepli a u čaje a domácí buchty trochu vyzpovídali. Až teď jsem zjistil, že makedonština je slovanskej jazyk a že když mluvíme pomalu, 90 % věcí si rozumíme. Tak jsme si česko-makedonsky pokecali a pak se paní podívala na manžela a řekla "za 20 euro zastrešime?" - "zastrešime" :)

Dalších 5 dnů jsem strávil v horách, pan Mladen si dokonce vyparkoval auto z garáže, abych tam mohl najet se svým, ale já stál stejně celou dobu před garáží, protože bych v ní neotevřel ani kufr a byla strašně natěsno. Bylo mu to fuk. Jezdil jsem po výletech, toulal se po okolních kopcích, kde jsem za celou dobu nepotkal ani jednoho člověka a obhlídl pár staře a krásně vypadajících památek, u kterých jsem zjistil, že jsou jen pár desítek let staré. Asi tak lákají turisty. Byly ale nádherný. Občas jsem i pracoval, hlavně když bylo škaredě a já tak měl splněný povinnosti, takže já i šéf jsme byli spokojení. Mladen s paní Váskou mi každej den dělali snídani a párkrát i večeři, za kterou jsem si zaplatil. Dovezli jednou i kozu, kterou Mladen zabil a měli jsme tak opravdu výborný jídlo. Vykládali, jak v Gostivaru chovají kozy v tak krásnejch podmínkách, že by tam klidně jedl ze země. Prý odkudkoliv jim kozí maso smrdělo, ale jedině tady bylo vždycky výborný. Celkově jsme si dost povídali. V podstatě každej večer jsem seděl u nich v kamnama rozehřáté místnosti, kecali jsme a srdečně se smáli.

Mojí druhou zastávkou bylo město Ohrid, které mi jeden kamarád doporučoval a u kterého je hned stejnojmenné jezero. Mířil jsem tedy k němu na jih, kde mi však mávl palcem stopař a já ho nabral. Sám rád stopuju, takže to i rád vracím - jen v Česku většinou moc není komu. Pán se jmenoval Džengis, bylo mu asi něco přes 50 let a vypadal skoro stejně jako Andrej Babiš :-D Hned do mě začal chrlit svůj příběh a ten pán mě nepřestával překvapovat. V podstatě z něj vylezlo, že je politickej vězeň a že celej život bojuje za to, aby za všechno, co prožil, dostal odškodnění. Vyprávěl mě o svejch předcích, o tom, jak kvůli jejich vysokýmu vzdělání nemohl v tehdejším režimu studovat a na lepších místech pracovat, atd atd. Dokonce mi jmenoval i film, kde je jeho pra-pra-předek ztvárněnej hercem a později mi ukazoval s ním i jednu scénu. Teď se prý jeho případ blíží ke konci, protože poletí asi o 2 dny později do Bruselu k mezinárodnímu soudu. Vůbec jsem nevěděl, co mu mám věřit a co ne. Netušil jsem, jestli je to jen pohádkář, anebo se to všechno zakládá na pravdě. Možná snad kombinace obojího. Jedno ale zapřít nemohl, a to, že uměl anglicky ještě snad o chlup líp jak já (Makedonci většinou moc dobře neuměj) a taky na mě zkoušel mluvit i plynule německy. Říkal, že se domluví asi 6 jazyky, který vyjmenoval a pak mi začal říkat něco o historii. Když jsem řekl, odkud jsu, zmínil se, že byl několikrát v Praze a že navštívil i Teplice. Byl jsem opravdu překvapenej. Pak mi vykládal o české historii, kterou jsem ani já jako čtverkař z dějepisu moc neznal a on měl v ní neobvyklej přehled.

Přijeli jsme k jeho sestře, kam měl namířeno, a já si tajně přál, aby mě pozvali dál. Ještě jsem to nazažil a mít tuto novou zkušenost jsem prostě chtěl. Moje prosby byly vyslyšeny a já už za chvíli seděl na pohovce u rodiny jeho sestry. Její albánskej manžel a ona mě pohostili a sice se mnou vůbec nemluvili, to, abych měl vždycky co pít a jíst, bylo pro ně úplně nejdůležitější. Cítil jsem se v tomto ohledu jako král. Jeho sestra mně připadala moc milá, sršela z ní opravdu jakási láska. Její manžel byl tvrdej albánec, 12letej kluk mi přišel jak nevychovanej fagan a 14letá dcera jako služka. Bral jsem to ale tak, jak to je a nijak je nehodnotil. Pak nám paní upekla kuře posazený na nudlích s bokem na stole položenou takovou zvláštní omáčkou. Místo ubrousku nám každýmu rozdala několik kousků toaleťáku, u čehož jsem se musel držet, abych se nezačal smát. Čekal jsem, že se ode mě bude vyžadovat, abych všechno snědl, ale naštěstí jsem se dočkal opaku, kdy mi několikrát pan Albánec naznačil, abych už to nechal.

Už se schylovalo k večeru a já se dost lišácky zeptal, tedy požádal Džengise o přeložení, jestli můžu na jejich pozemku přespat ve svým autě. Čekal jsem, že by mi mohli nabídnout přespání raději u nich, a tak se taky stalo. Dal jsem si sprchu a dostal dokonce i krásně voňavý převlečení na noc v čerstvě povlečené posteli. Opravdu ta pohostinnost byla neskutečná. Další den ráno jsme se po snídani vypadli opět směr Ohrid a já při loučení od Albánce uslyšel jedinou větu, kterou mi vlastně za celou dobu řekl: "Jsi u nás vždycky vítán!". Něco jsem neučitě odpověděl a v duchu mi proběhlo, že se tam asi už nemám šanci ukázat, ale i přesto mně to přišlo opravdu krásný.

V Ohridu jsem spal první noc či dvě v autě a přes den se procházel po městě. Bylo to tam pěkný, sice i dost turistický, což hodně kazilo celkovou armosféru, ale nádherný kostely z 6. stolení poblíž Samuelovy pevnosti v Oldtownu všechno vynahrazovali. Navíc velice přívětiví místní tomu dávali korunu. Chlapi tu byli občas fajn, občas tvrdí Makedonci, se kterejma bych se do křížku dostat nechtěl, ale ženský byly snad vždycky tak krásný a milý. Navíc snědý typy s černými vlasy. Přesně můj typ. Nebály se, že po nich hned pojedu, když se na mě budou otevřeně usmívat, tenhle strach v nich nebyl a já jsem nebyl debil a věděl jak se věci mají, a nic si na ně nedovoloval.

Jeden den mě to táhlo si vyzkoušet nějakej místní alkohol. Paní u pevnosti mně doporučila kromě piva Skopsko, který jsem měl na stole, vyzkoušet rakiju a pak třeba jahodovej likér. Všechno jsem zkusil. Byl jsem v restauraci sám a bylo zajímavý, jak si pár stolů ode mě sedl její přítel, jen aby dal najevo, že tam je. Přišlo mi to jako zajímavý gesto a nebral jsem to zle. Byl to od něj v podstatě takovej správnej a rozumnej způsob, jak ukázat, že ta slečna už je jeho a moje určitě nebude. Pak jsem se toulal už mírně opilej po starým městě obehnaným hradbami a ještě narazil na bar Aquarius, který mě zaujal svým názvem. Jelikož jsu taky "aquarius" neboli vodnář, zvažoval jsem návštěvu, ale pak šel radši dál. Nakonec jsem se ještě otočil a hned nad ním uviděl reklamu na firmu, která se jmenovala stejně jako moje sestra příjmením, a tak jsem si řekl, že tohle je prostě osud :-D vlezl jsem dovnitř a u mladýho barmana si poručil jednu raki. Začali jsme kecat a asi do minuty jsem měl od jeho šéfa pod nosem misku arašídů jako pozornost podniku. Kecali jsme dál, o cestování, o autech a tak různě, načeš se mně asi 3x zeptal, jestli jsem už pil jejich víno. Odmítal jsem ho, že už jsu fakt opilej, ale potom mi ho už bez ptaní nalil "na ochutnání" asi 3dcl :)) Co se týče alkoholu, fakt nic nevydržím, a tak jsem byl z toho všeho zcákanej jak jeseter a nakonec to ještě završil tvrdým alkoholem Mastika, která se prý pije samotná, s vodou či ledem. Já ji měl od barmana s ledem. Byla zajímavá, chuťově něco mezi rakijou a řeckým ouzem. Byl tam cítit anýz. "Pít mastiku je sebevražda" - řekl mi barman, až už jsem ji měl v sobě. Zaplatil jsem jen 2 € za rakiju, co jsem si dal na úvod a nasáhlej jak houba se s pocitem, že už je mně to fakt blbý se od nich takhle nechávat zvat, se potácel křivolakejma uličkama ohridskýho starýho města až k autu, kde jsem strávil další noc.

Ráno mně bylo tak zle, že jsem moc dlouho nevydržel a za pocitu, že se mi chce srát a blít zároveň, se vydal autem k nejbližší benzínce. Bylo to jen asi kilák a půl, ale aji tak vám povím, že řídit opilej není moc dobrej nápad. Na pumpě jsem na záchodě položil výstavního indiánka, načež jsem se odporoučel obrátit svůj žaludek vzhůru nohama u jakési skládky a vyblít se tak z podoby. Takhle zle mně snad z alkoholu v životě nebylo, což ještě zhoršovala absence jakýhokoliv zázemí, a tak jsem strávil skoro celej den na pláži u jezera, kde jsem se pro změnu na slunku spálil. Blbě mi bylo asi do 16:00 a pak jsem se ubytoval v nejlevnějším hostelu v Ohridu, kde to ale bylo fakt super. Trávil jsem čas hlavně prací a pokecem s milou a příjemnou majitelkou, která má s manželem ještě jeden hostel v hlavním městě Skopje. Byla tam sama a přiznám se, že jsem si několikrát představoval, jak trávím noci úplně jinak, než psaním článků a staráním se o slevovej portál, kterej jsem měl na starosti. Několik dnů v kuse jen a jen chcalo, tak jsem ale nic jinýho nedělal. Bylo to snad i dobře, protože jsem měl resty, který bylo potřeba dohnat.

Platit si hostel a jenom pracovat, to jsem mohl přece i z domu a nemusel kvůli tomu nikam jezdit. Začal jsem si říkat, jestli má vůbec cenu tady být. Předpověď pro Makedonii, ale i všechny okolní státy, nebyla však na následující 2 týdny nic jinýho než déšť. Je to úplná blbost, s takovou do Albánie přece nepojedu. Ale zabalit to a jet dom? To by pro mě byla osobní prohra. Začal jsem tak uvažovat o jiných alternativách a v hlavě se mně začal rodit plán. Vyřídil jsem si vstupy do Řecka a do Turecka a zjistil jsem, že moje dobrodružství Makedonií teprve začalo.

U celníka v Řecku jsem opět prokázal, že hraniční přechody nejsou moje silná stránka a místo QR kódu pro vstup, jsem mu ukázal porno fotku náctileté čubičky s roztaženýma nohama, která mi tam přeblikla, když jsem mu svůj mobil pro ověření kódu podával. Holt se to všechno stahuje do stejné složky, kurva fix! Zpocenej až na prdeli, jsem mu mobil s kódem podal už opatrněji a pak už mohl zase frčet dál. V Tessalonice (až o pár let později jsem zjistil, že se to překládá česky "Soluň"), jsem zabloudil, což by se asi dalo čekat, když jsem si samozřejmě zapomněl stáhnout offline mapy Řecka. Dorazit bez mapy asi 200 km tam, byl ale vlastně úspěch. A to ještě vemte v potaz, že většina cedulí byla jen v řečtině a o jaký města jde, jsem si jen tak nějak odvozoval. U benzínky jsem to však napravil a po stažení map se vydal zase dále, a po kratičkém zamilování se do mlaďoučké roztomilé Řekyně v Alexandropouli, kde jsem strávil 2 dny, ale ona mou lásku neopětovala, se vydal až ke hranicím s Tureckem.

Mezi celnicema jsem nabral dva stopaře, kteří měli namířeno stejně jako já do Istanbulu, ale přes hranice je prý pěšky nepustí. Byli mladí a vypadali velice slušně, tak jsem je vzal. V Turecku byla celnice úplně jinačí. Orientálně vzhlížející masivní brány znamenaly každá zastavení a jinou kontrolu. Byly celkem 4 a asi 2hodinová kolona byla úmorná, ale utíkala o dost rychleji, když jsem měl s sebou ty dva. V každé bráně nám zkontrolovali něco jinýho. Covid QR kód, doklady od auta, antigenní testy a já nevím co ještě. Pak jsme všichni museli vystoupit a podle pasu si zkontrolovali naše xichtíky ve spešl kamerách, jestli s našima seděj. Projeli jsme a svištěli teď už po tureckejch silnicích dál. Já, Dán Tobias a jeho z této kontroly dosti vystresovaná přítelkyně.

Bylo to boží. Vždycky mě baví pozorovat rozdíly v dopravě v různých státech, a tady to bylo něco úžasnýho. Silnice široký, že se tam vejdou 3-4 auta s přehledem a rychlostní limity opravdu jen na oko. Zjistil jsem, že tu asi blinkry neznají, nebo je používají jen vyloženě při ne moc bezpečném odbočování doleva. Rychle jsem se uzpůsobil zdejším zvyklostem a ve svým milovaným autíčku si uháněl mírně kopcovitou a dosti pustou krajinou dál a dál. Výhled na záliv a město Tekirdag nás všechny uchvátil. Taková škoda, že se tam nemůžeme podívat. Vlastně můžeme, ale přece jen, Istanbul už na nás čeká.

Po značce začátku města "Istanbul" mi Tobias oznámil, že do centra je to ještě dalších 38 km a že srandu si ze mě fakt nedělá. V té době jsem jen věděl, že Istanbul je velkej, ale že má 15 milionů obyvatel a asi 70-80 km na šířku podél pobřeží Marmarského moře, jsem fakt nečekal. Už byl večer a my se konečně dokodrcali přes spleť 4proudých dálnic zužujících se na hustší síť 2proudých a nakonec až na městské tepny a ulice, až do samotného centra. To město nás vtáhlo. Naprosto nás pohltilo. Bylo to jako nějaká droga. Okamžitě jsme měli zase plno energie a nestačili na všechno kolem zírat. To živo, mraky lidí, otřesně hustá doprava, ale hlavně rozmanitost této úžasné metropole. Překvapil nás dost kopcovitej ráz města. Chvíli jsme byli ve čtvrtích, kde byly všude mrakodrapy, načež jsme jen chvilku nato kličkovali mezi oprýskanými polorozpadlými domy a cítili se jako někde v Indii. Mezi domy viselo prádlo a všude pobíhaly kočky. Děti se na ulicích honili a hráli fotbal, zatímco dospělí do noci pracovali ve špíně na těch nejhorších pracovních pozicích, co jsem jen stačil skrz okna domů či přiotevřené dveře zahlídnout. Tak tohle je Istanbul.

Auto jsme nechali v dosti otřesné čtvrti Tarlabasi a já se modlil, aby tam bylo aji až se k němu zase vrátím. V té čtvrti skoro nikdo na ulici nebyl a měli jsme z ní všichni dost blbej pocit. Rozloučili jsme se až na místě, kde jsme se cítili v pohodě. Byly to jako dva světy. Člověk vyšel jen na hlavní třídu a zmar a bídu vystřídala rušná ulice s hotely a obchody. Tu atmosféru by měl každej zažít. Mumraj lidí, podél plno aut na silnici, mezi kterejma se ještě proplítaj skútry. Není žádná vyjímka, když si to v něm člověk zkrátí po chodníku mezi lidma, nebo s ním i sjede schody. Stál jsem tam a byl z toho jako u vytržení a jenom na to všechno zíral. Pak jsem si dal u stánku čerstvě vymačkanej pomerančovej džus. Pán pomeranče rozkrájel a lisem z nich dostal všechnu šťávu přímo přede mnou. Za 1,5 deci jsem zaplatil asi 12 korun a v této neskutečné chuti si naprosto liboval. Od té chvíle jsem si ho dával pořád. Každý den.

Došel jsem až na náměstí Taksim, kde to fakt žilo. Pouliční hudebníci hráli, lidi se fotili, žebráci žebrali a mezitím vám chtěl někdo prodat cokoliv od vody po papírový kapesníčky. Když začalo pršet, objevili se lidi, co ti prodali za 2 € deštník. Nechápu, jak se tam tak rychle vzali, ale bylo to naprosto úžasný. Prohlídl jsem si místní mešitu a pohled na ni se mi nadosmrti vryl do paměti. Ta noc byla magická. Totálně unavenej jsem se vrátil do auta, kde jsem přečkal noc a konečně si tak trochu odpočal.

Další den jsem se za denního světla vydal do úplnýho centra. Ospalý Istanbul se teprve probouzel a já jen zíral s otevřenou pusou, kolik je tu nádherných památek. To město má kouzlo. Má historii. Je to město měst. Byl jsem unešenej. Došel jsem až ke chrámu Hagia Sofia, který se zrovna nedávno stal znovu mešitou. Byl z 6. století a bylo z něj cítit takový stáří. Vevnitř byl snad ještě krásnější než z venku a já si ho díky covidu vychutnal v o dost menší tlačenici. O den později jsem se do ní vrátil, a to jen chviličku po půlnoci. Mešity jsou úžasný v tom, že jsou otevřený pro všechny, 24h denně a nikdy se neplatí vstup. Ani u těch nejznámějších. A tak jsem se procházel bosky téměř sám po jejím hebkým koberečku a vychutnával si to stáří, monumentálnost a krásu, která z ní pod rouškou noci byla snad ještě více cítit.

l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l

l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l l

Zpět ale k mé první návštěvě chrámu. Na náměstí jsem se chtěl s ním u fontány vyfotit, a jak to tak bývá, sóloturista se takto může i docela spontánně a šikovně seznámit. Oslovil jsem tedy štíhlou, sympatickou vyšší blondýnku s dlouhými vlnitými vlasy, a ta mi udělala pár fotek. Pokračovali jsme v konverzaci a já zjistil, že je tu sama. Jmenovala se Olga a byla z Ruska. Působila asi na 40, vypadala totiž duševně dost vyspěle, ale bylo jí rovných 30. Dost jsem přemýšlel, jestli konverzaci neutnout a nevydat se opět svojí cestou, ale nakonec jsem to neudělal. Přišlo mi, že tak nějak nejsme na stejné vlně, působila dost vyrovnaně, ale na mě až moc vážně. Moje sranda jí nesedla. Nakonec jsme se ale šli projít a já jí zavedl na Taksim, kterej jsem už znal a pak na Istiklal Cadessi - dlouhou hlavní třídu s plno obchody, kde jsme zapadli do čajovny Big Mammas. Já si den předtím myslel, že je to nějakej bordel, kde jsou velký turecký maminy, a on to byl nakonec vcelku fajn normální podnik. Dali jsme si vodní dýmku a nějakej ten drink, jazyky se nám trochu rozvázaly a nakonec jsme si vcelku příjemně pokecali. Doprovodil jsem ji na metro a rozloučili jsme se tím, že jsme se před jeho vchodem vášnivě líbali. Měla krásnou jemnou pusinku s užšími rty a šikovný hbitý jazýček. Hodně mě přitahovala a když jsem ji vyhrnul tričko a dotýkal se jejího obnaženýho bříška a boků, byl jsem vzrušením bez sebe.

Rozloučili jsme se a domluvili si sraz na večer dalšího dne opět v Big Mammas. Dali jsme si i číslo, ale že se úspěšně dovoláme takhle v cizině, na mě působilo dost nejistě. Další den jsem se prošel v úžasným parku Yildiz Parki, kterej předčil moje očekávání. Tak upravenej a krásnej park s vodopády a volně poletujícími papoušky a dalšími živočichy jsem opravdu nečekal. Vydal jsem se na cestu zpět, kde mě trošku zradila mapa a místo metra tam bylo jen staveniště. Ono tam to metro bude totiž až za pár let. S pomocí ochotného Turka, bývalého vojáka, který mi vyprávěl o jeho misi, kde sloužil, jsem jen tak tak stihl randíčko s Olgou a byl jsem rád, že jsem v té změti všech obchodů a barů naše místečko vůbec našel. O to ještě víc mě překvapilo, že tam Olga opravdu došla a navíc tam už čekala. Dali jsme si zase pár drinků a šli se projít do nočního města. Pomohla mně vybrat si nový boty, protože ty starý se na mě už pomalu ale jistě rozpadaly, a já neskutečně obdivoval její trpělivost. Kousek od náměstí u Hagia Sofia jsme se loučili a celkem dlouze se vášnivě líbali. Byl jsem tentokrát míň opilej než prvně, a tak jsem se trochu děsil, co na to řeknou místní, přece jen jsu tady chvilku a jejich zvyky neznám. Spíš jsem tušil, že tohle bych si mohl v muslimské zemi odpustit. Dočkal jsem se ale jen zatroubení od taxikáře, kterej z okýnka ukazoval palec nahoru a něco na nás s úsměvem pokřikoval.

Olga mě nechtěla pozvat na hotel a já měl pocit, že všechno zůstane jen u líbání a trávení času spolu. Byl jsem s tím v podstatě smířenej. Šel jsem spát do auta a starý boty jsem nechal pod ním, protože smrděly jako tchoř. K mýmu překvapení mně je přes noc někdo šlohl. Smál jsem se tomu. Kdybych ho v nich druhej den potkal, upřímně bych mu pogratuloval.

Další den (její poslední) jsme měli opět sraz a oba se shodli, že tentokrát jdeme do restaurace. Zamířili jsme někam do neznáma a ocitli se v dosti turistické části s restauracema jednou vedle druhé. Jednu z nich jsme vybrali a dali si místní jídlo. Pěkně jsme si to užili a nešetřili jsme ani na předkrmu a opravdu si to vychutnali. I obsluhu jsme trošku potrápili, když jsme se ptali na různý jejich jídla, ale ta byla milá a charismatická. Bylo nám to příjemný. Spustil se najednou liják jako prase. My seděli na terase a nad náma byla jen plátěná stříška. Dost se divím, že na nás odnikud nepršelo. Mělo to svoje kouzlo. Příroda ukazovala, jakou má sílu a Olga zase předváděla svůj šarm v krásně upraveném oblečení a nádherně navoněná. Mluvili jsme spolu česko-rusky, ale většinu jsme si rozumněli, nebo si to aspoň dokázali vysvětlit. Já uměl anglicky, ale Olga vůbec. Uměla jen neměcky, ale ta její měla mnohem vyšší úroveň než moje pouhé základy. Ale ono to v podstatě nevadilo. Bylo to v pohodě a její styl, když se mi něco snaží vysvětlit rusky, se mi vlastně dost líbil. Po bouřce jsem zaplatil účet a zamířili jsme do centra, kde jsem se mezitím (sám, dříve toho dne) ubytoval v hotelu nedaleko jejího. Po 3 dnech bez sprchy to už docela chtělo.

Začalo zase chcát a tak se přímo nabízelo jí pozvat na hotel. Čekal jsem odmítnutí, ale Olga mě překvapila a na nabídku kývla. Potom, co jsem zaplatil i za ni, jelikož recepční byl velice bystrý chlapec, jsme šli nahoru a pokračovali v konverzaci. Atmosféra byla napjatá, plná intimity. Začali jsme se opět vášnivě líbat a já stejně čekal, že u toho i zůstane. Když se ale položila ke mně na postel a v líbání jsme pokračovali už vleže, začalo to už vypadat jinak. Dotýkal jsem se jejího štíhlýho tělíčka pod tričkem a naše nohy se proplítaly. Měla tak krásný dlouhý nohy a ten pevnej zadeček. Vysvlíkl jsem jí tričko a ona neprotestovala. Ani když jsem jí začal rozepínat knoflíky u jejích obtažených riflí. Byla pro mě tak nečitelná, ale už jsem začínal tušit, že dneska mi dovolí vše. Sundal jsem jí rifle a sobě taky. Pokračovali jsme v líbání. Chtěl jsem to trochu protahovat a předehru si užít. Mačkal jsem jí prsa přes podprsenku. Měla je menší, zato moc pěkný a krásně pevný. K jeji štíhlé postavě se hodily. Pronikl jsem rukou pod její kalhotky. Byla krásně vlhká a pěkně u toho sténala, když jsem jí kroužil po poštěváčku a pak zajel prstem dovnitř. Celkem dlouho jsem si s ní hrál a připravoval jí na to, až do ní proniknu. Ona to asi chtěla rychleji, přišlo mě ale, že to nedává najevo spíš proto, že je jako člověk hodně tolerantní. V sexu snad až moc. Už jsem to chtěl. Klekl jsem si nad ni a roztáhl jí její krásný štíhlý nohy. Sebe jsem nasměroval do ní a pronikl krásně až na dno její kundičky. Vzdychala dost nahlas a já v ní byl až po kořen. Krásně mě svojí pipinkou obepínala a já si to užíval. Přirážel jsem a klouzal v ní jako po másle. Olga hlasitě vzdychala. Divil jsem se, že jsem se rychle neudělal, jak je to u mě zvykem, ale vydržel jsem, jak dlouho jsem chtěl.

Přesunuli jsme se na postel vedle, která byla větší a pokračovali v našem dovádění. Olga si mě osedlala a já se nemohl vynadívat na její úžasný tělíčko. V hlavě mi problesklo, jestli jsem už nějaký takový měl. Byla nejenže nádherně štíhlá a vysoká (asi 175 cm), její tělo bylo neskutečně pevný, vysportovaný. Ne přehnaně, ale tak akorát. Zmínila se, že to je z toho, že dělá pole dance. Hodně mě to vzrušovalo. V jejím pupíku měla piercing, který byl pro mě jako afrodiziakum. Často jsem se jí ho dotýkal a vzrušeně rukou přejížděl po jejím bříšku. Měla tak krásně jemnou kůži. A byla to taková kočka. Rajtovala na mě jako neskutečná dračice. Křičela a já si ji u toho přidržoval za zadeček. Něco jsem jí česky dost vzrušeně křičel do ouška a ona mi nerozumněla, ale bylo vidět, jak jí to vzrušuje. I ona mi to oplatila. Ještě jsme vystřídali polohu zezadu a pak pár neobvyklých. Například ležela na boku s jednou nohou pokrčenou a já jsem do ní v kleče pronikal. Byla to úžasná poloha, byl jsem tak pekelně blízko jejímu pevnýmu kulaťoučkýmu zadečku, kterej jsem nepřestával společně s jejíma stehnama mačkat a dotýkat se ho. Až už jsem vyzkoušel všecny polohy, co mi přišly do mysli a několikrát si je ještě prostřídal, konečně jsem se slavnostně udělal na její bříško a vyčerpán odpadl na postel vedle ní.

Půlhodinka odpočinku a tulení nám prospěla a já se už pomalu chystal na druhé číslo. Tentokrát jsem se její pipince začal věnovat pusou. Olga chutnala moc pěkně a křičela u toho jako divá. Víc a divočeji než při samotném sexu. Řekla mi, že tohle zažila v životě jen jednou. Byla to pro mě i jakási čest a dával jsem si obzvlášť záležet. Chtěl jsem jí předvíst to nejlepší, co v sobě mám. Snažil jsem se co nejvíc nacítit na ní a dělat to, co jí působí největší vzrušení. Občas vytvořit napětí, očekávání a pak se zase pustit do jejího klitorisu a přejíždět jazykem celou její kundičku. Chvíli jsem se zakousl do jejího třísla či do stehna a v mžiku jí zase pěkně lízal. Olga si to užívala a nemohla se toho nabažit. Asi by takhle vydržela hodinu, nebo snad ještě mnohem dýl. Až jsem naznal, že je ten správný čas, zamířil jsem opět do její kundičky svým už znovu naběhlým údem a jal se jí pěkně ošukat. Sex probíhal ve stejným duchu jako ten první, střídání poloh, osahávání si Olžinýho tělíčka a její křik linoucí se po pokoji a bůhví jestli ne i po chodbě hotelu. A to se prý kvůli hostům vedle zdržovala. Tentokrát jsem akt zakončil zezadu, kdy jsem jí krásně postříkal její prvotřídní zadeček a myslím, že i záda.

Jako pravý gentleman jsem sperma utřel do záclony hotelového pokoje a Olgu doprovodil na její hotel, jelikož by se tu prý "necítila komfortně", jinými slovy potřebovala svoje soukromí. Nečekal jsem to, ale budiž. Šli jsme a rozloučili se před jejím hotýlkem. Chytla mě opět bouřka a já si během chviličky stopl právě projíždějící taxi. Chudák řidič musel vycouvávat křivolakou uličku, ještě k tomu do kopce a v tom podělaným dešti. Nezáviděl jsem mu to ani trochu. Pak jsem ho navigoval, jelikož mezi tisícema hotelů opravdu neznal ten můj, a já se naštěstí v offline mapě zorientoval. Byl to asi jen kilometr a já byl zvědavej, jaká bude cena a jestli mě jako turistu natáhne. Řekl si v přepočtu o 20 korun. Smál jsem se a částečně smích zadržoval a navrhoval aspoň dýško, které ale odmítl a já mírně zmoklej přišel konečně do pokoje a šel se prospat.

Spal jsem tuto noc jen málo a při vstávání a balení si věcí mě vyrušil zvonek. Byl jsem s Olgou domluvenej, že za mnou ještě ráno přijde, ale netušil jsem, že to doopravdy udělá. Byla neskutečná, co řekla, to platilo, i když jsme se znali jen takovouhle chvíli. Spala snad jen 5 hodin po náročným dnu a dalším před sebou, a i přesto přišla. Balil jsem se samozřejmě na poslední chvíli před check outem a za chviličku na naše dveře zaťukal recepční z hotelu. Vůbec se mi to nehodilo, abych mu šel otevřít, snad jsem měl na sobě jenom tričko a trenky a k tomu ta návštěva. Jenom jsem vcelku rázně zakřičel "5 minutes, please!", ikdyž jsem věděl, že do 5 minut to nemám šanci stihnout. Cítil jsem vzrušení, že už máme přece jít a noví lidi čekají na náš pokoj. V hlavě jsem měl ale jedinou myšlenku a za tou si taky šel. Okamžitě jsem Olgu ve stoje vysvlíkl a hodil ji na postel. Lehl jsem si na ni, roztáhl jí nohy a na misionáře ji bleskurychle opíchal. Vystříkal jsem se jí opět na bříško. Bylo to nádherný, tak vášnivý a spontánní.

Zase jsme se rychle oblíkli a celý akt trval vážně jen pár minutek. Dobalil jsem věci a šli jsme konečně na recepci. Vůči čekající utahané partě turistů mi to bylo v tu dobu vážně blbý. Šli jsme se projít ještě do parku u paláce Topkapi a tam jsme se rozloučili. Olga ten den letěla domů a v jejích očích byl cítit smutek. Objímali jsme se dlouze v parku, dívali se do očí a něco občas prohodili. Já k ní sice neměl tak blízko, jako jsem míval k jiným holkám, ale i tak jsem si k ní vytvořil jakýsi pouto. Bylo mi to líto, že se už asi nikdy neuvidíme. Ještě jsme se po sobě několikrát otočili a zamávali si, a pak už se oba ztratili v davu lidí.