Můj červený pomocník erotické povídky

Ležel v šuplíku..
Můj červený pomocník.

Koupil mi ho před lety jeden muž. Zvláštní muž. Vždycky jsme si vykali.
A možná právě proto to mezi námi mělo takovou sílu.
Vykání totiž vytváří zvláštní napětí.
Je v něm odstup...
a současně jiskra, která se může kdykoliv rozhořet.

To napětí mezi slovy.
"Prosím vás..."
"Smím?"
"Mohu?"

Ten večer mi ho podal do dlaně skoro obřadně.
"Tohle je pro vás," řekl tiše.
Pamatuji si, jak jsem se na něj podívala a trochu se usmála.
"Vy jste si jistý, že víte, co děláte?" zeptala jsem se.
On jen klidně odpověděl:
"Jsem si jistý, že vaše studnice energie je hlubší, než si myslíte."

Ten červený pomocník byl hladký a lesklý. Tehdy jsem si ho chvíli jen prohlížela, jako by to byl malý tajný artefakt.
A pak jsem se na něj podívala a řekla tu větu, která mezi námi zůstala viset ve vzduchu.

"Tak mi ho tam... prosím... nadijte."

Řekla jsem to s vykáním, ale oba jsme věděli, jaká vlna se v tu chvíli rozběhla tělem.
A právě to bylo na tom nejvíc svůdné.
Protože někdy je zdvořilost mnohem svůdnější a dráždivější než tisíc jiných slov. Je v ní odstup. A současně napětí.

On se jen usmál.
"Jak si přejete."

Ženská studnice je zvláštní místo.
Teplá.
Měkká.
A někdy úplně bezedná.

Stačí jeden dotek, jeden pohyb... a hladina se začne pomalu rozvlněně probouzet. Nejdřív tiše, skoro nesměle.
Pak se ozve ten známý, živý zvuk – jemné čvachtání života, který se v té studni probouzí.

A tak ten červený pomocník zůstal a ten zvláštní moment, kdy mi muž s klidným hlasem řekl:
"Některé studny je potřeba občas probudit."

Texty na tomto blogu jsou autorskou literární tvorbou, vycházející z vnitřních témat, úvah, paměti a prožitků v obecné rovině. Jsou psány jako literatura, nikoli jako doslovný záznam reality.