Melodrama v 6. patře erotické povídky

Tramvaj se houpala v pravidelném rytmu, kovová kola skřípala v zatáčkách a já seděla u okna, s pohledem upřeným na známou trasu. V břiše jsem cítila ten zvláštní druh nervozity, co je určitým způsobem nepříjemný. Čtyři hluboké nádechy, tři dlouhé výdechy. Porad dokola počítat. Uklidňuje mě to. S každou zastávkou jsem si v duchu přehrávala co se bude dít. Jak to bude probíhat. "Kostel Hrabůvka," ozvalo se z reproduktoru, a já se zvedla. Studený vzduch mi vklouzl pod kabát, jakmile se dveře otevřely. Zatáhla jsem si šálu blíž k bradě. Byl prosinec, takže už teď byla tma, Vánoce se blížily, ale sníh opět v nedohlednu. Díky Bohu. V těchhle kozačkách bych k němu sněhem ani nedošla. Tuhle cestu jsem měla tak nachozenou, že bych ji trefila poslepu. Vystoupit z tramvaje, schody do podchodu, schody z podchodu, přejít silnici k Lidlu, pokračovat kolem něj, další přechod, chodník do kopce kolem paneláků, rovně okolo školky, jedna večerka, druhá a jeho vchodové dveře. Prstem jsem přejela po štítku, kde stálo jeho příjmení. Krátký stisk. Jedno zazvonění. Vzápětí se rozezněl bzučák a kovový zámek povolil. Těžké dveře jsem otevřela a ocitla se v chodbě, kde se chladný vzduch mísil s vůní starého lina a vzdáleného vaření. Přede mnou dlouhá, úzká chodba se světlem jen na konci. Došla jsem k výtahu. Stiskla jsem tlačítko, které se okamžitě rozsvítilo slabým oranžovým světlem. Kovová kabina se pomalu přibližovala, její těžký mechanismus vydával hluboké, skoro uspávající hučení. Podobné hučení jsem měla v hlavě i já. Otevřela jsem dveře. Uvnitř bylo jen malé zrcadlo s ošoupaným rámem, ve kterém jsem se na okamžik zahlédla. Šála lehce povolená, vlasy rozcuchané od větru, tváře růžové od venkovního chladu. Hlavně buď silná. Stůj si za sebou a ukonči to. Natáhla jsem prst k tlačítku s číslem šest a kovový panel pod ním krátce cvakl. Výtah se plynule rozjel a já cítila, jak mi žaludek jemně klesá. Jak mi před očima postupně zhasínala čísla dvě, tři, čtyři, pět zhasínala i naděje ve mně. Já to určitě nevydržím. Výtah se zastavil a dveře se otevřely. Vyšla jsem do chodby. Po stranách stejné dveře, každé pouze s jiným jménem, ale já mířila rovnou na konec. Tam, kde už žádné jiné dveře nebyly, jen ty jeho. Matný černý povrch, stříbrná klika a zvonek, který jsem před chvílí stiskla. Na okamžik jsem se zastavila. Nádech. Přiložila jsem ruku na studený kov kliky. Zavřela jsem oči. Byla jsem si jistá, že v tu chvíli stojí jen pár kroků od dveří, stejně neklidný jako já. Otevřel dveře a já vstoupila dovnitř.

Byt voněl stejně jako vždycky směsí kávy, neapolských svíček a jeho parfému. Jenže dneska v tom bylo něco jiného. Těžšího. Jako by i ty věci kolem věděly, že tohle je naposledy. On stál uprostřed pokoje, ruce podél těla a sledoval mě tím svým pronikavým pohledem a očima, do kterých jsem se před dlouhou dobou zamilovala a které jsem doufala, že budu vídat už napořád. "Jdu si opravdu jen pro ty věci," řekla jsem dřív, než stihl otevřít pusu. Hlas se mi nepatrně třásl, ale snažila jsem se znít pevně. "Nebudu se ani zouvat. Klidně mi je jen podej a já hned zase jdu." Opřel se bokem o futro, ruce dal do kapes. "Ehm a třeba ahoj? To snad.. Takže takhle to chceš? Že tu budu stát a podávat ti věci jak cizímu člověku?" "Ano," odpověděla jsem rezolutně. "Po všem, co jsme spolu prožili?" naklonil hlavu, oči přimhouřené. "Po tom všem, po takové době, se budeme chovat, jako kdybychom se neznali?" Cítila jsem, jak se mi prsty zatínají do dlaní. "Ano. A netvař se takhle. To ty ses rozhodl, tys to posral, ne já." Chvíli mlčel, pak zvedl ruce do vzduchu ve vzdávajícím se gestu. "Mimochodem. Moje věci jsi mi taky mohla dát sama. Nemusela jsi tím otravovat kamarádku." Zvedla jsem k němu oči. Ta ironie při slovu otravovat a kamarádku by mohla být k vidění ve filmu. Stoprocentně mu něco řekla. I když jsem jí prosila ať mu to jen dá a mlčí. "I teď bych byla radši, kdybychom se nepotkali" řekla jsem. "Ale ty jsi na tom trval. Tak tady jsem, tak mi to dej, tady máš klíče a já jdu." Natáhla jsem do kabelky a hledala v ni klíče od jeho bytu, které jsem nepoužila dnes a nepoužiju je už nikdy. V očích se mu zablesklo. "Žabičko..." "Neříkej mi tak!" vyjela jsem, hlas hlasitější, než jsem chtěla. Najednou bylo ticho. Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek a do očí se mi draly slzy. Ne, doprdele, nebreč teď. Drž se. Ne teď. Ne před ním. Slíbila sis, že to vydržíš. Utřela jsem slzy hřbetem ruky tak rychle jak stačily vyklouznout z mých slzných kanálku, prudce si rozepnula kabát a hodila ho na věšák společně s kabelkou, až to lehce cinklo o kov. Šálu jsem stáhla skoro zuřivě, jako by mi najednou překážela v dýchání, stejně tak kozačky a přešla rovnou do kuchyně. Opřela jsem se oběma dlaněmi o stůl. O stůl, u kterého jsem tolikrát brečela a čekala kdy přijde, když jsem vařila, pekla, snažila se být ta, co drží všechno pohromadě, zatímco on... dělal cokoliv jiného, jen ne to, co měl. "Víš, kolikrát jsem u tohohle stolu čekala, Adame?" začala jsem, hlas už nebyl roztřesený, teď byl tvrdý, jasný, skoro ostrý. "Kolikrát jsem tady brečela a bála se? Kolikrát jsem se snažila, aby to fungovalo? A ty jsi mezitím..." odmlčela jsem se, jen abych se nadechla. "Kašlal na mě, na sebe, na nás. Na budoucnost. A víš, co je na tom nejhorší? Že jsi věděl, že já tady pořád budu. Že neodejdu, že se vrátím." "Já už to nedělám," řekl tiše, zůstal stát u dveří, jako by se bál udělat krok blíž. Rozesmála jsem se.. krátce, hořce. "Jo, já ti věřím, že teď už ne. Vím, že to řešíš. Mluvila jsem s tvojí ségrou. Jsem za tebe ráda. Ale pro nás dva je pozdě, rozumíš? Moc si přeju, aby ses změnil. Opravdu. Jenže... Začal ses měnit až ve chvíli, kdy už mě to stálo všechno, co jsem byla ochotná dát." Odmlčela jsem se a otočila čelem k lince, ruce položené na ní, abych zakryla, jak se mi pořád třesou prsty a měla pocit jistoty. "Já vím," řekl tiše. "Vím, že jsem to zkazil. Ale prosím tě, nedělej, teď že mě neznáš, že ti na mě už vůbec nezáleží. Že tu jen přijdeš, vezmeš svoje věci a zavřeš dveře." Mlčela jsem. On pomalu udělal krok ke mně. Už nebyl vzdálený, nebyl chladný, jen unavený. "Já tě slyším," řekl. A udělal ještě jeden krok, tak blízko, že jsem cítila jeho parfém a taky jeho břicho na svých zádech jak mě rychle objemul zezadu a svoji hlavu opřel o moje rameno, jakoby jamka u klíční kosti byla přesně dělaná na jeho bradu. A věděla jsem, že teď už bude těžký tomu odolat. Odolnost pokušení cítit ho ještě jednou v sobě. Protože přesně tyhle myšlenky se mi honili hlavou celou cestu sem. Jeho ruce mě objímaly pevně, skoro až zoufale a já cítila, jak se mi tělem rozlévá ten starý známý klid, co vždycky přineslo jeho objetí. Nenáviděla jsem se za to, jak moc mi to chybělo. "Pusť mě," zašeptala jsem, ale nezvedla jsem ruce, nezvedla jsem hlavu. "Nechci," odpověděl prostě, těsně u mého ucha. Cítila jsem, jak se mi po zádech rozběhly zimomřivky. "Nedělej to těžší," vydechla jsem. "Není to těžší. Tohle je to jediný, co má ještě smysl," řekl. Pomalu mě otočil čelem k sobě, rukama mě pořád držel za boky, jako by se bál, že uteču. Díval se na mě zblízka, tak blízko, že jsem viděla každou jiskru v jeho očích, viděla jsem, že to myslí vážně. "Víš, že tohle není dobrý nápad," zašeptala jsem. "Dlouhodobě jsem dělal hodně špatných nápadu,ubližoval tobě i sobě, tohle je možná taky špatnej nápad, pousmál se smutně. "Ale tohohle aspoň narozdíl od jiných nebudu nikdy litovat žabičko." To byla ta chvíle. Ta nebezpečná chvíle, kdy se srdce snažilo křičet hlasitěji než hlava. Chtěla jsem ho odstrčit, chtěla jsem si vzít tašku s věcmi a odejít. Ale místo toho jsem jen stála, dívala se na něj a cítila, jak se mi hrudník zvedá v rychlých, mělkých nádeších. A pak jsem se prostě neudržela a přitiskla mu rty na jeho. Ty byly najednou tvrdší, nekompromisní. Nebyl to něžný polibek, nebyla to prosba o odpuštění, byla to směs chtíče, vzteku a touhy. Vzduch mezi námi jiskřil. Přitiskl mě více ke kuchyňské lince, až mi do zad vjela studená hrana desky a já mu ten polibek oplatila se stejnou intenzitou. Více než touha ze mě mluvil můj vztek. Všechno, co jsem si nesla celé ty měsíce. Každé zklamání, každou bezesnou noc, každý den, kdy jsem doufala, že se něco změní a nic nepřišlo. Cítila jsem, jak se mi do polibku derou slzy, ale teď už nebyly z bezmoci. Byly z toho, že jsem věděla, že je to naposled. Že až to skončí zavřu dveře jeho bytu, už se tohle nikdy nestane. A proto jsem chtěla, aby v tom bylo všechno. Abychom tady teď zhmotnili naše poslední sbohem. Zatlačila jsem je a místo toho obtočila svoje ruce okolo jeho krku. Přejížděla mu prsty ve vlasech. Jeho ruce mě chytily pevněji, zvedl mě, jako bych najednou nevážila nic a posadil na kuchyňskou linku. Cítila jsem chlad linky na stehnech, když mi jedním prudkým pohybem serval silonky, až jsem slyšela trhání. Nezastavila jsem ho. Naopak jsem ho přitáhla blíž za límec trička, skoro násilně a nechala ho, aby mi jazykem znovu otevřel ústa. Tričko jsem z něj stahovala jako řezník kůži z masa a přitom mu zarývala nehty do kůže na jeho zádech. Ruce mu vyjely po mých stehnech, až se zastavily těsně u mé kundičky, jen přes látku kalhotek. Polibky se střídaly s krátkými, trhanými nádechy, když mi pod šaty zajel ještě výš až na bradavky. Stiskl je mezi palec a ukazováček a jemně je nabíral mezi prsty a třel v pravidelném rytmu z kterého mi začal hodně rychle vlhnout klín. Cítila jsem, jak se mi stahuje břicho. Byl v tom chtíč, který jsem si zakazovala cítit od chvíle, co jsme se rozešli. Byla v tom zlost na něj i na sebe. A byla v tom potřeba. Potřeba kterou mi dlouho nikdo nedopřál. "Takhle to chceš? Nemáš to ráda takhle" zašeptal proti mým rtům, dech drsný a horký. "Takhle. Dneska to chci přesně tak," odpověděla jsem a byl v tom souhlas, výzva a možná i prosba. Jeho prsty opustili moje bradavky a doputovaly pod látku kalhotek a já hlasitě vydechla. Nebyl něžný. Ani já jsem něžná nechtěla být. Chtěla jsem cítit jeho ruce všude, chtěla jsem, aby mi zůstaly otisky na bocích, aby mě zítra pálily stehna a připomínaly mi, že se tohle opravdu stalo. Zvedl mi bradu, donutil mě podívat se mu do očí. Ten pohled byl temný, rozhodný. Pak mi jedním trhnutím stáhl kalhotky až ke kotníkům, nechal je spadnout na zem a palci mi rozevřel stehna. "Podívej se na mě," řekl tiše, skoro jako rozkaz. Poslechla jsem. V tu chvíli už jsem věděla, že mu nechám všechno. Ještě jednou. Naposled. Když do mě pronikl prsty, rychle a jistě, skoro se mi podlomily ruce, jak jsem se snažila udržet na lince. Moje tělo ho poznalo okamžitě. Každý dotek přesně tam, kde jsem ho chtěla. Palcem mi projížděl moji uplne mokrou kundicku, zastavil se na klitorisu a začal ho dráždit v rytmu, který dobře věděl, ze mam rada, mezitím do me pronikl dvěma prsty druhé ruky a nepřestával dráždit klitoris. Já mu vyšla vstříc, víc než kdy dřív, protože tentokrát nešlo o žádné zadržování, ale naopak o to, dostat to co chci nejrychleji to půjde. Polibky byly dravé, trhané. Mezi nimi jsem cítila jeho dech na své tváři a slyšela svůj vlastní hlas, roztřesený touhou a hněvem. "Chci tě," vydechla jsem. Nebyla to prosba. Bylo to konstatování. Dostával mě svými prsty totiž na hranu a já se dneska chtěla udělat na jeho péru. V tu chvíli mě popadl za boky, přitáhl si mě ještě víc k sobě. Já jsem natáhla ruce proti němu a vysvobodila jeho tvrdé péro z kalhot a parkart ho rychle pohladila, nasměřovala si ho proti svojí kundičce. Když do mě vklouzl, prudce jsem zasykla a prsty se sevřela kolem jeho paží. Žádné pomalé tempo. Žádné mazlení. Jen tvrdé, rychlé přírazy, každý z nich jako připomínka toho, co jsme spolu měli a co už mít nebudeme. Objímala jsem ho nohama kolem pasu a nechala ho, aby bral všechno, co jsem mu byla ochotná dát. Každý jeho příraz doprovázelo moje hlasité vzdychání a sténání, zarývání mých nehtů do jeho kůže a prudké pronikaní našich jazyků do pusy toho druhého. Mé steny se mísily s jeho hlubokým, trhaným dechem. Bylo to syrové, divoké, zoufalé. Přesně takové, jaké to mělo být. Naplno. Napodruhé by to už nemělo smysl. "Dívej se na mě," procedil mezi zuby dnes už poněkolikáté, když se mi hlava zaklonila dozadu. Chytil mě za bradu a donutil mě otevřít oči. Chtel mě videt. Chtel me videt takhle. Ten pohled byl temný, plný chtíče, ale i něčeho, co mě pálilo hluboko uvnitř.. smutku a lítosti, že jsme to nechali zajít až sem. "Jo... takhle," vydechla jsem a vypínala se proti němu ještě víc. Tělo se mi napínalo, každý sval pracoval proti jeho pohybům, jako bych chtěla, aby byl ještě hlouběji, aby to bolelo, aby to zanechalo stopu. Vsunul mi ruku pod šaty a pevně stiskl celé prso, palcem přejel přes bradavku a já hlasitě zasténala. Pak přešel rukou k mému uchu a krku kam rychle přesunul svoje ústa na což reagovalo moje tělo hlasitějším vzdycháním a on přidal na rychlosti. Každý příraz byl prudší, hlubší, až se mi hrana linky zarývala do stehen a já cítila, jak se blížím k vyvrcholení. "Ještě," vydechla jsem, hlas se mi zlomil, "nepřestávej..." A on nepřestával. Držel si mě přitisknutou k sobě, jeho prsty se zaryly do mých boků a já cítila, jak se mi celé tělo svírá v přívalu orgasmických vln. Bylo to silné, prudké, skoro hraničící s bolestí a já křičela jeho jméno, aniž bych nad tím přemýšlela. Ještě pár tvrdých přírazů a on ve mně zůstal, tělo napjaté, dech těžký. Jeho horké semeno vyplňující místečka mezi jeho pérem a moji kundičkou. Teplo. Opřela jsem se čelem o jeho rameno, snažila se popadnout dech a cítila, neskutecne prázdno. Jakoby ten konec dozníval v mem vlastním těle. Pohladil mě po vlasech a přejel rukou po zádech až k pasu, aniž by cokoliv říkal.

Kuchyně se pomalu naplňovala tichem, přerušovaným jen naším dechem. Sesunula jsem se z linky, zvedla z podlahy roztržené silonky a bezmyšlenkovitě je složila do malé kuličky. Položila jsem je vedle dřezu, jako nějaký směšný talisman toho, co se stalo a už se to nikdy opakovat nebude. On mezitím sáhl po tričku, navlékl ho a opřel se bokem o linku. Dlaně položil na hranu, jako by se držel, aby se nepohnul směrem ke mně. Taška s mými věcmi ležela v obýváku. Vzala jsem ji. Mám ti to snést dolů?" zeptal se z kuchyně. V hlase měl opatrnost, jakou mívá člověk, co se bojí, aby se mu ve dlaních nerozpadl křehký předmět. "Ne," řekla jsem klidně. "Zvládnu to, zase tolik už toho není." Došla jsem pro klíče, které byly stále v kabelce na chodbě. Chvíli jsem je v ruce jen převalovala, jako by moje prsty hledaly poslední výmluvu, proč si je nechat. Pak jsem je položila do mističky k těm jeho. Oblékla se, upravila si šálu. Přišel do předsíně, zastavil se metr přede mnou. Tvářil se, jako by hledal správná slova a zároveň věděl, že žádná správná neexistují. "Kdybys... kdybys někdy.." začal. "Ne," přerušila jsem ho tiše, bez tvrdosti. "Nechme to takhle. Prosím." Chvíli se jen díval. Nebyl v tom vztek, nebyla v tom ani snaha přesvědčovat. Jen přijetí. Možná poprvé od začátku našeho konce. "Dobře," vydechl. "Tak... najdi někoho kdo bude dělat všechno, co jsem nedělal a nestihl udělat já žabičko." Usmála jsem se. Natáhl ruce, ale nezvedl je až ke mně. Nechal prostor, abych rozhodla. Kývla jsem. Přitáhl si mě na poslední, krátké objetí. Odtáhla jsem se od nej, vzala jsem tašku, otevřela dveře a zabouchla je za sebou dřív, než stihl ještě něco udělat, nebo říct. Dveře se zavřely s jemným tlumeným klapnutím, které dopadlo přesně tam, kde má dopadnout tečka za větou.

Chodba mi najednou přišla chladnější než dřív. Přivolala jsem výtah a opřela čelo o studený kov dveří. Venku dýchla zima. Vzduch byl čistý, nekompromisní. Šla jsem pomalu kolem večerky, kolem školky, dolů po chodníku, který znám poslepu. Na zastávce stála dvojice, ona mu přejížděla palcem po kloubech prstů, on se na ni díval, jako by nic jiného neexistovalo. Usmála jsem se. Ne závistivě. Spíš s něhou, kterou si dovolíme jen pro cizí lidi v nichž zahlédneme něco, co jsme taky měli, ale vinou kohokoliv, mnohdy tou vlastní o to přišli. Tramvaj přijela potichu, otevřela přede mnou dveře. Sedla jsem si k oknu na stejné místo jako cestou sem. Město za sklem teklo jako voda. Přitiskla jsem dlaň na studené sklo a uvědomila si, že najednou dýchám pravidelně. Bez počítání, bez námahy.