Mladičké krasobruslařky 3 erotické povídky

A pak se nestalo vlastně vůbec nic zajímavého. Aspoň ne ten večer. Klasicky jsme se koukali na Youtubery a já byl tak roztěkaný, že jsem se ani nesnažil umluvit je k nějakému filmu, jako jsem to dělal obvykle.

Celý ten zážitek z masáže se mnou docela otřásl. Ne v negativním slova smyslu, prostě to bylo něco... nového, jako když už se nemusíte bát být tím, kým jste. Vypuštění slůvka na "L" všechno změnilo. Takhle se asi cítí gayové a lesbičky po svém "coming out". Jo a taky ten orální sex s nezletilou, ten se na té situaci samozřejmě podepsal taky. A taky to, že byly pořád nahaté, ale to už v této chvíli asi ani nemá cenu zmiňovat.

Ale jak teď s nima mám proboha jednat? Přípustnou hranici už jsem překročil tak dávno, že bych už klidně mohl v zemi Nepřístojností s nezletilými žádat o trvalý pobyt. Měl jsem být jenom jejich trenér, záskok na pár týdnů, aby nevypadly z tempa a připravily se na sezónu. V duchu jsem se opravil, měl jsem být jejich brána k tomu, aby se přestaly stydět a otevřela se jim tak cesta procítěnějším sestavám. Pořád jsem si byl jistý, jestli budu po návratu Zuzce na kolenou děkovat, nebo se jí pokusím někde potichu uškrtit. Možná oboje.

V tom mě něco napadlo. Já za to vlastně nemůžu! Bylo to na mě narafičeno. Spadl jsem do pasti. V podstatě jsem nevinná oběť! Ha! Jasně! Takže plán je takový: držet se předchozího plánu. A předchozí plán byl prostě je trénovat, jak nejlíp dovedu. To je snadný. To zvládnu. No a když se naskytne nějaká vhodná příležitost, tak... Tak jí využiju. Nějak opatrně a nenápadně. Moje Nadrženost se ironicky pochechtávala, jako že jsou přece všechny neustále nahé, takže těch příležitostí asi moc nebude, načež vypukla v hurónský smích. Ignoroval jsem ji.

Jak jsem říkal, dál už se pak nestalo nic moc zajímavého. Všichni jsme kolem sebe normálně chodili, jakoby se nestalo nic významného. Skoro jako nějaký mladý pár, který po prvním polibku opatrně našlapuje a bojí se cokoliv říct nebo udělat, aby se to náhodou celé nepokazilo.

U snídaně jsme si tak nezávazně povídali, ale všem nám bylo jasné, že je v místnosti onen příslovečný neviditelný slon. Jenže jsem to v sobě neměl srovnané dost na to, abych na něj ukázal. Nebo jsem se prostě bál. A asi i trochu styděl. Události posledních dnů mou morální integritou přecejen trochu zacvičily. Pak jsem si to opět uvědomil. Nevinná oběť! Jsem nevinná oběť! Ale nepomohlo to.

V rádiu hlásili, že navzdory dosavadnímu hezkému počasí se na Českou republiku ženou bouřky a v naší oblasti že budou obzvlášť výživné. Přívalové deště, silný vítr, spadlé stromy, poškozené střechy... moc jsem si z toho ale nedělal, prostě budeme zalezlí vevnitř a bude. To nejhorší, co se nám může stát, je výpadek elektřiny, ale areál měl i svůj vlastní záložní generátor kvůli lednicím a mrazákům, takže i to bychom měli přestát bez úhony. Jediná potíž by mohla být v tom, že by někdo hledal před tou slotou úkryt a uviděl by holky nahé. Nesmím zapomenout pořádně zamknout.

Celý den opatrně plynul a já si ve volných chvílích všiml, jak se venku postupně zatahuje. Vypadalo to, že nás opravdu čeká stoletá bouřka – obloha byla docela temná. Ve vzduchu to bylo cítit napětím. Působilo to dost zlověstně. Toho by se dalo využít. Holky se určitě budou bát. Budu je muset ochránit, hehe...

Potřásl jsem hlavou. Takové věci si nechám na potom. Teď se budeme řídit programem. Měli jsme za sebou dopolední trénink a na řadě byl právě oběd. Měla mi s ním pomáhat Petra, ale měla zpoždění, tak jsem začal bez ní. Vaření mi nikdy nevadilo. Ne že bych dělal nějak extra chutná jídla, ale snažil jsem se. Holkám ode mě prý chutnalo, ale těžko říct, jestli to myslely upřímně, nebo mi chtěly jen udělat radost.

Petra konečně dorazila a začala mi pomáhat. Nezávazně jsme klevetili, ta bouřka bude opravdu zlá, jednou jim podobná vytopila barák, já jednou zmokl až na kost a tak dál a dál a dál. Hezky se mi s ní povídalo a já si uvědomil, že je to možná poprvé, co jsem s ní sám v místnosti. Ne že by někdo nemohl nečekaně přijít, ale stejně. A taky mi došlo, že jí krájení zeleniny hrozně sluší. Že hrozně krásně voní. Že má opravdu krásný oči, i když jsou uslzený od cibule. A nohy. A boky. A prsa. Hlavně ta prsa, co si budem povídat.

Říká se, že láska prochází žaludkem. Vaření je docela erotická činnost a když si člověk nedá pozor, může to dopadnout špatně. Buď se něco připálí, přesolí, nebo začne asistentce z ničeho nic sahat na kozy a líbat ji. Přesně to se stalo mně. Petra vypadala zprvu trochu vylekaně, očividně nic takového nečekala. Nebo aspoň ne tak brzy. Možná měla v plánu mě nějak vyprovokovat, od Evy se určitě dozvěděla, že to jde relativně snadno. Každopádně jsem konečně převzal iniciativu já a nechal se ovládnout svoji vášní. Moje nejistota a hraní si na nevinnou oběť bylo ta tam. Bylo mi úplně jedno, že nás někdo uvidí nebo uslyší. Koneckonců, co by se tak stalo? Nejspíš by se dotyčná přidala, což by byl opak problému.

Pevně jsem na sebe nahou Petru přitiskl a vychutnával si dotek jejích prsou na svém hrudníku. To bylo něco nádherného. Rukama mi přejížděla po zádech a sahala mi na zadek. A do toho jsme se líbali. Netrvalo ani pět vteřin a už jsem ho měl zase v pozoru. Vykašlal jsem se na nějaké pomalé svlékání a jednoduše jsem ze sebe co nejrychleji oblečení shodil. Petra se zasmála a řekla něco jako: "Říkala jsem si, že není fér, že jsi tu pořád jediný oblečený."

Teď jsem se usmál pro změnu já a přitiskl jsem ji k sobě ještě jednou, tentokrát o trochu víc, až jsem z ní vymáčkl trochu vzduchu. Tentokrát jsem na své kůži ucítil i její bradavky a to mou vášeň vybičovalo až někam do červených čísel. Rukama jsem ji celou osahával, nejdřív prsa, pak břicho, boky, samozřejmě klín, zadek, potom jsem jí chytil hlavu do dlaní a dlouze políbil a tak pořád dokola, kombinace téhož. Nemohl jsem se jejího těla nabažit.

Ona vůči mně samozřejmě taky nebyla lhostejná, ale iniciativu nechávala na mně. Asi se jí líbilo, že se nemusí o nic moc starat a všechno podstatné obstarám já. Nevadilo mi to. Každopádně se dalo předpokládat, že v tomhle směru asi moc zkušeností nemá. I když, co já vím. To mi vlastně vnuklo jednu myšlenku.

Mezi polibky jsem si dal na chvilku pauzu a udýchaně se jí zeptal: "Jsi... ?"
Trochu se zarazila a začervenala (pokud to bylo ještě vůbec možné) a jenom špitla, že ne, že kdysi, když sama... tím líp, napadlo mě, nemusíme se starat o krev. Pak ještě rychle dodala, že prášky bere. To dávalo smysl, ona byla vlastně jediná z její party, kdo je mohl brát legálně.

Praktické a rozumné věci jsme tedy měli vyřešené, takže jsem se mohl věnovat zábavnějším činnostem. Otočil jsem ji směrem od sebe, takže se opřela o kuchyňskou linku a rukama jí naznačil, ať rozkročí nohy. Přistoupil jsem k ní zezadu a nejdřív jsem jí začal osahávat. Za tak relativně krátkou chvíli už byla hrozně vlhká. To mě vyburcovalo ještě víc a navíc se mi líbilo, že pro změnu jednou taky nemusím půl hodiny zkoumat, kde se mám partnerky dotknout, aby to mělo nějaký efekt. Opravdu mě chtěla.

Chvíli jsem ji zpracovával ručně, hladil jsem ji, roztahoval ji, zkusmo pronikal prstem dovnitř, prostě jsem si s ní jenom tak hrál. Přitom jsem stál těsně za ní. Byla krásně holá, resp. vyholená, to se mi líbí.

Když už jsem si říkal, že ruky bylo dost, dřepnul jsem si pod ní a začal jí regulérně lízat. Lízání jsem měl obecně rád, to už jsem myslím dokázal v té sauně. Ta poloha pro ni asi nebyla úplně nejpříjemnější, ale na druhou stranu, jako krasobruslařka musela být na stoji na špičkách zvyklá. Teda počkat, to jsou spíš baletky. No nic, chvíli to vydrží. Navíc vypadala – a zněla, docela při tom začala oddechovat – jakože se jí to líbí. Její pička mi to potvrdila, protože jsem sotva stíhal slízávat její šťávičku, což mě rozparádilo zase o trochu víc. Když vím, že se to holce líbí a že se jí líbím já, vždycky mě to dostane.

Když už jsem měl pocit, že už lízání stačilo, zvedl jsem se a tentokrát se jazykem zaměřil na další části jejího těla – přes ohanbí jsem se postupně propracoval až na pupek (je tam trochu lechtivá) a pak až na zlatý hřeb, na ty její dvě obří prsa. Takovýhle prsa by jí mohla závidět kdejaká sexbomba a ona je měla už v patnácti... proboha, spolu s tím jejím plochým bříškem a celkově štíhlou postavou (zbožňuju štíhlé ručky a ramínka a šíji!) celkově dávaly dohromady regulérních 10/10.

Lízal jsem bradavky, lehce jsem do nich kousal (opravdu lehce a opatrně), pak jsem jí olízal celé dvorce, nejdřív na jednom prsu, pak na druhém, potom jsem líbal celá prsa a tak pořád dokola a dokola a pořád jsem jí neměl dost. Rukama jsem jí přitom šmejdil na zadečku a na zádech, tu jsem jí lehce plácl po prdelce, tu zase zamířil ke kačence... ona byla spíš pasivní divák, lehce se mě držela, zhluboka oddechovala a trochu přihlouple se usmívala. Bylo to nádherné. Chtěl jsem jí potěšit, jak nejlépe jsem dovedl. Její poprvé nemůžu jenom tak odbýt, tak ať na to vzpomíná v dobrém.

A nakonec přišel čas na zlatý hřeb. Byl jsem tak rozdováděný, že se mi nechtělo hledat žádné jiné vhodné místo – v kuchyni na podlaze mi to přišlo jako "good enough". Lehl jsem si na zem, penis samozřejmě stále v pozoru. Tahle poloha je pro poprvé ideální, protože si holka sama může určovat, jak hluboko do toho půjde. Takové úvahy jsem byl ještě ve svém nadrženém stavu schopný. Petra si nade mě stoupla, já jí nabídl ruce, kterých se chytila. Potom začala klesat až na kolena, až se kačenkou lehce dotkla mého žaludu. Jednou rukou se pustila a začala si ho směřovat dovnitř. Nechal jsem ji, ať si s tím poradí sama.

Překvapilo mě, že to šlo docela ztuha – cítil jsem znatelný odpor, i když byla hodně vlhká, pořád byla trochu sevřená, asi byla i přes svůj chtíč nervózní. Lehce na něj tlačila a postupně, pomaloučku polehoučku, klesala. Nejdřív mi v ní zmizel žalud, pak se zarazila, chvíli počkala, trochu se srovnala s celou situací a pokračovala dál. Postupně mi v ní penis mizel víc a víc ho nakonec měla v sobě cca dvě třetiny. Pustila mi ho a znova se chytla mé ruky. A začala se pomalu pohybovat, nahoru a dolů, nahoru a dolů...

A bylo to úžasné. Měl jsem co dělat, abych se hned neudělal, i přes včerejší dovádění s Evou jsem měl na mále. Kundičku měla krásně mokrou a hebkou, nádhera.

Kdeže, chlapče, pěkně se budeš snažit a ukážeš jí, co v tobě je. To byl ale trochu problém, protože když na vás sedí taková roztomilá sexy hubená kozatá patnáctka... no, musel jsem se opravdu hodně přemáhat a chvílemi jsem zavíral oči a zkoušel myslet na něco nepříjemného. Protože to se fakt nedalo, sice jsem se ochuzoval o ten zážitek, ale opravdu jsem nechtěl riskovat, že to celé pokazím. Něco takového se mi naštěstí nikdy nestalo, i když jsem byl panic. Navíc holky vždycky říkaly, že na délce aktu zas tolik nezáleží, že prý je to o intenzitě... ale věřte ženským.

Nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů... pořád docela pomalu, opatrně, hledala svůj rytmus. Přemýšlel jsem, za jak dlouho jí začnou bolet kolena, když se jimi opírala o zem... Nahoru a dolů, nahoru a dolů... postupně se propracovala až k té poslední třetině, takže ho pak v sobě měla celého. Když už si ve své činnosti začala být jistější, zrychlila tempo a já svou myslí musel odplouvat pryč stále častěji, protože se její kozy začaly do stále prudšího rytmu houpat. Co jsme to chtěli vařit? Kolik je vlastně hodin? Stihneme celý dnešní program? Nemělo dneska začít pršet?

Pořád jsme se drželi za ruce, chtěl jsem se pustit a začít ji hladit prsa a tak, ale nakonec jsem si to z bezpečnostních důvodů rozmyslel. Chtěl jsem ještě chvíli vydržet, zatím to byla sotva minuta, těžko říct.

Nahoru a dolů, nahoru a dolů... pokaždé to krásně mlasklo, když na mě dosedla. Po chvíli, když už jela skoro naplno, ztratila zábrany – aspoň se mi to tak zdálo. Doteď to byla spíš taková romantická soulož, byť čím dál vášnivější, ale teď už se z toho stalo živočišné šukání. Jak chceš, děvenko, řekl jsem si. Ukážu ti, co v sobě mám a myslel jsem to doslova.

"Dřepni si nade mě," řekl jsem. Byla tak zabraná do své aktivity, že mi nerozuměla, takže jsem jí to musel zopakovat. Poslušně poslechla. Zvedla se z kolenou (s náznakem úlevy), dřepla si tak, abych na ni dosáhl a rukou se opřela o myčku, aby měla lepší stabilitu. Druhou rukou si přejížděla po prsou. Čapl jsem ji za boky a vrazil ho do ní pěkně zdola a začal jí zuřivě šukat. Nebyla to pro mě nejpohodlnější pozice, na té tvrdé podlaze, navíc dostanou zabrat i břišáky, ale snad něco vydržím. A ta bolest mou mysl aspoň zase odvede někam pryč, i když teď už to bylo potřeba míň. Byla vlhká tak moc, že jsem klouzal snad jako nikdy, tím jsem vnitřek kundičky cítil mnohem míň. Dobře pro ni – teď už se nemusím tolik bát, že bych se udělal předčasně, takže jsem se do toho pustil pořádně.

Vypadala, jako že je v sedmém nebi, já ji pořád držel a zuřivě do ni bušil, co mi síly stačily. Nenechával jsem si síly na žádné druhé kolo, tohle bude muset stačit. Mlaskání teď už muselo být slyšet snad po celém areálu, stejně jako naše hlasy. Petra na férovku sténala a já vydával spíš přidušené "uch, uch", nikdy jsem nebyl moc vokální typ. Jojo, vypadá, že se jí to líbí, napadlo mě spokojeně.

No, teď jsem si ji už mohl v klidu prohlížet a pochyboval jsem, že v životě uvidím nádhernější pohled, než byl tento. V tom jsem uviděl něco, co mě neuvěřitelně potěšilo – vypadalo to jako bych měl na penisu bílé sliny. Ona se udělala! Měla mokrý orgasmus! Jasně, asi by mě to nemělo překvapovat, ale ty vole... jak já se občas vynasnažil s naprosto mizivým výsledkem, a teď... no, teď to jsem do ní sice bušil ostošest, ale bylo hezké vidět, že někdo moje úsilí ocení taky fyziologicky.

To mě podpořilo v mém snažení a taky ještě víc vzrušilo a potěšilo, tak, že jsem se konečně přestal bát udělat se a naopak, udělal jsem si z toho svůj cíl. Trochu jsem zrychlil, soustředil se na pocity z její vagíny, nasával ji pohledem, občas ji jednou rukou pohladil prsa (druhou jsem ji musel pořád přidržovat) a netrvalo to moc dlouho a už jsem to do ní všechno pumpoval. Oba jsme ztuhli uprostřed pohybu a já si těch pár chvilek orgasmu vychutnával, co to šlo. Snažil jsem se tu chvíli zachytit a zapamatovat si každý detail, že se opírala rukou o myčku, že byla tak rudá a zadýchaná, že měla červená kolena, že mě bolely břišní svaly, že se venku stahovaly černé mraky... všechno. Kdybych mohl, vyfotil bych si to.

Pak ten okamžik naplnění pominul. Opatrně jsem ho z ní vytáhl a položil jsem si ji na sebe. Leželi jsme na podlaze v objetí a hlasitě oddechovali a já cítil, jak mi moje semeno z její kundičky pomaloučku stéká na stehno. Venku začalo pršet.

Dali jsme si rychlou sprchu a vrátili se k vaření. Celou dobu jsme spolupracovali bez řečí, instinktivně, jakoby slova mohla tu nádhernou chvíli zničit. Jenom jsme se na sebe přiblble usmívali. Ježiš, já se psychicky opravdu vracím o deset let zpátky. Jako puberťák, fakt.

Oběd byl hotový, všechno připravené, tak jsem poslal Petru, ať svolá ostatní, že jdeme jíst. Petra odběhla a já si užíval svůj pocit štěstí. Byl jsem spokojený. Všechno bylo krásné. Svět byl krásný. Teda až na to počasí tam venku, ale to mi starosti nedělalo. Začalo se blýskat a o pár vteřin později přišly nezbytné hromy. Mně ale tuhle idylku nic nemohlo narušit. Pořád jsem se přiblble usmíval, když do kuchyně vešla Eva.
"Alice se ztratila," prohlásila.
Nejdřív jsem se zasmál, protože jsem si myslel, že se jedná o nějaký její vtípek. Od ní by mě něco takového vůbec nepřekvapilo. Když se po několika vteřinách její výraz neměnil, zvážněl jsem. "Jak to myslíš, že se ztratila?"
"Prostě tady není."
"Přece není přívěšek na klíče, někde tady být musí."
Za Evou se objevila Petra s Lenkou. Neusmívaly se.
"Není jí špatně? Není na záchodě?"
"Tam jsme se dívaly."
"Tak jí zavolejte na mobil," navrhl jsem.
"Ten má v pokoji."

Chvíli jsem přemýšlel. "No, tak se po ní všichni podíváme. Rozdělíme se. Každý si vezme mobil a kdo ji najde, dá ostatním hned vědět. Za 15 minut se sejdeme tady." V rychlosti jsem rozdělil areál mezi nás čtyři a vyrazili jsme.

Inspekce celého areálu ale vyšla vniveč. Byla tady sice spousta míst, kam by se mohla schovat, ale hodně místností bylo zamčených a klíče jsem měl jenom já. Navíc jsem se tady za tu dobu už docela slušně vyznal, takže jsem všechny možné i nemožné úkryty zkontroloval docela rychle.
Po 15 minutách jsme se zase všichni sešli. Po Alici jako by se slehla zem. Začal jsem být opravdu znepokojený. Přece je oběd. Má tady být. Kam by mohla jít?

Ještě mě něco napadlo. Vyrazil jsem do dívčího pokoje, ostatní holky šly nejistě za mnou. Chvíli jsem se tam rozhlížel a pak holkám pokynul. "Chybí něco? Jde mi hlavně o oblečení. Má tady všechno? Nevzala si nějaké oblečení?"
"Ne, to má všechno tady."

Takže ať šla kamkoliv, šla tam nalehko. To nebylo dobré. Ne v tomhle počasí.
Ztěžka jsem se posadil na postel. Zadíval jsem se ven, kde to vypadalo, jakoby se všichni andělé najednou rozhodli, že si odskočí na malou. Venku bylo tak zataženo a tak prudký déšť, že nebylo vidět téměř na krok. Něco takového jsem ještě neviděl. Navíc se do stromů začal opírat vítr. Někde začala hučet meluzína.
Pokoj hezky voněl, ale neměl jsem moc náladu si to užívat. Po nebi se svezl další blesk. Proboha. Kde sakra může být? Mnul jsem si spánky a usilovně jsem přemýšlel. Alice, to roztomilé drobátko, je pryč. To přece nedává smysl. Proč by z ničeho nic utíkala?

Najednou to do mě udeřilo jako blesk z té pohromy, která se odehrávala venku. Šokovaně jsem se znovu zadíval z okna. Tvářil jsem se podobně jako postavička v kresleném filmu, když se ocitne vysoko ve vzduchu bez pevné půdy pod nohama. Chvíli tam zůstane viset, načež se podívá do kamery s výrazem "jsem v háji." A pak se zřítí dolů. Podobně to bylo i s mým duševním stavem.

Nadrženost si samozřejmě přisadila. Mně to tak nepochopitelné nepřipadá. Jednu vylížeš, od druhé se necháš vykouřit, třetí na férovku ošukáš a čtvrtou odmítneš. Proč by asi utekla, že? Nedává to vůbec smysl, co? Debile.
Sevřel jsem si hlavu do dlaní. Jaktože jsem si ničeho nevšiml?
Protože jsi vnímavý asi jako pytel s pískem? Navíc ženský občas umí svou bolest dobře skrývat.
Do háje zelenýho! Tak už vím proč, ale nevím kam. Kam mohla jít?
Přemýšlej.
Nic mě nenapadá. Venku leje jako z konve, oblečení má tady, ven jít přece nemo-... ale ne. To ne.
Ale ano.
Proboha... v tomhle počasí?
Je to krásně symbolické. Místo, kde byla tak krutě odmítnuta, se stane její zkázou nebo spásou. Možná chce otestovat, že ti na ní opravdu záleží. Nebo si tu bouřku jenom neuvědomila. Nebo má po tom odmítnutí sebedestruktivní sklony a nechce se jí žít. Těžko říct, je jí 13 a třináctileté holky nebývají proslulé svou duševní stabilitou a racionálním jednáním.

No, aspoň je jasné, co teď musíme udělat. Promnul jsem si oči. Že by se mi do toho slejváku úplně chtělo...
Vrátil jsem se do reality a uvědomil si, že pořád sedím na posteli v dívčím pokoji a civím z okna. Holky postávaly okolo mě a nevěděly, co mají dělat.

"Asi vím, kde je. Vy zůstanete tady a kdyby se náhodou objevila, hned mi zavoláte. Jedu pro ní. Jestli mám pravdu, za 15 minut budeme oba zpátky."
Holky na mě nervózně pohlédly, ale neřekly nic, jenom přikývly.
Ještě jsem polohlasem dodal: "A kdybych se nevrátil, řekněte mé ženě a dětem, že je miluju." Vždycky jsem chtěl tuhle větu říct.
"Cože?" nechápavě se na mě zadívaly.
"Ale to nic." Když mám velké obavy, vždycky blbě vtipkuju. "Bude v pořádku, uvidíte," prohlásil jsem s jistotou, kterou jsem vůbec necítil.

Jenom za tu krátkou chvilku, co jsem proběhl k autu a nastoupil do něj, jsem byl promočený skrz naskrz. Vzal jsem si na sebe aspoň letní mikinu🡕 , která teď připomínala hadr zbytečně horlivé uklízečky. Na kokainu. V městském bazénu.

Blesky se po obloze proháněly zhruba každých 5 vteřin. Něco takového jsem snad v životě neviděl. Následné hromy tomu všemu dávaly pochmurnou apokalyptickou atmosféru a vítr pozadu moc nezůstával. Jinými slovy, počasí, před kterým meteorologové varují a důrazně radí, aby lidi zůstali doma.

Cesta autem nám minule trvala zhruba 5 minut – tedy aspoň ta zpátky. Teď pojedu pomaleji a opatrněji, takže to bude trvat trochu déle, ale snad ne o moc. Taky jsem doufal, že třeba cestou na Alici narazím, kterak se bude snažit po silnici dostat zpátky, ale moc jsem tomu nevěřil. Světla u auta statečně bojovala s tou pohromou venku, ale byl to předem prohraný zápas. Stěrače se taky snažily, seč mohly a s tichým "kník, kník" mi vždy na chvilku umožnily jakýs takýs výhled. Myslím, že jsem byl široko daleko jediný idiot, který se v takovém počasí vydal ven.

Snažil jsem si vzpomenout, zda se k té skalce, na které "k tomu" došlo, dalo dojít i nějakou jinou cestou, protože jestli existovala varianta, že bych nemusel zastavovat dole na pláži a klusat kdovíjak dlouho lesem nahoru, bral bych ji všema deseti.

Propojil jsem mobil s reproduktory u auta a pustil svůj oblíbený hudební mix. Jako první se ozvala Jerk it out od Caesar’s Palace. To sice nebyla kdovíjak brutální písnička, kterou by si člověk zpíval, když jde do boje, ale měl jsem ji rád a dokázala mě povzbudit. Tak jsem ji nastavil na opakované přehrávání. Po jejím zhruba čtvrtém opakování jsem dorazil na místo, u kterého jsem podle GPS předpokládal odbočku, která by představovala dokonalou zkratku. Vyběhl jsem ven z auta a hledal nějakou cestičku, kterou bych se k té zatracené skále dostal rychleji. Nevím, jestli to bylo tím lijákem nebo mým vrozeným smyslem pro dezorientaci, ale nic takového jsem samozřejmě neobjevil. Do prdele kurva práce taky už!

Nakonec jsem byl rád, když jsem mnohem později, než by se mi líbilo, dorazil na pláž, kde jsme tak radostně dováděli. Tedy tu první část, než došlo k tomu "incidentu".

Byl jsem promočený jednak deštěm a jednak studeným potem. Bylo mi jasné, že čím déle jsem se zdržoval, tím rostlo riziko, že to s Alicí špatně dopadne. Jerk it out se mě povzbudilo natolik, že jsem si ho přepnul do sluchátek a otočil volume na mobilu krutě doprava. Přes liják stejně nebylo nic slyšet, Alice by teď mohla přejetá křičet pod předními koly o pomoc a já bych ji vůbec nezaznamenal.

Nedá se nic dělat, tam ven prostě musíš, hrdino. S povzdechem jsem vylezl ven. Světla jsem nechal zapnutá, to poslední, co bych potřeboval, je, abych nemohl cestou zpátky auto najít.

Počasí se za tu chvilku snad ještě zhoršilo. Průtrž mračen a ostrý vítr mě okamžitě udeřily do celého těla, takže mi rázem byla zima. Mikinu jsem po krátké úvaze nechal v autě, stejně by mi byla houby platná.

A ty blesky pořád neustávaly. Jestli je tady Alice už delší dobu, kdovíjak na tom bude, chuděra. Promoklá, zmrzlá, vyděšená... Sebral jsem všechny zbytky odvahy a vyrazil směrem, kde jsem tušil dotyčnou skalku. Abych zahnal chmury, začal jsem si písničku zpívat nahlas. Svému krákání na veřejnosti se většinou vyhýbám, ale jak jsem říkal, prudký déšť byl dokonalá kulisa. Nikdo mě neuslyší.

Wind me up, put me down, start me off and watch me go
I´ll be running circles around you sooner than you know

Tohle už musí být ten lesík. Zvláštní, jak se mi tehdy zdál krásný a neškodný. Jenže tehdy vítr nedosahoval pomalu síly orkánu. Zrychlil jsem do klusu.
Tady někudy jsme myslím šli, dodával jsem si naděje. Fakt, že všechny lesy na světě vypadají stejně, jsem se rozhodl ignorovat. Vydal jsem se dotyčnou cestičkou vzhůru. Jestli se mýlím... radši ani nemyslet.

A little off-center and I´m out of tune
Just kicking this can along the avenue but I´m alright

Na cestu jsem si svítil mobilem a moc platné to tedy nebylo. Problém nebyla ani tak tma, bylo docela světlo, ale déšť. Stejně jsem se proklel za to, že mě nenapadlo vzít z hotelu nějakou svítilnu, ale v tom rozrušení a spěchu... Mobil musí stačit. Kromě toho blesky samozřejmě neustávaly, takže jsem každých 5 vteřin na cestu viděl víc, než bych si přál.

Cause it´s easy once you know how it´s done
You can´t stop now, it´s already begun

Na cestě se začalo dělat bahno, ale terén byl pořád relativně v pohodě, tak jsem se hecnul a zrychlil do běhu. Čím jsem si byl jistější, tím jsem běžel rychleji. Člověk by měl při záchranných operacích dávat pozor i na sebe, protože zraněný není platný nikomu, ale... Tak mě napadlo, že jestli existuje nějaká vyšší síla, která by mě chtěla za moje předchozí činy potrestat, teď by k tomu byla ideální příležitost.

Ale ne, to je přece nesmysl. Strachem už neuvažuju racionálně.
Je jasné, že ta síla by určitě počkala, až bude Alice v bezpečí, teprve PAK by se rozhodla mě vyřídit.

You feel it running through your bones
And you jerk it out, when you jerk it out

Snažil jsem se běžet co nejrychleji a nejopatrněji, což se samozřejmě vzájemně vylučovalo. Stůj co stůj jsem chtěl udržet chladnou hlavu, ale i člověk, který nechodil na vysokou, si spočítá, že les + bouřka = ne zrovna hezké vyhlídky pro zdraví.

Shut up, hush your mouth, can´t you hear, you talk too loud?
No, I can´t hear nothing cause I got my head up in the clouds

Rozhodně jsem nemyslel na všechny ty případy, kdy lidi za bouřky v lese umřeli. Jednou jsem to viděl i na videu, stalo se to v nějakém městském parku. Člověk prostě najednou ztuhne a pak se jako podťatý skácí na zem. Dlouho jsem už o žádném takovém případu neslyšel, tak proč by dnešek měl být jiný?

Protože teď tu máš blesky každých 5 vteřin a ty stromy jsou opravdu vysoké, vole.

I bite off anything that I can chew
I´m chasing cars up and down the avenue, but that´s okay

Zpíval jsem si a zpíval a zpíval a říkal si, že je dobře, že jdu do kopce, protože se nemusím bát, že ztratím směr. Z cestičky se přitom už stal doslova potok, takže jsem musel dělat vysoké kroky, aby mě proud nestrhával zpátky.

Cause it´s easy once you know how it´s done
You can´t stop now, it´s already begun

Těsně kolem mě spadla středně velká větev. Pochopitelně jsem ji vůbec neslyšel a kdyby mě trefila do hlavy, myslím, že by mě dokázala omráčit. Snažil jsem se nepanikařit a přidal do kroku, co to šlo. Teď už jsem do toho krpálu v podstatě rychlostí hrůzy sprintoval.

You feel it runnin´ through your bones
And you jerk it out

Pokud jsem si to uvědomoval správně, tak se mi Jerk it out během toho výšlapu přehrála jenom jednou, což byl v takovém počasí docela slušný výkon. Strach holt dává lidem křídla. Když jsem se konečně ocitl na vrcholu, uvažoval jsem, že by to chtělo změnit soundtrack.

Srdce mi pumpovalo krev jako o závod, byl jsem zadýchaný, ale strach a adrenalin mi zatím nedovolaly pociťovat únavu a chlad. Sundal jsem si sluchátka, máchal mobilem sem a tam a snažil se v té změti listů, větru a deště najít něco, co by odhalovalo přítomnost nešťastné třináctileté krasobruslařky, která měla tu smůlu, že se zamilovala zrovna do mě.
Běhal jsem kolem dokola, freneticky svítil mobilem, volal její jméno a do očí se mi draly slzy. Jaktože tady proboha není? Že bych se mýlil? Už už jsem si představoval její utopené tělíčko dole ve vodě, případně zasažené bleskem, když v tom jsem uviděl světlý chvějící se uzlíček pod menším skalním výčnělkem. Za současné situace to bylo nejlepší místo na úkryt, což ale neznamenalo, že to byl úkryt dokonalý, protože za větru, který vál, tam déšť v pohodě dosáhl.

Doběhl jsem k uzlíčku a zjistil jsem, že je to Alice (kdo taky jiný, že), měla na sobě jenom krátké šortky🡕 a bílé tričko a krčila se v rohu provizorního úkrytu.
Sklonil jsem se k ní a začal na ni opatrně mluvit. Zraněná nevypadala, krev jsem nikde neviděl, jenom se hrozně třásla a zalykala suchými vzlyky. Obličej měla zkřivený strachem a oči napuchlé od pláče. Srdce mi poskočilo neskutečnou radostí a zároveň i starostí. Nahnul jsem se tak, abych ji co nejvíc přikryl svým tělem a začal jsem ji hladit po hlavě. Okamžitě mě objala a snažila se něco říct, ale nešlo jí to. Objal jsem ji taky. "Pšššt, nemluv. To bude dobrý. To bude dobrý," snažil jsem se jí uklidnit. Začal jsem se s ní mírně pohupovat sem a tam.

Teď mi došlo, že brečí naplno, teď už i se slzami. Sevřel jsem ji ještě pevněji. Hrdlo se mi stáhlo. "Promiň mi to, promiň mi to, promiň mi to..." opakoval jsem jí do ucha pořád dokola. "Je mi to tak líto... omlouvám se." To už jsem regulérně brečel taky. Zpěv a pláč jsou dvě věci, které na veřejnosti zásadně neprovádím, ale někdy se člověk musí nechat unášet tíhou situace.

Chvíli jsme tam jen tak seděli, objímali se, brečeli, nechali se máčet deštěm a porývat větrem a já si uvědomil, že slyším tiché "You gotta jerk it out, oh, baby, don´t you know you really gotta jerk it out?" Nevím, jak se to stalo, že to začalo hrát nahlas, ale rychle jsem písničku vypnul. Její význam měl myslím spočívat v drogách, ne v sexu, ale každopádně jsem nechtěl, aby nám tenhle procítěný okamžik kazila.

I přes všechny ty emoce jsem postupně začal cítit nepříjemnou zimu. Ty vole! A to jsem venku relativně chvíli! Jak na tom musí být teprve ona? Vždyť to je o zápal plic. A já pro ni nemám ani žádné suché oblečení! Pak mě napadlo, že to je jedno, protože to oblečení by stejně za chvíli promoklo, ledaže bych ji dal neoprénovou soupravu.

Dobře, čas emocí vypršel, přišel opět čas činů. Přestal jsem ji objímat a podíval jsem se ji zblízka do uslzených očí. "Pojď, diblíku, musíme odsud." Takhle zblízka jsem viděl, že měla velkou rýmu. Snad to zůstane jen u ní.
Utřela si nos a zavrtěla hlavou.
"Bolí tě něco? Jsi zraněná?"
Opět negace.
"Výborně. Tak pojď, musíme pryč, tady to není bezpečné." Pokusil jsem se s ní vstát.
Nehýbala se. Popravdě, nevím, co jsem čekal, musela být vyděšená k smrti. V duchu jsem si povzdechl, ale co. Patřilo mi to, je to moje chyba, já to musím napravit. Čas akce🡕 vyžadoval starou dobrou nefalšovanou fyzickou sílu.
"Dobře, vezmu tě do náruče a ponesu tě, jo? Půjdu opatrně. Dole mám auto. Musíme pryč z toho větru a deště, do tepla."
Váhavé přikývnutí. Na víc jsem nečekal, popadl jsem ji a zvedl do náruče. Byla hrozně lehká a studená, studenější než já. Slabě mě obejmula kolem krku a hlavou se mi přitiskla na hruď.
"Připravena?" Než mohla odpovědět, vyrazil jsem.
Dobrá zpráva byla, že teď půjdu z kopce. Špatná zpráva byla, že to bude klouzat a s Alicí v náručí se mi bude blbě držet balanc. A ty zatracené blesky pořád neustávaly.
Jerk it out jsem si už zpíval jenom v duchu.

(pokračování příště)