Muž z velké firmy erotické povídky

Bylo mu pětačtyřicet a pracoval ve velké obchodní firmě. Chodil do kanceláře každý den, seděl na schůzích, psal maily a v open space kolem něj se točily mladé kolegyně – některé teprve pár let po škole, jiné o něco starší, ale všechny s očima, které věděly, co chtějí. Psávaly mu. Ne veřejně. Soukromé zprávy, krátké a přímé: "Udělej mě šťastnou. Vím, že to umíš. Mám fantazie, které si tady nikomu netroufám říct." On odpovídal vždy stejně. Klidně, věcně, bez zbytečných slov: "Nemám prostor. Kancelář není vhodné místo na hrátky – skleněné stěny, kamery, kolegové za dveřmi. Auto taky ne. Je to jen kovová skříň na parkovišti, kde se nedá pořádně dýchat, kde je buď zima, nebo dusno, a kde by nás mohl vidět kdokoli. A já nebudu riskovat." Ony ale nepřestávaly. Popisovaly detaily. Jedna psala, jak by chtěla, aby ji po schůzi stáhl do nějakého prázdného meeting roomu, přidržel za zápěstí nad hlavou a šeptal jí přesně to, co si představuje, když se v noci sama dotýká. Druhá líčila, jak by si přála, aby ji položil přes stůl v jeho kanceláři, pomalu a s přesnou intenzitou, až by se musela kousat do rtu, aby nebyla slyšet. Třetí se přiznávala k choutkám, které měla jen v hlavě: být použita bez spěchu, s důrazem na každý detail – na to, jak se jí napíná tělo pod blůzou, jak se jí mění dech, jak jí v očích stoupá potřeba, kterou by on měl uspokojit až do konce. A to všechno ještě předtím, než by se vrátili mezi ostatní. On ty zprávy četl. Někdy i dvakrát. Cítil, jak se mu v těle něco hýbe – staré, známé napětí. Představoval si, jak by to mohlo vypadat. Jak by jí po pracovní době sundal sako, jak by ji nechal čekat, jak by jí řekl, že teď bude jen poslouchat a cítit. Jak by ji dovedl k tomu, aby se sama přiznala, co přesně chce, a pak jí to dal – pomalu, důkladně, bez spěchu.

Ale pokaždé tu představu zavřel. Protože věděl tři věci, které si musel udržet. První byla diskrétnost. Žádné stopy v firemním chatu, žádné pohledy na chodbě, žádné jméno, které by se dalo spojit. Druhá byla důvěra. Když jí něco slíbí, musí to dodržet. A on teď nemohl slíbit nic, co by bylo bezpečné pro oba. A třetí... Třetí si nechal pro sebe. A pro tebe, čtenáři, je to hádanka: Co je to, co muž v pětačtyřiceti chrání víc než vlastní kariéru, co se nedá koupit, prodat ani půjčit, co když jednou ztratí, už nikdy nenajde stejné, a co je důvodem, proč raději zavírá zprávy od kolegyň, než aby otevřel dveře kanceláře nebo auta a řekl "pojď"? Odpověď si najdi sám. On ji znal. Proto ty zprávy vždycky zavíral. A ráno zase přišel do velké firmy – bez prostoru, bez rizika a s třetí věcí stále neporušenou.