Teď je v práci, ale než odešel, řekl mi, ať začnu psát tenhle deník. Tak tu sedím a nevím, kde mám začít. Načrtla jsem velké písmeno H, abych nějak začala. Chci, abyste věděli, že píšu proto, že mi J nařídil, abych psala, ne proto, že bych si myslela, že by se někdo měl dozvědět, co se stalo dnes v noci.
Řekl mi, že mám psát v první osobě, jako bych vše vyprávěla někomu, koho vůbec neznám, a ne jemu. Přesně to je součástí naší dohody. Tak, první odstavec mám za sebou. Co teď? Nevím, kde začít. Ernest Hemmingway říkal, že máte začít prvním skutečným zážitkem. Takže začnu tam, kde to začalo a až dojdu na konec, skončím. Nakonec, Alenka v Říši divů s tím vystačila, tak proč ne já - zrovna teď mi připadá, že máme tolik společného. Před šesti měsíci jsme žili v Chicagu. Pracovala jsem tam jako zdravotní sestra. J dostal nabídku na skvělé místo a musel se přestěhovat. Nechtěla jsem se vzdát bezpečného místa, takže jsme se na čas rozdělili. Řekli jsme si, že je to jen na čas a já zůstala v Chicagu. Ani jednomu z nás se nová situace moc nelíbila. Psali jsme si skoro každý den. Dopisy nás začaly pěkně rozpalovat - začali jsme si vyměňovat fantazie. Takové, které jsme neprobírali v době, kdy jsme byli spolu. Začalo to poměrně mírnými narážkami, řešili jsme třeba, co bychom dělali na tropickém ostrově, kdybychom tam byli jen my dva, nebo v horské chatě zachumelené až po střechu, ale naše fantazie se postupně stávaly stále drsnější, jako třeba, že jeden slouží druhému jako jeho otrok, B&D a tak dále. V každém dopise jsem navazovala na to, co mi napsal, a přidala jsem svůj nápad. J odpovídal stejným stylem. Stal se z nás dvoučlenný kroužek literárních kritiků. Myslím, že pro mě bylo snazší psát si o tom, než se o tom bavit tváří v tvář.
Snad to bylo tím, že jsem si říkala, že hovor o takovém tématu není nejlepší nápad - když s ním začínáte, musíte si být absolutně jisti tím, co řeknete, a to se lépe dělá na papíře. Během rozhovoru se nemůžete vracet a opravovat věty, které jste řekli, tak jako to lze při psaní dopisu. Měsíce ubíhaly. J se v novém zaměstnání začal cítit jako ryba ve vodě. Byl úspěšný, koupil dům, zatímco já si od něj připadala stále vzdálenější. Každý týden jsem odsloužila tři dvanáctihodinové noční směny, přes den jsem spala, měla jsem stále méně a méně času na to, abych cvičila, stačila přečíst dopisy, které mi chodily, no a moc dalšího se nestihlo. S nikým jsem se nestýkala, nechodila jsem ani do kina. Naše fantazie - v dopisech - byly stále odvážnější, a jak jsem se cítila stále osamělejší, začaly zabírat většinu mých myšlenek. Začala jsem se budit s představou, že se musím stát tím, čím jsem v nich byla. Strašně moc se mi chtělo být opět s J. Přestěhovat se k němu a žít s ním. Mohla jsem se vykašlat na práci - jako sestra bych snadno našla místo jinde. J mi ale neřekl, ať to udělám, a já se nemohla odhodlat k tomu, abych s tím přišla jako první. Moje vlastní pýcha, říkala jsem si. Když jsme společným sněním prozkoumali, co se v nás skrývá, napsal mi J dopis, ve kterém známou formou vyprávěl o tom, jak mě navštíví, jak se dáme dohromady a prožijeme to, o čem jsme si psali. Odpověděla jsem, že tohle byl zatím nejlepší nápad, který poslal. Začali jsme to v dalších dopisech probírat, už vážně, s cílem opravdu se dát dohromady. Tón dopisů se změnil - psali jsme víc o věcech, které by šly uskutečnit, a jak bychom je dělali. Plánovali jsme budoucnost.
Měla jsem se odstěhovat za ním a najít si práci tam. Ať bydlíte, kde chcete, všude shánějí zdravotní sestry - i když na Jihu jsou platy nižší. Stejně jsem se ale po zimě prožité v Chicagu nudila. Když jste šli sprdnout úředníky, kteří zpackali Váš telefonní účet, mohli jste po cestě zmrznout na kost, kdyby se ovšem po ulicích nepotloukalo tolik chamradi, že jste na to neměli čas. A navíc - stýskalo se mi, byla jsem tak sama. Tak jsem se rozhodla, a od té doby se má nálada náhle změnila. Namísto osamělé, sexuálně vyhladovělé ženy, posedlé čekáním na dopisy a odpovídáním na ně, jsem se náhle stala OPTIMISTICKOU, osamělou, sexuálně vyhladovělou ženou, posedlou čekáním na dopisy a odpovídáním na ně. Ještě než jsem se odstěhovala z Chicaga, J mi napsal, že se u mě zastaví. Několik posledních dopisů, které jsme si vyměnili, obsahovalo dost dlouhý seznam fantazií. Každou odpovědí se seznam prodloužil. Nakonec obsahoval téměř vše, o čem jsme si dříve psali a navíc pár nových věcí. Poslední dopis od J odhaloval, že má možnost mě na služební cestě navštívit a že si budeme moci popovídat. O tom seznamu. Kus toho posledního dopisu jsem opsala (schovávám si je všechny) - "Než přijedu, chci, abys jasně pochopila jednu věc. Byli jsme si blízcí, ale posledních pár měsíců mezi nás vystavělo zeď, kterou naše dopisy překlenuly jen částečně. Až se přistěhuješ, budeme dělat věci, které ani jeden z nás nikdy dříve ani nezkusil. To, že to pro nás oba bude úplně nové, na tom možná bude úplně nejlepší. Možná, že se pustíme do něčeho nového, v širším slova smyslu. Chci, abys věděla, že se pouštíš do něčeho nového a chci, aby ses na to těšila - možná trochu bála?" Proto, až se za pár dní uvidíme, nechci začínat tam, kde jsem před pár měsíci přestali.
Nevím, jestli ti to budu umět vysvětlit, ale nechci, aby moje návštěva vyzněla jako pokračování v našem vztahu. V jistém smyslu chci začít znovu. Udělat tlustou čáru. Nechci, abychom se chovali jako dřív. Fantazie, o kterých jsme si psali jsou tím, co nás táhne k sobě. Nevím, jestli se na jejich základě, když je budeme skutečně prožívat, dá založit fungující vztah, ale pokud se o to pokusíme, chci to dělat pořádně. Realita fantazii zabíjí - naštěstí čas, který jsme prožili odděleně, ubral z našeho vztahu mnoho reálného. Základem pro mě je, že vím, že tě miluji a věřím ti. To zůstává i nadále nejdůležitější. Ale skoro stejně důležité je, že jsme se o sobě hodně dověděli, věci, které způsobují, že se vlastně skutečně, do jisté míry, neznáme. Chci, abychom se znovu sešli, abych tě znovu "poprvé potkal". Teď už vím, že jsem tě vlastně neznal. Rozumíš mi? Pokud vím, skrývá se v tobě velká neprozkoumaná pevnina. Máš ji v sobě, a to je dobře. Fantazie vyrůstají z neznámého, ne ze známého. Až otevřeš dveře, nevrhnu se na tebe a nepovalím tě na postel, i když už na to oba dlouho čekáme a já to budu chtít udělat. Namísto toho probereme naše plány, vyspíme se každý na své posteli a pak se vrátím sem a počkám na tebe. Vydržíš to? Setkání s neznámým?" Dopis pokračoval, ale opsala jsem to důležité. Když přijel, úplně jsem na to zapoměla a vrhla se mu do náruče. Odtáhl se. Byl to zajímavý večer. Oba jsme byli nadržení až na půdu a bavili jsme se o sexu jako nikdy předtím, ale nedělali jsme to. Sotva jsme se dotkli. Nebyla jsem z toho nadšená. Vzali jsme náš seznam a procházeli jej. Bylo tam tolik fantazií a scénářů. Rozstříhali jsme seznam na proužky s jednotlivými nápady. Byla to taková hra. Seznam jsme tvořili společně. Bylo tam všechno, co jsme napsali nebo o čem jsme četli - pírka, bederní roušky, piercing, tetování, svazování.
Dokonce i hypnóza, i když ani jeden z nás o tom v podstatě nic nevěděl, kromě jedné knížky o autohypnóze, kterou jsme přečetli. Byly tam věci, které jsem tomu druhému chtěli dělat. Nebo si je nechat dělat. Pak jsme strávili hodinu tím, že jsme k sobě dávali dvojice papírků, na kterých byly naše představy. Pokud mi chceš dělat tohle, tak si s tebou budu moci dělat támhleto. Pokud ti udělám tohle, budeš mi muset udělat támhleto. Za věci v prvním sloupci se platí věcmi z druhého sloupce. Tak jsme získali dva sloupce - akce🡕 a reakce. Dohodli jsme se, že pokud jeden z nás udělá jednu z věcí na seznamu, druhý má právo na příslušnou odvetu. Fifty-fifty. Jeho polovina seznamu byla delší - neměla jsem tolik nápadů jako on, takže některé z věcí zůstaly bez reakce. Byly tam věci, do kterých se mi nechtělo, ale na druhou stranu jsem k nim přiřadila to, co bych s ním moc ráda provedla a co jeho nápad vyrovnalo. Některé z nápadů byly tak drsné, že jsem k nim musela přidat několik papírků, než nám to přišlo jako fér výměna. Cokoliv jsme později na seznam přidali, bylo vyvažováno stejným způsobem. Seznam zůstal vyvážený. Je vyvážený. Oba nás vzrušilo už to, jak seznam vznikal, ale nemilovali jsme se. Místo toho mě J vzal na večeři a povídali jsme si. Naštěstí jsme seděli v boxu, konverzace byla dost otevřená. Vyprávěla jsem mu o tom, co mě vzrušuje a dozvídala se totéž. Vedli jsme opatrný rozhovor a postupně se stávali otevřenější jeden k druhému. Přiznali jsme se k tomu, co ani jeden ani druhý dříve nebyl schopen pronést nahlas ani v soukromí. Byla to rozhodně nejotevřenější debata o mých touhách, jakou jsem kdy zažila. Vyprávěli jsme si o věcech, které nešly uskutečnit, ale umožňovaly druhému vhled do nitra vypravěče, jeho motivaci.
Třeba o tom, jaké by to bylo, být ženou, nebo mužem, v těle toho druhého. Svěřila jsem se mu s několika nápady. Chtěla bych být vetřelcem se schopností měnit tvar těla. Přiletěla bych na Zemi, vyhledala J a zotročila jej. Rozpalovalo nás to čím dál víc, ale tvářili jsme se tak, že si nikdo nemohl myslet nic jiného, než že jsme se právě potkali. Ani jsme se jeden druhého nedotkli. Bylo to velmi erotické, hlavně když vezmete v úvahu tu spoustu lidí kolem, kteří netušili, o čem se bavíme. Představte si vzrušení, které ve Vás vyvolá tajemný, přitom sexy, neznámý muž, u něhož se nemusíte bát, že by měl AIDS nebo byl úchylný. Víte, že se s ním vyspíte. Přitom jej pořádně neznáte. Bezpečné nebezpečí. Plánovali jsme, co uděláme. Bylo mi jasné, že chvíli potrvá, než mě uvolní z práce a než někomu pronajmu svůj byt. V části Chicaga, kde jsem bydlela, bylo dost bytů pronajímáno studentům a poptávka během roku silně kolísala. Nakonec z toho byly dva měsíce. Dva měsíce, po které jsme pokračovali ve výměně dopisů a já se pokoušela byt pronajmout. Naše plány však oné noci dostaly pevný tvar. Hodili jsme si mincí, když jsme čekali, než nám donesou zákusek a J vyhrál. Nad zákuskem jsem se ho zeptala, co za ten měsíc chce zažít a odpověď mě tak zaujala, že jsme nakonec v restauraci zůstali až do zavíračky a probírali to. Musím se přiznat, že mě ten hod mincí a jeho rozhodnutí tak vzrušily, že jsem se v podstatě snažila přesvědčit J, ať nečeká, až se k němu přestěhuji, a abychom začali hned. No, nepovedlo se mi to, ale zjišťovat, co chce, bylo samo o sobě poučné, a o to mu celou dobu šlo. Skoro se mi chce říct, že se z mé psychiky postupně muselo sloupat mnoho vrstev, zní to hrozně, ale ve skutečnosti to přesně tak bylo - složité a zamotané.
Chtěl mě ovládat - alespoň na chvíli, jeden měsíc, tak jak to stálo v seznamu. Nechtěl ale, abych se trpně podřizovala - očekával, že se budu vzpírat - nejen vůči jemu, ale vůči něčemu ve mě. Měla jsem zjistit, že část mě samé si přeje být ovládána a měla jsem se snažit to nutkání potlačit, stejně jako jsem měla bojovat proti fyzickým prostředkům ovládání, které povoloval zápis na seznamu. Jak říkám, bylo to celé zamotané. Chtěl, abych sama v sobě hledala tyto sklony a zjistila, zda se mohou dostat na povrch, podobně jako herečka hledá ve své minulosti zážitek, který může její roli učinit věrohodnější. Z našich dopisů bylo jasné, že v sobě něco takového mám, tím si J byl jist. Já si tím také byla jistá, i když nevím, co přesně to mohlo být. (Dnešní noc mě přiblížila pravdě. ) J nechtěl, abych něco hrála - pokud by měl hledat něco, co ve mě není, nechtěl, abych předstírala, že to ve mě je. Dalším faktorem se tedy mělo stát to, že jsem mu dala pocítit svou ochotu se do toho pustit, přestože jsem se měla zároveň bránit (a to skutečně - říkala jsem Vám, že to je zamotané) . Nešlo jen o další druh podřízení se, ale o něco jako dar, vyjádření mé lásky a důvěry, protože to, o čem jsem v předchozí větě psala, nemohl vynutit, ani to nemohl ovládat. Pamatujte si - Všechny tyto spodní proudy ve mě původně nebyly - chtěl, aby to tak bylo. Nevím, jak to se mnou ve skutečnosti je. Možná, že to všechno je o tom samém. Tak nějak. A nakonec - muselo to být jen a jen pro něj.
Chtěl si tím být jist. Taková ironie - máti a všichni, koho jsem znala, mi říkali, že pokud si chci muže udržet, mám ho udržovat v nejistotě, že by mě mohl ztratit. Měla jsem vždy naznačovat, že mohu mít na každém prstě pět dalších, kdykoli si zamanu. J mě ale naučil něco jiného - přitom mi nechtěl dávat žádné lekce. Chtěl, aby náš vztah byl odlišný od jiných. Konkrétně, nejprve jsme se těžko dostávali k takovým tématům, jako je svazování. Kdyby si kdykoliv zamanul, že najde někoho, kdo mě nahradí, těžko se mu to podaří. Budu pro něj nenahraditelná. Pokud to ve mě opravdu je, znamená to, že jsem jediná, kdo mu kdy může poskytnout to, co potřebuje. Možná, že taková jsem. Připadá mi to takové, už teď, po první noci. Pokud mé vzrušení nevyprchá, pak jsem tím člověkem, kterého J hledal. Zpět k příběhu - seděli jsme v restauraci. Po tom dlouhém rozhovoru mi připadalo, že je čas přejít od teorie k praxi. Vrhla jsem na něj nejnevinnější pohled, jaký jsem svedla. Umím se zatvářit tak nevinně, že z toho přímo čiší výzva. Pochopil, proč se na něj tak dívám. J řekl, že počká, až spolu budeme někde na veřejnosti, třeba v restauraci (mráz mi přejel po zádech) a pak sáhne do kapsy a vytáhne obálku. Teď to byl on, kdo se na mě zpříma zadíval. Krátká pauza. Pak sáhl do kapsy a vytáhl ji. Došlo mi, že začne právě teď a tady. Nevím, jestli si to dopředu připravil a rozhodl se zrovna teď, nebo ne. Jak o tom přemýšlím, určitě to musel připravit dopředu, protože z obálky vyjmul pár listů, dříve než mi ji podal. "Půjdeš na záchod a všechno spodní prádlo, co máš na sobě, dáš do téhle obálky, "řekl. Šla jsem a všechno tam poskládala. Podprsenku, kalhotky, punčocháče.
Obálku jsem mu odevzdala. Seděla jsem na své židli🡕 , cítila se stále víc sexy a on mi podrobně vysvětlil, jaké oblečení si mám během několika týdnů, než se k němu rozjedu, připravit. Vím, že pokud to umíte se šicím strojem, moc Vám to v dělání kariéry nepomůže, ale já to umím. A to NEJSEM domácí puťka - pokud si to myslíte, přejde Vás to, až si přečtete mé líčení minulé noci. Ale nejdřív Vám musím dovyprávět zbytek toho, co jí předcházelo. Jen tak na okraj - Dodržel svůj slib a ten večer se mě nedotkl. Ten kousek se spodním prádlem, to pro něj bylo typické. Ale nic víc nebylo. Cesta z Chicaga do... , kde J bydlel, se dá v pohodě ujet za dva dny. Stihla bych to i za den, kdybych chtěla. K domu jsem dorazila asi ve čtyři odpoledne. Nemohu Vám samozřejmě přesně popsat, kde stojí, ale je to opravdu moc pěkné hnízdečko. J mi nedovolí, abych pro části těla používala lékařské termíny, které jako zdravotní sestra dobře znám, takže se nedivte, když v textu občas najdete obstarožní fráze. J mi poměrně přesně říká, co a jak mám dělat, včetně psaní tohoto deníku, takže teď už víte, proč píšu tak, jak píšu. Tady na Jihu je velmi příjemné klima, skoro středomořské. Místnosti v domě mají vysoké stropy, třeba v obýváku přes čtyři metry, podlahy jsou pokryty dlažbou, střecha z červených tašek a všude spousta omítnutých výklenků. Krb s nádherným ostěním. Je to jeden z těch domů v pseudošpanělském slohu, které byly v módě ve třicátých letech. Je tam velmi málo nábytku, přestože tam J bydlí už půl roku. S muži je to prostě hrozné. Krb, kolem něhož jsou rozestavěny dvě pohovky, nižší a vyšší, a pohodlný ušák, stojí v místnosti, která slouží jako obývák a jídelna. Uprostřed tohoto pokoje stojí velký dubový stůl se dvěma křesly.
Před krbem je roztažena velmi chlupatá kožešinová předložka. Nikde žádné závěsy, jen pár menších kožešin, žádné obrazy na stěnách, kromě (ehm) ložnice. J mi odnesl zavazadla do domu. Naše kroky se rozléhaly chodbou a jejich ozvěna doznívala v sousedních prázdných pokojích. Polovina vypínačů nefungovala a bylo tam potřeba uklidit (to se zatím nezměnilo). Na botách se tam nanosil písek, který nám vrzal pod nohama. Kromě mé ložnice se ve všech ostatních prostorách až doteď pouze lehce smýčilo, ale neuklízelo. Každou chvíli narazíte na pavučinu. Okna jsou zašlá. Seschlí švábi velikostí konkurující myším. J mě zavedl do ložnice, kterou nepoužíval. Do mé ložnice. Byla čistá, bez poskvrnky a celá zařízená bílým nábytkem. Starobylá železná postel, jako z nemocnice z minulého století, bíle lakovaná. Bíle natřené stěny, prádelník, také bílý, jednoduchá židle🡕 a noční stolek. Skříně prázdné. Na stropě ostrá lampa a nepopsatelná lampička na nočním stolku. To bylo vše. Kdybych nezažila včerejší noc, mohla jsem žít jako jeptiška. Nějak mi vadilo, že se s tím vším dřel jen kvůli mě. Vše v bílé. Bylo to dost zvláštní. Představovala jsem si, že oddělené ložnice mohou mít jen starší manželské páry nebo ti, kdo se spolu chystají rozvést. My jsme ještě nebyli svoji. PŘEDPOKLÁDALO SE, že budeme spát spolu, takže to celé bylo velmi zvláštní. Chtěla jsem, aby mi to vysvětlil. Dočkala jsem se. Celé to znamenalo, že budeme pokračovat v našem odloučení, že začneme s tím, na čem jsme se dohodli při jeho návštěvě u mě v Chicagu. J řekl, že jsme se trochu odloučili, a že chce, aby to tak ještě chvíli zůstalo.
Teorie vypadala lákavěji, než praxe. Myslím, že při zařizování mé ložnice od začátku sledoval tenhle cíl. "Nakonec, od teď jsi má otrokyně, " pokračoval "a nebudeš se na nic ptát. " Skoro jsem na to zapomněla. Tedy, nezapomněla, ale dělalo mi potíže tak o sobě uvažovat. Zase působil o něco cizejším dojmem. Připadala jsem si, jako že se neznáme. (Poznámka z budoucnosti - Ke konci jsem většinu nocí trávila v jeho ložnici, ale až do konce jsme měli ložnice oddělené. Jakýmsi zvláštním způsobem nás to vzrušovalo ještě víc, a náš vztah nebyl o nic méně intimní. Když jeden z nás vcházel do ložnice toho druhého, mělo to zvláštní význam. ) Jak už jsem psala, J si vylosoval možnost vybrat si ze seznamu jako první. První měsíc jsem měla být jeho otrokyní. Během toho měsíce provede mnoho z věcí, které byly na našem seznamu. Tím, že jsem o dva měsíce dříve odsouhlasila jeho sloupec seznamu, jsem souhlasila s tím, co se stane, i když jsem nevěděla, kolik věcí za ten měsíc stihne. Stačilo mi však vědomí, že se také dostanu ke slovu, až ten měsíc uplyne. Pravděpodobně mu šlo o to, aby mě už od začátku vyvedl z rovnováhy. Když jsme vyložili mé věci z auta, řekl mi, ať se převléknu z džín a trika do halenky a sukně🡕 , vezmu si boty na podpatcích a zapomenu na spodní prádlo. Když jsem se převlékala, ve své ložnici, sama, ale s vědomím toho, že vyjdu ven, chvěla jsem se očekáváním. Cítila jsem se jako malá a bezbranná bytost, jako vězeň na Drákulově zámku. Vím, že to zní jako klišé, ale mezi mým bytem v Chicagu a tímto domem byl tak obrovský rozdíl. I teď, když tu sedím a píšu, za jasného denního světla, ozvěna mých úderů do klávesnice se strašidelně rozléhá prázdnými prostorami. Na jedné ze zastřešených verand jsem našla vyschlou ptačí mrtvolku.
Podařilo se mi však vymést pavučiny a šváby. Když jsem včera večer vyšla z ložnice, stmívalo se. Prostorným obývacím pokojem pronikal sloup posledních paprsků slunce. J seděl v ušáku. Řekl mi, ať si posloužím sklenicí vína a sednu si na gauč. Připravil i pár tenkých sendvičů. Nikdy dřív jsem ho je neviděla dělat. Tenké sendviče. Měla jsem hlad, ale nějak mi to nesedělo. Nehodily se sem. "Jak ti je?" zeptal se. "Fajn, " odvětila jsem, "snad mi je jen trochu chladno. " Zkoušela jsem narážku na to, že nemám spodní prádlo. Lehkou. J usrkával víno a nedával najevo žádnou změnu výrazu, když jsem jedla. Házela jsem do sebe sendviče jeden po druhém a ani na chvíli jsem nepřestávala mluvit. "Tak, kdy začneme?" ptala jsem se naoko nezaujatým hlasem, jako kdybychom se chystali na malování pokoje nebo něco podobného. "Hned teď, " řekl neutrálním tónem, stále bez jasného výrazu tváře. V tom jsem si uvědomila, že se na mě dívá. Totiž opravdu si mě PROHLÍŽÍ. Většina mužů si Vás prohlíží pokradmu. Dělají, že se nedívají, a pak na Vás vrhají pohledy a myslí si, že si toho nevšimnete. Tohle bylo jiné. Putoval očima po mém těle a nebral ohled na to, co si mohu myslet, jako by ho to vůbec nezajímalo. Náhle mi velmi vadilo, že na sobě nemám spodní prádlo - překřížila jsem nohy a stáhla si sukni🡕 níž, jako by mi to mohlo nějak ulehčit. Spočinul pohledem na mé hrudi. Zkřížila jsem ruce na prsou. "To ne, " řekl. "Promiň, " zbytečně jsem ze sebe vyrazila. Odhalila jsem se a snažila se vypadat jakoby nic. Jenže bradavky mi stály. "Tak, čím začneme?" začala jsem znovu, zvesela, tónem vedoucího na pionýrském táboře. Prostě jsem nemohla přestat mluvit. Neodpověděl mi hned.
Nevím, jestli přemýšlel o tom, co se mnou udělá, nebo zda jen nechával narůstat napětí, ale každopádně počkal, dokud ticho netrvalo (pro mě) příliš dlouho. Pak řekl číslo. Číslo položky na seznamu, kterou chtěl začít. Nenaučila jsem se celý seznam nazpaměť, a tak jsem nevěděla, o čem mluví. Bylo jasné, že si za to můžu sama. Nepřipravila jsem se tak, jak jsem měla. "Někde tu máš svoji kopii seznamu, nebo ne?" zeptal se. "No, balila jsem ho sebou, bude někde zahrabaný..." Popsal mi, co si mám na sebe vzít, a že vše potřebné najdu v koupelně. Neřekl mi ale, co budu muset udělat. "To víno si vezmi sebou, řekl. Pochopila jsem, co tím myslí, i když neřekl - "A jdi už. " Okamžitě jsem se vydala do své ložnice a začala se hrabat ve věcech, dokud jsem nenašla seznam. Položky byly očíslované, ne že by jsme je řadili do určitého pořadí, pořadí nic neznamenalo. J mi řekl číslo - to teď bylo důležité. Jak už jsem psala, šlo mu o to, dostat mě do úzkých. Zatlačit mě do kouta. Strávili jsme takovou dobu každý sám a teď, když jsme byli opět spolu, jsem potřebovala ujištění, že si nejsme úplně cizí. Chtěl mě vyvést z rovnováhy, proto přichystal ty sendviče, které jsem nikdy dříve nejedla. Proto chtěl, abych se cítila nahá a vydaná mu na pospas při naší první schůzce u něj doma. Šlo o to, abych se CÍTILA nahá, tak, jako bych ho vůbec neznala. Chtěl, abych se dole vyholila. Věděla jsem, že to mnoha mužům připadá sexy, ale nikdy mi nebylo jasné, proč. Jako zdravotní sestra jsem toho už viděla hodně, ale nikdy mě nenapadlo, že by na holení těchto částí těla bylo něco erotického, navíc, když jsem si uvědomila, jak to začne píchat, až chlupy začnou znovu dorůstat.
Možná to bylo tím, že jsem si to spojovala s přípravou na operaci. Už jsem Vám říkala, že jsem holila pacienty před operací? Ale v koupelně nebyla žiletka. Jen tuba s depilačním krémem a nůžky. V tomto místě začal J kontrolovat, co jsem napsala. Následující odstavce jsem musela dvakrát přepsat a rozšířit je, než byl J spokojený - sama bych nikdy nezašla do takových podrobností. Musela jsem dávat velký pozor na to, co dělám - na tubě bylo spousta upozornění na to, jak se může pokožka při použití krému poškodit. Pár minut jsem seděla před zrcadlem a dívala se na sebe do zrcadla. Říkala jsem si v duchu - Do čeho se to ženeš? Ale už jsem se nemohla rozmyslet a ani jsem nechtěla. Tak do toho, pomyslela jsem si. Uchopila jsem kadeř ochlupení mezi prsty a rychlým pohybem ji odstřihla. Postupně jsem se propracovávala níž a níž, dokud jsem neměla jednu nohu opřenou o okraj vany a hlavu skloněnou mezi nohy. Když jsem skončila a narovnala se, zůstalo sotva viditelné strniště. Teď jsem vypadala nahá. Prohlížela jsem se v zrcadle a říkala si, jestli to je to, co J chtěl - holá nahota. Depilační krém se prodává v tubě jako zubní pasta. Je růžový a je cítit po chemikáliích jako trvalá. Zacházela jsem s ním opatrně, nanášeje jej kulatým koncem pilníku na nehty, jako nožem na máslo. Řídila jsem se návodem a počkala po dobu uvedenou na obalu, s nohama roztaženýma, abych se nepopálila. Pak jsem vrstvu krému seškrábala pilníkem - pokud počkáte, až krém zapůsobí, opravdu účinkuje. Nevím proč, ale pár chlupů se nechtělo rozpustit, takže jsem je vytrhla pinzetou.
Konečně to bylo za mnou. Byla jsem ráda, že se J nedíval, protože jsem v průběhu celé "operace" vystřídala několik opravdu zvláštních poloh. Nechtěla jsem se spálit. Aniž bych se na sebe podívala, zalezla jsem pod sprchu. Depilační krém byl, i když slabě, cítit a ten pach jsem ze sebe mýdlem smyla. Pak jsem se opláchla sprchovým gelem (i když se J nezmiňoval o tom, že by mi to seznam ukládal, byl velmi podrobný v líčení toho, jak se pro něj mám připravit). Sprchový gel měl být bez vůně. Připravil mi jej na poličku. Když jsem si gel roztírala po těle, začalo mi docházet, co na tom vyholování chlapi mají. Připadalo mi, že mám na těle o jednu erotogenní zónu víc, tak hladkou, hedvábnou, ... Když jsem se osušila ručníkem, cítila jsem se opravdu hlaďoučká a měkoučká, hlavně tam dole, takže když jsem se oblékla do věcí, které jsem (před několika týdny podle pokynů, které mi dal J) ušila, připadala jsem si jako sametová ruka vklouzávající do sametové rukavice🡕 . Šila jsem z měkké, téměř průsvitné, mušelínu podobné bílé bavlny, původem z Indie. Je to velmi tuhá látka a dalo mi hodně práce, aby mi to celé sedělo, protože ta látka opravdu není pružná. Přes prsa mi to sedělo opravdu těsně. Musela jsem tam všít trochu pružné tkanice. Horní část se skládala z dvou plátěných trubic, jimiž jsem sotva provlékla ruce. Vpředu byly zipy, od pasu ke krku. Krajkový límec by na obvyklém oblečení působil studeně a nepřístupně, ale tyto šaty🡕 byly téměř průhledné. Kalhoty byly také velmi těsné, kromě dolní části, kde se pod kolenem rozšiřovaly do zvonu. Vzala jsem si k nim otevřené lodičky na vysokém podpatku. Hodily se k tomu moc pěkně. Moc pěkně? Po dnešní noci je to slabé slovo...
Dnešní noci jsem se cítila nejzvláštněji kvůli svému klínu. Šaty neměly vpředu ani šev, který by překážel pohledu na mé pohlaví. Vše, co jej zakrývá, je těsná, průsvitná a tenká látka. Vzadu byla tenká pružná šňůrka, která napínala přední část šatů a vtlačovala kalhoty🡕 ze stejného materiálu hluboko mezi mé hýždě. Když jsem ty šaty🡕 šila, měla jsem ještě ochlupení, které mě zakrývalo, ale teď jsem byla tak... vidět. Podle pokynů, které mi dal J, jsem se učesala a nalíčila. Váhala jsem, zda se ještě nějak nezdržet, dávala jsem si načas s líčením a úpravou zevnějšku a zkoumala se v zrcadle. Udělala bych cokoliv, jen abych se nemusela vrátit do obýváku, kde na mě čekal. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Nebyli jsme spolu nazí už přes půl roku a navíc uvidí o mnoho víc, než jsem kdy komu ukázala. Musím ještě něco dodat. Nepsala bych o tom, nařídil mi to. Byla jsem vychována tak, abych se styděla, ale jak říkám, J mi nařizuje, co mám psát, i když bych to radši vynechala. Tak tedy do toho. (Kdybyste si toho nevšimli, už zase zdržuju. ) Byl tu ještě jeden důvod, proč jsem se nechtěla vrátit k J. Zní to divně, když uvážíte, že už mě nahou viděl, ale cítila jsem to přesně tak. Mám zvláštní bradavky. Vždycky jsem se za ně hrozně styděla. Jsou vnořené. Nedokážete si představit, jak dlouho jsem psala tato dvě slova. Vždycky, když na to narazím, snažím se přijít na to, co říct, aniž bych to na sebe řekla, ale nakonec jsem skončila s dvěma slovy, které jste právě přečetli. Už je to venku, k čertu s tím. Jsou vnořené, no a co, jsem na to zvyklá. O nic nejde, fakt.
Hroty bradavek jsou vnořené do prsu, takže je vidět jen dvorec s úzkou vodorovnou štěrbinou v místě, kde by měla být vidět bradavka. Není to tak neobvyklé, při tělocviku jsem poznala dost dívek, které jsou na tom podobně, alespoň na jednom prsu. Já mám vnořené obě dvě. Nevypadají odpudivě nebo tak, a kdybych měla děti, byly by v pořádku. Když se mi postaví, vypadají úplně normálně, ale když nestojí, vypadají tak, jak jsem je popsala. Nepoznala jsem moc mužů, možná i kvůli tomu, že jsem se za své bradavky styděla, ale všichni byli překvapení, když je poprvé spatřili. Myslím, že je to odpuzovalo. Všechny kromě J. Před všemi ostatními jsem se cítila jako prašivá. Hlavně když se ptali - "Co to s nimi máš?" Jeden se mě dokonce zeptal - "Co dalšího jsi mi zatajila?" Debil. Debil, debil, debil. Omlouvám se, obvykle takhle nemluvím, ale byl to debil. Copak jsem nějaká modelka? To byl opravdu pan Citlivý. Ještě, než jsem ho vykopla, jsem mu popřála, ať miluje a množí se, ale ne přesně tak, jak to tady píšu. Byl to kokot. Na střední škole jsem byla dost mladá a hloupá na to, abych si sedla na zadek před tím, že má (ve dvaceti) svůj vlastní (no, koupený na splátky) dům (vlastně to byl obytný přívěs). Představte si to, v tom věku se vydával za samostatného. Byl to příklad toho, jak se člověku vymstí, když sejde ze správné cesty. Omlouvám se, zase jsem odbočila. J se k mým bradavkám nikdy nevyjádřil, kromě toho, že říkal, že mám nejkrásnější prsa, která kdy viděl, navíc ještě hezčí, protože jsou tak zvláštní. Zvláštní - jako zvláštní olympijské hry, ale nechme to být. Pořád jsem váhala, jestli se mám vrátit do obývacího pokoje.
Nevím proč jsem se cítila tak nejistě, zkoušela zakrýt svou nahotu, jednou rukou si urovnávala krajkový límec (a druhou ruku měla úplně náhodou přes prsa) a občas rukou sjela k rozkroku. Pokoj, kde J seděl, již téměř úplně ztemněl a neviděla jsem mu do tváře, takže jsem nemohla posoudit, jakou reakci můj zjev vyvolal. Rozeznala jsem jen, že je oblečený. Cítila jsem se opravdu jako nahá v trní a zoufale jsem potřebovala utěšit. Útěchy se mi nedostalo. Nad malou pohovkou bylo ve stropě zapuštěno světlo. J zůstal sedět a nařídil mi, abych se postavila před pohovku, právě do kužele jasného světla. Když jsem vkročila do jasného kruhu na podlaze, moc z toho, co bylo mimo něj, jsem neviděla. Řekl mi, ať spustím ruce podél boků a narovnám se. S rozpaky jsem poslechla. Odkryla jsem to málo, co mé ruce skrývaly a roztřásla jsem se nervozitou. Ještě to odpoledne jsem řídila své auto po mezistátní dálnici. Teď jsem byla vržena do úplně jiného světa. "Ramena dozadu, a přestaň se hrbit, " řekl. Popadla jsem dech a zkusila se uvolit. Sebrat odvahu, důstojnost. "Otoč se. Zakloň se a opři se lokty o matraci🡕 . Nohy od sebe. " Zkusila jsem se opřít o ruce. "Opři se o lokty, " opakoval. Tak s tou důstojnosti, to bychom měli. Zadek jsem měla ve vzduchu, každý by se na něj mohl kouknout. "Narovnej se. Zvedni bedra výš, ať se ti látka zařízne hlouběji do rozkroku. Uhlaď to vpředu, ať lépe vidím. Dobře. Teď mi řekni, jak se cítíš. " "Stydím se, " řekla jsem příliš nahlas.
Nemohla jsem se dívat jinam než do země. Nešlo mi to. Zdálo se mi, že trvalo věčnost, než něco řekl. "Proč. " "Kvůli tomu oblečení, " odpověděla jsem. "Už jsem tě viděl méně oblečenou. " "Já vím, ale... to nebylo... to jsem nebyla vyholená, " zajíkala jsem se a myslela si přitom - Sakra, měla bych být v pohodě, zdravotní sestry by se neměly stydět, pokud jde o lidské tělo. Měla bych být klidná, chovat se profesionálně, mít to pod kontrolou... Narovnala jsem ramena. "Ne, v ochlupení to není, ale co... Pojď blíž. " Šla jsem ke křeslu, v němž seděl a zastavila se. Pokoušela jsem se stát vzpřímeně, abych mu ukázala, že se nebojím a připadala si jako odvedenec, který se v kasárnách první den snaží vypadat jako starý mazák. Přejel mi rukou po vnitřní straně stehna. Zachvěla jsem se. Pomalu přejížděl rukou po tenké látce, která jej dělila od mých stydkých pysků. Jeho prsty se stávaly stále neodbytnějšími a já cítila, že vlhnu. Stejně tak i látka mezi mýma nohama. Stále jsem se ještě třásla nervozitou. Ten večer jsem si tak ostře uvědomovala, že jsem se vyholila. Nevím proč, ale stále jsem na to musela myslet. Ještě jsem si na to nezvykla, ještě ne. Nebyla jsem ve své kůži. Nebála jsem se, ale uvědomovala jsem si svou nahotu a nevěděla jsem, co mě čeká. Věděla jsem, že se bude držet seznamu, ale bylo toho tam tolik! A to jsem ho celých šest měsíců ani nepolíbila - viděli jsme se za celou tu dobu jen jednou - a už mě skoro udělal - v podivném domě za tak zvláštních okolností...
Myslím, že to tak chtěl, ale já se NECÍTILA dobře. Vstal a políbil mě. Konečně. Musel vycítit, že potřebuji nějakou jistotu. Cítila jsem jeho ztvrdlé mužství, když se ke mě přitiskl. Ano, to chci, pomyslela jsem si a cítila se jistější. Vyrazila jsem proti němu kyčlemi. Začala jsem se do té scény vžívat. Začal mě líbat vášnivěji. Naše jazyky se propletly. Náhle se ode mě odtáhl. Přestože je štíhlý, je nejméně od dvacet centimetrů vyšší než já a má sílu. Cítila jsem, že se navzdory pevnému stisku chvěji. Můj přerývaný dech a zavřené oči svědčily o tom, jak moc ho chci. Řekl mi, ať se vrátím na místo. Cítila jsem vlhko na stehnech a byla si jistá, že to je na šatech🡕 vidět. Zkusila jsem se přikrýt rukou. "Ne, " řekl. "Nedělej to. Přede mnou se nemusíš stydět, to přece víš. " Pauza. "Nebo ne?" "Ano, vím, zašeptala jsem, hledě zarytě do země. "Tak proč se stydíš?" "To je tím světlem. " "Ne, není. Zkus se znovu zamyslet. Už jsem tě viděl nahou na plném denním světle a viděl jsem daleko víc, a z větší blízkosti, než vidím teď...
J mi nařídil, abych deník psala tak, aby ho lidé chtěli číst. Proto jsem, pro efekt, musela přestat psát u slova "Ano". Dnešní noc tím neskončila. Koneckonců mám dost času Vám vše vyprávět, J odjel a nějakou dobu se nevrátí. Zatím mám dost času, než se pro něj budu muset přichystat. Když dnes ráno odjížděl, J mi sebral klíče od auta a také všechny tašky s oblečením. Mohu nosit jen průhledné bavlněné šaty🡕 (už jsem je popsala) a další z pružné lycry, které jsem si ušila ještě v Chicagu. Ani jedny nejsou nijak praktické a teplé. Tady na Jihu je tepleji, ale zas takové teplo tu není. Naštěstí mi nechal všechny boty a kozačky a teplý plášť obšitý kožešinkou (je to všechno, co na sobě právě teď mám, díky Bohu za to). Toaletní potřeby a nějaké knížky, co jsem si přivezla sebou. Televize je mi k ničemu - dům je na samotě a není tu kabel. I kdybych se mohla obléci, auto nenastartuji, a tak my nejspíš nezbude nic jiného, než si číst. A psát. Možná se podívám na zahradu, která tu je - deset akrů částečně zalesněné půdy. Vždycky jsem si přála vlastní zahradu, máti se o jednu starala, když jsme ještě bydleli v Indianě. Je to pro mě velká změna. Před pár dny jsem trávila poslední noci ve svém starém bytě. Všechno zařízení jsem prodala a spala na matraci🡕 na zemi. Teď sedím před počítačem, nahá, jen ve svrchníku a přemýšlím, kdy zasadit kterou zeleninu. Život je vážně zvláštní. Asi nemá cenu trvat na zbytečnostech. Ještě včera jsem se tomu smála a moje první lekce, dnes v noci, byla tvrdá. Když jsem včera večer souhlasila (myslím tím, s Tímhle Vším, nejen s tím, že o tom budu psát), cítila jsem zvláštní směs úlevy z toho, že jsem se rozhodla, očekávání, co přijde, sexuální vzrušení, samozřejmě (proč to vůbec říkám?) a zároveň nebetyčný klid - pocit volnosti, nemuset se starat o to, co se bude dít. Možná si pomyslíte, že očekávání věcí příštích a bohorovnost nejdou příliš dohromady, co? Bylo to trochu jako bych byla mimo, sledovala sama sebe, jak se bojím toho, co přijde a zároveň o tom přemýšlím, jako bych si říkala fajn, dokážu se do toho vžít, očekávání? - to je v pořádku - jsem úplně nad věcí. Dává to smysl? Když to po sobě čtu, připadá mi, že se Vám to bude zdát nemožné, abych se uvolnila, když jsem zároveň napjatě očekávala, co přijde. Ale tak jsem to cítila - cítila jsem se jako osvobozená. Ten pocit teď postupně slábne - co bych dala za to, znovu jej prožívat naplno... Dnes v noci jsem jej měla - opravdu silný.
Omlouvám se za tu delší pitvu. Nejspíš byste chtěli, abych přešla k "věci", ale pokud už mám tohle psát, budu psát po svém. Podle svého. Totiž, i kdybych to psala rovnou bez obalu, nemohli byste pochopit, jak to že jsem já, konzervativní osoba (myslím tím své chování, s politikou to nemá nic společného) mohla dělat věci, které jsem dělala. Když mě J navštívil v Chicagu, byla to právě sílící nálada "tak co, proč ne", která to všechno odstartovala. Souhlasila jsem, že se budeme držet seznamu. A to vedlo k tomu, co se stalo dnes v noci. Řekla jsem si "no však mě neubude, ať dostane, čeho si žádá, vyholím se" a pak i "tak co, když už, tak už, proč to nebrat tak, jak to je. Co se mezi námi za měsíc může změnit?" Kromě toho jsem si tak moc přála mu patřit a přála jsem si, aby chtěl, abych mu patřila. Takže jsem řekla "Ano". Jasné? Když jsem to řekla, cítila jsem, jak se uvolnil a poznala jsem, jak rád to slyší. I já se uvolnila, ne že by se mi ulevilo, ale protože jsem se mohla zaklonit a opřít se o něj. Obejmul mě. Nehýbal se z místa a přejížděl mě po těle rukama, na prsa, přičemž mi přes průsvitnou látku lehce dráždil bradavky. Pak ruce spustil a začal mě hladit mezi nohama. Zasténala jsem a zaútočila bedry na jeho ruce. Chtěla jsem mu naznačit - jsem připravená. Přitlačil. Znovu jsem začala vlhnout. Položil mi jednu ruku do klína a druhou na zadek - zkoumal mě z obou stran.
Dýchala jsem přerývaně. Otočila jsem se a zašeptala - "Mohli bychom... ?" Celý večer jsem byla vzrušována nejrůznějšími způsoby a on na tom nebyl jinak, ale měl vše pod kontrolou a zašeptal v odpověď - "Ještě ne, " a i to bylo v pořádku. Pořád jsem se vznášela vysoko nad zemí. Nechala jsem se unášet proudem. Pamatuji si však, jak jsem se začala těšit, když jsem si uvědomila, že řekl - "Ještě ne". Začal mě znovu hladit, tentokrát s rukama v mých kalhotách🡕 , přímo na mé čerstvě vyholené kůži. Postupoval stále níž. Když mě opět dovedl na samý kraj, pustil mě a řekl - "Svléknout. " Znovu se posadil do křesla a zadíval se na mě. Stála jsem u krbu, kde bylo poměrně teplo. Když jsem se vzpamatovala, rozepnula jsem zip na horní části šatů. Látka je tenká a střih upnutý, a proto jsem se musela vrtět a kroutit do stran, abych vyvlékla ruce. Prsy se mi vlnily před tělem a znovu jsem se začínala stydět - mrkla jsem na něj, ale zjistila jsem, že se mi dívá přímo do očí. Skopla jsem boty, a abych mohla svléknout kalhoty🡕 , musela jsem se sehnout (pořád NEVĚŘÍM, že to právě píšu). Zdvihla jsem hlavu a stále se mu dívala do očí. Celou dobu jsme se jeden druhému dívali do očí. Cítila jsem váhu mých prsů, které visely mezi mýma rukama, když jsem si stahovala kalhoty🡕 ke kotníkům a pak je svlékla úplně. To je zvláštní, jak intenzívně někdy můžete vnímat úplně běžné věci. Od dlaždic na podlaze mi byla zima na chodidla. Když jsem se narovnala, třásla jsem se zimou, i když jsem stála těsně u ohně.
Myslím, že jsem se třásla zimou, ale nejen zimou. Jednou rukou jsem si přidržovala zmuchlané šaty🡕 u pasu, abych se zakryla a zahřála. Druhou rukou jsem přeložila přes prsa. Zase mi stály bradavky, třásla jsem se zimou a studem. J se nesvlékl. "Polož to na zem, " řekl. Spustila jsem ruce k bokům a odkryla se. Teď mi opravdu byla zima. Hrozně jsem se třásla, ale donutila jsem se stát zpříma a dívat se mu přímo do očí. Už jsem se necítila jako úplně nezúčastněná osoba. Není nad trochu nepohodlí - hned jste zpátky ve svém těle. Už mi nepřipadalo, že se dívám na dva herce. Soustředila jsem se na to, abych se přestala třást. Nebylo to k ničemu. Měla jsem se poddat a říct J, že mi je strašná zima, ale bylo mi jasné, že to ví. Měla jsem mu to říct - zřejmě na to čekal, ale chtěla jsem mu něco dokázat - nevím co, ale prostě jsem chtěla, takže jsem tam musela vydržet stát co nejdéle. Husa hloupá. Paličatá. J se pousmál - přerušil kontakt s mýma očima a začal si prohlížet mé chvějící se tělo. Zatnula jsem zuby, abych jimi nedrkotala. Sevřela jsem pěsti, napjala ruce a nohy, od samé snahy mě začaly bolet břišní svaly. Pohrával si očima s mým vyholeným pohlavím, na němž jsem jasně cítila husí kůži. Určitě jsem vypadala jako oškubané kuře. Pomalu se vracel pohledem k mému obličeji. Přestávala jsem se ovládat. Náhle vstal, přikročil ke mě, popadl mě do náruče a odnesl přes předsíň do své ložnice. Díky bohu za to teplo! V té ložnici to bylo nesrovnatelně lepší. Oproti obývacímu pokoji tam bylo skoro horko. Položil mě na postel a řekl mi, ať se přikryji. Popolezla jsem po všech čtyřech a shýbla se pro přikrývku. Třásla jsem se tak, že jsem ji chytila až napodruhé.
Pod prostěradlem musela být zapnutá elektrická dečka. Bylo mi nádherně. Zatímco jsem rozmrzala, rozhlížela jsem se po místnosti. Z domu jsem zatím viděla jen obývací pokoj, svou ložnici a letmo jsem nahlédla do několika pokojů, okolo nichž jsme procházeli. Spatřila jsem otevřené dveře do koupelny. Postel byla ve výklenku, který byl od místnosti oddělen klenutým obloukem, z nějž visela moskytiéra. Pomyslela jsem si - To je zvláštní, ta výlevka, tady v ložnici, to vypadá, že místnost původně sloužila k jiným účelům. J zapálil svíčku a odložil ji do výklenku na zdi. Na zdi viselo několik obrazů. Neznala jsem je, ještě z doby, kdy jsme oba bydleli v Chicagu. Byly to nějaké krajinky. V Chicagu jsme spali na vyhřívané vodní posteli a teď jsem ležela na lehké japonské matraci🡕 . Další změna. Příště to bude slamník. Na stropě byly otvory zakryté mřížkami, jako pro reproduktory. Neslyšela jsem hudbu. Nad postelí byla do stropu zapuštěna čtyři kovová oka. Pomyslela jsem si, že tam nejsou dlouho. Na podlaze zůstalo pár drobků omítky. J zavřel dveře. Byly těžké, dubové, a zapadly s nezvykle hlučným prásknutím. Obrátila jsem se k J. Sledovala jsem ho z vyhřátého, útulného hnízdečka, zase jsem se vznášela, cítila jsem se mimo, ale dívala jsem se na něj. Posunul si křeslo k nohám postele. Těžké, dubové křeslo, které vypadalo, jako by ho vzal v nějaké staré kanceláři. Pak přišel blíž, posadil se na okraj postele a pohladil mě po čele. "Jak je ti? Už ses zahřála?" Přikývla jsem. "To je dobře. " Sehnul se a políbil mě. Přes přikrývku jsem cítila jeho ruku. "Teď si tě vyzkouším.
Pokud ti je ještě zima, počkám. " "Je mi fajn, " řekla jsem s očekáváním. "Jak - vyzkoušíš?" "Posadíš se do křesla. Je tu celkem teplo. Myslím, že ti tak bude dobře. " "Tak jo, " řekla jsem, dívaje se na křeslo. Když jsem se ani nehnula, pomalu mi stáhl přikrývku k pasu. Posadila jsem se. U nohou postele na mě čekalo křeslo. Vypadalo dost normálně. Chtěla jsem se J zeptat, o jakou zkoušku jde. Jemně mě přidržel za ruku a pomohl mi vstát. Držel mě za špičky prstů, jako by mi chtěl políbit ruku, a když jsem vstávala, díval se na mě jako princ na Popelku. Křeslo se nezdálo nijak výjimečné, ale když jsem se usadila, připadalo mi obrovské. Špičkami nohou jsem sotva dosáhla na zem. Začala jsem si připadat jako v elektrickém křesle ze starých hollywoodských filmů, ve kterém se tolikrát smažil James Cagney. J se posadil na postel proti mě se zkříženýma nohama a zvedl ruku. Měl v ní kolo černé izolační pásky. Elektrikářské. Odmotal něco přes čtvrt metru a přidržel mi ten kus u zápěstí. Došlo mi, že mi připevní zápěstí k opěradlu. Zatím nepokračoval dál, jen tam ten kus pásky držel a sledoval, co já na to. Bála jsem se. Nemohla jsem si pomoci. I když jsem mu naprosto důvěřovala, nic takového jsme nikdy nedělali. Zdálo se mi, že ho vidím z úplně jiného úhlu než kdy předtím. Neubránila jsem se pomyšlení na skrytou psychózu, masové vrahy a obřadní čtvrcení oběti při svíčkách, Charlese Mansona a navíc jsem byla na tak odlehlém místě, nikdo nevěděl, kde jsem, nikdo by mě neslyšel křičet a nejspíš by nikdo nikdy nenašel tělo nebo to, co by z něj zbylo.
Ztuhla jsem. Nic jsem neříkala, ale muselo být znát, jak se bojím, protože se J zarazil a zeptal se mě, jestli mi nic není. Přikývla jsem, že je to dobré a dívala se mu do očí, jako bych pohledem do nich mohla zjistit, na co myslí. Až doposud jsem neměla nejmenší šanci zjistit, co se v něm děje, ale když mě viděl, nejspíš se v něm něco hnulo a obměkčilo ho to. "Vážně jsi v pořádku?" Něco ve výrazu jeho tváře mě vrátilo do normálu. Viděla jsem, že mu jde především o to, jak se cítím. "No jo, fakt je to dobrý, " přikývla jsem a dál se na něj dívala jako lapený králík. Srdce mi bušilo. Věřila jsem mu, ale kdybych se spletla, bylo by to moc zlé. Úplně nejhorší věc na světě je, když se někdo, koho si myslíte, že znáte, náhle změní v někoho úplně jiného. Proto jsou Invaze zlodějů těl a Exorcista dva nejděsivější filmy, které znám. Bála jsem se, to přiznávám. Třikrát omotal pásku kolem mých zápěstí a opěradel křesla a odřízl ji zavíracím nožem. Přešel za opěradlo křesla a shýbl se ke mě. Začal mě líbat za uchem. Připevnil mi lokty k opěradlům a pak omotal pásku okolo mých paží těsně pod ramenem a okolo svislé části opěradla pro záda. Poklekl a jemně mi roztáhl nohy. Zastavil se. "Je ti fajn?" Zdráhavě jsem přikývla. Spoutal mi kotníky a kolena. Měla jsem nohy daleko od sebe. Pak mi pásku obtočil kolem prsou a kolem opěradla křesla. Páska procházela přímo přes bradavky a stlačovala mi prsa k sobě. Stál za mnou, sklonil se, políbil mě a položil mi ruku mezi nohy. Nehladil mě, nedráždil, jen ji tam položil. Celou dobu, co jsem seděla v křesle, jsem měla vztyčené bradavky.
Zkoušely nadzvednout pásku. Pozvedl ruku a položil mi ji na prsa. Pokoušela jsem se trhnout zápěstími, ale nešlo to. J přestal a otočil křeslo k zrcadlu. Viděla jsem se v něm celá, s nohama od sebe, odkrytá. Byla jsem ráda za milosrdně slabé světlo svíčky. Postavil se za mě a nahnul se mi přes rameno. Znovu mi dal ruku do klína, jemně mě třel a pronikal do mě a přitom mě líbal na krk a jemně kousal do ucha. Vždycky mě to dostane. Vždycky. I když jsem byla nervózní, nemohla jsem se ubránit tomu pohledu a jeho dotykům. J pokračoval a mě došlo, že mi to dělá schválně. Mučí mě. Při pohledu zpátky mi to připadá nemožné, ale říkala jsem si, že se nemusím bát, že by se z něj stal Charles Manson. Vzrušovalo mě to víc a víc a nakonec jsem se nesnažila osvobodit z pout proto, že bych se bála, ale proto, že jsem to už nemohla vydržet. Vždycky, když jsem skoro byla, přestal. Rozpalovalo mě to na nejvyšší míru. Náhle přeřízl pásku, která mě poutala ke křeslu přes prsa. Začal ji pomalu strhávat. Z obou stran, postavil se přitom přede mne a díval se na mě, a jak pásku strhával, cítila jsem, jak se mi místa, kde se páska odlepovala od pokožky (téměř bolestivě), blíží k bradavkám. Zrychlil se mi dech. Zasténala jsem a zavřela oči, abych se nemusela dívat, jak se na mě dívá. Zvláštní, co člověka někdy napadne. Znovu mě políbil. Umí to. Chlapi si myslí, že když Vám vrazí jazyk do krku, jsou kdovíjak skvělí. Ne, že bych měla něco proti jazykům, ale pokaždé mě to nevzruší. J mě vzrušil. "Myslím, že jsi obstála, " řekl. Nevím, v čem jsem obstála, ale myslím, že se chtěl přesvědčit, zda mu věřím a chtěl mě přesvědčit, že když mu věřím, dělám dobře. Přinejmenším jsem se od té chvíle už ničeho nebála. Kdyby chtěl udělat něco opravdu úchylného, měl k tomu příležitost.
To mi došlo. Takže mě odřízl. Pořád jsem byla dost rozjetá. Ulevilo se mi, ale neměla jsem dost. Myslím, že to bylo vzrušení, očekávání a předehra zároveň - to vše najednou je pěkně silné kafe. Bála jsem se, i když jsem mu věřila víc, než komukoli jinému. Bála jsem se, když mě připoutal ke křeslu. Mohl si se mnou dělat, co chtěl. Ráda bych teď prohlásila, že má důvěra byla silnější, než můj strach, ale nejsem si tím úplně jistá. Od paniky mě dělilo jen to, že jsem mu nechtěla ublížit tím, že bych mu dala najevo nedůvěru. Jsem ten typ člověka, který staví etiketu nad instinkt velící přežít. Řekl mi, ať si lehnu do postele. Poslechla jsem, pořád nadržená jako nikdy. Spustil okolo nás moskytiéru - pomyslela jsem si - Žádní moskyti v únoru nehrozí. Náš kout se stal malým izolovaným světem se dvěma obyvateli. Bylo to vyhřáté, bezpečné místo, osvětlené plamenem svíčky. Co tu dělají ta oka? Všimla jsem si dalších čtyř ok v rozích postele. Nepřipadalo mi to důležité. Zase jsem se vznášela. J vzal něco z nočního stolku a hodil mi to. Mám si to nasadit. Pásku přes oči. Nevím proč jsem si v tu chvíli představila SS-mana s čapkou se smrtihlavem, oblečeného do koženého suspenzoru a černých punčoch na podvazkovém pásu. Rozesmála jsem se. Vyprskla smíchy. J se na mě lhostejně zadíval - přestal si rozepínat košili. Maličko se pousmál. Oči se mu nesmály. Když jsme dávali dohromady seznam, nemyslela jsem si to, ale nejspíš jsem byla "normální". Bylo to tak nepřirozené.
Ano, vyprávěla jsem mu, že bych chtěla, aby mě svázal a donutil k nekonečné řadě vyvrcholení, dokud bych neměla ani dost sil na to, abych ho prosila o milost, ale když došlo na věc, nemohla jsem dál. Zeptal se mě, na co myslím a já mu to vysvětlila. Snažila jsem se přestat se smát. Zamyšleně přikývl, chvíli počkal, a pak ze mě rázně strhl pokrývku. Instinktivně jsem se snažila se přikrýt rukama, ale nemohla jsem se přestat smát. J něco vytáhl ze stolku. Převalil mě na břicho a sedl si na mě. Chytil mě za ruku, odtáhl mi ji od těla a klekl na ni. Totéž udělal s druhou. Pořád jsem se ještě smála a snažila se uhnout hlavou a podívat se, co to dělá. Nešlo to. Jemně mě vzal za vlasy a táhl mi hlavu nahoru. Nechtěl mi ublížit, ale musela jsem se prohnout v zádech a zvednout hrudník z postele. "Počkej, no tak, " zkusila jsem říct. Něco mi tlačil do pootevřených úst.
Komentáře