Noc, kdy se přestala dodržovat pravidla erotické povídky

Déšť bubnoval do střechy chaty a venku se les pomalu ztrácel v černé tmě. Uvnitř bylo teplo, přítmí a zvláštní ticho, které se objevovalo vždycky, když někdo chtěl něco říct, ale neměl odvahu.

Klára seděla vedle Adama. Jejich kolena se občas dotkla, ale ani jeden z nich se už neodtahoval.

Naproti nim seděla Veronika.

Její pohled se několikrát střetl s Adamovým.

Tentokrát se ani jeden neusmál.

Bylo v tom něco mnohem silnějšího.

"Myslím, že bychom měli přestat předstírat, že se nic neděje," řekla Veronika tiše.

Marek se pousmál.

"Konečně to někdo řekl."

Tereza se na něj otočila.

"Ty o tom víš?"

"Víc, než si myslíš."

David se opřel do křesla a sledoval ostatní. Všichni najednou působili, jako by mezi sebou celé měsíce vedli rozhovor beze slov.

Klára se podívala na Adama.

"Takže dneska žádné lži."

Adam přikývl.

"Žádné."

Klára se pomalu naklonila blíž k němu.

Nejdřív to vypadal jako obyčejný polibek.

Jenže tentokrát v něm nebyla něha, na kterou byli zvyklí.

Byla v něm otázka.

A Adam jí odpověděl.

Když se od sebe odtáhli, Klára se podívala přes místnost na Veroniku.

"Teď už chápeš, proč jsem tě celý večer sledovala."

Veronika se usmála.

"Ano."

Pomalu vstala a přešla k nim.

Zastavila se těsně před Klárou.

Ani jedna nic neřekla.

Stačil jediný pohled.

Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné.

Veronika se naklonila blíž a jejich rty se na okamžik spojily.

Krátce.

Nejistě.

Ale dost na to, aby se všem v místnosti změnil výraz.

Tereza se zasmála pod nosem.

"Tak tohle jsem opravdu nečekala."

"Já taky ne," přiznal David.

Nikdo se ale nezvedl.

Nikdo nechtěl ten okamžik přerušit.

Večer se postupně změnil v něco, co už dávno nebyla obyčejná společná dovolená.

Pohledy střídaly úsměvy, úsměvy doteky a doteky další polibky.

Každý z nich si najednou dovolil přiznat něco, co před ostatními dlouho skrýval.

A právě to bylo na celé noci nejvíc vzrušující.

Nešlo o to, co se stane.

Šlo o to, že poprvé nikdo nepředstíral, že nic necítí.

Když hodiny ukázaly tři ráno, déšť konečně ustal.

Tereza otevřela dveře na verandu.

Do chaty vnikl studený vzduch a vůně mokrého lesa.

"Pojďte ven," řekla.

Všichni vyšli před chatu.

Pod nimi se třpytila mokrá tráva a mezi stromy se objevoval měsíc.

Klára se zastavila uprostřed verandy.

Adam ji zezadu jemně objal.

Veronika stála jen několik kroků od nich.

A tentokrát už nikdo nic neskrýval.

Byla to noc plná tajemství, přiznání a touhy.

Noc, na kterou nikdo z nich jen tak nezapomene.