"Ahoj, miláčku! Mám novinku."
Usmála jsem se na displej telefonu a pohodlně se opřela do křesla. Už když jsem vytáčela jeho číslo, věděla jsem, že dnešní rozhovor nebude úplně obyčejnej.
"Pamatuješ, jak jsme se nedávno bavili o těch profesionálních fotkách? Trocha erotiky, trochu nahoty, něco vkusnýho, ale zároveň pořádně provokativního?"
Na druhým konci se ozvalo souhlasný zamručení.
"Tak si představ, že se mi dneska ozval Marek. Kamarád z vysoký. Určitě jsem ti o něm vyprávěla."
Přešla jsem k oknu a zadívala se na ulici.
"Otevřel si vlastní fotografickej ateliér. Přímo tady v centru. A já jsem se rozhodla, že se nechám nafotit u něj. Ještě dneska."
Chvíli bylo ticho.
Přesně takový, jaký jsem čekala.
"Ale no tak, miláčku," zasmála jsem se. "Netvař se tak překvapeně. Navíc mě to nebude stát ani korunu."
"A proč by tě měl fotit zadarmo?" zeptal se konečně.
Pousmála jsem se.
"No, řekněme, že jsme se s Markem vždycky měli docela rádi."
Vzpomínky na vysokoškolský léta se mi začaly vracet jedna za druhou. Večírky, dlouhý rozhovory, společný večery a jedna zvláštní přitažlivost, která mezi náma fungovala od prvního setkání.
Marek nebyl zrovna stydlivej chlap. A já nikdy nebyla ženská, která by se nechala dlouho přemlouvat k něčemu, co sama chtěla.
"Víš, on měl vždycky slabost pro ženský," pokračovala jsem. "A především pro mě."
Otevřela jsem skříň a přejela prsty po ramínkách s šatama.
"Takže si vezmu nějaký pěkný prádílko, samodržky, přiléhavý šaty... a myslím, že si na starý časy vzpomene docela rychle."
"Jaký starý časy?"
Tentokrát jsem se rozesmála nahlas.
"Miláčku, ty snad žárlíš?"
Posadila jsem se na kraj postele a na okamžik zavřela oči.
Najednou jsem zase viděla Markův starej byt. Tlumený světlo lampy, dvě skleničky vína na stole a jeho pobavenej úsměv.
Ten večer jsme původně plánovali jenom posedět a popovídat si. Jenže s každou další hodinou bylo jasnější, že ani jeden z nás nemá v úmyslu odejít domů.
Vzpomínala jsem na jeho blízkost, na pohledy, který vydržely o něco dýl, než bylo mezi obyčejnýma kamarádama zvykem, a na chvíli, kdy jsme si konečně přestali hrát na to, že mezi náma nic není.
"Bylo to ještě dávno před tebou," řekla jsem tišeji. "A bylo nám spolu dobře."
"A teď se s ním chceš zase vidět?"
"No samozřejmě. Vždyť ti to právě říkám."
Přešla jsem k zrcadlu a přiložila si k tělu černý šaty.
"Co myslíš? Tyhle, nebo ty vínový?"
"Ty se mě vážně ptáš na šaty?"
"No jistě. Jsi přece můj miláček. Tak čí názor bych měla chtít slyšet?"
Pobaveně jsem sledovala svůj odraz.
Ve skutečnosti jsem si už dávno vybrala.
Černý krajkový prádlo, jemný samodržky a šaty, který dokonale kopírovaly postavu. K tomu výraznější oči, rozpuštěný vlasy a moje oblíbená vůně.
Představovala jsem si, jak vejdu do ateliéru.
Marek mě přivítá tím svým sebevědomým úsměvem, nabídne mi něco k pití a začne připravovat světla.
Nejdřív pár obyčejných portrétů.
Potom trochu odvážnější fotografie.
Možná se při tom zasmějeme nějaký starý vzpomínce. Možná se mě zeptá, jestli jsem pořád stejně drzá jako na vysoký.
A já mu samozřejmě odpovím, že jsem ještě horší.
"Víš, co je na tom nejzajímavější?" zeptala jsem se.
"Co?"
"Že vlastně vůbec nevím, jaký to dneska bude."
Na druhým konci se ozvalo tichý povzdechnutí.
"A ty mě tím ještě schválně provokuješ."
"No konečně ti to došlo!" rozesmála jsem se.
Otočila jsem se před zrcadlem a prohlédla si šaty ze všech stran.
"Ale představ si, že bych ti večer přinesla ty fotky. Sedla si vedle tebe a začala ti vyprávět, jak celý focení probíhalo."
Na okamžik jsem se odmlčela.
"Pěkně od začátku. Jak jsem přišla, jak se Marek tvářil, co mi říkal a co všechno jsme spolu nafotili."
"A řekla bys mi úplně všechno?"
Usmála jsem se.
"To záleží, jak hezky by ses zeptal."
Jeho smích mě potěšil.
Přesně tohle mě na našem vztahu bavilo. Mohla jsem si dovolit být drzá, provokovat ho a rozehrávat nejrůznější představy, aniž bych musela předstírat, že jsem někdo jinej.
"A víš, co mě ještě napadlo?" pokračovala jsem.
"Radši ani nechci vědět."
"Ale chceš."
Vytáhla jsem ze zásuvky náušnice a začala si je zapínat.
"Co kdybychom někdy zašli na focení společně? Ty, já a Marek. Mohly by z toho vzniknout docela zajímavý fotky."
"Ty máš dneska teda nápady."
"A to jsem teprve začala."
Znovu jsem se zadívala do zrcadla.
Musela jsem uznat, že mi to dneska opravdu slušelo. A těšila jsem se. Nejenom na samotný focení, ale i na to, že zase po dlouhý době uvidím člověka, se kterým mě pojilo tolik vzpomínek.
"Tak co, miláčku? Už se na mě nebudeš zlobit?"
"Já se nezlobím."
"No vidíš. Tak to jsem ráda."
Vzala jsem do ruky kabelku a zkontrolovala telefon.
Od Marka už přišla zpráva.
*Ateliér je připravenej. Těším se na tebe.*
Pousmála jsem se a rychle odepsala, že za chvíli vyrážím.
"Tak já už budu muset jít," oznámila jsem.
"A kdy se vrátíš?"
"To ještě nevím. Ale neboj, ozvu se."
Na okamžik jsem se zarazila a pak dodala:
"A možná ti pošlu i nějakou fotku. Jen tak, abys věděl, že na tebe myslím."
"Ty mě jednou přivedeš k šílenství."
"Ale prosím tě. Vždyť právě proto mě máš rád."
Zasmála jsem se, poslala mu pusu a ukončila hovor.
Ještě jednou jsem se prohlédla v zrcadle, upravila si vlasy a přehodila přes ramena kabát.
Venku se pomalu stmívalo.
Marek už na mě čekal.
A já měla zvláštní pocit, že z dnešního focení možná vznikne mnohem zajímavější příběh než jenom pár profesionálních fotografií.
"Tak uvidíme, Marku,"** zašeptala jsem si pro sebe s úsměvem.
"Jestlipak jsi pořád tak dobrej fotograf, jak tvrdíš."



Komentáře