Pod podloubím erotické povídky

Litomyšl v srpnu nevoní renesancí. Voní rozpáleným kamenem, pivem z pivovaru, kde se kdysi narodil Smetana, a lipami, které už dávno odkvetly, ale nechtějí to přiznat. Pod podloubím na náměstí se lidé plouží od stínu ke stínu a zámek na kopci stojí pod sluncem jako ukřižovaný, s tisíci sgrafity na zdech jako s tisíci ranami.

Bydlel jsem za náměstím, v domě s dvorkem, kde se sušilo prádlo všech pater. A ona tam stála. Bosá, v zástěře, s kolíčky v ústech, zvedala ruce k šňůře a látka šatů se jí napínala přes prsa tak, že jsem slyšel, jak švy prosí o milost.

Říká se, že maloměsto je místo, kde každý ví všechno o každém a nikdo nic neřekne. Myslím, že je to naopak: nikdo neví nic a všichni o tom mluví. O nás dvou se zatím nemluvilo. Byl jen ten večer na schodech, její rameno, můj dech na jejím krku a slib, který si ani jeden z nás nedovolil vyslovit.

Vytáhla kolíček z úst a podívala se na mě. "Tak co," řekla. "Budeš se dívat, nebo mi pomůžeš?" "S prádlem?" "S prádlem ne."

Nahoře v jejím pokoji bylo dusno jako v úle. Svlékla se sama, beze studu, s tím unaveným, vědoucím pohybem ženy, která už ví, že tělo není hřích, ale jediná pravda, co nám tu zbyla. Byla velká, těžká, rozlitá. Prsa jako dva bochníky z pece, dvorce tmavé jako kapky kávy na ubruse a mezi stehny ten krátce střižený tmavý chomáč, který voněl potem, mýdlem a něčím starším než obojí, něčím, co znal už první člověk, když poprvé ztratil ráj a zjistil, že mu to vůbec nevadí.

Josef Váchal, ten šílený litomyšlský svatý z Portmonea, maloval ďábly a světce tak podobné, že je nešlo rozeznat. Tomu jsem v tu chvíli rozuměl. Když jsem ji ochutnal, tu slanost, tu šťávu, která mi stékala po bradě jako med z rozlomené plástve, nevěděl jsem, jestli se modlím, nebo rouhám. Asi obojí. Asi je to totéž.

Co jsem s ní dělal potom, nebudu vyprávět popořadě, protože to žádné pořadí nemělo. Vím jen, že jsem ji bral celou, každou její bránu, každý vchod do toho velkého, hladového těla, a ona mě tam sama vedla a sama prosila, abych nepřestával. Vím, že jsem v ní byl hlouběji, než kdy muž v ženě bývá, rukou, jazykem, vším, a že se mi to celé chvělo pod dlaní jako zvon. Vím, že přišel okamžik, kdy se prohnula jako luk, zaryla mi nehty do zad a vytryskla, vylila se ze sebe jako Loučná na jaře, když se protrhne led, až bylo prostěradlo pod námi mokré jako to, co visí na dvorku.

A křičela.

Bože, jak křičela. Okno bylo otevřené a ten křik vyletěl ven nad dvorek, přes střechy, až dolů pod podloubí. Stará paní s taškou se zastavila a pokřižovala se. Kluk na kole zpomalil a zazubil se. Hospodský u Černého orla vyšel na práh a dlouho se díval nahoru, jako by čekal, že uvidí anděla, co padá z nebe. Možná ho i viděl. Smetana, říkám si, napsal Mou vlast hluchý. Slyšel celou tu hudbu jen uvnitř sebe. Já ji ten den slyšel venku, na celé náměstí, a byla to nejčeštější hudba, jakou tohle město kdy slyšelo.

Když se setmělo, ležela rozhozená přes postel jako bojiště po bitvě. Vlasy přilepené k čelu, rty rozpraskané, stehna se jí ještě třásla, ruce bez síly. Zničená, zprzněná, krásná. Myslel jsem, že usnula. Pak se otočila na bok, ta obrovská bílá krajina jejích zad se zvedla jako kopec nad Toulovcovými maštalemi, a zamumlala do polštáře:

"Zítra zas pověsím prádlo."