Otevřela jsem dveře a vstoupila do ticha našeho bytu. Venku byl jarní večer chladný, ale uvnitř bylo příjemné teplo. Shodila jsem kabát🡕 a kabelku položila na komodu. Bylo zvláštní, že světlo v ložnici už svítilo – neměl být ještě doma.
Pak jsem si jich všimla. Stály tam, elegantní černé lodičky, odložené ledabyle u dveří ložnice. Nebyly moje.
Srdce mi vynechalo úder. Nevěděla jsem, co očekávat, ale moje tělo zareagovalo dřív než rozum. Tichými kroky jsem se přiblížila ke dveřím a prsty se dotkly kliky. Pomalu jsem je pootevřela.
Stála jsem ve dveřích naší ložnice a srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila až v krku. V pološeru se naší postelí proplétala dvě těla. Hladké pohyby, tichý smích, vzrušené vzdechy.
Nečekala jsem zradu. Nepřipravovala jsem se na tuhle chvíli. Ale když jsem se podívala na jeho tvář, na jiskření v jeho očích, na způsob, jakým se jí dotýkal – něco ve mně neprotestovalo. Žárlivost? Možná tam byla, ale rozplynula se v něčem jiném. Ve zvědavosti. V touze. Ve zvláštním, novém vzrušení.
Ani si mě hned nevšimli. Přistoupila jsem blíž, pomalu, tiše. Můj pohled klouzal po jejich tělech, po horké kůži, po prstech, které se vplétaly do vlasů a obkreslovaly linie touhy. Cítila jsem teplo, které mi stoupalo do tváří, a dech se mi zrychlil.
Pak se jejich pohledy setkaly s mým. V jeho očích nebyla vina, nebyl tam strach. Jen překvapení. A možná i otázka.
"Přišla jsi se jen dívat?" zazněl jeho hlas, lehce zastřený touhou.
Cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá vzrušení. Odpověď byla jasná. Už jsem jen nestála ve dveřích.
Komentáře