Jeden pátek začátkem léta erotické povídky

Sandra kráčela polní cestou od nepříliš rušné okresky, kde ji vyklopil autobus končící v Břeclavi. Jasně modrou oblohou se proháněly nadýchané bílé mráčky a včera oholené nohy jí ovíval jemný vánek. Od příjemného letního počasí k vedru na chcípnutí zbývalo ještě pár hodin. Sandra nijak nespěchala. Spěch a hádky nechala v Praze, spolu se svým teď už bývalým. Stejně pravidelně šuká tu svou macatou ceckatou kolegyni, pomyslela si jedovatě, když si utrhla z kraje náspu stéblo ploché trávy a vložila ho mezi dlaně, aby na něj zkusila zapískat. Tohle a ještě spoustu dalších věcí tu dělávala před mnoha lety, když jezdívala k babi a dědovi na prázdniny. Oba prarodiče už zemřeli a rodina ten dům prodala. I přesto, že už tu byla vlastně jenom návštěvnicí, Sandru před pár dny popadla touha se sem znovu po letech podívat a zjistit, jak se vesnice proměnila.
Ze zamyšlení ji vytrhlo vzdálené brumlání motoru, pomalu se přibližující směrem k ní. Z lesa, kterým se procházelo k vesnici, se najednou vyřítila čtyřkolka a ostrým smykem se stočila na polní cestu, na které stála Sandra. Na ní seděli dva lidé. Stejné černé helmy, ale když popojeli blíž, uvědomila si, že je to chlapec s dívkou. Zastavili u Sandry a všichni tři se mohli prohlédnout navzájem pečlivěji. Oni viděli štíhlou plavovlásku s modrýma očima a menšími prsy, větším zadkem a silnějšími stehny, oblečenou do kraťasů a tílka. Ona zase vytáhlého kluka u řidítek, který měl jenom džínovou bundu, rifle a holý hrudník. Holka byla buclatá, prsatá a zpod helmy jí vykukovaly zrzavé kadeře. Sandru napadlo, jestli se jí ty kozy pěkně houpou, když čtyřkolka přejede nějaký výmol.
Snažila se jí nekoukat do výstřihu moc dlouho a v duchu se zasmála sama sobě. Tipovala, že jsou o trochu mladší než ona, tak kolem pětadvaceti.
"Nazdárek,” zahlaholil kluk. "Tys přijela poledním busem, jo?”
"Ano,” odpověděla Sandra.
"Tak to je něco. V pátek dopoledne nám sem moc lidí nejezdí.”
Zrzka doposud neřekla nic, jen si Sandru kousek po kousku studovala chytrýma, zelenýma očima. Pak si všimla povadlého stébla v její ruce. "Umíš na to pískat?” zeptala se pobaveně. Měla maličko předkus a Sandře se to zdálo rozkošné.
"Kdysi jsem uměla,” odvětila. "Jezdívala jsem sem k babičce na prázdniny.”
"Tak se předveď,” řekla zrzka, slezla ze čtyřkolky a utrhla nové stéblo. Podala ho Sandře. Ta měla pocit, jako by zrovna měla absolvovat zkoušku, která rozhodne o její budoucnosti. Pousmála se, vzala zrzce stéblo z prstů, vložila si ho mezi dlaně a zadula. Ozval se táhlý pisklavý jekot. Překvapeně zamrkala, protože nečekala, že se to povede.
"Na pražandu to nebylo špatný,” pokývala uznale. A pak se zvláštní jiskrou v oku dodala: "Ty máš evidentně dost šikovnou pusu.”
Sandra překvapeně zamrkala podruhé a kluk se rozesmál. "Tak já asi pojedu,” řekl pobaveně. "Dej mi tu helmu.” Zrzka mu ji podala a kluk ji schoval do úložného prostoru pod sedačkou. "Bavte se dobře, holky,” prohlásil tajuplně a nastartoval stroj. Sandra se s notnou dávkou bezmoci, že se právě stala aktérkou v nějaké zvláštní hře, jenom špitla: "Měj se.” A pak byl pryč, jenom byl slyšet zvuk odeznívajícího motoru.
"Tvůj kluk je... hm... zajímavej,” zamumlala Sandra, když osaměly.
"Kluk?” rozesmála se zrzka. "To je můj starší střelený brácha.” Dívala se na Sandru s klidem a lehkým úsměvem. "My tu v pátek přes poledne vážně moc cizích nevídáme. Ten bus tu v drtivé většině případů ani nezabrzdí.” Mluvila spisovně, s měkkým přízvukem, tak jak je na Jižní Moravě zvykem. "Takže k babičce na prázdniny, ano?” otázala se. "To jsme si možná spolu jako děcka hrávaly.”
A tak se daly do řeči a postupem času, jak konverzace plynula, Sandra zjistila, že si pamatuje víc, než si myslela. Na kyselý pach mrvy z opuštěného kravína, kdy se ten pach snad i vsákl do omítky, na toulající se koťata po vesnici, na zimu a zabijačku, na koupání v rybníku během prázdnin... Konverzace plynula, kroky přibývaly a teplota stoupala.
Zrzka se jmenovala Věra, bylo jí třiadvacet a pracovala v Břeclavi v supermarketu. Dnes měla volno. Ještě bydlela s rodiči a její bratr také. Ukázalo se, že obývají dům vedle toho, kde kdysi bydlela Sandry babička. Ta si vzpomínala na takovou malou neduživou holčičku, která se pořád táhla za svým vyčouhlým bratrem a chtěla být součástí party velkých děcek. Její bratr byl o tři roky starší a tak i když mu ještě nebylo patnáct, už mohl s partou podnikat výpravy, vést důležité boje o plácek za bývalým JZD (lezli tam pořád kluci ze sousední vesnice a to se nedalo snést) a kluci si mezi sebou vyměňovali hokejové kartičky. Sandra si všimla, že když se Věrka směje, nos se jí tak legračně nakrčí a mezi ním a horním rtem se ukáže droboučká vráska. V tu chvíli ji popadla neodolatelná touha zrzku políbit. A byla si jistá, že reakcí by nebylo odmítnutí.

Nešly nijak rychle, bylo jasné, že zrzka nikam nespěchá a Sandra koneckonců taky ne. A tak nakonecodbočily do lesa, kde byl chládek a omamná vůně jehličí. Sandra nasála do nozder co se dalo a Věrka se zasmála. "Proti městskému smogu je to čistá rozkoš, že?”
"Copak smog, ale můj nanicovatý ex,” zasmála se Sandra. "Ani k tomu, že mě podvádí, se mi nedokázal přiznat do očí... Hlavně že se mi pořád koukal do telefonu a hlídal, kam jdu, s kým a kdy se vrátím.”
"Kolik času jsi s ním promarnila?”
"Naštěstí jenom pár měsíců.” Sandra se opřela o strom a zasmála se. "Začala jsem být víc otrávená, než zamilovaná.”
"A teď někoho máš?” zeptala se Věrka. Velmi se snažila znít neutrálně, ale nedařilo se jí to. Líbím se jí, uvědomila si Sandra užasle. A ona mně vlastně taky.
"Teď se budu snažit vyšukat ten epic fail z hlavy,” řekla a upřeně se zadívala Věrce do očí. "Nepovídej,” usmála se zrzka, trošku sklopila oči a pohladila Sandru po ruce. "A kdypak s tím chceš začít?” Pak se jí podívala do oči.
Sandra se rozhodla, že se nenechá omámit tak snadno, i když cítila, že její tělo už pracuje na pozitivní odezvě. Jestliže hrají hru, nebude pasivní účastnicí. Maličko se odtáhla a Věrce přelétl po tváři dílem překvapený, dílem zklamaný výraz. "Já jsem... Nechtěla jsem...”
"Být tak hrr?” zasmála se Sandra. "Ale chtěla.” Naklonila se k Věrčinu uchu a šeptla: "Chceš mě ojet od první chvíle cos mě uviděla, zrzečko. Víme to obě moc dobře.”
"A ty mě?”
"Ještě se rozmyslím,” pravila Sandra upjatě a vykročila na lesní stezku. Věrka zůstala stát, paralyzovaná tím, že jí vypadly otěže téhle hry z rukou. "Tak jdeš?” houkla na ni Sandra přátelsky.
"Ty se tedy nezdáš,” zabručela Věrka pobaveně a došla k Sandře. Ta se usmála a neřekla nic.

Nasbíraly si každá po hrsti lesních jahod a spokojeně je baštily v družném tichu. Sandra pokukovala po Věrce, jestli ji ztráta velení ještě štve, ale vypadalo to, že pobavená jiskra zrzce z očí nezmizela. "Tak mi pověz, Pražando, kudy se odtud jde k rybníku?” řekla náhle Věrka.
Sandra pokrčila rameny. "Nevím. Znám jen cestu od Petráčkovic domu dál.”
"A chtěla by ses jít vykoupat?”
"Nemám plavky.”
"A já snad ano?”
Sandra se zasmála. A přistihla se při myšlenkách, že je velmi zvědavá, jak zrzečka vypadá bez šatů. Dole se zase něco ozvalo. Sandra byla se ženami jenom párkrát, jednou to byla o mnoho starší dáma, ale skončilo to jen u líbání a trochy osahávání.
"Tak pojď,” čapla ji Věrka za ruku a Sandra neprotestovala. "Za chvilku tam jsme.”
U rybníka nebyla ani noha, jen je do tváří šlehl horký vzduch a ostré slunce je donutilo přimhouřit oči. Na kůži jim okamžitě vyvstal pot. Odněkud se ozvalo kachní zakvákání.
"Támhle je nejlepší přístup,” ukázala Věrka na malou mělčinku, z místa kde stály, sotva viditelnou.
"A támhle z mola se skákalo do hloubky,” dodala Sandra. Měla radost, že si vzpomněla. I tady v létě trávila bezpočet dní.
"Tak jdeme!” zavelela Věrka a začala se svlékat. Sandra ji napodobila a zatímco ona si svoje oblečení nechala na jedné hromádce, Věrka ho porozhazovala cestou, jak se řítila do vody. Sandru to pobavilo. A už byly ve vodě, krásně prohřáté sluncem, okolo rybníka v kapradí kvákaly žáby a Sandře před nosem prolétla vážka. Vrátila se do dětství, kompletně. Chyběl jen křik kluků z mola, kteří se hecovali stylem "dělej, vole, nebuď sračka”, kdo z mola doskočí nejdál do vody. Tady, mimo dohled dospělých, vždycky vládla svoboda.
Všimla si, že se na ni Věrka dívá.
Usmála se na ni.
Věrka k ní doplavala a políbila ji. Dlouze, něžně a upřímně. Pak se jedna druhé dívaly do očí, zelená s nádechem jantaru do modré se zlatými pramínky okolo panenek. Znovu se políbily, naléhavěji, vášnivěji. Jako kdyby ten první polibek byl jenom testovací a tento plnohodnotný, sytý jako chuť jahod, které před chvílí jedly. Začaly se pod hladinou dotýkat jedna druhé, nejdřív opatrně, váhavě, pak s větší jistotou. A náhle se Věrka zasmála a odplavala o kus dál. Sandra ji doplavala a znovu se líbaly, znovu se prozkoumávaly doteky. Nikam nespěchaly, slunce sotva překročilo poledne a celý den patřil jen jim.
"Řeknu ti, zrzko, ty jsi ale číslo,” zasmála se Sandra, když doplavala Věrku počtvrté. Už byly trochu zadýchané.
"Já vůbec nevím, o čem mluvíš,” zasmála se Věrka a znovu odplavala. Tentokrát ke břehu. Sandra zůstala na místě, línými tempy se držela nad hladinou a kochala se tím, co viděla. Krůpějky vody se na Věrčiných pihatých ramenou leskly jako tekuté zlato a zrzavé vlasy jí pod tíhou vody malinko ztmavly. Byla podsaditější, s krásnými širokými boky a velkými prsy, které si, jakmile se otočila čelem k hladině, zakryla rukou.
"Co koukáš?” pravila rozverně. "Pojď si pro mě.”
A Sandra poslechla.

Jejich první polibek na souši byl stejně krásný, dlouhý a vřelý jako ten ve vodě. Věrka si ochotně lehla do trávy a Sandra tak měla krásný výhled na její obrovská prsa s velkými dvorci a maličkými bradavkami. Nemohla se vynadívat na pihovatý obličej a jasné zelené oči, které zářily radostí a chtivostí.
"Hlavně neříkej ten blbý vtip,” zasmála se tiše a zavzdychala, když jí Sandra mezi líbáním vjela dlaní mezi nohy.
"Jaký?” zeptala se Sandra nevinně a ukázala Věrce mokrá bříška prstů. "Zrzavá střecha, mokrý sklep? Evidentně je to pravda.”
"Debilko,” prohodila Věrka přátelsky a pak byla umlčena dalším polibkem. Sandra postupovala systematicky, od rtů, přes krk, ke kterému se přisála rty tak hladově a tak dlouze, že to zítra ráno Věrka uvidí v zrcadle. Obzvláštní péči věnovala zrzčiným prsům, hladila je, lízala bradavky, sála a malinko hryzala, ne surově. Přitom vnímala Věrčiny reakce, dívala se jí do obličeje a pociťovala hřejivou, vlhkou radost mezi nohama, když cítila, že se to zrzečce líbí. Prolíbala se přes bříško až ke stehnům, rty si vychutnávala každý milimetr kůže, který se jí dostal mezi rty. Položila Věrce ruce na stehna, hladila je a cítila, jak se pomalu otevírají, aby vydaly poklad ve svém středu. Sandra se usmála a pohladila rukou Věrčinu kundičku. Prsty jí zůstaly mokré a tak si je olízla. Pomalu a přitom se dívala Věrce do očí.
"Prosím...” šeptla Věrka. "Prosím...”
Sandra stiskla Věrce poštěváček mezi ukazováčkem a prostředníčkem a dlouze ho olízla. Zrzka zakňourala a maličko se rozechvěla. "Netrap...” vzdychla zoufale.
"Když já ráda,” ušklíbla se Sandra a znovu si lízla. Věrka svraštila obličej a vypadalo to, že se rozbrečí. "Prosííím...” zaskučela.
"No dobrá, dobrá.” Sandra se vložila mezi Věrčina stehna a začala ji jazykem a rty prozkoumávat. Přisála se k poštěváčku a hladila zrzečce bílá stehna se třpytivými pramínky drobných jizviček. Věrka jí vjela prsty do vlasů, hladila je a vískala. Pak se pověnovala pyskům, hezky pomalu si je brala mezi rty a zase nechala vyklouznout. Když začala Věrka vzdychat hlasitěji, zajela Sandra jazykem dovnitř a odměnou jí byl krom extatických záškubů zrzčiných boků i teplý pramínek, který jí potřísnil rty. Ty si olízla a s úsměvem se posunula nahoru, aby se setkala s Věrčiným zmámeným výrazem. Políbila ji a znovu prsty zabloudila do zrzčina klína. Věrka měla kundičku tak mokrou, že Sandřiny prsty hladce vklouzly dovnitř a hned na první dotek se jí v tom mokrém, teplém zátiší zalíbilo. Věrčiny oči se znovu rozšířily, jakmile začala Sandra pohybovat prsty. Sklonila hlavu níž a přisála se zrzečce k droboučké bradavce, ohnula v ní bříška prstů a jemně na ni zevnitř zatlačila. Zavřela oči, kmitala jazykem na měkké, heboučké kůži bradavky a dvorce. Soustředila se jenom na zvuk a dotyk, Věrčiny vzdychy a reakce její kundičky pro ni teď byly alfou a omegou a někde v dáli je doplňovali cvrčci a žabky. Tichoučké mlaskavé zvuky se zrychlovaly a když Věrka prohnula záda, Sandra cítila, jak ji zrzečka v sobě uzamkla a nepustí ji, dokud nepoleví orgasmická síla jejích útrob. Pak se konečně uvolnila, i když drobné záškuby trvaly ještě pár desítek vteřin.
"Notyvole,” okomentovala to Věrka, když konečně popadla dech. Sandra zvedla tvář k jejímu obličeji a vysloužila si za to dlouhé, trochu rozechvělé políbení. "Já chci ještě...” zavrněla prosebně. A tak Sandřiny prsty navštívily to mokré, chtivé místo mezi Věrčinýma nohama ještě jednou. Tentokrát si dovolila přirážet tvrději, surověji a rychleji, zatímco zrzce jemně hryzala rameno. A Věrka si při orgasmu dovolila slabý výkřik, který spontánně vylétl z jejích úst. Jako odpověď někde blízko zašuměly perutě křídel vyplašeného ptáka. Sandra jí vrazila mokré prsty do pusy a Věrka je krotce olízala.
Sandra musela ocenit, jak je zrzka mrštná, protože stačila vteřinka, a už ležela na zádech ona a Věrka nad ní. Velká houpající prsa měla Sandra přímo nad obličejem a tak neváhala ani vteřinu a chtivě se k nim přisála. Zrzka zavzdychala a pak se zasmála. "Ne ne. Teď si budu hrát já.” Dala Sandře rychlou pusu na rty a začala se věnovat jejím prsům. Sála a jemně hryzala velké bradavky až do bodu, kde se příjemné pocity začaly slévat s drobnou bolestí. Sandra zakňourala a začala se kroutit. Vlny horka zalévaly její tvář i podbřišek a cítila, jak začíná téct. Věrka byla přímočařejší, takže se od Sandřiných bradavek přesunula hned mezi nohy a začala ji okamžitě lízat. Sandra sotva popadla dech a už tu bylo první vyvrcholení, které trvalo dlouho, skoro až k zemdlení. A už v sobě měla dva prsty, které ji propátrávaly zevnitř. Sandra nadzdvihla hlavu a viděla, jak se na ni Věrka dívá. Velmi pozorně a velmi koncentrovaně, po předchozí rozverné drzosti nebylo ani stopy. Sandra se pod tím pohledem cítila velmi malá, ale... chtěná. Vnímaná a podivuhodně v bezpečí.
"Jsi v pořádku?” uslyšela její hlas.
"Ano,” vydechla. "Pokračuj.” A pak si s úžasem uvědomila, že na tohle se jí strašně dlouho nikdo při sexu nezeptal. Věrka se znovu ponořila jazykem a rty mezi Sandřiny pysky. Ta si pobaveně uvědomila, že je zrzka tentokrát jemnější, než ji další orgasmus odpojil od reality. Ztratila doslova půdu pod nohama a pojem o čase. Nechala se unášet jako tříska ve vodě, pryč a dál... A pak... Pocítila jemný stisk na krku, vůni léta a sebe samé. Pomaličku otevřela oči a viděla Věrčin obličej. Trochu zneklidněný.
"Jsem...” odkašlala si Sandra. "Jsem v pořádku, neboj.”
"Tohle jsem nikdy u žádné holky nezažila,” řekla Věrka zaraženě. "Tys mi normálně omdlela.”
"Omlouvám se,” špitla Sandra. "Netušila jsem...” Netušila jsem, že tohle ještě někdy s někým zažiju, pomyslela si ohromeně. "Mívám hodně silné orgasmy,” špitla stydlivě. Měla pocit, že jí přetížené nervy snad prasknou.
Věrka ji objala a chvíli tak spolu setrvaly. Sandra vděčně zabořila nos zrzce do krku, nasávala její sladkou vůni lehce okořeněnou potem a zavřela oči. Pomalu se vracela do normálu. Pak se oblékly a trvalo jim to dlouho, protože se mezitím ještě několikrát líbaly a to nejen na rtech.
"Jsi úžasná,” řekla Věrka najednou. "Fakt máš šikovnou pusu, já to věděla hned.”
"Ty taky,” usmála se Sandra.
"Můžeš chodit?”
"Jo. Už budu v pohodě.”

Když dorazily do vesnice, zamířily nejdřív do hospody, protože měly obě žízeň jak trám. Věrka zůstala se Sandrou i dál, dílem se bála, že plavovláska zase omdlí, dílem proto, že koutkem duše nechtěla, aby tohle setkání skončilo jen jediným pátkem. A tak prošly vesnici, Sandra se vracela na známých místech do vzpomínek z dětství a s Věrkou si dál povídaly. Nakonec ji zrzka doprovodila i zpátky k autobusu. Když stály v polostínu staré posprejované boudy a čekaly, Sandra se nesměle zeptala: "Mohla bych si na tebe vzít číslo?”
Věrka se potěšeně usmála, radostná z toho, že zaujetí bylo evidentně oboustranné a přikývla.
"Víš,” řekla Sandra tiše, oči přilepené na displeji mobilu, jak si ukládala nový kontakt, "říkala jsem si, že by bylo fajn mít někoho, ke komu bych se sem mohla vracet.”
"Takže žádný vyšukávání se z nepodařeného vztahu nebude?” zeptala se Věrka pobaveně.
"To si ještě rozmyslím,” ušklíbla se Sandra.
Věrka se zasmála, políbila ji a držela v objetí tak dlouho, dokud neuslyšela pískání brzd a zasyčení otevíraných dveří autobusu.