Ostrov: opravdický výslech 3 erotické povídky

Došel jsem si k baru, kde mi černý číšník uvařil kávu🡕 . Zapálil jsem si k tomu cigaretu. "Ach, o co lepší je život na ostrově než v přiteplalé studené Evropě." Létal jsem si svobodně po archipelagu celoročně jen v tričku🡕 , na každém letišti mě čekaly hejna povolných Filipínek a Jávanek, cigarety chutnaly jako cigarety, všude hromady rumu, kafe a kokainu a moje konto nedotčené berňákem každým dnem tučnělo. Zatímco holky měly práci trochu moc monotónní, létání není monotónní nikdy. Nechci s nimi do party. Jen jsem se rozhodl, už se tu obě objevily. Poručily si kávu🡕 a přisedly. Za chvíli se doloudal doktor.

"Píchnul jsem jí koktejl. Bude senzitivnější, ale bohužel spásná mdloba jí bude odepřena..." usmál se.
"Poď se podívat, jak jí nasazujem španělskou ponožku🡕 , kapitáne," navrhla mi Sára.
"Geri už skončil?" chtěl jsem vědět.
"No jo. Protáh‘ jí nejen prdel, ale ještě jednou i kundu, aby si to svoje poprvé Magdalénka užila."
"A co mutter? Jeví nějakou ochotu vyklopit, co ví?"
"Brácho vůbec. Je jako z kamene," řekla Sára.
"Však i kámen změkne, až její dcerušce nasadíme španělskou ponožku🡕 ," neurvale podotkla Joanna a zahodila cigaretu.
"Na chvíli půjdu," řekl jsem. "Ale pak musím začít rozvážet plavecký tým," jak jsem nazval skupinu již vyslechnutých aktivistek, které jsem měl vyházet do moře na místě označeném donem Aureliem. Vůbec se život na ostrově vyznačoval nekonečným sledem hlášek a žertovných příměrů, obvykle z civilního života. Je jasné, že vtipné přišly akorát nám a naším platícím zákazníkům.
Ve výslechovce bylo vedro, smrděly tam chcanky, blitky a strach. Obě ženy jsem našel v pozicích, v jakých byly před Geriho exhibicí. Magdalenina velká chodidla byla krásně přístupná. Škoda, že nemáme čas na baštonádu...
Vedení výslechu převzala od Sáry Joanna.
Nejprve lila děvčeti na chodidla včelí z mosazné džezvy vosk.

"Používáme přírodní včelí vosk," vykládala, "protože má skoro dva krát vyšší teplotu tání než parafín. Okolo sedmdesáti stupňů" Subjekt si vyšší teplotu tání vysloveně užíval, protože od okamžiku, kdy se pramínek vosku dotkl jejích prstíků, napjalo se její tělo tak, že nebýt na tuho upoutaná, jistě by si natrhla nějaký sval nebo šlachu. Takhle mohla jen bezbranně vřískat.
"K čemu jsou ty punčochy?" zeptal jsem se a ukázal na dívčiny černé silonky. "Pro parádu?"
"Tak to taky. Máme málo obveselení v našem těžkém zaměstnání," kontrovala Joanna. "Ale vos jí nestéká tak rychle po šlapkách, neskapává a pěkně drží a hřeje."
"Tak jsme ti dcerunku obuli," pravila k Jane, když obě chodidla Magdaleny byla pokryta souvislou vrstvou vosku. "Nechceš nám něco říct?" Joanna nespokojeně sledovala, jak matka týrané dcery jen nesouhlasně vrtí hlavou.
"Tak nic, no. Tak jí zase zujeme." A vzala do ruky olejničku.

"Sice ta malá děvka už není panna, ale přes to použiju extra virgin oil. Má nižší teplotu přepálení a starý felčaři ho používali k léčbě. Takže jí vlastně budu léčit..." dodala cynicky. A započala rozpáleným olejem systematicky rozpouštět zatvrdlý vosk na Magdaleniných nohách, který potom skapával na podlahu. Magda už neměla v hlasivkách sílu a jen kvílela jako trápená fena. Celé tělo se jí pokrylo ledovým potem a zachvátil je třas.
"Musím letět s akvabelama. Dáme ještě cigáro, doktore?" zeptal jsem se.
"Nepočkáte na španělskou ponožku🡕 ?"
"Nne, tu jsem viděl. Prostě dvě prkna s otvory na prsty, jejichž utahováním jim je vykloubíte."
"V lepším případě."
"To ano, ale subjekt je mladý, kosti pružné. Pazoury bychom rozdrtili matince, ale Magdalenka bude už za tejden běhat. I když vlastně... Co to polévání voskem a olejem?"
"Při správné léčbě by se to mělo zahojit. Asi bude mít do konce života pokožku na chodidlech jak dětskou prdelku, ale myslím, že ten konec příjde dřív, než..."
"A mohl byste nasadit tu "správnou léčbu"? Na moje přání? S donem to domluvím."
"Ale... že by?"
"Nechte toho, doktore. Vy máte Sáru, Sára má Joannu, don má svoje mazlíky... Myslíte, že chlapovi, jako jsem já, stačí negramotný negryně, co to do nich klopí na každym blízkym letišti? Na šukání dobrý, ale taky bych chtěl něco víc. A tahle se zdá... no, nevim. Je v ní něco..."
"Udělám, co budu moci," slíbil doktor.

Klofan