Poslední horká noc erotické povídky

Dominika. Vyslovte to pomalu a uslyšíte, jak se to jméno rozpadá na čtyři kusy: nejdřív ten vydechnutý začátek, pak mi jako když se něco odlepí od kůže, a nakonec ka tvrdé jako cvaknutí, dveří, které v tom domě nešly zavřít potichu, ať jste je držel sebeopatrněji. Za pět let jsem to nezvládl ani jednou. Ona ano, pokaždé, dokonce i tu poslední noc, kdy odcházela ve čtvrt na šest a měla plné ruce.

Kdysi jsem přeložil jednu sbírku básní, tenkou, s modrým hřbetem, prodalo se jí sto čtyřicet kusů a jeden z nich jsem koupil já sám v antikvariátu v Jilské, protože jsem chtěl vědět, kdo ji odnesl pryč. Dominika mi to nikdy neodpustila. Říkala, že je sentimentální kupovat si vlastní ostatky.

Ten srpen se protáhl jako guma. V úterý dvaadvacátého ukazoval teploměr na balkoně po půlnoci jednatřicet stupňů a byl to teploměr, který lhal směrem dolů; koupili jsme ho na benzínce u Berouna a měl na sobě namalovanou veselou žábu. Byt pod střechou držel horko jako termoska. Ventilátor z Alzy obracel hlavu ze strany na stranu s výrazem úředníka, který někoho hledá v davu a už to vzdal. Aplikace v telefonu slibovala bouřku na tři ráno, pak na pět, pak ji přesunula na čtvrtek a nakonec ji tiše stáhla, jako se stahují sliby, o kterých už nikdo nemluví.

Dominika jedla meloun nad dřezem. Vždycky nad dřezem, nikdy nad talířem, s tou svou zvláštní úklonou dopředu, aby jí šťáva nestékala po zápěstí do rukávu, který stejně neměla. Měla čtvercová ramena a nad levou lopatkou znaménko, kterému jsem nikdy nedal jméno, ačkoli jsem měl spoustu času a byl jsem člověk, který dává jména věcem. Chodila po bytě bosa a nechávala na plovoucí podlaze vlhké obtisky nohou, které do deseti vteřin zmizely. To bylo to léto celé: stopy, které se sotva stačily objevit.

Odjížděla do Rotterdamu. Ne kvůli nikomu, což bylo horší; kvůli konkurzu, který vyhrála v květnu a o kterém mi tři měsíce vyprávěla tak opatrně, jako se mluví o nemoci někoho třetího. Poslední noc jsme neměli plán. To se říká hezky, neměli jsme plán, ve skutečnosti jsem měl plán velmi propracovaný a spočíval v tom, že se nebudu ptát na nic, na co bych se chtěl zeptat.

Kolem druhé jsme sjeli k lomu za Chuchlí, tomu zatopenému, kam se leze dírou v plotě, a plot tam stojí už tak dlouho, že díra je dneska legitimnější než plot. Šla první. Auto jsme nechali nahoře u trafostanice, která bzučela na tón cis — tvrdila to Dominika a měla absolutní sluch, takže to pravděpodobně byla pravda, i když trafostanice bzučí, jak chce.

Voda byla teplá odshora asi na dlaň a pak, o kousek níž, začínala ta studená vrstva, do které se člověk propadne jako do jiné země. Plavala tiše, bez šplouchání, s hlavou nad hladinou, aby si nenamočila vlasy, což mi tehdy připadalo jako marnivost, a dnes vím, že to bylo kvůli letu; nechtěla přijít na palubu s mokrou hlavou. Nahoře nad vodou visel jeden z těch oranžových lomových reflektorů, které nikdo nevypíná, a kolem něj se točilo takové množství můr, že to světlo vypadalo nemocně, jako by se sypalo.

Když vylezla, sedla si na betonový práh, který přes den nasál slunce a v noci ho vydával zpátky, teplý jako zvíře. Vstala po chvíli, aby si došla pro ručník, a na tom betonu po ní zůstal otisk — celý, přesný, se stopou po zadku i po dlani, kterou se opřela. A já jsem se na to díval a viděl jsem, jak se ten obrys od krajů zmenšuje. Hromadil se ve mně neklid a opojné vzrušení. Nejdřív zmizely prsty. Pak lem. Trvalo to možná dvacet vteřin; byl to okamžik kdy jsem jí to nedovolil a vypravil se naproti ní. Střetly jsme se, zastavil jsem jí přímím hlubokým pohledem bez jakýkoliv slov. Uchopil za krk s vědomím, že ji vidím nejspíš naposledy a zesiloval intenzitu která přešla ve rdoušení. Dominika pokorně držela, její tělo se chvělo a očima prosila o zneužití.

Prostor se naplnil zvláštní atmosférou bez času, kdy jsme odložily vše lidské a nechali si jen to animální. Vrazil jsem jí facku a chytil za bradu, druhou rukou jí trýznil kozy. Byla plna chtíče a vydávala hrdelní zvuky jak nějaké mýtické zvíře. Vytáhl jsem si opasek z kalhot a přikázal ji ať jde na čtyři. Nebylo to poprvé za tu dobu, co jsme se znali věděla kde je její místo. V ten moment mě opravdu štvalo že u sebe nemám svou oblíbenou rákosku, musel jsem si vystačit s opaskem. Po udělení první rány mnou projel neidentifikovatelný proud, který spojil nebe se zemí. Následovala druhá a další v pravidelném rytmu. S každým úderem, kdy se hovězí kůže mého opasku setkávala s kůží jejího zbitého horkého zadku vyštěkla do ticha noci jak hárající fena.

Zbylé kapky vody a také pot ji ztékal po zádech, šťáva z její kundy zas postehnech. Neustál jsem ten pohled ani tu příjemně omamnou vůni, stáhl jsem si kalhoty a naběhlý pulzující ocas vsunul do ní. Instinktivně jsem se jí zakousnul do krku a tvrdě přirážel. Cítil jsem, jak naše srdce bije synchronně a jak se za nějakou dobu bestiálního mrdání její pánev rozechvěla. Byl to impuls naplnit ji kundičku semenem. V extatickém třesu rozkoše jsme posléze leželi vedle sebe, třásly se a byli šťastný.

Cestou zpátky nahoru jsme potkali muže s foxteriérem. Byly skoro tři ráno. Měl na sobě montérky, což jsem si tehdy vysvětlil směnou v pekárně, a pes měl na obojku svítící kroužek, takový ten na baterku, takže z něj v té tmě byl jenom pohybující se kruh zeleného světla, který se hnal trávou nezávisle na jakémkoli tělu. Muž nám popřál dobrou noc a řekl to tak, jako by si to byl předtím zkoušel. Dominika se pak asi kilometr smála, tím svým smíchem, který nebyl hlasitý, ale kterým se otřásala celá.

Zbytek noci nestojí za popis a popíšu ho tedy stručně, protože právě ty věci si drží cenu jenom nepopsané. Vrátili jsme se, nespali jsme, ležela na břiše napříč postelí a měla za levým kolenem štípanec od komára, který si škrábala patou druhé nohy, a to je gesto, které jsem od té doby neviděl u nikoho. Ve čtyři začali zpívat ptáci, ačkoli byla ještě tma, a to je vždycky trochu urážlivé. V pět jsem uvařil kafe, které nikdo nevypil.

Taxík stál dole s běžícím motorem, řidič se jmenoval Ruslan a v aplikaci měl 4,89. Kufr měla jeden a byl menší, než jsem čekal; to mě zabolelo víc než všechno ostatní, ta skromnost toho kufru. Na schodech se otočila a řekla mi, ať zalévám tu zatracenou dracénu, protože ta za nic nemůže. Nepolíbili jsme se ve dveřích, políbili jsme se o patro níž, kde je okno na dvůr, a bylo to nešikovné, protože jsem stál o schod výš a byl jsem najednou nesmyslně vysoký. Bouřka nepřišla ani ve čtvrtek. Přišla o osm dní později, v úterý v podvečer, kroupy velké jako lískové oříšky, dvě rozbitá okna ve druhém patře a voda tekoucí po Vinohradské tak, že u obrubníků stály vlny. Stál jsem na balkoně a mokl a čekal jsem, že to bude něco znamenat. Neznamenalo to nic. Vzduch byl ráno čistý a chladný a vypadalo to, že se svět umyl a začíná znovu, což je klam, kterému se říká září. Píšu to teď, v srpnu, po dvou letech, opět v horku, opět v jednatřiceti stupních po půlnoci, s tím samým lživým teploměrem s veselou žábou. Dominika žije v Rotterdamu, jednou za rok si napíšeme kolem Vánoc, věty jsou vlídné a mají tvar pojistných podmínek. Nemám na ni fotografii, na kterou bych se rád díval — na všech je zavřená, hlídá si bradu, byla to jedna z jejích lstí.

Zbyl mi ten beton. Ten obrys, jak se od krajů zavírá dovnitř, tichý, spořádaný, bez jediného zvuku, jako když někdo zhasíná v místnostech, kterými prošel. A ještě zelený kroužek, který běžel tmou sám za sebe. Dracéna žije. Nezaléval jsem ji dva roky a je jí to jedno; to je na rostlinách nejkrutější.