Tvůj mechanik erotické povídky

Seděla jsem v kanceláři a zírala na obrazovku, ale hlavou mi běhalo jen auto. Hyundai z roku 2020. Když jsem přidala plyn, něco v něm křuplo v sedačce. Ve značkovém servisu mi po telefonu řekli, ať přijedu, že se na to podívají. Jenže já zrovna nemohla. A Milan? Ten můj věčný manžel: "Zajedu do servisu, miláčku." Jenže nikdy nezajel. Jen sliboval. A tím mě vytáčel víc než to praskající sedadlo.

Zvedla jsem mobil a volala kolegyni.
"To jsou kreténi... značkovej servis a nikdo neví, co tomu je..." Byla jsem tam sama a néé na to přijít.

V kanceláři se ke mně otočil Martin.
Před rokem jsme spolu pracovali v jedné firmě. Po reorganizaci odešel dělat IT externě a od té doby jsme se skoro neviděli. Seděl na vozíku. Kvůli zdravotním problémům už nemohl řídit, ale technice rozuměl snad víc než kdokoliv, koho jsem znala.

Podíval se na mě.
"Co ti to dělá? A kterej je to rok?"
"Hyundai 2020. Když přidám plyn, cítím, jako by tam něco křuplo. V sedačce."
Na okamžik se zamyslel.
"Jo. Známá věc. Rozpadá se bederní opěrka v sedačce. Je tam plastovej zobáček, kterej rád praská. Řekni jim to v servisu. Budou na tebe koukat jak na blázna, ale je to ono."
Podívala jsem se na něj. Seděl na vozíku a já si tehdy v duchu pomyslela, že se asi jen snaží být zajímavý. Jak by mohl vědět něco o autě, když už ani neřídí...?

Jenže měl pravdu.
Když mi to v servisu potvrdili, hned jsem mu volala.
"Tak jsi měl pravdu. Fakt to bylo ono."
Jen se pousmál.
"To jsem čekal."
Poděkovala jsem mu a postěžovala si, že by na to v servisu sami nepřišli snad ani za rok.
"Co už, jsou to amatéři," řekl.
Zasmála jsem se.
"Já ten tvůj humor žeru, tak se měj."


Asi o rok později se objevil další problém.
Přestalo fungovat automatické naklánění světlometů.
Ve značkovém servisu mi bez dlouhého přemýšlení oznámili:
"Nový světlomet. Přibližně dvacet tisíc."
"Tak to teda ne."
Okamžitě jsem si vzpomněla na Martina.
Napsala jsem mu.
Odpověď přišla skoro hned.
"Jasně. Přijeď ke mně domů. Podíváme se na to. Jen budu potřebovat tvoje ruce."

Když jsem přijela, čekal už na dvoře. Seděl na vozíku v černém tričku, které mu těsně obepínalo široká ramena. Paže měl silné, žíly na rukou. Podíval se na mě a usmál se tím svým klidným, sebevědomým úsměvem.

"Ahoj. Tak co přesně to dělá?"
Vysvětlila jsem to. On jen přikývl, přejel pohledem po mém autě a pak po mně. Dlouho. Od nohou nahoru. Až k ústům.
Martin vytáhl z brašny notebook a diagnostiku. Položil si ji na klín.
"OBD zásuvka je pod volantem," řekl. "Potřebuju, abys mi to zapojila."
Usmála jsem se.
"Nemluv se mnou jako s blondýnou. Já vím, co je OBD konektor."
Sundala jsem si boty a dřepla si. Džíny mi najely výš a mezi nimi a košilí se na okamžik ukázal tenký černý proužek tang. Martin se na to podíval, aniž by to skrýval.

Zapojila jsem konektor. Kabel byl tuhý, musela jsem se ještě víc předklonit. Pak jsem se natáhla ke klíčku a otočila zapalováním.
V tu chvíli se mi džíny ještě víc napnuly přes zadek. Věděla jsem, že se dívá.
"Dobrý výhled," řekl.
Moje reakce: "HAHA."
Na notebooku se začaly zobrazovat údaje.
Po chvíli řekl:
"Mám to. Čidlo světlévýšky světlometů. Vlevo vzadu. Klasika. "

Zvedák jsem měla v kufru. Vytáhla jsem ho, nasadila pod levé zadní místo a začala pumpovat. Auto se pomalu zvedalo. Martin seděl na vozíku hned vedle a díval se. Jak jsem klečela, džíny mi znovu sjely níž a tenký černý proužek tang byl znovu jasně vidět. Čím výš auto bylo, tím víc jsem se musela předklonit a tím víc toho bylo vidět.
Martin mě přesně navigoval. Když auto bylo v potřebné výšce, řekl klidně:

"Levé zadní kolo. Podívej se na vnitřní stranu nápravy. Měla bys tam najít malou černou krabičku. Snímač. Má krátký plastový táhlo."
Pořád jsem klečela. Cítila jsem jeho pohled. Vlezla jsem blíž k nápravě.
"Mám to."
"Teď zkus jemně zahýbat konektorem a kabeláží. Když je problém v kontaktu, závada se buď objeví, nebo zmizí."
Udělala jsem to.
Nic.

Martin se znovu podíval do notebooku.
"Zkusím test akčních členů."
Na obrazovce spustil diagnostiku. Světlomety se několikrát samy naklonily nahoru a dolů.
Pak se objevil test status OK.
"Hotovo. Chyba zmizela."
Pak sáhl do brašny a podal mi malý sprej.
"Ještě to prostříkneme proti oxidaci Ten konektor. Ať to vydrží."
Udělala jsem, co řekl. Když jsem vylezla zpod auta, pořád jsem klečela, džíny stažené, černý proužek pořád viditelný. Martin se na mě podíval a usmál se.
Já jsem se usmála taky.
"Jsi moc šikovný," řekla jsem.
A dala jsem mu pusu.

Krátkou. Ale intenzivní. Rty se mi na jeho na chvíli zastavily, jazyk se lehce dotkl, a pak jsem se odtáhla. Cítila jsem, jak jeho oči jsou nadržený a maj takovej mrd. ?
Pak jen řekl:
"Dvacet minut práce, reálná práce cca 2 500 bez DPH. Prostě tě chtěli natáhnout."
"Já nic nechci."
Já jsem se postavila, opravila si džíny a podívala se na něj.

"Jsem tak nasraná," řekla jsem. "Zajedu do toho servisu a pěkně jim to omlátím o hlavu. To za dvacku. A přitom stačilo tohle."
"Děkuji. Zavolám ti ještě, můj mechaniku."
Do servisu jsem se stejně zastavila.
Řekla jsem jim, že jejich odhad za dvacet tisíc vyřešil během dvaceti minut chlap na vozíku.
Když jsem odjížděla ze servisu, volala jsem Milanovi.

"Už je to opravený," řekla jsem. "Ale musím ještě Martinovi pomoct s večeří. Jako poděkování."
Milan něco zamumlal, jako vždycky. "Dobře, ahoj."
Já jsem volala hned Martinovi.
"Martine... stavím se."
Když jsem vešla, právě si chystal večeři. Kuchyň byla malá, ale čistá. Teplo, vůně jídla, tlumené světlo.
"Tady je to příjemný," řekla jsem a rozhlédla se. "Celkem útulný. Nikdy jsem u tebe nebyla. Bydlíš tady sám?"
Usmál se.
"Nebyl důvod. Jo. Sám."
Chvíli jsem sledovala, jak se po kuchyni pohybuje na vozíku.
"Zajímalo by mě, jak se vlastně přesouváš. A taky... jak vypadáš, když stojíš."
Podíval se na mě.

"Můžu ti to ukázat. Jen mě budeš muset jistit."
"Samozřejmě."
Pomalu se zvedl.
Chytil se madla na zdi a já ho podle jeho pokynů chytla kolem ramen. Stála jsem k němu blízko, ruce jsem měla pořád kolem jeho ramen. Cítila jsem, jak se mu pod dlaněmi napínají svaly a jak dýchá. Díval se na mě shora a já ho držela, aby nespadl.
Byl mnohem vyšší, než jsem čekala.
"Tak," řekl. "Teď mě vidíš."
Chvíli jsem mlčela.
"Nechápu," řekla jsem, "proč nemáš ženskou."
Pousmál se, ale v očích mu zůstala vážnost.
Martin se na mě podíval. Chvíli mlčel. Pak promluvil pomaleji a vážněji.

"Mají s tím problém v hlavě. Se mnou. S tím, že si spoustu věcí neumí představit. Sex. Běžné fungování. Bojí se, že bych pro ně byl přítěží."
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem si vzpomněla, že během jediného odpoledne udělal pro moje auto víc než Milan za poslední rok.
Odmlčel se a s úsměvem, skoro věcně dodal:
"A taky... rád se dívám na hezký zadky. Prdelky Některý to vyděsí, jiný to berou s nadhledem. Ale většina si to nedokáže srovnat s tím, že jsem na vozíku."
Chvíli jsem jen stála a cítila jeho dech.
"Takže...," začala jsem pomalu, "když jsem dneska klečela u auta a tys ses díval... nebylo to jen kvůli diagnostice, viď?"
Martin se na mě podíval.
"Ano. Však mě znáš. Humor."
"A když jsem se předklonila pod volant a byl vidět proužek tang... díval ses schválně."
"Jo," přiznal klidně.
"A líbilo se ti to."
"Líbilo."
Usmála jsem se, ale byl to nervózní, nejistý úsměv.

"Víš, že většina chlapů by se aspoň snažila zakrýt, že se dívá? Ty ne. Ty to řekneš rovnou."
"Nemám důvod to skrývat," odpověděl. "Stejně bys to poznala."
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem se zeptala ještě tišším hlasem:
"A když teď stojíš přede mnou... a já tě držím... pořád se díváš?"
Jeho oči sklouzly dolů, přesně tam, kde mi džíny seděly na bocích, a pak se vrátily zpátky ke mně.
"Dívám," řekl jednoduše.
"A co bys udělal, kdybych si teď ty džíny trochu stáhla? Jen proto, abys viděl víc."
Martin se nadechl. Cítila jsem, jak mu pod dlaněmi ztuhly svaly.
"Asi bych se díval ještě víc," odpověděl tiše. "A nejspíš bych ti řekl, ať to neděláš, pokud to nemyslíš vážně."

Podívala jsem se mu přímo do očí.
"A co když to myslím vážně?"
On nic neřekl. Jen stál, držel se madla i mě a čekal.
Pomalu jsem pustila jednu ruku z jeho pasu, rozepnula si knoflík a stáhla zip a džíny mi sjely dolů na stehna. Zůstala jsem v černých tangách. Ten proužek, který celý den viděl, teď byl úplně na očích.
"Sáhni si," zašeptala jsem. "A pořádně zmáčkni."
Martin se podíval dolů. Jeho ruka se pomalu zvedla a položila se mi na zadek. Nejdřív jen lehce. Pak pevněji. Prsty se zabořily do měkké kůže a zmáčkly.
"Pořádně," opakovala jsem. "Já tě držím celýho. Nespadneš."
Zmáčkl víc. Tvrdě. Až to zabolelo.
"Bože... au...," vydechla jsem. "Joop... tohle se mi líbí."

Jeho prsty se zatínaly ještě hlouběji. Držel mě pevně, zatímco já jsem ho držela kolem ramen a pasu, aby nespadl.
"Milan na takový hrátky nemá a není," zašeptala jsem mu.
Martin nic neřekl. Jen mě zmáčkl ještě jednou, pomalu, důkladně, a díval se mi přímo do očí.
Pak jsem se ještě víc přitiskla.
"Já tě udržím," zašeptala jsem.
Martin se na mě podíval. Celá jeho váha teď spočívala na mně. Cítila jsem, jak je těžký a jak se o mě opírá.
"Drž mě."

Pevněji jsem ho objala kolem pasu a ramen, aby měl jistotu, že neztratí rovnováhu.
Na okamžik jsme jen stáli v tichu, dívali se jeden druhému do očí a uvědomovali si, jak blízko si právě jsme.
"Tak dost filozofování," usmál se. "Večeře."

Na stole byl ledový salát.
Přesně takový, jaký jsem si kdysi pravidelně dávala v práci.
"Ty sis to pamatoval?"
Přikývl.
"Jo. Některý věci si prostě pamatuju."
Jedli jsme spolu a povídali si.
Když jsem odcházela, ještě se s oporou madla krátce postavil.
A pozdravuj Milana," řekl klidně. Bylo vidět, že mi to je trochu líto. Že ta věta sedla. Zároveň to byl přesně jeho černý humor. Suchý, přesný, trochu bolestivý.
Usmála jsem se jen napůl.
"Pozdravuju," odpověděla jsem.
"Vyřídím."
Cestou domů jsem si uvědomila, že tohle rozhodně nebyla moje poslední návštěva.