Masáž na dovolené erotické povídky

Dneska je čtvrtý den naší rodinné dovolené. Letní prázdniny se právě přehouply do své druhé poloviny, já ležím na kopci nedaleko konečné lano🡕 vky, s perfektním výhledem na nejvyšší horu naší země. Pár metrů pod námi štěbetají v prolézačkách a toboganech desítky dětí, včetně tří našich předškoláků. Žena leží hned vedle mne a během drahocenné chvíle klidu mžourá do hřejivých paprsků odpoledního slunce. Ještě bych zůstal, ale mám naplánovanou v "našem” penzionu masáž, takže za chvíli vyrazím a nechám ji tu se skřítky samotnou. Upřímně - pobyt na čerstvém vzduchu s milovanou rodinkou je fajn, ale těch pár desítek minut v péči zkušené fyzioterapeutky je teprve ten pravý relax. Cesta zpátky vede ve stínu lesem, nějaké 4 kilometry, navíc jen s kopce, asi půldruhé hodiny času, pohoda. Rozloučili jsme se a vyrazil jsem na cestu, sraz v penzionu na večeři.

Pár kilometrů lesem vypadalo jako perfektní příležitost k vyčištění hlavy a přemýšlení si o nesmyslech, na které nemá člověk jinak čas. Příroda kolem začala být po chvíli celkem stereotypní, takže jediné oživení představovali turisté, kteří mne míjeli opačným směrem. Potkal jsem celkem dost lidí, někteří šli pěšky, někteří na kolech, projelo i pár aut správy parku. Dva páry ve středním věku jsem obdivoval, protože si v tom nejstrmějším stoupání povídaly jakoby nic, zatímco normální člověk by potřeboval náhradní plíce. Další pár jel na kolech - respektive muž jel a povzbuzoval manželku, která v jednu chvíli sesedla a kolo dál jen rezignovaně vedla. Projely i děti na elektrických koloběžkách, s notným odstupem následované rodiči. Zhruba v polovině cesty jsem potkal zvláštního kluka - tak okolo dvaceti, oblečený do sportovního, ale ne cyklistického oblečení. Na elektrokole, bez helmy🡕 (v lese, kde se uježděná cesta plná kamenů střídá s děravým asfaltem - to prostě nepochopíš), bez věcí, žádný batoh🡕 , nic. Neměl ani lahev🡕 s vodou, a to bylo ještě pořád třicetistupňové vedro. Na to, že měl před sebou ještě nějaké dva tři kilometry strmého stoupání, jel celkem rychle, přestože mu pomáhal elektromotor. Projel okolo mne bez povšimnutí, oči zabodnuté do cesty před sebou. Teda, tenhle frajírek mi přišel trochu jako exot, a to lidi neškatulkuju. V duchu jsem se pousmál.

Šel jsem dál, minul ještě pár dalších skupinek a pak potkal ji - mladou ženu (nebo slečnu?) kterou stoupání přemohlo a kolo už do kopce pouze vedla. Na dálku jsem měl pocit, že se jí něco stalo, protože šla opravdu pomalu a cosi volala - nerozuměl jsem z dálky ani slovo. O pomoc? Nebo na někoho? Nepoznal jsem. Vypadalo to, že asi přecenila síly a s vypětím zbytku sil stoupá do nekonečného lesa, navíc s kolem těžkým jako hrom. Když mne spatřila a přišel jsem blíž, její volání přešlo do běžné řeči. Ne že bych jí rozuměl. Přesněji - slyšel jsem, co si povídá, ale z nekonečných vět jsem pochytil jen pár slov, konkrétně "takim idiota" a pak ještě několikrát jadrné "kurwa", které prozradilo, že rozhodně není z této strany hor. Pár kroků ode mne ztichla, zastavila se a snažila se vydýchat. Asi jsem na ní vejral déle, než je zdrávo, ale díky tomu mi docvaklo, že je to druhá polovička od toho typa, co tudy projel před chvílí. Měla na sobě jen kratičké šortky🡕 a sportovní tílko🡕 nad pupík, což jí při postavě "krev a mlíko” dvakrát nelichotilo, ačkoliv osobně to zbožňuju. Byla celá v černém, stejně jako její partner. "Chcete se napít?", vyštrachal jsem dvoulitrovku s vodou z batohu🡕 . Její "dziekujeci" zacinkalo na celý les. Bylo mi jí trochu líto. Čekal jsem, že se její frajer za chvíli objeví a vrátí se pro ni, když už byl tak blbej, že jí ujel. Ale nestalo se. Slečna vypila polovinu lahve🡕 na jeden zátah a pak začala vyprávět, aniž by jí trápilo, že jí prak🡕 ticky nerozumím. Co jsem vydedukoval, že si se svým milým dole u lano🡕 vky půjčili elektrokola a rozhodli se projíždět po okolí. Teď chtěli nahoře vyměnit kola za koloběžky na sjezd zpátky do údolí. Ale to její kolo má rozbitou nebo vybitou baterii, takže by to nejraději otočila a vrátila se. Jenže ten její alfa samec je někde vepředu a ona se ztratila a netrefí zpátky.

Nechápal jsem, že vyrazí do cizího prostředí bez mobilu nebo bez map. Vytáhnul jsem svůj telefon a musel uznat, že tady se signál stejně nechytá. No dobře, tak by se mu nedovolala, ale měla by offline mapy, no ne? Mohl jsem machrovat, protože sám jsem tu dva dny naslepo bloudil, než jsem si je stáhnul přes noc v penzionu. Ukázal jsem jí kde jsme, jak se dostane dolů a zpátky k lano🡕 vce, kde může kolo vrátit a počkat tam na svého borce. Se sklopenou hlavou a provinilým výrazem mi podala prázdnou lahev🡕 zpět a pořád mi děkovala. V jednu chvíli mrkla po cestě nahoru a dolů, pak mi chytila ruku a přiložila ji na svůj hrudník. "Chceš si sáhnout?", zeptala se anglicky a hlavně trochu pozdě.

Čekal jsem třeba úsměv, pukrle, letmý polibek na tvář nebo tak, ale tohle mne zaskočilo. Naštěstí jsem neztratil hlavu, ačkoliv nabídka to byla velmi zajímavá. "Nezlob se, to nechci," odmítl jsem a ruku stáhl. Měl jsem ze sebe obrovskou radost, i moje žena by určitě měla. Ve chvíli, kdy jsem měl co dělat, aby se mi netřásl hlas vzrušením a potřeboval jsem přemýšlet hlavou a ne pérem, jsem to vyřešil na výbornou. Nebo ne?
"Chci si plácnout." Těch pár vteřin ticha potom mi dalo najevo, že jsem přestřelil, ale pak se ozvalo suché "oukej”. Jako když si v cukrárně objednáš dezert a až potom s hrůzou zjistíš, kolik tě ta legrace bude stát..

Vylezl jsem na vyvýšený okraj cesty (spíš úvalu) - za ním byl asi čtyřmetrový sráz. Dal se slézt, ale taky byl dost prudký, že dolů z cesty nebylo vidět. Tady, dolů, ukázal jsem jí. Spustila se opatrně dolů, ale hned první kámen pod nohou se jí uvolnil a neplánovaně sjela po břiše celý svah, odřená od paty až po uši. Naštěstí to nebylo nic vážného a já se kromě "kurwa” naučil i další slovíčka. Spustil jsem za ní kolo, aby nebudilo na cestě pozornost (pěkná blbost, mimochodem - jsem zvědavý, jak ho dostaneme zpátky) a pak opatrně sklouzl sám. Stála tam mlčky, celá zaprášená a sedřená. Úsměv zmizel, vystřídalo jej napjaté očekávání. Pokynul jsem rukou. Sundala si přes hlavu top i sportovní podprsenku, po dalším posunku následovaly i šortky🡕 a kalhotky. Zůstala přede mnou jen v teniskách s krátkými ponožkami🡕 , opálené tělo s bílým klínem a obřími prsy, která evidentně sluníčku neukazovala. "Padesát přes kozy a padesát přes prdel?”, navrhl jsem. Nadechla se, protože chtěla něco namítnout, ale nakonec zase zavřela pusu i oči, jako by se bála říct, že jsem se zbláznil. "Dobře," řekla po pár vteřinách téměř šeptem.

Přistoupil jsem k ní a pokusil se vzít do rukou její prsa. Mám obrovské tlapy, ale její kozy byly ještě větší. Na těle jí vyskočila husí kůže, bradavky ztvrdly a široké dvorce se scvrkly do malých zvrásčených kruhů. Položil jsem ji na záda do svahu a klekl si k ní. Snažil jsem se začít mírně a postupně sílu úderů zvyšovat - to se mi asi dařilo, protože už v polovině výprasku zamířila její pravá ruka do jejího klína. Fascinoval mne pohled na ní - rychle se blížila k orgasmu, přestože (nebo právě protože) si její prsa procházela malým peklem. Než jsme napočítali poslední ránu, udělala se. Nenechal jsem se rozptýlit a pokračoval až do padesáti. Už jsem ani moc nekrotil intenzitu úderů - sice se kroutila, vzlykala a do očí se jí draly slzy, ovšem ani jednou nezvedla ruku na znamení protestu. Páni.

Na druhou část jsem ukroutil nedaleký zelený prut, dlouhý asi metr a konec silný možná jako její malíček. Otočil jsem ji ve svahu na břicho. Vzepřela se na kolena a lokty a přitom kňučela bolestí, jak se bolavá prsa otírala o hrubou zem. Obličej si schovala do dlaní. Dal jsem jí nohu mezi kotníky a naznačil, aby je pořádně roztáhla. Sebral jsem její oblečení a zmačkal jsem jí je do rukou. Zabořila do něj tvář. Mezi tím se ze svahu dál sypaly větší nebo menší várky zeminy a loňského listí, takže se její zářivé kaštanové vlasy a zpocená kůže začaly ztrácet pod lepkavou vrstvou prachu a špíny. Dal jsem se do výprasku systematicky, začal pod bedry a po malých rozestupech pokračoval přes celý zadek a stehna až nad ohyb kolen. Pak totéž znovu, jen jsem trochu přitlačil. Oblečení sežmoulané v jejích dlaních fungovalo jako výborný tlumič, takže její vzlykání nebylo téměř slyšet. Znovu se mezi jejími pysky objevily hbité prsty a slečna po chvíli znovu ryčela do zmuchlaných šatů - zčásti blahem a zčásti pálivou bolestí, která zalila její pozadí.

Skončili jsme. Ležela ve svahu a hlasitě oddychovala. Pomohl jsem jí vstát a opatrně ji objal. S bolavým zasyčením mi opřela hlavu o hrudník. Pohladil jsem ji po vlasech, tedy.. spíš se mi povedlo z nich vyčesat trochu nepořádku, který jí tam napadal. Ustoupila, podepřela si vybarvená prsa a mírným foukáním se je snažila ochladit. Mohla si vykroutit krk, jak chtěla vidět výzdobu na zadku a stehnech. Vypadala jako rudobílá zebra. Měla můj obdiv, ale byl nejvyšší čas jít. Podal jsem jí kalhotky a podprsenku, které jen s velkým sebezapřením navlékla přes bolavá místa.

Když jsem jí podával šortky🡕 , v polovině pohybu jsem stáhl ruku zpět. Nechápavě zamrkala, jenže já si všiml něčeho, co mi předtím uniklo. Prohlédl jsem lépe i triko. No jasně. Drobnost, malý obrázek na nohavici a rukávu - nenápadný, ale pro lidi znalé jednoznačný. Logo v kombinaci zelené, žluté a černé nikdo nepoužívá - až na jednu firmu, a právě proto nejde splést nebo zaměnit. Nikdy, nikde, s ničím. Zvedl jsem ruku s oběma kusy, ukázal na emblém a na její nechápavý výraz vysvětlil "to je moje trofej". Pořád nechápala, takže jsem si vyhrnul rukáv svého trika, pod kterým se skrývalo mé nejnovější tetování v trochu jiných barvách. "1893 FOREVER”. Bylo zajímavé sledovat tu změnu nálady - nejprve radost, že pochopila a následně rozmrzení, že ji naše setkání ještě přijde draho.

Stála přede mnou jen ve spodním prádle. Sportovní podprsenka byla robustní (musela být, na takový arzenál), takže byste si ji klidně spletli s odvážnějším tílkem🡕 . S kalhotkami to bylo trochu horší. Nebyly to přímo tanga, ale moc velkou část zadku jí tedy nezakrývaly. Bílá neopálená prdel vyšpulená na kole byla jedna mrzutá věc, ale rudé šrámy, které lemovaly i stehna, byla věc druhá a možná ještě mrzutější. Ale teď už potřebovala jen vrátit kolo a pak domů - byl jsem si jistý, že to vydrží, nota bene na dovolené a v zemi, kde ji beztak nikdo nezná.

Rozhlédl jsem se a zjistil, že na hlavní cestu se o pár desítek metrů dál napojuje další vedlejší cesta našim směrem. Pomohl jsem jí zvednout kolo a chvíli jsme kličkovali řídkým lesíkem, než jsme se na cestu dostali. Podržel jsem jí kolo, aby mohla v kopci bezpečně nasednout. Nasedla a jen tiše dávala průchod bolesti, když se snažila uvelebit na sedle. Rozjela se s kopce beze slova rozloučení, jen po pár metrech mávla lehce rukou na pozdrav. Pozoroval jsem její svítivě bílou prdel do doby, než zmizela za zatáčkou.

To ne! Právě mi začala masáž. Jo, dva kilometry odtud. Nasadil jsem svižné tempo, ale běžet se mi nechtělo, beztak jdu pozdě. Nastalo dilema, jestli přijít pozdě a uřícený nebo dát sprchu na pokoji a přijít ještě později. Riskl jsem první variantu, seběhl do suterénu penzionu a než jsem vzal za kliku fyzio místnosti, podíval jsem se na hodinky🡕 . Moje seance právě končila. Zaklepal jsem a v hlavě lovil společensky přijatelnou výmluvu. Chtěl jsem vzít za kliku, ale ta mi zmizela pod rukou. "No vy máte ale štěstí,” zahlaholil usměvavý hlas terapeutky v otevřených dveřích. "Vzala jsem paní dřív místo vás, takže můžete jít na řadu teď místo ní, ale - hlas byl najednou mnohem méně usměvavý - nejdřív si dáte tady vedle v sauně sprchu, jo?”

Užil jsem si sprchu i masáž a vyšel jako nový člověk do jídelny v přízemí, kde už kromě majitelky penzionu nikdo nebyl. "Čekám už jenom na vás,” oznámila mi s drobnou výčitkou a následně naservírovala večeři jen pro mne. Dojedl jsem a vydal se na pokoj. S pocitem viny toulavého psa, který ví, že utíkat nemá, ale vždycky stejně znovu uteče, jsem se vplížil do zatemněného pokoje. "Kde jsi, prosím tebe? Děti už dávno usnuly!”, ozvala se šeptem už třetí výčitka na můj pozdní příchod. "Promiň, miláčku,” nasadil jsem smířlivý tón, jak to jen toulaví psi umějí. Objal jsem svoji krásnou baculi, chvíli ji hřál svými tlapami, nakonec jsem si ji otočil na všechny čtyři a během pár desítek vteřin se do ní zezadu udělal. "Teda, to bylo rychlý i na tebe - je snad něco, co bych měla vědět?” Samozřejmě že ne, miláčku, jen klidně spi a nenech se už dál rušit, odtušil jsem.

Vzpomněl jsem si na dres té slečny v mém batohu🡕 . Jo, v tom batohu🡕 , který budeme brát na výlet i zítra. Trochu jsem zalitoval, že jsem to oblečení nevyhodil nebo nenechal někde u cesty - cíl splněn, holku už nikdy neuvidím, epizoda se uzavřela a cizí ženské oblečení v mých věcech moc dobra nenapáchá. Vstal jsem, vzal věci do koupelny a při přendavání do mého kufru šortky🡕 na jednom místě zvláštně zašustily. Prozkoumal jsem je pozorněji a našel malou nenápadnou kapsičku. Bylo tam pečlivě složených 20 euro, černobílá kopie občanky a kartičky zdravotního pojištění. A z druhé strany rukou dopsané telefonní číslo.

Ó kurwa.