Zlobidlo v tramvaji erotické povídky

Léto v Praze. Není snad nic horšího. Sluníčko praží jak blázen a všechen ten doběla rozžhavený asfalt a beton ještě násobí pocit k zalknutí. Člověku se už tak vaří krev v žilách a ještě všude potkává krásný ženský, který si v tom vedru na sebe vezmou i míň než nezbytný minimum. Vedro jednoduše nedává fantazii prostor. Chápu, že se nikdo nechce vařit ve vlastní šťávě, ale chápou ty holky, jaký utrpení způsobujou těm chlapům okolo?

Není úniku. Ani pozdě večer cestou domů. Nebo... snad!? Že bych měl dneska kliku a svezl se klimatizovanou tramvají? Kdepak. Do zastávky dohrká stará T5. Otráveně lezu dovnitř. Protlačím se mezi lidmi na konec druhého vozu. Na poslední chvíli o schody břinknou podpatky. Letmý pohled. Stihla to. Jen kabelka jí zůstala skřípnutá ve dveřích a tramvaják to odmítl vzít na vědomí a rozjel se. Při zápasu se dveřmi se jí začala vyhrnovat minisukně a já zcela neskrytě zíral na její krásný nohy. Všimla si mě. Trochu rozpačitě, ale strašně krásně se usmála. Přestala za kabelku rvát a začala předstírat, že takhle jí v tomhle horku větrá běžně. Zdálo se zbytečné nabízet jí pomoc.

Na další zastávce čekala banda nějakých mladíků. Osmnáct, možná dvacet let. Maximálně. Bylo jich osm nebo devět. Bylo je slyšet na dálku. A bylo jasné, že kabelka neunikla jejich pozornosti. A nakonec ani rukám. Než se dveře otevřely, měli kabelku v moci. Oproti všem předpokladům s ní ale neutekli do noci. Nahrnuli se dovnitř. Mě a majitelku přimáčkli k zadnímu sklu. Od zbytku pasažérů nás oddělila masa těl.

Ten s kabelkou se vysmíval majitelce: "Copak paninko? Neztratilas něco? Taková MCBP a zapomene si kabelku před tramvají!" Zbytek bandy se rozřechtal. Bála se. A já koneckonců taky. Tohle bude o držku. "To bych si jako slušnej nálezce zasloužil nějaký nálezný, ne?", zazubil se a rozhoupal jí kabelku přímo před obličejem. Pohledem hledala oporu u mě. Zmohl jsem se jen na malé přikývnutí. Natáhla se po kabelce a pípla: "Tak já vám dám..." "To teda dáš! Tady a teď!", vpadl jí do věty, která rozhodně měla vyznít úplně jinak. "Otoč se!" zasyčel. Poslechla. Byla hrůzou bez sebe. Stála teď čelem ke mně a úpěnlivě mi hleděla do očí. Frajer předal kabelku jednomu z kumpánů a vyhrnul jí sukni🡕 . To už mi bylo jedno, že dostanu nakládačku. "Vyser se na to", vysoukal jsem ze sebe. "Cos říkal?", štěkl po mě. Ucítil jsem, jak mi její ruce svírají předloktí. Zavrtěla nesouhlasně hlavou a sykla: "Nic. On nic neříkal." "Tak je hodnej!", ukončil veškerý odpor ten šmejd a jedním trhnutím jí zbavil kalhotek. Rozepnul si kalhoty🡕 . Vyndal svoje ztopořený péro a zezadu ho do ní narval. Ani nepípla. Stále se mi dívala do očí. A on jí šukal. V tramvaji plný lidí, aniž by si kdokoliv čehokoliv všiml. Když už jeho přírazy nemohla ustát, přitiskla se ke mně a položila si hlavu na moje rameno. Cítil jsem každý jeho příraz. Každý její pohyb. Tlukot jejího srdce.

Nakonec se do ní udělal. Vytáhl ho. Upravil se. A i s bandou téměř beze slova na další zastávce vystoupil. Ona si stihla stáhnout sukni🡕 právě včas, aby si nikdo ničeho nevšiml. Jen kabelka a roztržené kalhotky na podlaze tramvaje u jejích nohou působily trochu nepatřičně...