Román Půjčované manželky 26 erotické povídky

Ranní útěk za přítelkyní

Ráno probudilo Dášu už sluníčko. Naplno přes záclony ozářilo obývací pokoj.
"Hmm, kolik je hodin?" zakňourala a protáhla se, "mně všechno bolí, jak kdybych dělala, nevím co..."
Otevřela oči, rozhlédla se kolem a... rychle se posadila. "Kde jsou? Oni už vstali?" vydechla.
Odhrnula přikrývku a zůstala překvapeně zírat na velký, mokrý flek pod sebou. Kolem byly další skvrny. "No teda! Ještě že Franta donesl tu deku. Ti tomu dali! A já jsem od toho taky celá!" Dáša si přejela prsty po čele a zkusmo si pohladila stehna. Pak si oběma ruka sáhla na hlavu. "Já to mam i ve vlasech!" vyhrkla, "to se nám to teda zvrhlo! Ti se vyřádili!" "Kam vůbec šli?" zašeptala a začala sbírat oblečení. "Kdybych tady měla župan... Takhle se před nima nemůžu ukázat," prohodila pro sebe. Vzala z oblečení jen korzet, natáhla ho na sebe a potichu došla ke dveřím obýváku. Zaslechla totiž hlasy a dokonce i smích. Tiše poslouchala a při tom zapínala korzet. "Oni popíjejí kafíčko a ještě se u toho dobře baví?" vyhrkla naštvaně.

Zarazila se. Možná si uvědomila, že zlobit se na manžela, nebo milence, proto, jak se spřátelili, nebo za to, jak se na ní vydováděli, je asi trošku zbytečné. Nebo kdoví, proč jí veselá nálada obou mužů podráždila. "Takhle mě fakt nemůžou vidět! Vypadám jak..." vydechla. Potichu vyklouzla z obýváku na chodbu. Vlastně polonahá jen v korzetu. Obula si neuklizené lodičky ze včerejška a potichu natáhla kabát🡕 . "Takhle mě vážně nemůžou vidět, musím vypadnout ven!" zašeptala, jakoby si chtěla dodat odvahu a vyklouzla ze dveří. Na ulici se skoro až rozeběhla, jen lodičky s jehlovým podpatkem jí brzdily. Venku v tu dobu moc lidí nebylo, ale ti, které míjela, se po ní ohlíželi. Jednak klapot luxusních lodiček a pak, pohledná žena zabalená do elegantního kabátu🡕 s vlajícím páskem🡕 , lehce rozcuchaná a s rozmazanými stíny, to budilo pozornost. "Jana!" vyhrkla znova polohlasně, " u nich se určitě můžu osprchovat, dát do kupy, ta mě pochopí." Dospěchala tam a jak byla "rozjetá," silně zabušila na dveře. Za nimi se objevila překvapená Josefova tvář. Hned, jak poznal Dášu, rozzářila se mu širokým úsměvem. "Dášenko, co vy tady?" Stihl si ale už všimnout, jak vypadá a jeho úsměv zmizel. Právě v tu chvíli se za ním objevila Jana.

"Ahoj! No ty..." Jana větu nedokončila, ale Dáša zřejmě pochopila, že chtěla říct, no ty vypadáš, protože jen přikývla a vyhrkla: "Jani, můžu dál? Já bych s tebou potřebovala mluvit." "Jasně, pojď," rychle přitakala Jana a natáhla k ní ruku, "Pepa jde stejně ven viď?" Ten se nejistě zamračil, ale přikývl. Dáša se kolem něj protáhla dovnitř a špetla k Janě: "Díky." Ta jí pohladila rameno a druhou rukou jí vybídla, aby šla dál, do kuchyně. "Co to máš Dáši na sobě? Ty jdeš z nějakého nonstop baru? Vypadáš pomuchlaná." Dáša se jen ušklíbla a rozepnula kabát🡕 . "Jej!" až vykřikla Jana, když uviděla ten sexy korzet do pasu a nahý kamarádčin klín, "to není jak z baru, spíš jak... Takhle jsi šla ven?" "To jsem ti chtěla říct," zašeptala Dáša. Podívala se k chodbě, a když zaslechla zaklapnutí dveří za Pepou, podívala se zpátky na Janu a zaškemrala: "Můžu se u vás osprchovat?" "Samozřejmě, víš Dáši... Já to nechtěla říkat, ale je z tebe cítit... ta vůně..." "Sperma?" zas se ušklíbla Dáša, "mam ho i ve vlasech." "Tobě se něco stalo?" vyhrkla polekaně Jana. "Ne, ne, jen se to nějak zvrtlo s Františkem a s..." Dáša lehce zčervenala, "já ti to pak všechno řeknu, můžu se osprchovat? Musím to smýt a dát se do pořádku." Po sprše na Dášu v kuchyni čekal hrnek🡕 kávy a sklenička plná vína. "Půjčila jsem si župan," nesměle prohodila Dáša. "Nevadí," zasmála se Jana pobaveně nad tím, jak byl Dáše větší, "udělala jsem ti kafe a nalila víno, nevím, co si dáš radši, ale asi oboje viď?"

Dáša s vděčným úsměvem přikývla a sedla si ke stolu. "Jani, já nevěděla za kým jít, mně se stala taková věc a ty máš už zkušenost..." Janě se tváří mihl úlek, že měla sex s dvěma muži najednou, přeci neřekla ani manželovi. Zatvářila se malinko odměřeně a snad aby téma hovoru vrátila k Dáše, prohodila: "Říkala jsi, že s Františkem a?" Aniž počkala na odpověď, trošku nervózně vzala svůj hrnek🡕 kávy a rychle pokračovala: "My máme rodinného přítele, to víš, ale Dáši, to neříkej ani Františkovi ano? To víš jen ty z našich přátel!" Usrkla kávu🡕 a přeci jen se usmála: "A vy? Taky někoho teda máte s Františkem? To je někdo jiný, než z té dovolené?" Tentokrát se nervózně zatvářila Dáša. "S profesorem, bývalým, po srazu přespal u nás," řekla tiše. "No páni!" vyhrkla Jana a pobaveně se zaculila, "kolik mu je? Ten si to asi užil, takovou mladou kočku!" "No kdybys viděla, co všechno dělali, vyzkoušeli..." Dáša ztichla a lehce zčervenala. "Kanci," vydechla Jana, ale v očích jí zřetelně zajiskřilo, "a užila sis to?" Dáša přikývla, ale tvářila se znova vážně. "Bylo to teda něco, opravdu, ale... Jsem vdaná a mam Frantu ráda, fakt, nejsem teda zamilovaná jako v patnácti, ale mám ho ráda a tohle... Nevím, jestli to bylo správně..." Jana se k ní trochu naklonila a pohladila jí ruku. "Dášenko," začala tišeji, "s tím si vůbec nedělej starosti, Franta byl u toho, líbilo se mu to, kdyby ne, tak to zatrhne, to on by si měl dělat tyhle starosti!" Jana se zadívala Dáše do očí.

"A jestli sis to užila, tak tím líp! Vůbec se za to nestyď! Naopak! Oni mají ty své... ocásky, chvíli s nimi skotačí, pak bác a je po všem. My to vnímáme celým tělem, víc než oni... Je to přirozené nebo možná to tak má i být, že si to žena užije víc, než oni a nemělo by na tom nic špatného, když si žena ráda dopřeje něco... víc, intenzivnějšího... "Já se teda styděla, když jsem se ráno probudila," přerušila jí Dáša, "ani jsem nechtěla, aby mě tak viděli, musela jsem z domu..." "Dáši, já to chápu," rozhodným hlasem se ozvala znova Jana, "ale je to jiné, kdyby sis vzala vrstevníka, tak to bude to romantické zamilované, vzala sis ale staršího muže, je to jiné, ale věř mi, má tě rád a postará se o tebe, zabezpečí tě a... Možná si užiješ víc, než s mladším." Dáša koukala na Janu nedůvěřivě, navíc, snad mimoděk zavrtěla hlavou. "Musím mluvit s Frantou," vydechla, "Jani, já děkuju za sprchu, za kafe... Ale musím jít, musím si promluvit s Františkem." "Co?" vyhrkla překvapeně Jana, "myslela jsem, že si podrbeme, to víno jsme mohli dopít." Viděla ale, že její přítelkyně vstala od stolu a že jí už ani neposlouchá. "Tak dobře, jak chceš," šeptla. O chvilku později se ale musela na Dášu znova pobaveně usmát. Viděla jí, jak vyšla z koupelny znova zabalená do toho elegantního kabátku🡕 , pod kterým byla ovšem od pasu dolů nahá. "Nechceš hodit domů? Nemám tě odvézt?" "Né děkuju Jani," vděčně se usmála Dáša a pohladila jí paži, "je to kousek, to přeběhnu."