Erotické povídky ❤ Inspirace pro lepší sexuální život.

Smaženice 2 erotické povídky

📑 Tato povídka má více částí: Zobrazit obsah.

Její hlas si nedokázala splést s žádným jiným, protože ji v práci slyšela telefonovat asi stokrát za den. Míša se pomalu zvedla a s bušícím srdcem se tiše přikradla ke stěně, aby mezi nakřivo zatlučenými prkny viděla ven. Když ji uviděla, málem vykřikla, překvapená Marcelou na délku paže blízko. Ty dvě teď dělila jenom chatrná stěna Tomášova chlípného salonu, k jehož slávě ona sama přispěla výraznou měrou. Zatajila dech a musela se opřít, bála se ohlédnout na zem za sebe.

Ozvalo se důrazné zaklepání na dveře, které by větší důraz už ani nemusely vydržet.

A Marcela, ve stresu z toho ticha, které už bylo moc dlouhé, vtrhla dovnitř s jistou předtuchou. Podvádíš ty mě, podvádím já tebe. Je to vina obou, ale takhle s tím už dokázala žít.

Když vstoupila do tmy, chvíli jí trvalo, než se rozkoukala. Tmu osvěcovala jediná malá svíčka, na rohu stolu. Hlasitě vydechla a možná i zasténala, když ho spatřila, jak tam ležel. Krajkové kalhotky trčely ven jako vlajka🡕 , kterou chtěl ukončit válečné🡕 tažení na obou stranách. Vykasané tričko🡕 a pupek venku, být lepší světlo, byla by z toho krásná momentka. Marcela se nezmohla na nic víc, než přijít blíž a rýpnout do něj kozačkou, zdali žije. Pak se u něj sehnula a dívala se zblízka, jako by tomu nemohla uvěřit. Zkoumala přivázaná zápěstí a nohy, vyzkoušela pevnost zohýbaných hřebíků. Trčely tam jako vylámané zuby z podlahy, které tam někdo neznámý umístil. V jiném případě by ji to snad vzrušilo, o Tomášových sklonech k takovému dovádění nevěděla, což bylo pro ni docela zajímavé. Pak ho překročila, vzala ze stolu klíče a rozhlédla se kolem. Bujel v ní vztek, s jakou odvahou a umanutostí si prosazoval dovádění ve svém rajónu.

"Ty hnusná, chlípná, tlustá bestie..." Pronesla do ticha, když zase stála kousek od dveří, kterými sem přišla. "Na mě žárlíš a tady si takhle užíváš."

"No počkej. Z toho už se neprobereš."

Původně chtěla odejít, ale nedokázala to. Stále se na něj dívala, jako by čekala, že se probudí a vykecá se z toho. Nebo ji seřve za to, že ho přistihla a co sem vůbec lezla. Přemýšlela o tom, v jaké výhodě teď proti němu je a došla k závěru, že využije situace. Mlátil ji, donutil ji mu zahýbat a dostane, co proto. Jak nad ním stála, cítila doslova fyzickou bolest, jak se jí za tuhle troufalost hnusil.

Tak našla telefon, co měla v kapse a vytočila číslo na Pepana. Zvedl to ihned, docela překvapený tím, že mu volá. "Přijď za mnou a vezmi kleště🡕 na vytahování hřebíků, nevím, kde je v tom jeho bordelu teď hledat. A až vyjdeš po schodech, leží u plotu sekera🡕 , vezmi ji taky."

Míša ležela vmáčknutá pod postelí v krásném čistém pokojíčku, poslouchala a dívala se. V upocených rukou svírala malý nožík, který ještě nedávnou krájel houbám kloboučky. Zastrašovadlo. A teď by se do země propadla, vymazala poslední hodinu ze světa, pokud by jí to nabídl vyfešákovaný čert. Podepíšu smlouvu vlastní krví, už je mi to jedno, věděla s jistotou. A až vyjdeš po schodech, leží u plotu sekera🡕 , vezmi ji taky.

Co za drama se to tady odehrává? Povedlo se jí dostat do situace, ze které by se nedokázala vykecat ani nijak utéct. Schovávala se před Marcelou, které původně chtěla pomoct. Tak to byl paradox až na půdu.

"...vadilo ti, že mě bije? Že by na nás přišel? Tak nekecej a přijď sem. Máme příležitost, o jaké jsme se nedávno bavili."

Míša pod postelí zavřela oči a snažila se představit si, že se jí to všechno jenom zdá.

Pepan přišel rychle, protože mu ostatně nic jiného nezbývalo. Moc se nerozhlížel, zájem obou byl před nimi na zemi, rozplácnutý jako žába. Kalhotky ještě stále na svém místě. Těžká sekera🡕 cinkla o zem, jak ji mohutná chlapská ruka opřela v rohu místnosti. Měl ruce spoutané za zády, Marcela mu je osvobodila a dala mu letmý polibek na ústa. Když ho Míša uviděla, protože s jeho příchodem už zase sledovala dění kus od sebe, poznala jeho fousatou tvář. Ty divoké oči ji pozorovaly, když kráčela za Tomášem. Zamrazilo ji z toho, jako by to bylo předtím znamení, že sem vůbec neměla chodit.

"Vím, se kterou to tady dělal, Marcelo. Viděl jsem ji k němu přicházet. Neodolal a vzal ji k sobě nahoru a koukám, že takhle to dopadlo."

"Co to bylo za ženskou? Viděl jsi ji tady už někdy?" Zeptala se Marcela takovým zvláštním, chladným hlasem, až se na ni Pepan otočil.

"Pěkný mladý masíčko, rezavý vlasy, pihatice. Normálně ho sváděla, rajda jedna, přímo před jeho barákem. Mám pokračovat?" Vypadal z ní trochu nervózně, přestože byl jednou takový než ona.

Míša Marcelu vůbec nepoznávala, čemuž se na druhou stranu nedivila. Najít manžela takhle, asi by měla chuť ho zabít. A teď, s milencem vedle sebe, k tomu vlastně nemusela mít moc daleko. Nad čím teď vlastně uvažovala?

"Tohle prostě přehnal, chci se ho zbavit. Jednou pro vždy. Konečně mám příležitost."

"Myslíš jako ho zabít?"

"Myslím to přesně tak, jak jsem říkala. Slyšel jsi mě dobře."

A jako by to uslyšel, Tomášovo tělo sebou několikrát trhlo. Začínal se probouzet, látka v krvi přestávala pomalu účinkovat. Marcela mrkla na Pepana, který se k ničemu neměl a zasupěla.

Míša si dala ruce přes ústa a stáhla se ještě víc pod postel, co jen to šlo.

Když Marcela vzala do ruky topůrko sekery🡕 , už nebylo pochyb o tom, co přesně chce udělat. Pepan na ni civěl jako v transu, ani se ji nesnažil zadržet. S tou svojí divokostí v očích sledoval ostří, jak se pomalu blíží k připoutanému tělu.

Tomáš se zachvěl a otevřel oči. Zachroptěl, jak se snažil poprvé víc nadechnout, ale přes kalhotky to nešlo. Uviděl svou manželku, jak se nad ním ve tmě naklání, osvícená stejnými lampami, jako předtím usedající Míša. Chtěl něco říct, ale nemohl. Že si ji pamatuje, její jed do krve a pak usedající chtivý klín, kterým po něm rejdila. Jako coura. Byl paralyzovaný, ale o světě kolem sebe věděl po celou dobu. Byla tady, a ještě tady je. A pak uviděl ostří sekery🡕 , které se pomalu zhouplo vedle něj.

Zařval a snažil se vyprostit, jenže Míša zavazovala tyhle provazy obzvlášť důkladně. Hřebíky jen zavrzaly, povytáhly se z lůžek, ale nepovolily. Pak uviděl Pepana, jak stojí vedle Marcely a dívá se na něj. Spatřil jeho ruku, jak jí zvedá lem sukně🡕 a zajíždí na zadek. Jeho ruka se rytmicky pohybovala, pak ji plácl.

To už se Tomáš vzepjal ze všech sil, s novým návalem vzteku, co dodal jeho sulcovitému tělu energii.

Rána dopadla ve chvíli, když vytrhl levou ruku ze sevření a máchl směrem nahoru, aby vykryl letící ostří. To se mu zakouslo mezi prostředník a ukazovák, jelo dál, až rozseklo podélně celou dlaň.

Tomáš zařval, vnímající strašlivou bolest jen částečně. Snažil se zoufale vyprostit druhou ruku, takže se překulil na pravou stranu a uhnul tím další ráně, která se zaťala do prken na podlaze. Marcela se zvláštně usmívala, sledující marný zápas svého manžela s hřebíky a provazy. Cítící chlípné doteky Penana mezi stehny, kterého jako by se to celé netýkalo. Ale přiváděl ji do varu, odkrýval na povrch Marcelu, kterou nikdo neznal. Černou vdovu, která na nic nezapomíná.

Další rána už šla přesně a rozsekla Tomášovi lebku přesně tak, jak majitelka nástroje zamýšlela. Krev postříkala stěny podruhé, tentokrát výrazněji. Odštěpky lebeční kosti se rozprskly do stran, nasládlý zápach krve spadl jako peřina a zadusil horkou krev. Marcela upustila sekeru🡕 a otočila se k Pepanovi, aby mu dala vášnivý polibek a zapřela do něj krvavé ruce.

Když ji hladil mezi stehny, objímali se a dívali na mrtvé tělo, rozsekané pod nimi.

"Myslím, že ty kleště🡕 na hřebíky už nebudeš potřebovat."

"Pojď si to rozdat, tady vedle, kam si vodil ty běhny. "

"Spoutej mě u toho. A aspoň tohle udělej pořádně, když jsem si tu špinavost musela oddřít sama." Přikázala mu Marcela a nastavila ruce za zády. "Jiný využití už pro tebe stejně nemám..."

Míša se zmateně rozhlížela, zadržovala zvratky, které se jí hrnuly ven z úst. Vypočítávala své nevelké šance na útěk, zkoprnělá strachy.

Když těsně nad sebou ucítila zavrzat postel, jak na ni dopadla dvě těla, tiše zakňourala zoufalstvím. Vnímala je, jak jsou vášniví a rozpálení, poprvé se před nikým neskrývají. Marcela hlasitě zasténala a zapřela nohy o rám postele, takže její boty🡕 měla Míša těsně u nosu. Minuty ubíhaly a žhavý pár nijak nezajímalo, že za sebou mají násilnou vraždu, která jim patrně dokonce posloužila jako netradiční předehra.

Míšin telefon připlácnutý k zadku, v malé kapsičce v sukni🡕 , byl teď její jedinou spojkou se světem. Pokud si jí nevšimnou, pak až odejdou, zavolá odsud na policii a všechno jim vyzvoní. Ponese na tom spoluvinu, ale to ji teď vůbec nezatěžovalo. Nebo by se mohla, až budou vzadu na posteli v nejlepším, vysunout ven a prostě utéct dveřmi ven. Běžet a už se neohlížet. Než se vzpamatují, už bude daleko, běhala závodně stovku. Ale taky chlastala první ligu, když na to přišlo. Teď se cítila naprosto střízlivá, naskládaná v nevýhodné pozici pod vzdychajícím párem. Jen doufala, že se postel pod tou porcí vášně nepropadne přímo na ni.

Rozhodování Míši nebylo dlouhé, protože jí docházel čas. Ve chvíli, kdy cítila, jak se oba milenci přesunuli dozadu na postel a opět se rozdováděli, pomalu se posouvala ven. Všimla si, že dveře od tohoto druhého pokojíku ještě stále mají klíč v zámku. Když nahlédla přes roh postele, uviděla je jak jsou až u zdi, nevnímající své okolí. Vyskočila ven a potichu se vytratila z místnosti za vzdechů Marcely, která se spoutaná🡕 oddávala hlubokým přírazům svého milence.

Když míjela dveře, rychle se za ně schovala a zase chvíli poslouchala. Pak vyhlédla do tmy a dívala se tam, odkud přišla. Vzdechy přestaly, jako kdyby někdo vypnul zvuk v místnosti. Už tak bušící srdce se jí usadilo v krku, až se sotva hýbala. Tam někde ve tmě se zaleskly Marceliny oči, jak se na ni dívala.

"To neuděláš, Míšo. Viď že ne..." Ten šepot jako by ji prostoupil. Sevřela rám dveří a nahmatala klíček.

"Vykašli se na to, co jsi tady viděla. Ty víš, že mě mlátil. Nevolej policii, tohle bylo spravedlivý. Vyřešíme to."

Její hlas ze tmy pokoje stále pokračoval, Míša ale viděla, jak se Pepan pomalu přesouvá po posteli směrem k ní. Získávali čas, který potřebovali k tomu, aby se jí nepovedlo utéct. Překvapení ze shledání na sobě nikdo z nich nedal vědět, první reakce zřejmě schovala tma.

Když se Pepan vzepjal ke skoku po dveřích, zabouchla mu je před očima a dvakrát otočila klíčem v zámku. Těžká, dutá rána do dveří byla takového rázu, až odskočily a zase se vrátily zpět. Zvedl se prach z neudržovaného bordelu, který se částečně sesunul na policích blíž k zemi. Ze stolu u Tomáše se něco skácelo a spadlo na zem, až to zaprskalo.

Když Marcela viděla Pepana, jak leží omráčený na zemi, jen zoufale zakroutila hlavou. Jako by si vůbec nepřipouštěl, že by to nestihl. Naopak Míša si byla jistá, že to stihne a už couvala pryč, dokud nešlápla mrtvému Tomášovi na nohu. Vykřikla a nahmatala dveře ven, které rozrazila a vyběhla na čerstvý lesní vzduch. O něco ještě stihla zavadit sukní, trhla a osvobodila se, zoufalá a šílená strachy. Její racionální myšlení ještě stihlo sepnout v pravý čas a tak dveře zajistila prknem, aby nešly tak snadno vyrazit. Věděla ještě o verandě, kterou ji sem pustil, tam se ale už vypravit nechtěla. Než oběhne barák, může se uvnitř stát cokoli.

Přesto hodnou chvíli jen tak strnule stála, kousek od chatky a nebyla schopna vůbec nic udělat. Až když se zevnitř ozvaly tupé rány, jak se někdo snažil dostat z pokoje ven, probralo ji to. Rozhlédla se a když chtěla seběhnout na pěšinu mezi ploty, zaslechla tříštění skla. Jak rychle to někdo...?!

Zastavila se a zahlédla stín, který jako by vypadl ze zadní části chatky ven na zem.

Okno! Musela ho přehlédnout. V tom malém čistém pokojíku muselo být někde okno.

Marcela byla nahá, jak se zvedala ze země, působila jako oživlý stín. Ještě si Míši nevšimla, jak se dala na útěk nahoru, do lesa. Tomáš naštěstí nic okolo své líhně neřesti neudržoval, takže chromý plot nebylo těžké pro běžkyni překonat jediným skokem. Ohlédla se až po dvaceti metrech sprintu, s vykasanou sukní nahoru a koleny od mazlavé, studené hlíny.

Její kolegyně z práce, kterou původně zachraňovala, tam stála a dívala se na ni. Přes chatu lehce osvícená skomírajícími lampami této obytné kolonie, podivně strnulá, jako z laciného filmu o zombie apokalypse. Pak se sklonila dolů, jako by si něčeho všimla. Sehnula se pro to a vysoko nad hlavou jí ukázala malou, lesklou věc. Její telefon. Obdélníček, který byl v tuhle chvíli rozhodujícím aktérem v rozehrané bitvě. Měl moc všechno změnit.

Míša se ještě marně prošacovala, ale našla jen děravou sukni🡕 na místě, kde být děravá neměla. Vůbec si nedokázala vzpomenout, kde si ji roztrhla, muselo to být při tom neopatrném úniku. Co když Marcelu napadne zamést všechny stopy po ní a jejím milenci a zavolá policii na ní? Měl její kalhotky v puse, když... ne, tak pošetilá nebude. Pozorovaly se navzájem. Pak se Marcela otočila a zmizela jí ve tmě u chatky.

Míše zbývalo jediné, najít někde pomoc. Rychle se sebrala a dala se oklikou horem chatové oblasti, přičemž uvažovala o tom, kolik může být hodin. Muselo být už dobrých jedenáct v noci, většina chatařů se ukládala ke spánku a pro každého se stan🡕 e zjevením z lesa.

Špinavá, s potrhanou sukní a bez kalhotek, si Míša připadala jako naprostý zoufalec. Klopýtala neznámou lokalitou a hlavou se jí honilo všechno to, co se dnes seběhlo. Jak strašnou pomstu rozpoutala, kdy shoda náhod zafungovala jako rozbuška. Z úvah ji vyrušilo až vzdálené světlo prosklené verandy chatky, která svítila do tmy příjemným nažloutlým světlem.

Nedalo jí moc práce se připlížit až k domku a nakoukla dovnitř skrz sklo. Římsu uvnitř obklopovaly noviny plné sušených hub, které sem někdo musel rozložit po dnešním houbaření. Mezi starými ošatkami a košíky byla spousta květin, postavených v květináčích všude, kam jen dohlédla. Až pak se zarazila, těsně předtím, než zaklepala na sklo. Málem je přehlédla, krásný mladý pár, usazený společně v křesle. Nakrátko ostříhaná silnější hnědovláska obkročmo seděla chlapci na klíně a nechávala jej dotýkat se jí pod tričkem🡕 , co jí bylo přehnaně velké. Byl to skutečně hodně mladý pár, který tu jistě prožíval své první chvilky zakázaného ovoce, o kterém rodiče jistě neměli ani tušení.

Míša nezaklepala a uvažovala, zda je vhodné tyhle dva přerušit anebo ne. Jako by se v té záři světla z jejich verandy už zdála být v bezpečí, v jiném světě, kde už stačilo málo. Ten původní svět byl tak blízko. Přemýšlela a pozorovala je, vyčkávala až skončí a občas se otočila do tmy za sebou. Nebyla daleko od Tomášova sídla, ale ani příliš blízko.

Silnější dívka si na něm pomalu svlékla tričko🡕 a převrátila se na něj tak, aby se mu malými prsy dotýkala obličeje. Laskal ji, střídavě oblá ňadra a její chtivá ústa, která mu nastavovala. Ani jeden z nich ji přes sklo neviděl, mladistvá vášeň je zaslepovala ve své měkké skořápce. Míša viděla, že s tím ještě dlouho nepřestanou a odhodlávala se zaklepat.

Když spatřila dívčinu malou ruku, jak se snaživě dostává pod sebe a hledá jeho vzrušení, kterým na ni dorážel, musela se pousmát. Taky takhle dováděla, když byla v jejím věku. Oba měli rudá líčka a chlapcovy rezavé kudrnaté vlasy měly konečky zčernalé potem, jak jeho tělo zpracovávalo rozkošnou touhu. Když si dívka stoupla, aby mu stáhla šortky🡕 , Míša zaklepala na sklo.

Oba k ní vzhlédli a vyjeveně ji pozorovali. Míša jim naznačila, ať jí jdou otevřít, že potřebuje pomoc a rozhlížela se po nějakém vchodu dovnitř. Pak rukou naznačila telefon. Ale když se na ně zadívala znova, dívka už ji nevnímala, jen chlapec se ještě díval. Zaklepala znova, důrazněji, dvojice ale jako by ji cíleně ignorovala. Teď pro ně nebylo nic důležitějšího než předávání si genetických informací.

"No to si snad děláte srandu...," zaklela hlasitě Míša a dívala se na ně. A jako by ji zaslechla, dívka se na ni otočila a stáhla svému milovanému všechno oblečení, které by jim komplikovalo večer. Dívala se na ni stále dál a svlékala se, rozesmátá takovým naivně provokativním způsobem. Když byla zcela nahá, opět se na chlapce posadila. Obejmul její velký, mléčně bílý zadek oběma rukama a počkal, až ho pod sebou najde a ukáže mu správnou cestu.

Z lesa za Míšou se ozvalo zapraskání, až nadskočila, a tak se rychle skrčila k zemi. Proplížila se kolem verandy dál, až dokud nenašla pár oken, ze kterých voněla nasládlá vůně vnitřku chaty. Nedalo jí to moc práce, aby se dostala dovnitř, okna byla dokořán. Tiše za sebou zavřela obě dvě a nenápadně vyhlédla ven. V lese nikdo nebyl vidět, mrazivý pocit přesto zůstal a mrazení na zátylku se nešlo zbavit. Byla si jistá, že unikla v pravou chvíli.

Bylo načase jednat, najít telefon, prohledat chatku místnost po místnosti. Mladý pár to asi postupně vyruší, ale s tím se teď nedá nic dělat.

Jejich prosklený ráj plný hub, květin a košíků našla rychle. Nakoukla dovnitř tak, aby nebyla hned vidět a chvíli se dívala. Dívčino vzdychání vyplňovalo verandu, seděla ještě stále na chlapci, předkloněná a opírající se rukama o vrch křesla. Byli propleteni v pomalém rytmu, jak se na něm dívka nadzvedávala a on jí vycházel vstříc. V jiné situaci by to bylo i pro Míšu vzrušující, pozorovat tyhle dva, teď měla hlavu plnou úplně jiných věcí. Iritovalo ji, jak ji nebrali vážně a teď by jim to nejraději přerušila. Jenže měla díky jejich nezájmu prostor, jak najít odložený telefon jednoho z nich, a to bylo důležitější.

Netrvalo to dlouho a našla malý telefon s růžovým pouzdrem. Byl čas na to je vyrušit, aby jim ho odemkli a nechali ji zavolat. Když se blížila ke světlu, dívčino hlasité sténání se blížilo až vešla přímo k nim. Jaké bylo Míšino překvapení, když ani ve chvíli, kdy před nimi stála, nedokázali přestat.

"Hele promiňte, já vím že jsem se sem takhle...," začala a klopila zrak k zemi, protože jí připadalo nevhodné, vidět je nahé "při tom". "Nutně si potřebuju zavolat. Stala se tu taková věc, kousek odtud."

Dívčino sladké vzdychání ustalo, nastalo rozpačité ticho. Míša si uvědomovala, že musí působit příšerně, špinavá a rozcuchaná.

"Podej mi to sem, pojď prostě blíž." Řekla takovým lehce nakřáplým hlasem dívka a natáhla k ní ruku. Míša k ní vzhlédla a podala jí přístroj do ruky. "Máš odemčíno, můžeš si volat, kam chceš. Jen nám sem příště nelez oknem, ale prostě přijď vchodem jako normální lidi."

"Děkuju, budu volat na policii."

Dívka se na ni usmála a obejmula kudrnatého chlapce pod sebou. Stále se něm pomalu pohybovala, neschopná přestat.

"Klidně si to vyřiď s kým chceš a jak chceš." A tím považovala celou věc za ukončenou a zalehla chlapce do křesla tak, až pod ní skoro nebyl vidět. Po prvních divokých přírazech začala hlasitě prožívat novou rozkoš, až křeslo vrzalo do rytmu. Míša jen rozhodila rukama, uchopila telefon a chtěla odejít vedle, aby vůbec něco slyšela. Dívka začínala být opravdu hodně hlasitá.

Když vyťukala číslo na policii, ještě závahala a otočila se směrem, kde tušila původní směr Tomášovy chaty. A v tu chvíli uviděla z dálky mihotavou zář, která se odrážela od větví okolních stromů. Uvědomila si, že se dívá do plamenů. Jako by se dívala na obraz apokalypsy, která se šířila kamkoli se pohnula. Telefon jí vypadl z ruky.

"Přestaňte vy dva sakra, támhle jsou plameny! Les hoří!"

Všichni tři vyšli o pár minut později předním vchodem ven na cestu a kráčeli blíž. Silnější dívka už byla zase oblečená a chlapec taky, drželi se za ruce a pomalu míjeli okolní chaty a chatky. Najednou bylo na cestě spousta lidí, které praskání ohně a vzdálené sirény🡕 probudily.

Míša byla v šoku, když zjistila, že plameny zachvátily Tomášovu chatu. Narůstala v ní panika a chtěla vyběhnout, začít křičet že tam uhoří lidé. Pak ale zahlédla Marcelu, jak stojí dole na cestě pod chatou a dívá se. Byla oblečená do těch samých zelených šatů, v jakých ji viděla do chaty přicházet a byla sama. Pepana nikde neviděla. Sirény se blížily, odlesky blikaček už osvěcovaly příjezdovou cestu a řev túrovaných motorů nešel přeslechnout.

Míša se prozřetelně schovala z dohledu, ale tak, aby na scénu dobře viděla. Zvědavá dívka si k ní přisedla i s chlapcem a všichni sledovali, co se bude dít. Nikdo nehasil, všichni se toho velkého žáru báli a pokukovali po svých příbytcích, jak jsou od ohně daleko.

"Ta věc, co se stala, to bylo tohle?" Zeptala se dívka a našla Míšinu ruku.

"Ne, o tom požáru jsem nevěděla. Ještě žádný nebyl."

"Já jsem Pavlína."

Pavlína se přitiskla k Míše blíž a položila jí hlavu na rameno. Ta uvítala její teplo zvláštní druh přítomnosti člověka, kterého teď nutně potřebovala. "Pavel je Pepanův syn, kousek odsud mají chatu. Ty jsi jediná, co o tom mezi námi ví."

"Ty víš, čí to byla chata, viď?" Zašeptala Pavlíně Míša do vlasů a sledovala, jak hasičská auta zastavují a začínají se rojit hasiči. Zevnitř hořícího stavení se ozvaly rány, jak se konečně propadl strop a trámy zasypaly místnosti pod sebou. Všechno jí to postupně docházelo. Pavel je Pepanův syn, kousek odsud mají chatu.

"To je Tomášova chata a ta coura před ní, to je jeho choť." Tón, jakým to mladá slečna pronesla, byl mrazivý a odsuzující. Míša k ní zvědavě naklonila hlavu a v lezavém lesním chladu se obejmuly. Pavlína dlouho nic neříkala, jen se k ní tiskla, jako by úplně zapomněla, že je tu Pavel.

V té chatce byli tři lidé. Vylézt ven viděla jen Marcelu. Pepan narazil hlavou do dveří, když mu je zabouchla před nosem, až nadskočily. Marcelu viděla chvíli potom strnulou, v té tmě. A aspoň tohle udělej pořádně, když jsem si tu špinavost musela oddřít sama. Jiný využití už pro tebe stejně nemám.

"Každej to věděl, že se tahá s Pepčou odnaproti. A každej věděl i to, že ji její muž podvádí se všema, co kolem chatky projdou."

"Ty máš přehled, koukám."

"Jo, včera jsem tě taky viděla, jak u něj mizíš."

Míšu zamrazilo, chtěla se od ní odlepit, ale Pavlína ji k sobě tiskla pevně. Tak toho nechala a za zvuků požáru a blábolajících okolostojících, přemýšlela. Jsou tajemství, která by měla zůstat nevyřčená. Kdo všechno ji ještě včera mohl kromě Pepana vidět?

"Podle mě je upálila oba. Jednoho z žárlivosti a vzteku a druhýho proto, že už ho nepotřebovala."

Ta úvaha dávala strašlivý, chladný smysl. Jiný využití už pro tebe stejně nemám.

Když se Míša otočila, všimla si Marcela, jak jde pomalu od chaty k nim. Dívala se přímo na ni a nijak nespěchala, nereagovala na sousedy, co na ni ze všech stran mluvili. Až přišla k nim a posadila se do trávy. Obě ženy se na ni otočily, Pavlína ji ochranitelsky objímala s bradou vzpurně vystrčenou dopředu. Pavel nebyl nikde, patrně mu došlo, že mu pod hořícími trámy zemřel táta.

Marcela se k nim naklonila tak blízko, aby ji uslyšeli jen oni a nikdo jiný. "Můžeme se přesunout někam jinam? Mimo doslech? O nic jiného nežádám."

Chvíli to trvalo překonat odvahu, ale nakonec udělali, co chtěla. Uvnitř prostorné chaty, která patrně patřila Pavlíniným rodičům, se všechny tři usadily naproti sobě k jídelnímu stolu. Měly ještě trochu času, než se začnou všichni shánět po Marcele. A nejen po ní.

"Každá tady u toho stolu na tu druhou něco víme. A já chci, aby to zůstalo mezi námi a nikdo jiný se to nedozvěděl."

"Ty jsi je tam prostě oba nechala, škrtla sirkou a bylo to? Prostě jen tak?" Zeptala se Míša a hodila do sebe prvního panáka, kterého ve zdejších zásobách našla. "Jako že tlustá čára za minulostí?"

"Docela jsi mi s tím píchla."

"Chtěla jsem ti pomoct, i když to teď zní hodně divně."

Marcela jen pozdvihla obočí a zkoumala ji pohledem. Byla zoufale unavená, přetažená a svým způsobem otřesená. Pavlína Míše přinesla oblečení, které její maminka nosila na chatě a zvědavě poslouchala jejich rozhovor.

"K tý zemi jsem ho přidělala já, ale měl to být trest za tebe. Celý to byla – měla být, msta."

"A rozsvítila sis k tomu svíčku."

Obě se na sebe dívaly, výčitky a nedořečená obvinění zůstaly viset ve vzduchu. Každá z nich si přehrávala nedávnou minulost v hlavě. Kdo mohl za vznik požáru? Míšina nedbalost? Použila Marcela svíčku naopak k tomu, aby chatku podpálila? Nebo se vnitřek vznítil bez jejich přičinění?

Míše stékaly po tvářích slzy, když ji Pavla schovala v náručí. Ta se naopak střetla s upřeným pohledem Marcely, kterým jí sdělovala, že ví o tajném poměru se synem jejího milence. Teď už bývalého. Marcela věděla, že by promiskuitní Pavlu Pepan zabil, kdyby se o tom dozvěděl. Byla stejná, jako její manžel, jen o poznání hezčí a mladší.

Když se Marcela zvedla k odchodu, tiše zašeptala s mírným úsměvem jejich směrem: "Říkejme tomu prostě tajemství loňského léta..."

Dva týdny poté zmizela z dosahu všech svých přátel. Její byt zůstal opuštěný a v práci po ní zbyla řada nevyřízených úkolů. Stejně jako po Míše, která zmizela podobným způsobem. Jen Pavlína jezdila dál na chatu k rodičům a vyhlížela z okna toho, který onu osudovou noc zmizel.

Části povídky

🕙 Přidáno 24.8.2022
📂 Kategorie: Šukání, Nevěra

Hodnocení: 3/5

Jak se vám líbila povídka?

Komentáře