Antická Lucie erotické povídky

Artegius - malebný ostrov, jehož pobřeží opanovaly stejné mořské vlny, co se rozlévaly i na plážích starobylého města na protější pevnině. Samotný ostrov byl spíše pevností obehnanou hradbou chránící staré jádro ostrova. Jádro tvořené chrámem z bílých sloupů obklopující sochu zářící jako polední slunce. Sochu ze zlata. Sochu ohnivého draka. Pod sochou bylo několik artézských studen, z nichž vyvěrala nejčistší voda v okolí. Tvořily jakýsi akvadukt rozvádějící vodu po celém ostrově. Toto jádro obklopovalo několik masivních stavení, která mohla sloužit jako sýpky v době hojnosti, nebo jako skrýše v době války. A pak pár menších paláců, které mohly sloužit k různým kratochvílím stejně jako k uvěznění někoho, koho bylo třeba především uklidit z dohledu lidských zvídavých očí. Jen nepatrný pruh pevniny na pár hodin denně spojoval tyto dva kousky ráje. Moře se uvolilo ustoupit slunci. V tu dobu se dalo přejít suchou nohou i koňmo až na pevninu.

Lucie byla mladá dívka, která se na ostrově narodila v jedné z oněch vil se zahradou plnou kvetoucích růží a ušlechtilých cedrů. Byla z dobré rodiny a nikdy jí nic nescházelo. Pouze otec, který zahynul na rozbouřeném moři, když byla ještě malá. Měla ráda večery na ostrově, kdy se všechny vůně snoubily do omamné esence krásy. Byl to čas, kdy jí její stařičký učitel vyprávěl mýty o dracích slunce, kteří dříve obývali tento ostrov a zřejmě proto tak ráda nosila květiny k soše draka, který ji přenášel do krajiny snů z dětství už pouhým svým majestátem a v jehož stínu Lucie nejednou usnula s hlavou zasněnou v příbězích či pohádkách. Jindy zase tančila okolo sochy až do vyčerpání. Její olivová kůže se od slunce třpytila krůpějemi potu stékajících v drobných pramíncích do záňadří a její vrkoče vlnitých, hnědých vlasů, se neposlušně obtáčely kolem její tváře a spadaly po ramenou na záda. A ač její pas byl ještě dívčí, přes svou útlost byl pevným bodem její ženské siluety. To vše bylo možné pozorovat i z dálky. Co však na Lucii bylo uhrančivé, byly její oči. Světle hnědé s jantarovou obrubou. Barvy jako by se do sebe navzájem přelévaly.

A právě pohled na Lucii uhranul i jistého muže, který na ostrově byl hostem v jednom z paláců. Sledoval ji nejednou, než se rozhodl, že ji musí mít. Ale Lucie nebyla obyčejná dívka, patřila k urozenému rodu a tak ji nemohl prostě unést a přivlastnit si její tělo pro svou kratochvíli. Rozhodl se, půjde do domu jejích rodičů a požádá o její ruku. Tak i udělal. Matka Lucii muži zaslíbila, jelikož dobře viděla, že jde o bohatého muže a bude se s ním mít dobře. Přislíbila i bohaté věno. Když se o tom Lucie dozvěděla, byla zoufalá. Netoužila nikterak po tomto muži. Řekla si, že se zkusí ze svatby vyvléknout tak, aby o ni muž ztratil zájem. Mylně se domnívala, že pokud rozdá věno chudým, nebude pro něj zajímavou. Pletla se. Muže to sice popudilo, ale stál o ni. Peněz měl sám dost. Trval na sňatku, ale ona se mu odmítala vydat. Rodině hrozil dopadem svého hněvu a toho se matka obávala. Měla strach nejen o Lucii, ale i o její sourozence. Sama navíc byla trýzněna nemocí krve, která ji vyčerpávala. Lucie si tedy vymohla přání, aby s matkou strávili noc v chrámu, kde si o všem promluví. Jak si přála, tak se i stalo. Matka s ní do chrámu šla. Ženy mluvily dlouho, až se přiblížila půlnoc. Byl zimní slunovrat. Magická to noc.

Do chrámu přišla jakási žena. Starší, avšak navzdory černým vlasům protkaným četným stříbrem, byla uhrančivě krásná svou důstojností. Žena nesla květiny a džbán, do kterého nabrala vodu. Přišla k soše draka. Květinami obložila podstavec sochy a poté sochu za překrásného zpěvu začala polévat vodou. Po chvíli se květiny začaly pnout po podstavci, obtáčet se okolo sochy až to vypadalo, že celého draka obtočí svými výhony. Nestalo se tak. V půli se zastavily a začaly obrážet pupeny a poupaty, která se postupně rozvíjela do rozličných barev. Žena několik z nich utrhla a zapletla je do věnce, který si dala do vlasů, rozepla sponu a její faros sklouzl po těle dolů. Zůstala tam jen v bílých jednoduchých šatech🡕 . Kolem pasu měla ovázané široké stuhy z hedvábí, které končily pod jejími velkými prsy. Začala stuhy rozmotávat. Poté svlékla i šaty🡕 . Její tělo Lucii fascinovalo. Měla krásné, velké prsy s velkými, tmavými dvorci, které chladem začínaly tvrdnout. Lucie pocítila jakési zvláštní napětí. Přemýšlela, jestli si jich všimla, nebo naopak o nich neví, ale žena vzala džbán a jala se lít vodu na své tělo. Její ženské křivky se rozvlnily a ona si přitom lehala pod sochu draka a prsty začala masírovat svá prsa. Byl to vzrušující pohled, ze kterého Lucii vytrhla matka se šeptem pronesenými slovy, že tu nemají co dělat. Načež z úst neznámé zaznělo, že o nich ví a že mohou zůstat, chtějí-li. Matka nebyla úplně proti, ale zůstat se jí nechtělo. Žena se ale nenechala odbít a pronesla, že pokud zůstane alespoň jedna z nich a bude se na ni dívat, poví jí proroctví, které se týká Lucie a pokud se přidá k ní, uzdraví Luciinu matku. Lucie byla první, která se rozhodla. Svlékla svůj plášť i šaty🡕 a lehla si vedle ženy. Matka úplně nesdílela její nadšení a z chrámu odešla. Na proroctví sice věřila, ale na své uzdravení ne.

Žena se na ni přetočila. Svým podbřiškem se třela o její. V bedrech prohnutá jako luk se nořila do extáze, kterou ji přinášelo tělo mladé dívky. Lucie prožívala nový pocit, o kterém její tělo doposud nemělo tušení, že existuje. Pocit něhy i touhy, rostoucí v jejím podbřišku. S otevřenýma očima pozorovala houpající se prsa ženy ukájející se na ní. Odevzdala se zcela tomu novému prožitku. Cítila totiž, že jí zaplavuje cosi krásného, co uvolňuje její tělo i mysl. Zmocnila se její mysli a teď se rozhodla zmocnit i jejího panenského těla.

Neznámá byla jako v transu z poddajnosti té mladé dívky, kterou měla pod sebou. Sesunula se v opojení orgasmu mezi její stehna a jazykem ochutnávala její čistou chuť. Byl zimní slunovrat. Ona mocnou čarodějkou a toto byla nejsilnější ingredience samotného magického rituálu, který ji prodloužil život. Ovšem tentokrát nikoliv o pár měsíců, ale o dobrých deset let. Její šediny začaly mizet. Nedokázala přestat. Byla tak odevzdaná. Její prsty zabloudily do klína té nadržené panny a pronikly do ní. Nejdřív pomalu prsty vytahovala, aby je zase do ní zanořila. Ale dívka se i přes počáteční bolest začala sama na prsty narážet. Bylo to jako fantazie. Ona stará čarodějnice prznila tuto mladinkou dívku, ze které se pod jejími doteky stávala žena a dávala jí svou zkušenost výměnou za její nevinnost, omlazující její staré tělo.

Lucie prožívala cosi elektrizujícího, co uchvátilo celé její tělo do horečnaté touhy. A prožívala to do vyčerpání sil nad východem slunce. Když pak pohlédla na ženu spící vedle sebe, byla překvapená. Byla jí sice podobná, ale o tolik mladší? Jako by se probudila vedle její dcery. Čarodějku snad její myšlenky probudily. Usmála se na ní a vysvětlila ji, že co se stalo a že je opravdu tou, která s ní strávila noc. Lucie se na ni dívala. Byla ještě krásnější. Vlasy měla jako křídla havranů, kůži světlou a modré oči ji žhnuly jako safíry ve slunečním třpytu. Byla krásná a Lucie jí zase toužila patřit. Čarodějka ji zastavila. "Musíš se vrátit. Jak jsem slíbila, tvá matka bude zdravá a tebe čeká těžká zkouška, chceš-li být se mnou. Muž, který se o tebe uchází, se do tebe zbláznil pro tvé oči a chce tě mít pro sebe jako drahocenný šperk ve své pokladnici. Udělá vše, aby tě získal. Je jen jediná cesta, jak před ním utéct. Nechat pro něj tvé oči vyhasnout." a s těmito slovy čarodějka vzala svůj faros i džbán a se slovy, že pokud jí bude chtít najít, sejdou se zde, až a pokud tedy nadejde jejich čas.

Lucie se oblékala a přemýšlela nad proroctvím. Nechat oči vyhasnout? Jak to má udělat? Vyhasnout přece můžou jen smrtí, nebo ne? Šla k domovu a rozhodla se zatím nad tím nepřemýšlet. V ruce měla několik překrásných květů vinoucích se předtím okolo sochy draka. Byla zasněná. A chtěla v tomto snu být co nejdéle. Vše se ale změnilo, když vešla na zahradu. Uviděla tam několik osedlaných koní, jak tam odfrkávaly nedočkavostí. Bylo jasné, že se něco děje. Ze dveří vyšel onen muž, který ji chtěl pojmout za manželku. Byl rozlícen. Když ji spatřil, rozběhnul se k ní. Chtěl ji násilím odvézt. Jenže sotva ji uchopil, tak zaduněla zem. Nepodařilo se mu ji ani zvednout, natož unést ke svému koni. Její nohy obmotaly kořeny starých cedrů. Rozzuřil se muž ještě víc a mečem se rozhodl kořeny přesekat, ale čím více se snažil, tím více kořenů chránilo dívčina chodidla. Za notný okamžik to vzdal a s nadávkami nasedl na koně a se svými kumpány odcválal pryč. Matka stojíc ve dveřích plakala, vidouc neštěstí, které se na ně řítí. Lucie k ní přišla a vzala ji okolo ramen. Utěšovaly se navzájem. Lucie matce řekla o proroctví a matka zase Lucii, že ač její tělo je jako proměněné, tak její duše strádat bude dál pro ni. Matka se na víc už neptala. Tušila, co se v noci stalo a čas, který jim zbýval, nechtěla promarnit výčitkami. Osud se naklonil blíže. Věděly, že brzy se muž vrátí a bude chtít Lucii odvézt po zlém. Tak si i stalo. Nad večerem se ozvalo bušení do vrat do zahrady. Služebnou, co je otevírala, náhlý náraz povalil na zem a po pěšině se rozdupala kopyta těžkých, tažných volů. Muž i s několika pohůnky přišel odvléct Lucii pomocí síly těchto zvířat. Byl si jist, že takové síle už dívka vzdorovat nedokáže. Ale jaké bylo jeho překvapení, když ani tato silná zvířata s dívkou nedokázala hnout. Kameny na terase jejich stavení přirostly k nohám dívky a dívka byla jako přikovaná. Muž zuřil a pronesl slova, že pokud se Lucie nevydá sama, zapálí celý dům i zahradu a pokud přežije, přijde si pro ni. Ale už ne jako pro manželku, ale jako pro děvku a on i muži jemu věrní, si ji vezmou tak, jak oni budou chtít. Dal jí čas do svítání a odjel do svého paláce.

Tam celou noc propadal jídlu, hudbě, vínu a tanci svých otrokyň, které mu lehaly k nohám. Nedokázal ale přestat myslet na Lucii. Na její vzdorovitý pohled a ten žár v očích. Tolik ji chtěl zkrotit jako divoké zvíře. Obtěžkat ji svým semenem kdykoliv by chtěl, dokud by mu neporodila armádu zdravých synů. Všechny ty nazdobené, vyzývavé exotické krásky okolo byly jako sice zdobně pokreslené, ale prázdné amfory. Nebavily ho, ač ho uměly dokonale uspokojit kdykoliv to potřeboval. Chtěl pohár, který by mohl naplnit očekáváním a pak z něj pít lahodnou touhu. Věřil si, že by ji dokázal uspokojit. Byl v plné síle. Vysoký, ještě pořád se cítil být mladý a jeho tělo bylo pevné všemi boji, kterými prošel. Každá žena pod ním prožívala rozkoš, když ji chtěl tu rozkoš dát.

Když začalo svítat, vyjelo několik jezdců z paláce pro Lucii. Stála u kašny a prsty brouzdala ve vodě, když se rozlehlo zabušení na dveře brány. Tentokrát nečekali ani až se vrata otevřou a kopyty koní ji rozrazili. Vjeli dovnitř s pochodněmi. Muž uviděl dívku hned a jel k ní. Rozutekla se ke dveřím domu. Muž to vzal jako odmítnutí a sám si vzal jednu z loučí a začal podpalovat vše, co dokázalo hořet jako by byl smyslů zbavený. Když se rozléhal nářek utíkajících, muže se dívky zželelo. Jak bylo celé stavení i růžový sad v plamenech, zajala ho úzkost a rozběhl se dovnitř, ovšem trámoví ze stropů začalo padat do jeho cesty a zastavila ho. V hlasitém praskání ohně se začala nepatrně probíjet tesklivá melodie zpěvu. Lucie zpívala píseň, kterou ji naučila čarodějka. Ač si nebyla jistá slovy, tak intuitivně vedena svou myslí probouzela cosi, co patřilo zlatému drakovi.

Z ohně se začal stávat jakýsi ohnivý vír tančící mezi sloupovím síně. Muž ji uviděl, jak tam tančí v ohni a rozběhl se k ní. Chtěl ji odnést ven, ale plameny jako by se obtočily kolem něj. Lucie ho k sobě přitahovala čímsi neuchopitelným a spalujícím doslova. Zvláštní omámení lapilo jeho mysl. Dokázal jen mechanicky pohybovat tělem. Lucie mu ukázala na podlahu a on se začal svlékat, aby se nahý posadil před Lucii. Cítil, jak se mu krev nalévá do penisu a jak jeho erekce nabývá nebývalých rozměrů. Seděl si na patách, rozkročený se ztopořeným penisem. Neuvědomoval si iracionálnost celé situace. Chtěl jen být připraven pro ni. Lucie rozepla sponu svých šatů a nahá si stoupla před muže. Pokrčila nohu a položila ji na jeho rameno. Začal ji uspokojovat rty a jazykem, ale jí to nestačilo. Vzala jeho ruku a nasměřovala ji. Pochopil a začal ji prstit. Tvrdě a hluboko. Jeho silné, masité a dlouhé prsty Lucii činily dokonalé potěšení. Topila ho ve své touze a on o to víc její nektar pil a nepřestával její lůno plenit svými přirážejícími prsty. Lucie sbírala magii do svých dlaní jako vlákna drahocenných nití. Žhnula v jejích prstech a ona je splétala do sebe do drobných struktur jakési pásky. Blížila se vrcholu a ve chvíli, kdy jejím tělem se rozlila rozkoš, omotala oči muže onou páskou a ta zažhnula jako horká láva a muže oslepila. Muž zařval bolestí a skácel se k zemi. Ochromen nečekanou ránou zůstal ležet bez hnutí. Lucie pozvedla měšec plný zlata patřící muži, pak se zavířila v ohni a oheň utichal ve své síle, až vyhasl úplně. V jeho kouři dívka zmizela, pouze na schodech zůstalo ono zlato jako odčinění za škodu.

Muž i se svými kumpány odjel při odlivu na pevninu a na ostrově se nikdy neukázal. Lucie se přesto skryla a krom její matky nikdo netušil, co se s ní stalo. Jen ona věděla, že bude skrytá v chrámu, kam tak ráda utíkala. Jak šel čas, tak matka vilu opravila a zlato, které zbylo, rozdala jménem své dcery potřebným. Pravidelně nosila v noci jídlo k soše draka a pravidelně nacházela koše prázdné. Jednou se ukryla a čekala, jestli svou dceru alespoň uvidí. Dočkala se. Lucie pomaličku a nejistě šla chrámem k soše. Měla pásku přes oči a v ruce držela hůl. Matka se rozplakala a přiběhla k ní. Ptala se, cože se to stalo a Lucie ji utěšovala, že sice už nevidí, protože padající trám spálil její tvář a uhasil onen žár v jejích očích, ale že její žár v srdci žije dál. Matka ji přemlouvala, ať se vrátí domů, ale Lucie nechtěla. Věděla proč. Čekala.

Čekala dlouho. Do dalšího zimního slunovratu. A dočkala se. Uslyšela její hlas, jak se rozeznívá v chrámu, ale bála se jít k ní. Čarodějka ji však vnímala a věděla, že proroctví se naplnilo. Přitančila k ní a odvedla ji k soše draka. Lucie neviděla ani krásné květy pnoucí se po drakovi, ani krásná prsa a pevné boky čarodějky. Jen vnímala jejich vůni mísící se do sebe. Nedoufala, že se to změní, jen pokorně přijímala její něhu, která ji opět odnášela do dálek, kde s ní chtěla už zůstat. Její klín ucítila tentokrát přímo v tom svém. Dotýkaly se. Mokré a roztoužené. Čarodějka se svými stehny propletla proti těm jejím a opřená o lokty se začala dráždit. Byla to krása. Lucie chtěla víc a čarodějka to cítila. Zvedla se výš, aby rukou dosáhla a prsty zajela dovnitř. Lucie se rozezněla slastí jako struny na harfě. Uspokojení rezonovalo napříč jejím tělem. Dech měla rychlý, a přesto se jí zdálo, že se jí dostává málo vzduchu. Bradavky zdobící její prsa ztvrdly. Vše se zalévalo barvami, které nemohla vidět. Nebo...

Bylo ráno a Lucie se probudila zachumlaná do farose. Čarodějka nebyla nikde. Když si Lucie uvědomila, že vidí, běžela k vodě, aby pohlédla do odrazu. Žádné jizvy na tváři. Jen její oči změnily barvu. V jantarové obrubě se mísila safírová modrá. Lucie byla šťastná a hledala svou čarodějku. Nebyla tam.

Jen dole na pobřeží seděla stařičká, téměř slepá žena čekající na odliv. Slepá, ale šťastná.