Pěkné kvítko erotické povídky

Je krásný letní den a navzdory otcovu varování, abych se netoulala sama po lesích a hlavně nechodila k rybníku, který je sice hned za lesem, ale na jiném panství, jsem právě na břehu tohoto rybníka. Ta nádherná studená voda omývá moje nohy a já jako pokaždé neodolám, odhodím šaty🡕 a zcela nahá se nořím do chladivé náruče vody. Užívám si koupání a vůbec jsem si nevšimla, že k rybníku přijíždí jezdec na koni. Jeho kůň potichu dojde až ke břehu, kde leží moje šaty🡕 . Omámená sluníčkem a vodou se strašlivě leknu, když se od břehu ozve nepříjemný a zlobou nabroušený hlas jezdce. "Nikomu jsem nedovolil se zde koupat, okamžitě vylez a kliď se odtud dřív, než odepnu pásek🡕 a zmaluju Ti zadnici do ruda, aby sis pamatovala, že tu nemáš co dělat!"

Po prvním úleku se dívám na jezdce klidně a prohlížím si ho. Dobře oblečený, u pasu zbraň, kterou smí nosit jen příslušníci vyšší vrstvy a arogantní výraz člověka, zvyklého přikazovat. Tohle porybný nebude, tento panáček je nejspíš sám majitel panství. Klidně a beze spěchu se blížím ke břehu a pomalu vystupuji z vody. Moje kůže se leskne, jak na ni dopadají sluneční paprsky a bradavky jsou ještě pořád ztuhlé od chladivé vody. Lehce nakračuji k samotnému jezdci. Tyčí se nade mnou v celé své nafoukanosti, ale sleduji, jak jeho oči hltají moje tělo od spodu až nahoru, kde se naše oči setkají. Hrdě držím hlavu nahoře a drze se dívám do jeho zlostí jiskřících očí.
"Ale, tak přeci nebude hned tak zle, pane, vody je zde dost pro nás oba." Zašveholila jsem veselým hlasem a pohladila krásného koně na hlavě. V tu ránu se ozval svist a na moje ruce dopadla rána jezdeckým bičem a jeho nepříčetným vztekem bublající hlas: "Dej ty ruce pryč!"

Zabolelo to, lekla jsem se, ale neucukla. Na rukou se objevily červené pruhy, které lehce pálily na ostrém sluníčku. Sledovala jsem je, jak rudnou a lehounce se nalévají krví do nepatrného otoku. Pak jsem zvedla hlavu a znovu se podívala jezdci do očí a opět úplně klidně jsem pronesla: "Pane, dávejte víc pozor, uhodil jste mně a měl byste se omluvit." Rychlost s jakou seskočil a chytil mně za obě ruce, byla až překvapivá. Trochu jsem ucukla a o krok ustoupila. Dál se mu vyzývavě dívala do očí a zcela zjevně ho tím vyprovokovala k zuřivosti. Škubl mnou a za ruce mne táhl ke kmeni spadlého stromu, který ležel blízko břehu. Jediným pohybem mně přes něj ohnul a na záda mi postavil nohu ve svých vysokých jezdeckých botách a přitlačil mně tak k němu. Pak jsem uslyšela zvuk, který jsem z domu dobře znala. Propnutí řemenu. S nohou stále na mých zádech mi začal udělovat rány řemenem a já cítila, jak mi začíná hořet zadek a když jsem stále ani nehlesla, začal přidávat na síle. Jeho ruka měla mnohem lepší švih, než ta otcova a i důraznost ran byla větší. Dlouho už jsem vzdorovat nezvládla. Nakonec jsem přeci jen začala vzdychat, naříkat a kopat nohama. Když se objevily první slzičky, tak přestal. "Teď se obleč a odvezu Tě domů, abych zjistil, čí jsi a potrestal i Tvé rodiče, že Tě špatně vychovali a neumíš se chovat a mít v úctě svého Pána!"

Popotáhla jsem, zvedla svoje šaty🡕 a oblékla se. S lišáckým úsměvem jsem pak sledovala výraz jeho tváře, když si uvědomil, že to nejsou šaty🡕 prosté dívky. Když jsem se upravila a vlasy stáhla hedvábnou mašlí, vzhlédla jsem, uchopila jeho nastavenou ruku, kterou mně vysadil na koně za sebe a opět, trochu drze jsem prohlásila: "No na to se moc těším, až budete Jeho Jasnosti, panu otci vysvětlovat, že jste mně surově zbil." Prudce se otočil a rozzlobeně sykl: "Nemohl jsem přeci vědět, že jste dcera pana vévody!" Naprosto sladce jsem odpověděla: "Protože jste se ani nezeptal." Cesta byla rychlá a tichá. Mlčel a patrně přemýšlel, jak vysvětlí urozenému a váženému vévodovi, že seřezal páskem🡕 jeho dceru. Ještě ho chvíli nechám, aby se tím trápil a měl strach. Vlastně ho nechám, aby to otci poníženě a s omluvou řekl a očekával jeho hněv. Patří mu to. Že pak mně pak otec možná seřeže nanovo, za neposlušnost, teď vědět nemusí. Když jsme dojeli na nádvoří, strhl se povyk. Správce poskakoval po nádvoří a fňukal, že mně už tak dlouho hledají a pan vévoda měl obavy, že se mi něco stalo. A prý hned jak se objevím, má mně zavést do jeho komnat, kam se uchýlil, když se mu od rozčílení udělalo zle. "Hmmmm papá má špatnou náladu." Pronesla jsem jízlivě směrem k mému spolujezdci a v hlavě se mi zrodil nápad a s ním i krutý plán.

Sledovala jsem, jak dříve arogantní výraz mého společníka bledne a ustupuje nervozitě a strachu z otcova hněvu, protože ačkoliv byl šle🡕 chtic, tak pouze baron, můj otec byl jeho lenním pánem a baron byl otci povinen uctivostí, pokorou a poslušností. Když jsme stoupali po schodech ke komnatám otce, neviděla jsem jeho obličej, ale tušila jsem jeho bledost a stálá zamlklost za mnou toho byla důkazem. Hned jak jsem otevřela dveře, tak jsem nasadila zoufalý výraz a běžela k otci téměř v pláči a mezi slzami a dojemnými vzlyky jsem se dušovala, že za moje zdržení může tento pán, zuřivě jsem na něj ukazovala a znova štkala. Jste tatínku jeho lenním pánem a on si, považte, dovolil na mně vztáhnout ruku a surově mně napadl a zbil. Otec otvíral ústa, aby mně umlčel, ale po tomto prohlášení, překvapeně zvedl hlavu a upřel svůj pohled do očí provinilce. A ačkoliv jsem byla příšerně neposlušná a vzdorovitá dcera, tak trestat a bít mě směl odjakživa jen otec. Jeho pohled proto ztvrdnul jako ještě nikdy a velmi zle pohlížel na příchozího.

Pak promluvil chladným a tvrdým hlasem: "Je to pravda, barone, že jste vztáhl ruku na Její Jasnost?" A pyšný baron, padá na kolena, ve tváři ani stopa po aroganci, jen bledost a strach z otcova hněvu. Ale je statečný a to se mi zase líbí, je odhodlán čelit hněvu svého Pána. Mám se slitovat, má ho zachránit a na sebe přivolat hromy a blesky od otce? Než to domyslím, slyším pevný a odhodlaný hlas baronův. "Ano Vaše Jasnosti, opravdu jsem Vaši slečnu dceru napadl a surově zbil, protože jsem netušil, kdo je. Stalo se a teď jsem zde a pokorně očekávám trest, za své jednání a nabízím omluvu jak Vám, tak Její Jasnosti." Jak jindy chladný otec nepodléhá hněvu, poprvé vidím, že je jím zcela pohlcen a ty by mohlo pro barona špatně dopadnout. Musím jednat.
"Tatínku, prosím nezlobte se na něj, je to i má vina, rybník za lesem je přeci jen jeho majetek a nelíbilo se mu, že se kolem něj bez jeho vědomí procházím." A moje oči baronovi říkají, aby se neodvážil říct, jak se to doopravdy stalo, protože to bude ještě horší. A kupodivu baron projevuje dost rozumu, když mlčí a rychle pochopí, že kdyby jen cekl o mé nahotě, kterou nejen zahlédl, ale dokonce využil k výprasku, mohl by to být v tuto chvíli rozsudek smrti.

"Ach ano, ten zatracený les a rybník, které Ti nedají spát!" zabručí otec a o poznání milostivěji pohlíží na barona. Asi ho nějak potrestá, ale už to nebude katastrofa a já z toho možná vyjdu jen s napomenutím od otce a tím, že jsem viděla tohoto hrdého a pyšného barona klečet u otcových nohou. Nejspíš v něm teď budu mít zavilého nepřítele. Otec mne ale posílá do mých komnat, a když pak baron kráčí nádvořím ke svému koni, je stále ještě velice pobledlý, ale hrdý a statečný. Nemohu ho dostat z hlavy. Na jednu stranu arogantní, nafoukaný panáček co hned vyhrožuje a dokonce bije. Ale ty jeho ruce......... a to jakou v nich má sílu. Ten pohled a jiskry v očích. Sakra líbí se mi a líbilo se mi i jak poníže pak klečel před otcem a přesto statečně čelil jeho hněvu. Mimoděk si sáhnu na zadek, který stále ještě nese stopy po jeho řemenu, a slastně se zachvěju. Naštěstí stojím zády ke dveřím a otec, který právě vstoupil, si můj třes a vzdech vysvětlí jako projev nevole směrem k odjíždějícímu baronovi. Obejme mně a se slovy, že ho přísně potrestal a že se ho už nemusím bát. Bát, tatínku? Pomyslím si smutně. Kdepak, kdybyste jen tušil, že se mi ten darebák líbí, dal byste ho popravit.