Pasáček ovcí 2 erotické povídky

Nebylo příjemno v té době ani Aničce. Vrátila se z ovčína a v komůrce na ni čekala zděšená děvečka Bára, která večer tvrdě usnula a když se v noci probudila, aby se napila, našla vedlejší postel prázdnou a tak Aničku vyhlížela dosti úzkostlivě oknem, odkud se vrátí. Když ji uviděla vycházet z ovčína, hrklo v ní a zcela ji zachvátilo rozhořčení proti Vinckovi. Uvítala proto Aničku káráním. Když se ale dozvěděla, jaký je ovčák hloupý nekňuba, rozesmála se a aby snad nevzbudila selku, musela hlavu vtisknout do polštáře. Bára si však přesto uvědomovala, že půjde-li to tak dál, Vincek věčně hloupým nezůstane. A tak přemýšlela, jak od Aničky odvrátit nebezpečí...

Ještě dříve, než-li denní světlo rozehnalo noční soumrak, napadla Báru myšlenka v níž se jí zalíbilo. Vstala, sklonila se nad svou svěřenkyní a když poznala, že spí, oblékla se a tiše vyběhla ven na vozovou cestu, kde počkala na Vincka, až požene ovce k lesu. Přistoupila pak k němu se slovy: "Všecko vím, co se v noci v ovčíně dělo a povím to na tebe selce, odvážíš-li se Aničce činit více, než-li ste spolu prováděli dnes v noci! Slibuješ mi to?!"
Vincek se polekal té výhrůžky a slíbil. Když pak hnal ovce dál, byl velmi smutný, protože pochopil, že děvečka jistě ví, co on ještě nezná a uhodl, že právě ona mu to nepoví.
Stejně smutně pak přemýšlela o svém nočním dobrodružství i Anička. byla si jistá, že to na ni děvečka nepoví, ale správně vytušila, že ji bude od nynějška Bára hlídat a činit jí překážky v tom, v čem se jí před několika hodinami zalíbilo. Pochopila také, že ovčín není bezpečné místo k takovým rozkošným hrám a proto po celý den přemýšlela, kde by bylo větší bezpečí. Napadl ji sad, ale hned tu myšlenku zavrhla, neboť tam u plotu každý večer postávala sousedovic Frantina. Ani maštal, ani stodola se jí nelíbily. Jejich vrata tak ohavně vrzaly, že by je prozradily. Přemýšlela až do oběda, ale nic kloudného jí nenapadlo. Teprve pozdě odpoledne, když seděla Anička samotinká na sadu, rozřešila náhle tento zdánlivě neřešitelný problém, který ji od rána trápil. Přemýšlela zrovna, co asi dělá pasáček a živě si jej představila, jak sedí na příkopu u lesa mezi krušinovými keři a hledí na své ovečky pasoucí se na palouku. Anička moc dobře věděla, které palouky jsou Rozehnalovic a proto si mohla snadno vyvolat ten správný obraz. Ale pak ji přepadla ta svůdná myšlenka, až se ji z toho zatajil dech...
Ano, nejlépe by bylo, kdyby se vypravila za ním. Jsou to totiž palouky zapadlé uprostřed lesa, kam zřídkakdy kdo zabloudí. Po jejich krajích je mnoho křoví a lískového ořeší, že by se tam mohlo skrýt půl vesnice. Za půl hodiny tam snadno doběhne a za půl hodiny se zase snadno vrátí. Když dvě tři hodiny nebude doma, nikdo ji nebude postrádat. A i kdyby, řekne, že byla u kamarádky na druhém konci vsi.. Nikomu to nebude divné a její mamka jistě nebude pátrat, mluvila-li pravdu. Odcházela tak častěji a často se mimo rodný statek zdržela někde déle. V ten podvečer se sice už nevydala k lesu, ale zůstala na sadu až do setmění a způsobila tím, že sousedovic Františka, třebaže se procházela po jejich sadu, k plotu nepřišla. Dokonce tam nebyla ani tehdy, když na sad přišel ovčák. Když viděl, že ona tam není, nečekal, protože po probdělé předchozí noci byl tuze ospalý a také zaznamenal, že selčina Anička a sousedovic Frantina si navzájem překážejí.
Když v ovčíně ulehl, byl nejistý, zda nepřijde zase Anička. Bál se sice, že by to bylo hříšné a že by snad na něm mohla chtít více než-li včera v noci, ačkoliv on slíbil děvečce to nedělat. Ale přesto si tajně přál, aby Anička přece jenom přišla, neboť po celý den v lese vzpomínal na ono rozkošné trnutí těla, které ho včera dvakrát přemohlo tak, že se mu postavil z toho pinďour. Stále přemýšlel, co je tak zvláštního na té hře, že způsobuje zároveň podivný strach a horké zahanbení, ačkoliv tělo naplňuje také velikou slastí. Zdálo se mu, že jinak není ani děvčatům, třebaže po té hře odcházejí s pláčem. A jak tak přemýšlel, usnul tak tvrdě, že by jej nikdo asi neprobudil. Procitl, až když byla obloha svítáním růžová. Odběhl proto do statku, kde si vzal v síni připravený chléb s tvarohem a malou bandasku mléka a pak již vyvedl ovce z ovčína a hnal je k lesu...

Když je dohnal na palouk, usedl na zákop mezi ořeší a díval se na ovce, ale nezpíval si jako jindy. Přemýšlel o všem, co prožil v posledních dnech a hlavně se trápil dohady, proč asi za ním v noci nedošla Anička.
Jak tak přemýšlel, osychala zvolna rosa na trávě a v tu dobu už pospíchala k lesu Rozehnalovic Anička na kterou právě myslil, jsouc nedočkavá na milostnou hru s ním...
Nebyla ale sama, která se blížila k palouku na němž Vincek pásl ovce...

Nedaleko odtud stála u lesní silnice myslivna, v níž bydlel a ouřadoval starý fořt Alois Kobosil, který měl novou mladou ženu Anežku. Ovdověl před půl druhým rokem, ale dlouho vdovcem nezůstal. Neutekl ještě ani rok od smrti jeho nebožky první ženy a již se ženil znovu. To bylo zcela pochopitelné a nikdo mu to ani nezazlíval, protože člověku není dobře samotnému a zvláště né v té zelené pustině, kde na hodinu chůze kolem dokola nebývá živé duše. Myslivec sám byl panským úředníkem odpovědným za své polesí lesmistrovi a musí se tudíž starat o les. Proto musí míti někoho, kdo se o něho bude starat, vařit, prát, zašívat, kdo se postará o slípky, králíky i o čuníka v chlívku a poklízel v myslivně. Proto mu to nikdo nezazlíval, že si rychle opatřil náhradnici, ale pohoršení mezi fořty a na lesním úřadě vyvolalo to jak a s kým tak učinil...
Zachtělo se mu totiž okusit ještě jednou plné míry světských tělesných radostí a proto se mu zachtělo mladé ženy při níž by snad omládl.

Že měl ve městě jakousi vzdálenou chudou sestřenici, též vdovu, která měla dvě dospělé dcery. Kobosilovi nebylo těžké tam zajet a požádat o tu mladší, teprve 20-letou Bětu, ačkoliv on sám měl už 64.
Nechtělo se Bětce vdát se za starého dědka, navíc vzdáleného strýčka, nechtělo se jí do takového šedivého "štěstí". Jenže matka na svou dceru začala činit nátlak. Počítala totiž z fořtovou penzí jako se zajištěním své dcery na celý život, se zajištěním, které by jednou mohlo být prospěšné i její 22-leté sestře a konečně i jí samotné. Také sestra Magdaléna ji přemlouvala. A že byla už zkušenější a světa více znalá, smála se jejímu odporu a ujišťovala Bětu, že takový dědek jí nebude příliš ukrádat spaní, že tomu spíš bude záležet na dobrém uvaření než na všem ostatním... Svůdně jí pak vylíčila, že na takových myslivnách bývají mladí a hezcí myslivečtí mládenci, kteří rádi a bohatě vynahrazují mladým paním fořtkám, čeho se jim nedostává od starých mužů...
A tak mladičká Alžběta podlehla těm svodům i vyhlídce na celoživotní zajištění, svolila a vdala se, stan🡕 ouc se Alžbětou Kobosilovou.

Záhy toho ale želela. Její sestra měla pravdu v tom, že jí starý manžel tuze spaní nepokradl, ale natolik přece jenom stačil, aby v ní probudil touhu po slíbeném mysliveckém mládenci. Pátrala proto nenápadně, kdy se ho dočká, aby ke svému velkému zármutku zjistila, že nikdy. Polesí, které spravoval její muž Alois bylo totiž malé, že na ně nikdy nebyl myslivecký mládenec ustanovován. Dokonce se dozvěděla, že jakmile půjde její manžel do penze nebo kdyby umřel, že má být jeho polesí sloučeno s jiným a že z myslivny se stan🡕 e pouhá hájovna.
Hajný v polesí sice byl, starý Soukup, ale ten měl skoro sedmdesát.
A tak mladé paní fořtce nezbývalo, než-li chodit zasmušile po lese a smutně si alespoň v myšlenkách stýskat nad svým osudem a zničeným mládím...
Na těchto toulkách přivábil ji k sobě zvláštní zpěv. Byl to nesporně lidský hlas, který zněl z palouku uprostřed lesa, doprovázen cinkáním rolniček a občasným zamečením ovce. Ten hlas byl očividně chlapecký a byl takový zvláštní, neboť se třásl a podivně vlnil. Když tiše došla až k palouku a opatrně vyhlédla zpoza stromu, spatřila mladého ovčáka Vincka, který se jí zalíbil tak, že zalitovala, proč není alespoň o tři roky starší. Byla by se jím ráda spokojila a odpustila si všechny ty slibované myslivecké mládence, jenom kdyby se jí dostávalo, po čem tolik toužila.. Ovčák se jí zdál být přece jenom ještě příliš mladý - více hoch než-li jinoch a věděla, že by bylo těžké dohovořit se s ním. I chodila a naslouchala jeho prostým, ale tak zvláštně zpívaným písničkám a utěšovala se ve svém smutku a touze alespoň pohledem na něho a poslechem jeho hlasu.
Toho inkriminovaného dne si zase vyšla směrem k palouku a podivila se, že neslyší ovčákův hlas. Skoro dostala strach, zda se snad neroznemohl nebo zda nepřestal pást ovce a nemá jiné zaměstnání ve vesnici. To by pro ni byla rána, neboť tajně doufala, že třeba za rok za dva až povyroste a více zmužní, bude snadnější se s ním dorozumět. Pak se mezi stromy blýskl zelený trávník palouku - ještě několik kroků, když zaslechla rolničky a zahlédla popocházet pasoucí se ovečky. Paní fořtka šla tedy ještě blíž a už zahlédla pasáčka ovcí na obvyklém místě mezi ořeším, jak sedí smutně s hlavou skloněnou a paní fořtce se zdálo, že je smutný...

Dlouho, předlouho jej sledovala a když už se rozhodla, že za ním půjde, aby se jej zeptala, co ho trápí, protože jí ho bylo líto, a cosi jí říkalo, že by mu snad třeba i mohla pomoci, nebo ho alespoň utěšit v jeho zármutku. Ale právě tehdy nedaleko ní zapraskaly suché větvičky, jichž leželo plno na zemi, jak spadaly z borových korun. Ohlédla se a uviděla drobné děvče, ještě dítě, jak s rozzářenýma očima a s rozjásanou tváří chvátá na palouk a očima už visí na ovčákovi...
Dech se Bětě zatajil a srdce rozbušilo a potom..., potom už jenom hleděla a viděla, jak to děvče doběhlo k pasáčkovi a jak mu padlo kolem krku, usedlo mu na klín a začalo si rozepínat kazajku.e pak bylo hodně k polednímu, sebrala se a šla zase lesem k myslivně a jak šla, tak cestou přemýšlela, zářily jí vlhké oči a kolem rtů se jí třepotal úsměv. V duchu žehnala té chvíli, ve které ji ovčákův hlas poprvé přilákal k onomu palouku. A třebaže on toho dne nezpíval, rozezpívala se paní fořtka, sotva došla do myslivny. Udivila tím i svého obstarožního muže, když se v poledne vrátil z lesa a rozradostněla jej, protože ten bláhovec si myslel, že ji již opustila tesknota po domově, po městě, kterou Běta omlouvala svůj smutek a že konečně našla v jeho myslivně i v něm samotném zalíbení. Skoro mu bylo líto, že odpoledne musí vystoupit do lesního pásma, kde dřevaři pracovali v probírkách, a proto tam bylo třeba jeho stálého dohledu, aby neprovedli nějakou hloupost.
Postěžoval si mladé ženě z té svízele a dostalo se mu laskavého politování a i pohlazení po jeho šedých vlasech.

vyšel proto po obědě veselý více než kdy jindy z myslivny a stoupal do pásma mnohem pružněji. Radost způsobila, že se najednou cítil jako třicátník a ani ho nenapadlo, že mu nad čelem začíná pučet předůkladné paroží...

Ale mnohem větší radost naplnila srdce mladé paní fořtky Alžběty Kobosilové. Z řečí svého muže seznala, že se z lesa nevrátí před soumrakem a že jí je tudíž dopřáno mnohem více času, než-li potřebovala k uskutečnění svého vilného záměru. Umyla tedy rychle nádobí, připravila si vše, čeho jí bylo třeba k večernímu vaření a již se potom chystala na cestu. Opravdu zvláštně se chystala paní Běta, neboť ze sebe vysvlékla všechny jupky, spodničky a oblékla si zase jen to nejnutnější, tedy spodní košili🡕 , sukni🡕 kanafasku a kazajku, aby to mladíčkovi nepřekáželo ve hře s ní.
Nachlazení se ani trochu nebála, neboť žhnula... Opatrně vyklouzla z myslivny a chvátala k paloučku jako rozháraná fena za hlasem psa.
Když došla k místu, odkud obvykle sledovala palouk, viděla, že ovce pokojně odpočívají a že ten chlapec, ten ovčák sedí mezi ořeším a je zase velmi smutný. Nejraději by se k němu hned rozběhla, kdyby ji právě nezachvátila ostýchavá rozechvělost, která jí radila k opatrnosti. Proto tiše usedla a čekala, až se jí zklidní srdce...

A věru udělala dobře, protože za malou chvíli uviděla, že lesem přichází zase ono děvče, které tu na palouku navštívilo pasáčka už ráno. Děvče přeběhlo palouk a opět se oddalo té rozkošné hře s ním, která paní fořtku, tiše je pozorující, rozpalovala mnohem více než ty dva, kteří jí byli účastni...
Bylo zvláštní, že tomu děvčátku nezáviděla. Naopak, cítila cosi jako vděčnost, protože čím déle je pozorovala, tím více byla přesvědčena o tom, jak jsou oba ještě nevědomí, nepoučení a hloupoučcí jako dvě malé děti. Utvrdilo jí to, že ona s ním dosáhne svého.
Nějakou chvíli ještě trvala ta jejich nevinná hra, pak se ale Anička opět zvedla a rozesmutněle jako ráno, přešla paloukem a vracela se lesem k vesnici. Pasáček zůstal sedět mezi ořeším a i on se smutně díval za Aničkou, načež smutně sklonil hlavu bradou na prsa.
Mladá paní fořtka pochopila, že k jejímu nemravnému záměru nastala ta nejpříhodnější chvíle. Vstala a od svého úkrytu to vzala hloubkou lesa, aby nemohla být předčasně spatřena, kolem palouku k pasáčkovi. Šla lehce a pružně, spíš tančila po špičkách než-li šla, protože se bála, aby jediná suchá snítečka nezapraskala jí pod nohou.. Takto opatrně došla až k ovčákovi. Nechtěla jej vyděsit, nechtěla aby byl zneklidněn dříve, než bude u něho...

Stála už sotva čtyři kroky za ním, ale ještě ji krylo ořeší. Místo na kterém stála se jí velmi zalíbilo. Byl to malý trávníček zarostlý hustou svěží trávou, který měl na délku i na šířku asi čtyři kroky a byl ze všech stran krytý olšovými krušinami a lískovým ořeším. Její jednadvacetileté tělo bylo celé ještě rozechvělé a proto vyčkávala, až se alespoň maličko uklidní, protože měla obavu, aby její neklid pasáčka neodradil...
Po chvíli čekání to již nemohla vydržet a tiše na něho zavolala: "Ovčáčku..."
Vincek, který byl dobrého srdce a nevědomý si nejmenší viny se ani trochu neulekl. V první chvíli se domníval, že je to sousedovic Frantina, která také přišla, aby si s ním pohrála, když se ho nedočkala včera. Otočil proto jenom hlavu a teprve spatřil paní fořtku, kterou neznal a viděl poprvé. Rychle vstal a váhavými kroky se k ní přiblížil: "Čeho si přejete, paní?" otázal se uctivě. Ona jej ale mlčky vzala za ruku, druhou jej pohladila po líci a po vlasech, aby mu naznačila, že se nemá ničeho bát,
že s ním smýšlí dobře. Pak usedla na prostředek onoho malého trávníčku a řekla mu: "Nestůj a posaď se ke mě".
Když pak trochu váhavě uposlechl, začala k němu hovořit: "Jak ti říkají?"
"Vincek, paní", odpověděl.
"Ty jsi dole ze vsi? U koho sloužíš?" vyzvídala dál.
"Ano, paní a dělám ovčáka na Rozehnalovic dvoře", odpovídal upřímně.
"Já jsem žena zdejšího fořta, víš..." představila se.
"Fořta Kobosila? Vyj ste tedy paní fořtka Kobosilová?" ulekl se, zda snad jeho ovce něco nevyvedly.
"Ano, Alžběta Kobosilová, ale pro tebe Vincku, pro tebe jsem Běta... A už mi neříkej paní. Já také pocházím z chudých poměrů tam ve městě, odkud si mě můj vzdálený strýc fořt přivedl..."
"Kolik máš roků, Vincku?" vyzvídala.
Čtrnáct a půl", řekl Vincek pravdivě.

"Víš... ráno jsem náhodně zabloudila na své procházce sm k tomuhle palouku. Viděla sem tě... Sedla sem si tam ve vysokém lese za paloukem a odtamtud sem viděla jak za tebou přišlo takové drobné pohublé děvče ode vsi, to, které tu bylo i před chvílí... Viděla sem, jak se k tobě mělo, sledovala sem, jak si rozkošně hrajete..." Tohle když mu říkala, Vincek zrudl a zrozpačitěl, nevěda co počít s rukama. Bětě bylo rozkošné jenom na něj hledět. Ale právě to ji přesvědčilo, že se ve svém dohadu nemýlila, že ten chlapec je opravdu ještě nevinný a zcela nevědomý. I přisedla k němu těsněji a jeho levou rukou si položila kolem svých ženských boků a pravou mu dala na svá prsa, kde si povolila sponky kazajky. Přitom mu pošeptala do ucha: "Nemusíš se ostýchat a hraj si se mnou jako s tím děvčetem, Vincku..., neostýchej se, jsem tu pro tebe. "
Chlapec jenom koukal, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Aniž by čekala na odpověď sundala si pomalu ze sebe kazajku pod níž měla jen horní část košile🡕 bez rukávů. Pak si sundala sukni🡕 kanafasku a byla před ním jen v té spodní košili🡕 zcela.
"Teďka ty"? vyzvala jej. "Vincek si ostýchavě vytáhl košili🡕 z kalhot, rozepnul knoflíky a vysvlékl ji.
"Viděl jsi už, Vincku, nahou ženu?" zeptala se jej a pásla se na jeho rozpacích očima.
Záporně zakroutil hlavou.
"Tak to musíme napravit, ale musíš mi slíbit, že to bude tajemství jenom nás dvou, ano?!" pohlédla mu do očí.
"A...ano sli...buju", zakoktal se.
"Dobře, tak se ale vysvlečeme oba najednou... Ty z gaťat a já z košile🡕 , ano?" kula železo dokud bylo žhavé.
Vincek souhlasně zakýval a vstal, načež se vysoukal ze svých ošuntělých mnohokrát spravovaných kalhot. Ve stejnou chvíli Běta popadla spodní lem oběma rukama a rázně si ji přetáhla přes hlavu. Nyní tu stáli oba nazí a jako Adam a Eva v ráji.. Vzala jej za ruce a sáhla zase dolů do trávy do sedu. Vincek prvně v životě viděl nahá ženská prsa. Proto hleděl vyjeveně na její krásné pevné trojky, hleděl na hnědě ochlupený trojúhelník jejího ženského lůna a na bělost její pokožky.
Poté se položila na znak a začala se hladit po prsou, bříšku a nakonec mezi stehny, u toho se pomalu svíjela a začala oddychovat. Bylo vidět, že Vincek je v obličeji rudý a mírně se mu třesou ruce, ale jeho mužské přirození pořádně narostlo Stálo mu jako prohnutá klobáska, která nebyla sice nikterak velká, ale ani o moc menší jejího starocha manžela. Stále ale nesebral odvahu se k ní přiblížit a dotknout se jejího úplně nahého těla.
Běta ležela v trávě před ním a žádostivě se na něho dívala. To fascinující, lehce opálené mladé tělo se světlou kůží v rozkroku, na zadku a kolem beder v ní budilo touhu přitisknout se k němu.
Aniž by chtěl, penis se mu zdvíhal a mohutněl. Když mu erekce dosáhla vrcholu, penis mu trčel dopředu mírně vzhůru jako výzva. Jako by jí říkal: "Chyť ho a vyzkoušej, jak je tvrdý! Stiskni ho!" Běta viděla, jak se mu předkožka napětím stahuje dolů a obnažuje jeho rudý žalud....
Nevydržela se ale jen dívat.
"Vzrušuje tě to?" trápila ho.

Vincek mlčky přikývl.
"A už ti ho nějaké děvče drželo? Už ti ho nějaká ženská ruka vyhonila?" popustila uzdu svému vnitřnímu vzrušení.
"Ne", hlesl a zakroutil záporně hlavou.
"Ale chtěl bys, co?" provokovala ho.
Mlčel a trpěl studem.
"Ukaž, já ti to udělám", řekla náhle a než se vzpamatoval, uchopila jeho penis rukou. Bylo slyšet jen jeho dech a tvář mu planula žádostivostí.
Silně mu ho stiskla a jedním pohybem nahoru přešla přes žalud. Tím pohybem a stiskem její ruky se mu z dírky na špičce žaludu objevila čirá kapka a vsákla se mezi předkožku a žalud. Potom pomalým pohybem přetahovala zase předkožku ze žaludu zpět. Přitom sledovala, jak se ten otvůrek rozšiřuje, a znova učinila tah vzhůru. Předkožka klouzala a jeho žalud byl už vlhký a kluzký.
Chlapec ze sebe vydal překvapivý sten. Běta si uvědomila, co to znamená, že se mu nyní do těla jako nože🡕 zařezává nepoznaný požitek. Pevně mu držela penis v ruce pod žaludem a opakovala ty pohyby nahoru dolu, přes celý žalud. Pak náhle ustala.

"Tys ešte opravdické ženské přirození zblízka neviděl, co?" spustila na něj náhle.
Mlčel.
"A chtěl by ses zblízka kouknout jak vypadá ženská mezi stehny?" zeptala se ho.
"Nó...chtěl...", hlesl vzrušeně.
Fořtka Běta byla silně vzrušená a tak nelenila, trochu zdvihla bedra, oběma lokty se opřela a doširoka rozevřela stehna a skrčila ještě nohy v kolenou.
"Tak si klekni mezi mý stehna a poď se kouknout..." pronesla.
Kluk učinil, jak chtěla a přiblížil svůj obličej k jejímu vzrušenému a již zvlhlému pohlaví.
"Můžu?" zeptal se, ale na její souhlas nečekal.. Položil dlaň na její levý prs a trochu ho stiskl. Běta cítila, jak se jeho prsty noří do té masy. Co přitom cítil, když se prvně v životě dotýkal ženských prsou, když je poprvé držel v ruce. Natáhl i druhou ruku a oběma dlaněmi jí prso nadzdvihl. Pak se přiblížil obličejem a tak nějak instinktivně vzal mezi rty bradavku. Opatrně ji vsál do úst. Skoro zahýkla, když ucítila ten pocit. To samé jí dělal i s pravým prsem. Potom se trochu odsunul a hltavě si ji prohlížel. Mladá fořtka se oddala jeho vůli a jen zdvihla ruku a pohladila ho po tváři: "Vincku, ale o tomhle musíš mlčet jako hrob?!"
"Budu...", přikývl a zase se sklonil hlavou, ale tentokrát již nikoliv k prsům, nýbrž k jejímu klínu. Mladá fořtka zavřela oči. Najednou ucítila jeho dotek na pohlaví, když se opatrně dotkl prsty jejích pysků a pak... pak když jí je opatrně rozevíral. Musel vidět, jak je vzrušená a musel vidět i její vystouplý poštěváček, vyčnívající jako tmavěrůžový červík či fazole s lesklou hlavičkou a mezi malými pysky musel vypadat jako maličký pestík na dně květu mezi jeho dvěma lupeny. Běta čekala a vnitřně se chvěla jak napnutá struna čekající na dotek slavíka.
On nic neříkal. Mlčel a bloudil jí prsty po celé délce brázdy, zkusmo, opatrně, citlivě... a blížil se k poštěváčku. Trochu s sebou trhla, když se ho dotkl. Strašně toužila, aby věděl, co má dělat.
Byl však bezradný. Penis mu stál. Pohlédl na ni. To, co uviděla v jeho očích byla touha, prosba a žádost...

Hnaná doposud nepoznanou slastí z jeho počínání, díky stále větším stahům uvnitř své pochvy vybičované tím, co činil, podporovaly velké výrony poševního maziva. Jeho prst jí instinktivně brnkal o naběhlý poštěváček. Běta hlavou házela sem a tam a přerývaně dýchala.
"Tadle hra, kterou spolu teďka provádíme je jistě příjemná a způsobuje rozkoš, ale to není ještě ta pravá rozkoš, po které určitě touží to drobné děvče co za tebou chodí, která tě má ráda a snad o tom ani neví...Ta pravá rozkoš má delší trvání než-li jen líbání či hlazení. Ta pravá rozkoš vás může uspokojit oba", povídala mu.
"Ta vaše hra, dokud oba nepoznáte pravou rozkoš, bude pro vás jen soužení a pramenem bolesti i smutku, než-li radosti", poučovala jej.
Tohle všechno bylo Vinckovi už známo a tak poslouchal paní fořtku se zatajeným dechem.
"Můžu tě, hochu, ujistit že vaše bolest bude stále větší a že to tvoje děvče bude od tebe odcházet s pláčem, protože zůstane neukojeno ve svém chtíči", povídala mu dál a hladila jej na hrudi.
"Ano, paní...teda Běto, ano...i to už se stalo! Takhle s pláčem ode mne odešla sousedovic Františka se kterou sem si hrál u plotu mezi sady... Jenže já neznám to tajemství jak mám učinit ty, které mě mají rády, které na mě volají, abych se s nima zastavil, opravdu spokojenými", vyznával se smutně Vincek.

Nic nemohlo lépe přijít vhod mladé paní fořtce, než-li toto jeho upřímné vyznání, které ji naopak poučilo o jeho dychtivosti to vědět a znát...
"A chceš, abych tě tomu naučila?" zeptala se vzrušeně.
"Jo jo, to bych moc chtěl", skoro zaprosil.
Běta to už nevydržela a oběma rukama ho se slovy: "Poooď! Poď do mněéé!!" začala tahat na sebe tak, aby byl nad ní s boky mezi jejími roztaženými stehny. Vincek měl tvář rozpálenou, supěl a byl užaslý...i vylekaný, ale také dychtivý. Nechal se vést... Lehl si na fořtku a úzkostlivě se přitiskl svým lůnem k jejímu. Opřel se na rukou vedle jejího trupu v místech jejího podpaží.
Běta ucítila, jak svým tvrdým penisem tápe a šťouchavě vyhledává vchod do jejího těla... Netrpělivě, pudovitě, ale nešlo mu to. Ani její manžel se do ní vždycky netrefil napoprvé, dokud mu nepomohla. Mladá fořtka se začala strachovat, aby předčasně nevystříkl a tak sáhla dolů mezi jejich podbříšky, chytila jeho penis do ruky, druhou si dvěma prsty rozevřela velké pysky a penis navedla k ústí své pochvy. "Poď... Sem ouzká", pronesla jako ve snu načež jej oběma rukama uchopila za půlky a tiskla si jej do sebe. Ne Vincek do ní nepřirazil, to Běta si jej do sebe narazila. Když se na ní natlačil a jeho penis začal překonávat sametový odpor svaloviny její pochvy, byla u vytržení. Měla pocit, že jí to jeho chlapecké a přesto už dostatečně velké mužství roztahuje nitro až do stran pánve. Byl v ní a ona ho byla plná. Zaplavil ji mystický pocit splynutí. Absolutního. Dokonalého. Z hrdla se jí vydral hluboký sten úžasu a blaha. Běta jej k sobě přitiskla. Cítila přitom tlak jeho stydké kosti přes pysky na poštěváček. "Musíš ho do mě přirážet", řekla a sevřela v sobě pochvu, načež chlapec začal přirážet. Běta si ihned po jeho vniknutí začala korigovat tempo, protože chlapec by podle jeho výrazu třikrát rychle přirazil a už by stříkal. Pomalu si ho dlaněmi připouštěla k tělu, potom si ho chvilku k sobě přitáhla a zase uvolnila, u toho mu šeptala vzrušeně do ucha, aby jí jebal hezky pomalu, že si chce užít každý jeho hluboký zásun. Kluk u toho sténal tak hlasitě, že se bála, aby to někdo neslyšel. S rychlými přírazy jí přicházel začátek nezvladatelné extáze provázený výpony jejího těla vzhůru a dolů spojený s výkřiky touhy.

Její nohy okamžitě objaly jeho boky tak, aby měl maximální přístup do ní. Najednou se mladé fořtce zatmělo před očima jak naplno úd vrazil až na dno pochvy, kde se zastavil o její pružnou dělohu. Běta mu zatnula do paží nehty a křečovitě jej tiskla. Kluk přirážel jako zběsilý. Jejich břicha o sebe pleskala a pohlaví vydávala mlaskavé zvuky. Náhle jí zasáhl neočekávaně prudký náraz horka a pulzujících křečí v pochvě, který se jí ve vlnách přesouval z lůna do celého těla a z těla do mozku. Pod vlivem jeho penisu a emocí ze sebe vyrazila několik toužebných výkřiků: "Stříkhéééj!!!!! Už stříkéééj!!!!!!!!"
To už i on vytřeštil oči, napjal tělo a začala vykřikovat: "Už budu, už buduu!!! Už stříkááám!!!"
Také Běta vykřikla, když ucítila v sobě jeho záškuby penisu a teplo, které se v ní začalo rozlévat. Byla jak omráčena bleskem. Pak hýkali jeden druhému do šíje a do mladé paní fořtky proudilo z jeho chlapeckého těla semeno, které do ní vpouštěl, dokud z něho nevytekla poslední kapka. Přestal se chvět a sténat a tělo se mu uvolňovalo. Hoch otevřel oči a Běta mu dala pusu a zeptala se zadýchaně: "Tak co? Líbilo?"
On blaženě mrkl očima a jen tiše řekl: "To bylo...no..."
"Jestli chceš, tak se tu sejdeme zejtra ráno kolem deváté..., to můj muž chodí do lesa na obhlídku. Budeme pokračovat ve výuce, jestli teda chceš?" pohlédla na Vincka kulišácky a utírala si kapesník🡕 em jeho semeno, které jí v čůrku vyteklo z pochvy a stékalo po vnitřní straně levého stehna. Oba se pak zase oblékli, načež mu dala pusu a pak významně ukazováček na rty, načež odešla do lesa tentokrát přes palouk mezi ovečkami, vydávaje se zpět k myslivně, spokojená, šťastná... Šla lesem k domovu a bylo jí lehce a sladce, jakoby ani nebyla ženou starého muže. Les jí najednou voněl více než jindy a ptáci zpívali mnohem silněji a radostněji. Ale nadevšechno ji blažilo, že se jí dostalo mnohem více, než-li jí bylo slibováno sestřiným vyprávěním o mysliveckých mládencích.
A šťasten byl i mladičký ovčák, který se právě z panice stal mužem, ale neměl času nad tím přemýšlet, protože se mu rozeběhly ovce a trvalo mu snad půlhodinu, nežli je zase sehnal nazpět. Teprve pak si zase sedl mezi lískové keře a přemýšlel o tom, co před chvílí prožil. Uvnitč srdce cítil hlubokou vděčnost té mladé paní fořtce, která ho mnohému naučila a on přitom cítil nebetyčnou slast. Les byl plný divoženek víl a lesních panen a tak si myslel, že paní fořtka byla jednou z nich. Pak si vzpomněl na Aničku, selskou dcerku a hned si umínil, že jí zítra, až za ním zase přijde, vezme na ten trávníček mezi krušinami a ořeším a hned jí ukáže, čemu se přiučil. Takto přemýšlel, až si uvědomil, že je už podvečer a šero sedalo na kraj. Proto hnedle obracel svěřené ovečky k domovu.