Pasáček ovci erotické povídky

Třeba že Vincek chodil jen v chatrných gatích na jednu kšandu a v děravé omšelé košili🡕 bosý a třebaže byl mlád pouhých 14 jar, byl to hezký hoch, který zastínil všecky své vrstevníky, jinochy pubertálního věku ve vsi. A přitom to byl chlapec rajsky prostý a nevědomý. Vincek ani zdaleka netušil, proč jej jeho vrstevníci ze vsi nenávidí a proč se mu starší výrostci posmívají a volají na něho před děvčaty, že páchne ovčínem. Všechno se mu to zdálo přirozené, nebo byla pravda a proto jim to nezazlíval.

Byl chudým pastevcem ovcí a neměl jiného majetku na tomto světě, než to co měl na sobě a k tomu na loktech prodřený kabát🡕 a starý plstěný pomačkaný klobouk. Hlídal dvanáct ovcí a jednoho berana, kteréžto stádečko vyháněl každého rána na palouky mezi lesy horského pásma a večer se s ním zase vracíval do ovčína, aby tam u ovec i přespal.

Ovce i beran patřily selce Rozehnalové, vdově po sedláku Josefu Rozehnalovi, 34-leté ženě, která si hocha před třemi lety, když vychodil obecnou školu coby 11-letého vyžádala u starosty, poněvadž potřebovala laciného pastevce pro své malé stádo, neboť ten, kterého měl její nebožtík muž, utekl do sousední vesnice, jen co starý Rozehnal zavřel oči, kde si vyhledal ve větším statku místo mladšího čeledína...
Pro Vincka byl tehdy ten den změny významnou událostí, neboť se mu změnil život o dost k lepšímu tak, jako když hluboký a ostrý pluh prořízne speklou půdu a obrátí ji drnem dolů. Přestala pro něho nejistota a nuzota - a celé vesnici tím bylo odňato právo křičet na něho, ustrkovat a bíti ho, jak se dříve zhusta dělo To bylo přiznáno jen jeho hospodyni, selce Rozehnalové. Ta byla sice přísná a rázná žena, ale nebyla nespravedlivá. Vincek si liboval, sotva byl u ní několik dní pasákem, neboť i za tu krátkou dobu poznal, že lépe je sloužit jednomu hospodáři po celý rok, než-li každý den jinému Jednomu je snadnější vyhovět a snazší porozumět, co po něm chce. Už nebylo ran a modřin a také byl o poznání více chleba a vařených brambor, občas i polévka, hrachová kaše a tu a tam trochu sádla na chleba či kousek špeku. Selka nebyla zase tolik skoupá.

Vinckova služba nebyla těžká. Snadno napásl a ohlídal třináct kusů, třebaže neměl ku pomoci ani psa.. Každá ovce měla na obojku kulaté mosazné chřestítko a beran dokonce skutečný malý zvonek, takže kdykoliv se některý kus oddělil a odcházel stranou, kde by mohl způsobit škodu, prozradil zvukem chřestítka svůj zálusk. Psa by také selka pro těch několik ovcí nechtěla živit. Chovala ovce z tradice, že Rozehnalovi ovce vždy měli a že ve dvoře vedle chléva stál letitý ovčín. Rozehnalovi byli poslední ve vsi, kdo chovu ovcí ještě nezanechal, protože se už dávno nevyplácel...

Vincek měl "své" ovečky i berana rád a sloužil jim oddaně už celé ty tři léta. Pravda, nebyly to stále stejné ovce. Selka každý rok nějaké ovce odprodala, ale vždy byl úbytek nahrazen jehňaty, takže se počet netenčil. Letos selka prodala i starého berana, za něhož však již loni byla ve stádu náhrada. Starého berana želel Vincek nejméně, protože to podle něho byl neurvalý kus, který stále vyskakoval na ovce a nedbal jejich žalostného bečení. Vzpíral se navíc i Vinckově nadvládě, byl vzdorovitý a nejednou se proti němu rozehnal čelem, když ho plísnil. I proto musel proti beranovi nejednou použít tvrdé habrové hole a udeřit jej, což ale činil velmi nerad... To mladý beránek byl mnohem lepší a domluvě přístupnější. Byl také laskavější k ovcím, třebaže podle Vincka činil ovcím totéž, ovšem hoch měl zato, že těmto špatným kouskům ho naučil starý beran, ale přece jenom se zdálo pasákovi, že tím svým naskakováním ty ovce tak nesužuje, jako ten starý, protože mu ochotně postály a držely. Ty starší ovce dokonce bečely radostně a poskytovaly mu náhradu, když zatoužil trápit mladé ovečky a ty mu nechtěly být po vůli...

Žil tak Vincek neustále u svých ovcí, stranou od lidí, ale bylo kupodivu, že rok od roku byla na něm vidět jeho zdravá mladost i sličná tvář. Ať byl kdokoli, každý se za ním otočil se zalíbením. I sousedé, když se sešli v hospodě, o něm často jen s podivením hovořili. Zdálo se jim, že jaksi mezi ně ani nepatří, že by měl být někde jinde než v páchnoucím ovčíně...
Ale když tak o něm hovořili, vytahoval starosta Rabas obyčejně ramena do výše, aby se posléze rozpovídal v jízlivých narážkách o Kolářové Marii, která také chodila před dvěma desítkami let po obecní žebrotě, poněvadž osiřela, když jí umřeli rodiče na souchotiny ještě než dorostla školních let. Pak odešla v patnácti sloužit do Prahy, kde se ale coby služka spustila bůh ví s kým a obtěžkala. Ještě jí nebylo ani dvacet let, když se vrátila do rodné vsi s outěžkem a zde slehla. Pobývala u staré Novačky v obecní pastoušce, ale zde po dvou týdnech zanechala po sobě dítě a sama zmizela. Avšak ten, do ji svedl a byl dozajista otcem chlapce, musel být zámožný, protože když zmizela, bylo neznámo kým vyplaceno do obecní kasy celých 500 zlatých na chlapcovo vychování. Starosta se pak po čase dozvěděl, že Kolářovic Marie prý odjela do Ameriky a ještě později přišla zpráva, že se tam vdala a dobře se jí vede.. Marně však po ní pátral, marně jí i psal. Slůvko odpovědi nedošlo. nebylo radno ale naslouchati starostovi ještě dále, protože potom už byla řeč nemilosrdně hrubá na adresu Vincence Koláře, jak se chlapec celým jménem jmenoval a jak byl pokřtěn. Inu obecních dětí nemá nikdo v lásce, musejí je tihle starostové nenávidět a musejí o nich ošklivě mluvit.

A právě tímto tónem o Vinckovi starosta Rabas mluvil, ale Vincek o tom nevěděl a nestaral se, ani o obsah těch řečí... byl smířen s krutou skutečností, že nemá nic z toho, co mají ostatní a bylo toho v celku velmi mnoho, třebaže bylo všelijak nerovně rozděleno. Ale snad právě proto se mu zdálo zcela přirozené, že nemá ani otce, ani matku, ani sourozence a že je vlastně takový mraveneček, který zabloudil v prachu silnice a je už navěky odsouzen v něm zajít pod kolem jedoucího povozu nebo pod kravskou nohou...

Že byl Vincek krásný hoch a že byl nesmělý, zalíbilo se v něm všem děvčatům, které s ním chodily do školy, ale které už byly dávno tělesně vyspělé, a proto věděly o tajemstvích a rozkoších světa mnohem víc než on. Z počátku se za ním jenom děvčata zálibně dívala a bystře usuzovala, o kolik je jemnější a žádoucnější než ostatní chlapci ve vsi, kteří se již o muzikách zaučovali v kouření, pití a všelijakých mužských hrubostech. měli proto drsné a přeskakující hlasy, někteří už byli také pyšní na majetek otce a činili rodové a majetkové rozdíly mezi děvčaty, která proto před nimi ztrácela svou jistotu. A všichni již měli horké. třesoucí se a žádostivé drzé ruce. Jenom ovčák Vincek, díky tomu, že žil neustále mezi svými ovečkami na lesních paloucích, zůstával nevinný a čistý, aby byl pro děvčata žádoucnější. vyprávělo se i ve statcích a chalupách o jeho původu. Před dětmi tak činili otcové a matky jen na půl úst, ale i těch narážek si děvčata bedlivě všímala, která ještě jakoby neodrostla pohádkovým fantaziím. A nebylo nic přirozenějšího, než že si vytvořily kolem Vinckovy postavy modravý šál🡕 ivý opar takového prince, který byl zlou nevlastní macechou ukraden a odložen někde v lese nedaleko zdejší vesnice...
Děvčata sice sama té fantazii nevěřila, ale bylo příjemné si to myslet, nebo´t ovčák Vincek byl tím pro ně zajímavější...
Proto vyčkávaly na sadech za humny, když hnal své ovce k lesu, nebo když se vozovou cestou vracel se stádem kolem plotů do ovčína. Z počátku se na něho děvčata jen dívala a pouze lesk v jejich očích prozrazoval zalíbení a nedosti uvědomělou žádostivost. Později však jedna zjistila, že to činí i její družka a ta se zase ze stejného dopátrala třetí. A tehdy se v nich projevila nepřejícnost a vzájemná nevraživost, která zase vyburcovala strach, aby se snad té druhé nedostalo, po čem toužila sama.
A tak se jedna z nich postavila, když hnal v podvečer ovce domů, až k samotnému plotu, nedbajíc toho, že může být spatřena jinými, a když se Vincek přiblížil, zavolala na něho, jak uměla nejpřívětivěji. Nebyl zvyklý, nevěděl co by mu chtěla. Znal jen příkazy své selky, podobné i od děvečky Báry a rozmary selské dcerky Aničky. To byly jediné tři ženy, tedy jen dvě a jedna holčina o dvě léta mladší než-li on, které znal více, protože s ním žily na Rozehnalovic dvoře. Vincek tedy nevěděl, co by mu mohla chtít, ale přiběhl za ní k plotu, rudl studem a klopil oči, jakoby ani nebyl chlapcem, když se jej ptala, proč se u ní nikdy nezastaví a jestli se snad na ni hněvá.. Ovčák opravdu nevěděl, co by jí na to měl říci, protože nic takového, o čem ona selská dcerka hovořila, jej ani nenapadlo. Hořel proto rozpaky a vymlouval jí její podezření. Dívka však byla opojena podivnou rozkoší z jeho pouhé přítomnosti a přála si, aby u ní dlouho setrval. Jeho hlas se jí zdál nezvykle pěkný a tak podivně se mu chvěl... neušlo jí, že jeho pleť je jemná, lehce opálená na krku a prsou, kde ji nekryla jeho košile🡕 . Jeho pleť ji dráždila a vnukala jí touhu pohladit si ji, neboť jistě byla suchá a hebká jako samet. Takovou pleť neměla ani ona. Věděla to moc dobře, protože se často ráno ve své komůrce obnažovala a prohlížela si se zalíbením své pevné prsy a dobře stavěné tělo...

Na mnohé se dívka Vincka ptala a když už byl nepokojný a chtěl jít, protože ovce zabíhaly do pole, říkala mu znovu, že se na ni jistě hněvá, když nechce u ní déle setrvat. A tak sehnal ovce a postavil se zase k plotu, ale bylo mu, jako když ovce mýtinou na které byly hromady kamení, ve kterých přebývaly zmije a proto úzkostlivě musel dbát, aby se žádná ovce nevychýlila z cesty a nepřiblížila ku kamení.
Přihnal toho večera tedy ovce domů později než obvykle, protože se cestou zastavil ještě u jiného plotu, k němuž byl zavolán druhou svou bývalou spolužačkou...
A když ulehl večer na slámu v rohu ovčína a přikryl se starou dekou🡕 , bylo mu podivně sladce.
vyvanulo mu z paměti tušení nebezpečí, které cítil, když stál s oběma děvčaty u plotů a zůstal v něm jen ten rozkošně chvějivý pocit, který mu přebíhal po povrchu celého těla a způsoboval mu takové silné trnutí v podbříšku a ve slabinách a také to podivné ztuhnutí a zvětšení se jeho pinďoura., které napovídalo, že se stal už dospívajícím chlapcem, který by zastal zcela jinou práci než-li pouhé hlídání a pasení ovcí. V srdci se mu pak ozval ještě jiný tón, bylo mu, jakoby se byl napil sladkého vína a cosi mu říkalo, že už není tak ubohý a chudý, protože jej ty dvě mají jistě rády...
A brzy poznal, že ho mají ráda i jiná děvčata ve vsi. Volala na něho, když se vracel z lesa a on poslech každého zavolání a stavoval se u každého plotu. Dnes tu a zítra onde. Nejraději však přicházel k té, která na něho zavolala jako druhá. To proto, že ten sad byl hned za humnem selky u níž sloužil.. Mohl proto nejdříve zahnat ovce do ovčína a vrátit se pak k ní. Líbila se mu pak také více než-li ty ostatní, poněvadž byla drobnější postavy asi jako on a pěkná, jako žádná druhá. Později nalezl v ní ještě větší zalíbení, protože když s ním mluvila, zapalovala se jako třešně na stromě jejich sadu, rychle dýchala a tak horce a tak, jako by byla unavena dlouhým během. I její oči byly v těch chvílích takové rozzářené. S ní postával Vincek dlouho do noci a když odcházel od plotu do ovčína, bylo mu jako by měl hlavu omotanou lehkým hebkým závojem...
Viděl ji i ve snách a myslel na ni kudy chodil. Když v poledne na lesním palouku k němu přicházely ovce, aby ulehly k jeho nohám, vyprávěl jim o ní jak je hezká a jak je na něho hodná, jakoby mu mohly rozumět...

Tak to bylo od prvního rozpuku jara až do chvíle, kdy vymetaly žitné a pšeničné klasy a kdy přišel den, kdy při návratu z pastvy naplnila ovčákovo chřípí silná moučná vůně kvetoucího žita.
Bylo to na stráni nade vsí, kde žito nejdříve kvetlo a pak dozrávalo. Zastavil se i s ovcemi a dlouho se díval na ten zázrak... Proto se také toho večera vracel vozovou cestou kolem plodů sadů později než jindy. Už bylo skoro šero a snad ani nebyl čekán, nebo´t ze sadů se neozvalo ani jedno tiché zavolání.

Jenom ta poslední jej ještě čekala. Když zahnal ovce do ovčína, vyšel na sad a zahlédl ji u plotu. Byla rozechvělejší než kdy jindy a sotva se k ní Vincek přiblížil, zpozoroval, že je několik planěk plotu ulomeno až k příčnému ráhnu, takže se mohla k němu naklonit jako by vyhlížela z okna. Vztáhla ruce, přitáhla ho k sobě a vtiskla se mu do náručí.. I ruce mu položila kolem svého pasu, jako by mu chtěla naznačit, čeho si od něho žádá. Vincek ale nepochopil... On, který žil neustále stranou a neměl jediného kamaráda, dokud chodil do školy, protože byl nesmělý a plachý, a ani později neměl nikoho, kým by byl dostatečně poučen, zůstával nevědomý a hloupý. Když mu děvče položilo hlavu na rameno a chtělo, aby je políbil na ústa, učinil jí po vůli. Cítil přitom, jak se dívka celá chvěje a že mu horce dýchá pod košili🡕 , ale on tomu nerozuměl, neboť mu bylo mdlo, hlava se mu točila v podivné závrati a tělo mu celé trnulo. bylo to tuze příjemno, proto Vincek nechápal, proč se mu prudce vyrhla, když do ticha zašuměl nedaleký les, proč odskočila a rozhlížela se, není-li někdo na blízku, kdo by je mohl vidět. Ovčakovi se ale nezdálo, že by na tom, co spolu činily bylo něco špatného...

Pustil to však za chvíli z hlavy, když se zase vrátila, aby s ním pokračovala v té dráždivé rozkošné hře. A tehdy jej šeptem poprosila, aby ji pohladil a sama mu pak vedla ruku, aby věděl jak... I zažhnulo mu do dlaně její vášní rozpálené tělo a když mu prudce přitiskla ruku na tuhé poupě ňadra, zdálo se mu, že jeho cecík mu probodne dlaň, jako by to byl habrový kolík z hrábí... Když pak ona ale pořád stál a nic nedělal, zesmutněla, rozplakala se, jako by jí byl způsobil bolest a když se jí Vincek ustrašeně zeptal, odběhla beze slova. Snad pochopila, že ovčák Vincek je nevědomý a nic neví, ale bylo jí stydno doučit jej slovy, třebaže ho až tak daleko navedla...
Ale smutno bylo i jemu, protože měl zato, že jí ublížil a způsobil bolest, byť nevěděl čím a jak. Vrátil se proto ze sadu do ovčína, kde už jemu svěřené stádečko pokojně spalo. A třebaže věděl, že do rána asi neusne, poněvadž musel přemýšlet o té záhadě, přece jen ulehl a přikryl se dekou🡕 .
Jen to učinil, velmi se ulekl, neboť petlice dvířek ovčína zaskřípla a on uviděl v šeré štěrbině pootevřených dveří, že do ovčína vstupuje děvče. Ale již po chvilce, protože šeptalo, poznal po hlasu, že je to selky dcerka Anička. Měla ještě 12 let a tělem byla ještě dítě a také byla dlouho churavá, že lidé ze vsi o ní říkali, že má asi souchotiny a nedožije dospělosti. Poněvadž byla ale jedináčkem na statku, bylo to děvče svéhlavé a vrtošivé, takže všecko muselo býti podle ní. A rodiče tak i tancovali jak jim Anička zpívala, protože lékař jim poradil, aby ji poskytli všeho, čeho si bude přát. A poněvadž všechna děvčata ze vsi, která vyšla ze školy, začala spát ve svých dívčích komůrka, i Anička Rozehnalová zatoužila ve své ješitnosti po své komůrce. No, matka své jediné dceři, která se kupodivu uzdravila, vyhověla jen napůl. Dala ji do komory, kde už spávala jejich 20-letá děvečka Bára. Té by to vadilo vloni, když měla ještě pletky s čeledínem Václavem, za nímž ob den vylézala oknem a docházela do stáje, kde s ním spala do prvního kohoutího kuropění. Jenže na podzim jí 21-letého milence odvedli na vojnu a dnes sloužil až kdesi v Haliči. Nového čeledína selka nechtěla, protože zase tak velké hospodářství neměla a když bylo potřeba, požádala svého bratra, sedláka z téže vesnice, který jí vypomohl třeba při žních a po nich při orbě. Také počítala s tím, že chov obcí skončí, ovce rozprodá a z Vincka učiní mladšího čeledína. Ale to plánovala až napřesrok. Díky všetečným otázkám zvídavé Aničky dostalo se nevyspělému děvčeti dokonalého teoretického školení, co a jak to chodí a jak se to dělá. No a děvče by si to rádo vyzkoušelo, jak to dělají dospělí. A poněvadž u nich sloužil ovčák Vincek, byl první, který jí padl do oka... Že on každý večer odcházel z ovčína na sad. toho si všimla docela brzy. Překonala v sobě všechen strach nad nímž zvítězila zvědavost a šmírovala jej, aby odhalila jeho spády.

Nyní stála za dveřmi ovčína a čekala, ze které strany se jí ozve. Když se tak stalo, pustila se tmou po Vinckově hlasu a tápavě došla až k jeho loži, které bylo pouhou nízkou pryčnou s otepí rozprostřené slámy.Tam usedla k jeho nohám a všecka žhavá a tetelivě rozechvělá
tiše spustila: "Vincku, právě sem se vrátila ze sadu, kde sem byla schovaná v bezovém keři... Já vás se sousedovic Frantinou moc dobře viděla,,, Viděla sem všecko, co ste tam spolu činili..."
Sotva tohle ovčák uslyšel, velmi nepříjemně mu zatrnulo, protože se mu najednou zdálo, že se opravdu asi dopustil něčeho špatného a zakázaného. A tak usedl, aby jí šeptem pověděl, že se to stalo jen proto, poněvadž si to Frantina přála, že jí to ale asi způsobovalo utrpení, protože se pak rozplakala a odešla domů aniž co řekla. A prozradil také, že se bojí, že se na něho rozhněvala...
Anička se tomu tiše zasmála a řekla mu: "To se teda, Vincku, mejlíš... Naše děvečka Bára mi prozradila, že k takovým hrám chodila za čeledínem Vaškem do stáje, když tu eště byl, než musel narukovat. A rozhodně se na něj Bára nezlobila pro to, co tam spolu dělali".
Pak se trochu odmlčela než-li se odhodlala ovčákoci prozradit, proč za ním přišla: "I já sem za tebou přišla jako Bára... Chci, aby sis se mnou hrál stejně!"
Vincek se ulekl tohoto jejího přání a smutně sklonil hlavu na prsa...
V ovčíně se rozprostřelo dusné ticho do něhož zněl potom jenom její dech a šum jejích šatů...
Potom zase zašeptala, ale již nahněvaně: "Jestli nechceš, nechtěj, ale jestli mi to neuděláš, tak na tebe všecko povím mamce!"
Vincek pochopil, dovtípil se, že to, co po něm žádá selská dcerka je dozajista hřích a také věděl, že kdyby na něho prozradila, bude vyhnán ze služby a odloučen od stáda ovcí, které si tak zamiloval. A tak zděšení, které jej přo tom pomyšlení zachvátilo způsobilo, že vztáhl ruce k Aničce, aby jí vyhověl v tom, co si tak nutkavě přála. Poznal náhle, že se připravila k rozkošné hře.... Děvče bylo nahé.
Dlouho Aničku hladil, tiskl k sobě a líbal, jak si přála. A čím déle jí to dělal, tím více se děvče chvělo, až posléze sama vklouzla k Vinckovi pod deku.
"Aničko, tobě je zima?" otázal se naivně. Ale jen to řekl, Anička se rozplakala stejně, jako před tím sousedovic Františka. Anička vyskočila, chvatně se oblékla a odešla z ovčína. Vincek zatím zůstal bezradně sedět na svém loži, neboť nechápal příčinu jejího bolestného odchodu, jako to nechápal dříve u sousedovic dcery. Bylo mu jen divné, proč ta děvčata touží po takové hře, když je to nakonec rozesmutní a rozpláče?

Ale čím déle o všem přemýšlel, tím více poznával, že je hloupý a neobratný a že hlavně ani neví, co po něm vlastně chtějí. Bylo mu to tuze líto už právě kvůli selčině dcerce. Cítil totiž, když přišel do Rozehnalovic statku, že Anička je hubenější a takové nedochůdče, než-li ostatní děvčata jejího věku ve vsi. Však tehdy ještě polehávala a často slýchal selku hovořit s bratrem i se sousedkami, zda se jim Aničku podaří vůbec vychovat. A stejnou soustrast pociťoval, když hladil její nahé tělíčko, poznávaje, jak je hubená proti patnáctileté sousedovic Frantině.